poslal Nepřihlášený Byl a je M. Jan Hus jednou z největších osobností českých dějin – či snad vůbec jejich největší postavou?
Tak je třeba
se ptát v roce, kdy si připomínáme 600. výročí smrti českého
reformátora, je třeba se tak ptát v době, kdy žijeme, pracujeme, myslíme
a mluvíme jinak, než jak tomu bylo na přelomu 14. a 15. století, tedy
ještě ve středověku. A je to třeba o to víc, že naší současnosti je Hus
cizí, aspoň mluvíme-li o tzv. většinové společnosti. A přece – v anketě
České televize (2005) Největší Čech se Jan Hus umístil mezi „největšími
osobnostmi naší historie i současnosti“ na sedmém místě, a Eva
Kantůrková prozrazuje v epilogu své knihy o Janu Husovi ambici „vyprávět
snad největší lidský příběh českých dějin“.
Výsledek ankety ovšem
příliš mnoho nevypovídá o tom, jak naši současníci a spoluobčané Husa
vnímají a proč jej tak poměrně vysoko hodnotí: V té části naší
společnosti, která Husovi dala své hlasy, se s největší pravděpodobností
drží tradiční představa o hrdinovi, který se postavil tehdy vševládné
církvi, stál na straně chudých a utištěných a byl také českým
vlastencem; a Eva Kantůrková psala svou knihu v polovině osmdesátých
let: tehdy, na sklonku obecně nenáviděného komunistického režimu bylo
možné vnímat postavu Jana Husa jako model statečného člověka,
odmítajícího současnou zkaženou realitu a bojujícího proti ní. Dnes se
s ním po této stránce těžko ztotožníme.
V čem tedy Husova velikost spočívá skutečně? Proč
opravdu patří, jak jsme o tom přesvědčeni, k největším postavám českých
dějin? Na to se ptají obě ekumenické komise, které byly k problematice
Husovy osobnosti, jeho života a díla, v posledních desetiletích zřízeny;
obě viděly a druhá z nich dnes vidí svůj úkol a cíl v tom, pokusit se
objevit a ukázat Husa takového, jakým ve skutečnosti byl, bez nánosů
všemožných historických ideologicky ovlivněných představ. Nalézt
historickou skutečnost je však vždy velmi obtížné a vlastně nemožné,
spíše je reálné pojmenovat ony představy, kriticky je posoudit a po
příslušné korekci se k některé z nich přiklonit jako k nejméně falešné.
Tři představy Husa
Velmi zhruba řečeno jsou takovéto představy tři:
o první zde již byla zmínka, je to představa proticírkevní
a nacionalistická, někdy v radikálnější, jindy v umírněné podobě, a tuto
umírněnou formu v zásadě dodnes sdílejí členové českých protestantských
církví.
Druhou nazvěme tradičně katolickým hlediskem – „tradičně“
proto, že tento názor, totiž že Hus se zásadně mýlil a byl zatvrzelým
heretikem, dnešní katolíci zastávají spíš jen výjimečně.
Jako třetí můžeme vymezit názor, k jakému dnes více či
méně dospívá jak práce historiků, tak ekumenických komisí: Hus byl
věrným synem církve (řekneme-li „katolické“, je to zavádějící, neboť
jednak „katolická“ znamená „obecná“, jednak je rozlišení na katolíky
a protestanty pozdějšího data) a šlo mu o její nápravu; šlo mu
o záchranu jednoho každého věřícího, proto byl tak neúnavným kazatelem.
Jeho často nevybíravé útoky na bratry v kněžském úřadě byly dány tímto
zájmem, zájmem o spásu duší nejen jejich, ale především lidí, kteří jsou
na nich v duchovním životě závislí.
Do jaké míry se Husovo pojetí
církve, které bylo v jeho procesu hlavním kamenem úrazu, příčilo
ortodoxnímu učení, není zcela zřejmé, totéž platí o jeho učení
o predestinaci – předurčení věrných a zavržení hříšníků. I s tímto
problémem pracovala tzv. husovská komise v 90. letech, a i z katolické
strany tehdy zazníval názor, že pro dnešní katolickou teologii, zejména
jak se utváří od 60. let 20. století po Druhém vatikánském koncilu, by
Husovy názory odsouzeníhodné nebyly. Vezměme také v úvahu, že Hus
navazoval na různé proudy v katolické teologii raného křesťanství
i středověku a mnohé z toho, za co byl odsouzen, najdeme i v nezávadných
spisech starších církevních autorů.
Kým Jan Hus skutečně byl,
toho je opravdu těžko se dopátrat – historikové vědí,
že otázka „jak to ve skutečnosti bylo“ je až nepatřičná: Jsme vydáni
všanc nejrůznějším interpretacím minulosti, jak jsem je právě stručně
představila. Podívejme se ale, co o sobě říká M. Jan sám v úvodu své
polemiky proti Angličanu Janu Stokesovi: mezi kněžími ten nejmenší,
ale přece jen, doufám, kněz Páně, od narození příslušník Království
českého, poddaný nejjasnějšího knížete a pána, pana Václava, římského
krále Augusta a krále českého, a posléze absolvent a člen slavné
Univerzity studia pražského.
Vyjdeme-li z této Husovy vlastní charakteristiky,
první výpovědí se Hus jako poddaný svého krále hlásí ke své zemi. Za
druhé a hlavně však o sobě vypovídá, že je knězem, a patrně to pro něj
bylo nejdůležitější.
Co jeho kněžství znamenalo?
Byla to především péče o duše, o lidi, kteří byli jeho
pastýřské péči svěřeni. Víme, že velký, ba největší důraz, kladl Hus na
kázání. Oč mu v jeho kazatelské práci šlo? Na srdci mu ležela záchrana
těchto lidí, chtěl je svým slovem osvobodit od Antikrista, který už sto
let obcházel, hledaje koho by pozřel, a který ke svému zhoubnému dílu
zneužíval dokonce a bohužel snad především kněze. A to tak, že je sváděl
k nemravnému životu, což mělo za následek, že špatný život kněží byl
zhoubným vzorem pro laiky, pro prostý lid, dalším následkem pak bylo, že
mohla být zpochybněna samotná kvalifikace nehodného kněze k jeho úřadu
a poslání.
Nehledě k tomu, že zkažený život kléru byl příliš nákladný,
a tyto náklady nesl laický lid, který kde za co platil; a pak zde byla
povinnost placení desátku: zde máme pojem svatokupectví, což bylo vůbec
to nejhorší, co církev té doby kazilo – ostatně Hus sám napsal o tomto
zlořádu samostatný velký český spis O svatokupectví. Vždyť, jak učil Hus
spolu se svým vzorem, anglickým reformátorem Viklefem, desátky jsou
prostě jen almužny, a jak bylo možno dovodit z kanonického práva, vše,
co kněz za svou službu přijme kromě toho, co nezbytně potřebuje k jídlu
a k ošacení – to je krádež.
Hus tedy svou kritikou míří především na kněžský stav:
ne proto, že by jej chtěl znevažovat, to mu opravdu bylo cizí, ale
z toho důvodu, že právě v rukou kněží byla cesta ke spáse laického lidu,
na níž Husovi tolik záleželo. Tento cíl, k němuž Hus mířil svým
kazatelským úsilím, vyjádřil velmi přesně ve své knize o Janu Husovi
z počátku 60. let minulého století belgický benediktin Dom Paul
De Vooght: vyrvat lidi z hříchu. (Je to ta kniha, na jejímž základě se
tehdy začalo uvažovat o možné rehabilitaci Jana Husa katolickou církví.)
Člen univerzity
Dále o sobě Hus říká, že je člen slavné Univerzity
studia pražského. Hus nejprve studoval artistickou fakultu a získal na
ní titul bakaláře (1393) a poté mistra (1398), dosáhl pak bakalariátu na
teologické fakultě. Byl také, v roce 1401, děkanem artistické fakulty
a pak, v roce 1409, i rektorem univerzity. Na univerzitní půdě se
odehrávala nejen jeho teologická, ale namnoze i politická činnost. Na
pohled nejvýraznějším výsledkem Husovy politické aktivity bylo vydání
Kutnohorského dekretu v dubnu 1409, ale skutečným jádrem jeho
univerzitního a nejen univerzitního působení v kritickém období právě od
tohoto roku byl boj o Viklefovo učení: Šlo mj. o arcibiskupský výnos
z léta 1410, na jehož základě měly být všechny Viklefovy knihy odevzdány
a spáleny – v té souvislosti vystoupil Hus hned několika obranami
Viklefa, jejž nazýval evangelický učitel – doctor evangelicus. Rozumějme tomuto výrazu správně: mistr držící se evangelia a ve shodě s evangeliem píšící i učící.
Jan Viklef, John Wycliffe († 1384) byl anglický
reformní teolog a myslitel, působil na oxfordské univerzitě. Jeho učení
o církvi, o kněžství, o postavení a moci papeže, o světském panování
duchovenstva i o zodpovědnosti světské moci, ale také o eucharistii,
svátostí oltářní – Večeři Páně – byly církevními úřady nejednou
odmítnuty a prohlášeny za kacířské. V 90. letech 14. století se dostaly
Viklefovy knihy do Čech prostřednictvím českých studentů, kteří
studovali v Anglii, s Viklefovým dílem se tam setkali a byli jím
zaujati. Úlohu sehrálo i to, že za anglického krále Richarda II. byla
provdána česká princezna Anna, dcera Karla IV. S těmito spisy se
seznámil i M. Jan Hus a stal se Viklefovým věrným stoupencem, ve svém
vlastním díle jej nesčetněkrát cituje a užívá jeho argumentů
i argumentační metody. Před koncil a posléze na kacířskou hranici
přivedla Husa právě tato nepřehlédnutelná skutečnost spolu s tím, že byl
zaníceným kazatelem; že své a konečně i Viklefovy teze, zejména ty,
které měly praktický smysl pro denní život středověkého posluchače,
hlásal mimo akademické prostředí, z kazatelny.
Boží zákon, jádro Husova učení
Stále jsme se nedostali k tomu nejdůležitějšímu,
k tomu, co je možno považovat za sám princip a jádro Husova učení. Je to
pojem božího zákona. Často se takto s Husem spojuje pojem pravdy, té
Pravdy, na níž a za níž český reformátor stál a za niž položil život.
Mluví-li se takto o Husově „pravdě“, málokdo se ptá, co tento výraz
znamená, co jím Hus myslel a jak věděl, že se věci mají právě tak, jak
je on o nich, o této pravdě, neústupně přesvědčen. Může se říci, že
touto pravdou rozumí Hus boží zákon. Boží zákon, který byl lidem zjeven
a dán ve vtěleném Ježíši Kristu, norma, podle které je každý křesťan
povinen se řídit a měřit jím všechny momenty svého života. Má jím však,
a to i za přispění vlastního svědomí, měřit oprávněnost různých
rozhodnutí církevních i světských nadřízených. To ovšem otřásalo běžným
středověkým povědomím o autoritě a v důsledku toho o poslušnosti.
Situace je zde ale složitější: dějiny dogmatu nás poučí, že zásadní
nadřazenost přirozeného (božího) zákona nad zákony lidskými byla
ve středověkých teologických systémech samozřejmě přijímána s tím, že
rozkazy nadřízených, které by s tímto výsostným zákonem byla v rozporu,
prostě neplatily. (Olomoucký profesor fundamentální teologie
C. V. Pospíšil odkazuje ve své recenzi o poslední husovské monografii
Františka Šmahela na tzv. Potvrzenou řeholi sv. Františka z Assisi,
v níž je jasně řečeno, že poslušnost vůči představenému má jasnou mez ve
svědomí podřízeného.) Patrně tomu není tak, že by koncilní otcové
s touto zásadou nesouhlasili: i oni boží zákon teoreticky respektovali,
ovšem ve vlastní institucionální interpretaci.
Tento jedinečný zákon je nutno poznávat z Bible. Ta
byla pro Husa předním zdrojem argumentace i autority, a proto pevně
držel právě při výsleších během svého procesu především to, pro co měl
oporu v Písmu. Zajímavé je, že v Husových textech, a to i v tom, co
bychom označili jako suché teologické výklady, se objevují proklamace
o tom, že je nutno tuto boží pravdu, obsah božího zákona, hájit i za
cenu ztráty života (nacházíme to třeba již ve výkladu Žalmů v r. 1405).
Odvolání k soudu Kristovu
V jeho procesu, zejména v osudových závěrečných dějích
v Kostnici, Husovi přitížilo jeho odvolání od soudu papežova k soudu
Kristovu z podzimu r. 1412. Na tomto textu je podstatné to, co vyplývá
právě z kategorie božího zákona jako nejvyšší autority. Kristus je Pán,
on je hlavou církve, je tudíž vyšší instancí než sám papež, je tedy
možno se od soudu papežova k soudu Kristovu odvolat, což bylo pro
představitele soudobé církevní instituce nemožné a příčilo se všem
přijatým právním normám. Ostatně nejen normám tehdejším: svár mezi
poslušností vůči pozemské vrchnosti na jedné straně a respektem
k transcendentnímu mravnímu nároku na straně druhé je stejně starý jako
vznik lidských institucí. Příkladem i dokladem toho je hrdinka
Sofokleova (5. stol. př. Kr.) řeckého dramatu Antigona.
Postoje nebo spisy?
Je nyní čas položit otázku, zda – pokud nás Hus ještě
dnes nějak zajímá a něco nám říká – nespočívá jeho poselství i dnešním
lidem především a více v jeho životních postojích než v jeho učení
a spisech. Úžasná je na Husovi jeho pevná a neochvějná víra a důvěra
v Boha, jeho odhodlání následovat Ježíše až po hořkou smrt, odhodlání,
které vyplývá z jistoty, že ví, kde je pravda. Úžasné je jeho odhodlání
nevzdat se pro vlastní záchranu poslušnosti vůči nejvyšší normě dané
Bohem a neopustit poslání, kterým byl pověřen, poslání kazatele
a správce božího lidu. To, co hlásal, svým životem dosvědčil.
Jenže asi
nestačí toto o Husovi takto všeobecně vědět, na základě povrchní
znalosti a vágní představy si opravdový vztah k němu nevybudujeme. Měli
bychom Husa občas číst nebo slyšet: Kdo pozorně čte například některá
kázání Husovy postily z posledního období jeho života nebo jeho kázání
z Betlémské kaple, zaslechne leccos, co platí stejně pro moderního
člověka jako pro toho, který žil na přelomu 14. a 15. století. Stejně
tak při četbě Husovy korespondence, která nám jej přibližuje i po lidské
stránce. Stará čeština, Husův jazyk, může být pro mnohé z nás obtížná,
pokus proniknout do ní se ale vyplatí – tomu, co sděluje, porozumíme
a navíc budeme obohaceni o požitek z jejího půvabu. Mnohé z Husových
latinských spisů jsou do češtiny přeloženy a mohou tedy být díky
novějšímu jazyku srozumitelnější než spisy ve staré češtině.
Husovy iluze a naivita?
Ke třem způsobům, které jsem na začátku tohoto článku
představila, jimiž se naši různě orientovaní současníci staví k Husovi
a jeho odkazu, přičiňme teď na závěr ještě dva: prvním, jejž musím pro
úplnost uvést, je naprostá lhostejnost a nezájem jakkoli se s postavou
českého reformátora seznámit. – Ten druhý, vycházející ostatně ze
solidní moderní husovské literatury, stojí rozhodně za úvahu a za
eventuální přitakání nebo popření: Podle něj se Hus mýlil v odhadu své
situace, žil a jednal v iluzi, že je koncilu a jeho představitelům
partnerem – a ve skutečnosti byl podezřelý z kacířství a od jistého
momentu již skoro usvědčený kacíř. Domníval se, že dostane možnost
svobodně mluvit před koncilem a hájit své názory před nestrannými
soudci, ale bylo tomu zcela jinak, a toto očekávání Husa jako by
usvědčovalo z naivity.
A pak – byl nepřiměřeně tvrdohlavý: ze strany
koncilu mu byly předkládány k odvolání stále vstřícněji redukované
formulace, jejichž podpis mu mohl zachránit život, on však s naprostou
důsledností trval na svém: toto jsem neučil, nebo: je to tak, jak jsem
ve svých textech napsal – a dokažte mi z Písma opak. Ano, takovíto lidé
bývají jiným lidem, zhusta celé společnosti na obtíž, a také se jim říká
„potížisté“. Jsou to však lidé s láskou k pravdě, taková láska nezná
kompromisů, a nemáme-li ji my, většina společnosti, pak těch, kterým
byla dána, ať jsou to disidenti proti komunistickému režimu, disidenti
v současných církvích, nebo středověcí zatvrzelí kacíři, jakým byl Hus,
si važme a buďme za ně vděčni, na obtíž by nám být neměli.
Také bývá slyšet a můžeme číst, a to z úst velmi
kompetentních a ve středověkém právu poučených, že z hlediska tehdejší
církevní legislativy byl Hus odsouzen náležitě. Dejme se ve všech těchto
aspektech poučit i nedávnou historií naší země. František Šmahel
konstatuje v této souvislosti v závěru své nové monografie o Janu Husovi
(str. 234), že Husovo upálení „nijak neospravedlňuje zjištění, že se
proces odehrál v souladu s kanonickými předpisy. Což vedení hrdelních
procesů sovětským prokurátorem Vyšinským nebo odsouzení Milady Horákové
neproběhlo podle formálních náležitostí tehdy platného práva?“
Hus bývá v běžných představách a výkladech spojován
s pojmem pravdy. Dnes, v době, kdy se právem mluví o všeobecném
znevážení hodnot, kdy lidé nevědí, kudy kam, čemu věřit a čeho se
přidržet, kdy to často nevíme ani my, kteří se nazýváme věřícími
křesťany, v této době, jde-li na nás někdo s pravdou, ptáme se jako
Pilát: „Co je to pravda?“ Jan Hus se na rozdíl od nás (a svého soudce
Piláta) nedal zmást, jakkoli to bylo v jeho době stejně nebo aspoň
podobně jako dnes s pravdou všelijaké, vládl všeobecný nebo skoro
všeobecný rozklad hodnot – lidé příliš nevěděli kudy kam, o co se opřít
a čemu vlastně věřit. Pro Husa byl touto jistotou, oporou a pravdou onen
boží zákon nám lidem sdělený v Písmu a vtělená Pravda, Ježíš Kristus.
Jej přijal za svého Pána, jemu uvěřil a rozhodl se jej následovat.
Pochopíme-li M. Jana Husa takto, můžeme se na jeho příkladu poučit
i o tom, co je to pravé křesťanství.
Jana Nechutová
Původně psáno pro husovské číslo časopisu Církve bratrské Brána, otištěno s laskavým souhlasem její redakční rady.
http://protestant.evangnet.cz/