Od 80. let minulého století se v ekumenickém spektru církví objevují
snahy o propojení bohoslužby s konkrétními prvky populární kultury. Je v
nich často až vášnivá snaha odstranit dělítko mezi zkušeností církve a
životem v soudobé společnosti.
Doba a myšlení lidí se velmi změnily. Chce-li církev plnit své misijní
poslání, musí jít za lidmi, odpovídat na jejich otázky a používat k
tomu srozumitelnou řeč. Nové podoby církve dnes užívají více
symbolických vyjádření než didaktických a ponechávají při zvěstování
otevřený konec příběhu, aby si ho každý účastník utvořil sám. Projevuje
se v tom diference mezi modernou a postmodernou. Co se některým jeví
jako povrchní, může být ve skutečnosti velmi promyšleným pokusem o
provázání bohoslužby a kultury. Některá hledání v oblasti nových podob
církve se zdají být extrémní, provokativní a neuctivá. Přesto je za nimi
snaha odpovědět na otázku, proč u nás každý rok tisíce lidí opouštějí
církve. Proč řada věřících nepovažuje církve za potřebné a rozvíjí svou
religiozitu na vlastní pěst.
Uveďme několik příkladů nových podob církve ze současnosti, které
mohou být jistou inspirací v dnešní době. Jedná se o projevy církve,
které už byly mnoha křesťany vyzkoušeny a pomohly některým lidem najít
cestu k Bohu i do církve.
1. Alternativní bohoslužby. V roce 1993 začalo pracovat v londýnské
čtvrti Ealing církevní společenství Grace. Byla to malá skupina lidí,
která začala pořádat bohoslužby odlišné od těch, které se konaly v
jejich mateřském sboru. Největší motivací pro tento krok byla rostoucí
frustrace z církevní kultury, jež používala hudbu, kterou nikdo z nich
doma neposlouchal, a jazyk, který se mimo církev nevyskytoval. Zajímavé
bylo, že při vytváření nové podoby bohoslužby skupina nově objevila
hodnotu kontemplace v křesťanské tradici. Nová podoba bohoslužby totiž
položila velký důraz na meditaci, na rituální prvky víry a také na
rozhovor. Liturgie této nové podoby církve podnítila angažovanost všech
při bohoslužbě – oproti jisté pasivitě a konzumnímu přístupu. Cílem
zůstává umožnit zapojení těm, kdo se necítí dobře v klasické církvi nebo
církevní kultuře nerozumějí. Alternativní bohoslužby jsou místem pro
lidi, kteří mají pochybnosti a mnoho otázek.
2. Základové církevní obce (Base Ecclesial Communities). Tyto obce
mají původ v Latinské Americe a začaly se objevovat od poloviny
padesátých let. Dnes se vyskytují v nejrůznějších částech světa. Silně
se identifikují s lidmi, kteří jsou na dně společnosti. Je v nich
nabízeno evangelium osvobození. Jedná se o církev chudých pro chudé.
Tato společenství pracují, aby přinesla naději utlačovaným a vyzývala ke
společné službě směrem k lepší a spravedlivější společnosti. Lidé v
těchto obcích se nesoustřeďují jen na svou vlastní spiritualitu, ale
chtějí zápasit o probuzení církve a angažovanost se v misii, včetně
sociální akce. Je zde snaha o radikální následování Ježíše, aby nastaly
potřebné změny. Důraz je položen na naslouchání denní realitě života a
na společně sdílený život křesťanské obce. Z tohoto pohledu je pak vše
reflektováno ve světle Bible. Obce také reagují na nedostatek kněží v
Latinské Americe – v jejich čele někdy stojí pastorační pracovník či
řeholník.
3. Domácí skupiny. Nový zákon používá slovo ekklesia také v
souvislosti s církví, která se setkávala u někoho v domě. Současné
domácí skupiny či buňky se snaží podtrhnout dnes opomíjený význam malé
domácí církve. Každá domácí církev je blokem, z něhož je tvořena
mateřská církev. Domácí církve bývají zaměřeny na adoraci, Boží slovo,
společenství, modlitbu a misii. Je celá řada místních církví, které se
snaží rozdělit své členy do domácích skupin. Je-li vedoucí skupiny dobře
připraven, mohou být domácí skupiny velkým přínosem pro duchovní
formaci jednotlivců.
Z některých domácích církví se rozvine založení úplně nové farnosti
či sboru. Domácí církve jsou dobrou odpovědí kultuře, kde jsou vážně
narušeny společnost a rodina. Necírkevní účastníci mohou v domácích
skupinách nalézt přijetí a příležitost vést dialog a poznávat
evangelium. Lidé, kteří jsou zklamaní institucí, nacházejí v domácí
církvi vroucnost a přátelskou komunitu. Domácí skupiny se účastní,
zpravidla v neděli, bohoslužby své mateřské církve.
4. Církve vznikající z misijní iniciativy křesťanů. Takové církve,
většinou neúmyslně, vznikají kolem skupiny pomáhající například sociálně
vyloučeným, handicapovaným a jejich rodičům, narkomanům apod. Nejdříve
vznikne pomáhající skupina a na ni se začnou nabalovat další lidé
spojení službou či nesením podobného břemene. Původní intencí těchto
projevů církve bývá spolupráce, společenství, vzájemná podpora, nikoli
bohoslužba.
5. Různé bohoslužby a společenství během týdne. Záměrem těchto
iniciativ je přiblížit se různým kulturním a sociálním skupinám, aby
mohly být syceny Božím slovem v rámci téže místní církve. Pro kulturní
odlišnosti vznikají v některých farnostech a sborech různé typy
liturgií. Například v americkém kontextu bývá časté, že v jedné církevní
budově se konají za neděli dvoje či troje bohoslužby, mající odlišnou
podobu. V neděli ráno se shromažďují ti, kdo dávají přednost klasické,
důstojné a jasně strukturované bohoslužbě. Později se konají bohoslužby
pro ty, kteří se dobře cítí se soudobou hudbou, neformálnější podobou
bohoslužby a s použitím jiných komunikačních metod.
6. Network-církve. Pod tímto podivně znějícím označením se skrývá
poměrně široký proud reagující na velmi podstatnou sociální realitu
dnešní společnosti. Lidé dnes tolik nenavazují vztahy a spolupráci
geograficky, podle svého bydliště. Jejich sídliště pro ně mnoho
neznamená. Důležité je, co bývá nazýváno anglickým slovem network –
pracovní síť. Lidé mezi sebou navazují vztahy v rámci oboru, kde
pracují, s těmi, s nimiž je pojí společný zájem. Společnost je dnes
velmi mobilní a lidé se sdružují kolem různých sportů, koníčků, práce,
sociálních sítí, podobného způsobu myšlení. Network-církve slouží určité
sociální či kulturní skupině. Někdy může být síť tvořena společným
zájmem o určitou hudbu, jindy to může být třeba církev pro hluché či
jinak znevýhodněné. Tyto projevy církve vytvářejí pevnější mezilidské
vztahy.
7. Církve spojené se školami. Školy a univerzity někdy dávají
přirozený prostor pro vytváření pracovních i volnočasových vztahů. Kolem
některých škol dokonce vznikly nové místní církve, které zahájily svou
vlastní službu v dané komunitě. Setkávají se v nich především žáci,
jejich rodiče a prarodiče, učitelé. Není výjimkou, že se začnou přidávat
další přátelé.
8. Církev pro hledající. Tento model bývá připisován americkému sboru
Willow Creek Community Church u Chicaga, ale dnes ho najdeme v řadě
zemí. Velký důraz je položen na ztvárnění bohoslužby, která je
připravena, aby byla srozumitelná a otevřená pro všechny hledající.
Kázání se zaměřuje na některý problém současného života a používá ke
komunikaci drama, hudbu, umění a současná média. Během neděle probíhá
několik bohoslužeb pro hledající. Společenství již věřících se
uskutečňuje v týdnu prostřednictvím malých domácích skupin.
9. Plantatio ecclesiae. Zakládání nových sborů a farností se
uskutečňuje pomocí dceřiných církví či misijních stanic. Nový projekt
vznikne například stěhováním lidí za prací či založením nového sídliště.
Skupina, která se začne pravidelně shromažďovat, vytvoří pracovní tým.
Ze začátku bývá spolupráce s mateřskou farností intenzivní, ale postupně
je stále více úkolů přenášeno na nově vznikající společenství. Pokud
nastane pozitivní rozvoj, je možné pověřit místní vedení, vyslat
duchovního pracovníka a novou farnost založit.
10. Klasické formy církve. Ne všichni upřednostňují nové a čerstvé
projevy církve. Na řadě míst někteří lidé vyhledávají vyváženou a
liturgicky krásnou bohoslužbu. Někteří se shromažďují kolem tradičních
duchovních center, klášterů a míst známých hlubokým duchovním ponorem.
Svědčí to o tom, že lidé stále hledají tajemství, krásu, stabilitu a
Boží přítomnost.
11. Církve mladých. V tomto případě se nejedná pouze o bohoslužby
připravené pro mládež. Jde o společenství třeba v blízkosti škol a
univerzit složené především z mladých lidí – a to ovlivňuje jeho podobu.
Tento model často ukazuje na neschopnost současných církví oslovit
mladou generaci. Současné církve mnohdy neinvestují do mladé generace a
neuvědomují si, že nejde pouze o generační rozdíl, nýbrž o jinou
kulturu. Někteří stále čekají, až budou mladí lidé stejní jako ti
starší. Tak to ale není. Kulturní rozdíly přetrvávají.
Stará zvěst v novém hávu
To, co dnes globální církev prožívá, není nic zcela nového. Byly
mnohé doby v dějinách, kdy se lámaly kulturní epochy a církev na ně
musela reagovat změnami ve formách své práce a služby a rozvíjením jiné
spirituality. Evangelium je stará zvěst, ale přichází oblečena do nových
hávů. Nová setkání s Ježíšem inspirují k čerstvým projevům života
církve.
Pavel Černý
Autor je bývalý předseda Rady Církve bratrské a Ekumenické rady církví.
Zdroj: Katolický týdeník 2015/46
