Nabil Costa, zástupce Evropské baptistické federace pro Blízký východ

Když se historikové ohlédnou zpět za rokem 2015, bude pravděpodobně připomínán jako rok, ve kterém byl dopad války v Sýrii také pocítěn v Evropě.

Evropané začínají potkávat statisíce obětí hrůzného konfliktu v Sýrii a Iráku na svém vlastním území. Chápu obavy, které mnoho Evropanů z přílivu uprchlíků má. Změní vaši kulturu a způsob života? Vezmou vám vaše domovy, práci nebo sociální výhody? Co když jsou někteří z nich ekonomičtí přistěhovalci? Nemůže vstřícnost ohrozit národní bezpečnost? Nemůže být také v ohrožení náboženská svoboda?

Chápu tyto obavy. Za čtyři roky v mé rodné zemi, Libanonu, jsme čelili těmto obavám, žili těmito zkušenostmi a stále se potýkáme s těmito otázkami. Čtvrtina naší populace jsou nyní syrští uprchlíci. Vynakládáme úsilí na to, aby měli zajištěné jídlo, ubytování a děti výuku. Vyskytují se také bezpečnostní problémy s islámskými fundamentalisty, kteří se snaží prosadit v severním Libanonu.

Zpočátku se křesťané v Libanonu báli pomáhat prchajícím Syřanům. Historie plná svárů mezi oběma národy zavdala příčinu k nepřátelství. Báli jsme se pomáhat muslimům. Brzy jsme si uvědomili, že většina uprchlíků jsou nevinní lidé, kteří žili v míru a nemají nic společného s konfliktem. Blízký východ zaplatil vysokou cenu za bitvy našich vládců. Vládcové bojují a lidé na to doplácejí.

Jako křesťané jsme nemohli uhýbat pohledem před utrpením druhých. Nemohli jsme následovat Ježíše a ignorovat kritickou situaci zoufalých uprchlíků. Překonali jsme však naše obavy a sdíleli lásku Kristovu praktickými kroky jako třeba zajišťováním potravin, ložního prádla, teplých příbytků a škol pro děti. Nebylo to snadné, ale Bůh zhatil bariéry mezi komunitami, a povzbudil obojí, křesťany a muslimy, aby nahlíželi jeden na druhého v soucitnějším světle. Nepolevili jsme v tom, kdo jsme nebo v co věříme. Stojíme na hodnotách, které nás učil Ježíš v podobenství o milosrdném Samaritánovi (Lukáš 10,25-37). Byl to náročný úkol, ale také přinesl obrovské požehnání.

Minulý týden jsem v Německu potkal pár syrských uprchlíků, kteří pracovali nedaleko Dortmundu a posílali peníze domů svým blízkým v Libanonu, Jordánsku a Turecku. Pověděli mi o obtížných cestách, které podnikli, aby se sem dostali, a také o bídném a nelidském zacházení, které na cestách zakusili. Vřelost a podporu, jaké se jim dostalo v Německu, na mě zapůsobily. Mnozí otevřeli své domovy, nabízejí potraviny a další pomoc. Důstojnost a lidská práva jsou respektována bez ohledu na národní původ.

Odpověď Německa a několika dalších zemí na uprchlickou krizi je dobrou lekcí zbytku Evropy. Dověděl jsem se, že v německé ústavě stojí, že „důstojnost člověka je nedotknutelná.“ To je převedeno do zákonů a uskutečňováno státní správou a úřady. Vstřícný duch a respektování lidské důstojnosti je něco, co Syřané a Iráčané nezažili ve svých vlastních zemích.

Měl jsem možnost podělit se s poselstvím o nedělních bohoslužbách, hovořit s uprchlíky i s Němci. Nikoho jsem nezaslechl mluvit: „Nechceme je, jsou to teroristé. Ať se vrátí do svých zemí.“ Byl jsem dojat, když jsem viděl vliv křesťanských hodnot mezi Němci, třebaže mnozí již víru aktivně nepraktikují. V Evropě jsou německý soucit a závazek k lidským právům příkladné. Když přijdou uprchlíci, dostane se jim celkově spravedlivého zacházení.

Je smutné, že země Blízkého východu a severní Afriky neučinili žádný vstřícný krok směrem k uprchlíkům, aby přišli a zůstali. Ze stejného důvodu uprchlíci nechtějí jít do žádné země ve svém regionu. Proč není žádné pozvání a žádná touha jít do tohoto regionu? Jedná se o náročné dilema pro 300 milionů Arabů a pro jejich vládce na Blízkém východě a v severní Africe. Uprchlíci, kteří přicházejí do Evropy, jsou v zoufalé situaci, a přicházejí do zemí postavených na tradičních křesťanských hodnotách. Jak se zachovají evropští křesťané? Někteří mohou namítnout: „Máme sami dost problémů. Musíme nejprve hledět na naši vlast a její obyvatele.“ Křesťané takto nemohou mluvit, aniž by se zároveň otočili zády ke své víře a Bibli.

Potřebujeme novou vizi milovat a pomáhat uprchlíkům. Nyní je čas uplatnit své praktické křesťanství. Musíme ukázat, že Kristus je zde pro všechny tím, že budeme sdílet Boží lásku, zásobovat potravinami chudé a podávat pomocnou ruku těm, kteří trpí, ať jsou to Syřané, Iráčané, Němci, Francouzi nebo Srbové. Fanatismus, nenávist a zabíjení není naším způsobem života. Nebude to snadné a je třeba počítat se spoustu politických narážek a útoků. Na Blízkém východě máme naprosto jinou výchovu než v Evropě. Někteří z nás byli vychováni nenávidět Západ a západní tradice. Bude to vyžadovat vzdělání a trpělivost na všech stranách, aby muslimové, křesťané a lidé jiné víry, nebo bez vyznání, mohli žít společně.

Možná budeme čelit nepřátelství. Ale Ježíš měl soucitné srdce pro chudé. Nyní je čas ukázat své soucitné srdce. To neznamená dělat kompromisy ohledně vlastních hodnot nebo tradic. Měli bychom zachovat naše hodnoty, zákony, tradiční víru i kulturní systémy. Uprchlíci by měli respektovat tyto hodnoty. Ne, že se jim nyní dostává pomoci, měnit zvyky národa na své vlastní. Pokud se jim nelíbí nové domovy a neváží si jich, mohou se svobodně vrátit do svých starých příbytků.

Pokud uprchlíci v Evropě zůstanou, věřím, že do 10 nebo 20 let vyroste na kontinentě nová generace, která přijme kulturu míru. Kulturu, která nebude charakterizována mstou a nenávistí, ale taková, která umožní žít v míru se všemi náboženstvími.

Způsob, jakým Evropa a církev zareagují na krizi uprchlíků, ovlivní nejen dnešek, ale také bude mít vliv na muslimy v Evropě a Blízkém východě v budoucnu. Je čas pro evropské křesťany, aby měli vizi, aby stáli za tím, co nás učí Kristus a ukazovali jeho lásku všem, kteří ji potřebují. Těm křesťanům v Evropě, kteří se již zapojili do pomoci uprchlíkům, děkuji. Ty, kteří se dosud nezapojili, vyzývám, aby tak učinili.

Dějiny budou pamětné těch křesťanů, kteří měli novou vizi a podnikli zásadní obrat v uplatňování Ježíšova slova k milování bližního svého, ne jenom, že o lásce k bližnímu hovořili.

Buďte milosrdnými Samaritány, které uprchlíci zoufale potřebují. Je to výzva, která ale také přinese požehnání.

Nabil Costa je ředitelem Libanonské baptistické společnosti, působí ve správní radě britské Baptistické misijní společnosti a je tajemníkem Sdružení evangelikálních škol v Libanonu. Je také členem výkonného výboru Evropské baptistické federace.

Tento článek, přeložen Lydií Kucovou, byl prvně (17.9.2015) publikován EthicsDaily.com. Přeloženo se svolením EthicsDaily.com.

Zdroj: Baptistický sbor na Topolce