Kdyby nešlo o závažné, ba dá se říci, vskutku existenciální téma, řekl bych, že četba této knihy o Janu Husovi a jeho době byla po všech stránkách lahůdkou. Jenže lahůdky jsou něčím, bez čeho se dá žít. Jsou příjemné pro naše horní patro, ale nejsou ničím světoborným a o ničem světoborném nesvědčí – na rozdíl od knihy, o níž píšu.

Domnívám se, že kniha římskokatolického teologa Ctirada Václava Pospíšila (*1958), působícího na třech teologických fakultách v Praze a Olomouci, je skutečně přelomová. Jen váhám, zda tato kniha sama tento přelom působí nebo zda je dokladem, že k tomuto přelomu došlo.

O jakém přelomu je řeč?

Kniha vyšla k 600. výročí upálení Mistra Jana Husa. Husova postava štěpila českou společnost od samého počátku jeho působení až po současnou dobu. Jan Hus měl od počátku své příznivce a své odpůrce, a po jeho smrti si ho velká část české společnosti nějakým způsobem přivlastňovala. Šlo o „způsoby“ někdy legitimní, mnohdy však nepoctivé. Naprosto nepoctivým způsobem si ho přivlastňovali především komunisté, kteří se snažili Husa zcela překreslit a z hluboce věřícího člověka udělat sociálního revolucionáře.

Komunistickou interpretací Husa se ovšem zabývat nemusíme a nebudeme. Pro nás je závažnější, že Hus byl po dlouhá dějinná období ikonou boje mezi katolíky a protestanty. Protestanté v něm viděli to správné a svaté, co zastávali, a někdy si do něj vkládali i hodnoty a postoje, které by patrně nehlásal a nehájit. S katolíky tomu bylo naopak. Nicméně tyto postoje nebyly symetrické. Katolíci přece Husa upálili, a tak byli nuceni vést spíše boj defenzivní. Po Bílé hoře sice navenek zvítězili na celé čáře, ale tím se poněkud paradoxně jejich pozice vůči Husovi ztížila, ba do jisté míry stala nehajitelnou. Kacíř Hus se stal symbolem boje za svobodu svědomí – a dodejme, že právem.

Vždy tu ovšem byli kriticky myslící katolíci, kteří chápali Husovo odsouzení jako nespravedlivé nebo přinejmenším nepřiměřené. Nicméně až donedávna pro katolíky platilo: Hus patří evangelíkům; na procesu s Husem sice nebylo vše v pořádku, ale kacíř to byl. Pamatuji si na jakési setkání katolických a evangelických studentů někdy v počátcích normalizace – šlo o jeden z tehdejších „bytových seminářů“ – kde jeden mladý katolický historik (jméno jsem bohužel zapomněl) mluvil o Husovi velmi přejně, ale když byl dotázán, zda by Hus byl i dnes katolickou církví odsouzen jako heretik, odpověděl – byť po kratičkém zaváhání – jednoznačným „ano“.

Pokud tedy mluvím o přelomu, pak proto, že dle mého dojmu se nyní situace skutečně láme. Nebudu řešit, zda je Pospíšilova kniha příčinou či důsledkem. Troufnu si ale tvrdit, že je znamením tohoto přelomu. Od nynějška není dle mého názoru důvodu, proč by Husova postava měla katolíky a protestanty rozdělovat.

Pospíšilova kniha je vskutku mimořádná. Dá se říci, že je psána s vědeckou akribií, je opatřena bohatou bibliografií, rejstříkem a poznámkami, a přece lze říci, že je to kniha zaujatá – a mám na mysli zaujatost v tom nejlepším slova smyslu. Pospíšil se snaží být vědecky poctivý, ale to neznamená, že by se na Husa díval z jakéhosi „objektivního“ hlediska. Jsem rád, že přinesl doklad, že věda se dá dělat jinak, tedy že vědec, který se snaží mít správně fakta, může slova, činy i osobnosti hodnotit, že se může přiznat ke svým hodnotovým východiskům a pak sepsat dílo, jež může něco říci i lidem, kteří autorova hodnotová východiska možná nesdílejí. Pospíšil má určité ideály, k nimž se hlásí, a nechce dělat „objektivní“ vědu, která s žádnými ideály nepočítá. Tak rozumím jeho následujícím slovům: „Postideologická doba nás … nutí, abychom vyšli ze starých namnoze zjednodušených a jednostranných pozic, protože ideologické zploštění ideálu nemůže být věrohodné a je směšné. Tato očista je navýsost žádoucí, musí se ale zároveň vyloučit riziko laciné postmoderny, která v posledním důsledku pouze desakralizuje a duchovně destruuje.“ (s. 31)

Tento citát je z první kapitoly Pospíšilovy knihy. Kapitola je nazvána „Jan Hus – ideál v postideologické době?“ Druhá kapitola se věnuje různým přístupům k Janu Husovi v průběhu českých dějin. Třetí kapitola se věnuje charakterizování doby, v níž Jan Hus žil a působil. Upozorňuji, že Pospíšilova metodika je pozoruhodná a nezvyklá – v podobných knihách, věnovaných nějaké významné osobnosti, se zpravidla popisuje nejprve ona osobnost sama, její život a dílo, a pak se teprve zkoumá recepce této osobnosti v následných dějinách, a své hodnocení si autor nechá až na konec, pokud vůbec o svých hodnotových východiscích i následných hodnoceních hovořit chce. Pospíšil postupuje opačně – ale není to ke škodě věci, ba naopak.

Čtvrtá kapitola je věnována Janu Viklefovi a dilematu nominalismu a realismu, pátá recepci Viklefa v Čechách, a až šestá základním údajům o životě Jana Husa. Pospíšil sám upozorňuje, že tato kapitola si nečiní nárok na objevnost; nepřináší žádná nová překvapivá fakta z Husova života. Pospíšilovi jde skutečně o pochopení vnitřního světa Husova a o to, aby současnému čtenáři co nejlépe zprostředkoval, jaká morální dilemata musel Hus (a jeho současníci) řešit. Z autorových řádků čiší hluboká úcta k Husovi, ba obdiv, nikoli ovšem obdiv nekritický. Autor dokáže Husa pochválit, nedělá mu problémy uznat, že naprostou většinu svých odpůrců morálně vysoce převyšoval, ale ví, že Hus měl i své slabé stránky. Mezi ně řadí zejména určitý Husův moralismus a sklon k zevšeobecňujícímu sudičství (mluví o „Husově karatelství“). To ho vede k otázce: „Někdy se sám sebe táži, jak by asi vypadala Praha, kdyby Hus zvítězil nad všemi protivníky a měl moc své radikálně nápravné názory plně prosadit. Kostnický vězeň je sympatický jako oběť, byl by ale stejně přitažlivý jako ten, kdo má na starosti běh věcí veřejných?“ (s. 252).

Nejdelší je poslední, sedmá kapitola. Ta je věnována Husově nauce o eucharistii a otázce jeho pravověrnosti.

Jsem rád, že v této kapitole zaujímá Pospíšil stanovisko i k otázce, do jaké míry lze Husa vinit z pozdější husitské brutality. V posledních letech jsem totiž od katolíků hodně slyšel o husitském barbarství – jako kdyby křižáci, kteří se husity snažili vymýtit, se svými protivníky jednali v rukavičkách. Pospíšil píše: „Vinu za husitské války nelze přisuzovat výlučně betlémskému kazateli, neboť padá mnohem víc na ty, kdo páchali do nebe volající hříchy. Při kostnickém procesu vychází plně najevo, kdo je kdo. Tam také vidíme, s kým měl Hus po celou dobu svého působení tu ‚čest‘. … Bludný kruh zla plodícího zase jen nenávist a zlo je vpravdě úděsný a vyjít z něho se dá jen cestou velkodušného vzepření se logice nenávisti formou odpuštění. Nesuďme, neboť nevíme, jak bychom obstáli v oné nesmírně vypjaté atmosféře my sami.“ (s. 261).

Vypsal jsem si celou řadu dalších citátů, ale nebudu jimi tuto recenzi prodlužovat. Jsem si jist, že kniha zaujme snad každého, kdo má zájem o historii, o křesťanství – i o dnešní společnost. Slovem „lahůdka“, použitým na samém začátku, jsem chtěl vyjádřit, že četba této knihy je skutečným intelektuálním, ale i literárním zážitkem.

Kniha má 320 stran, vydalo ji Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v roce 2015 a prodává se za 390 Kč. Nutno pochválit i samo nakladatelství – v knize jsem nezaznamenal téměř žádné gramatické ani tiskové chyby, což je v dnešní době dosti ojedinělé.

Dan Drápal

http://dan-drapal.cz