(I) „Přátelé v Kristu, sestry a bratři, sešli jsme se dnes, abychom v bratrské jednotě dosvědčili, jak náš časný i věčný život, který všichni stavíme na společném základu, Pánu Ježíši Kristu, je budován jednotou pravého učení i skutků, jež jsou darem Otce a ovocem Ducha. Napřed ukážeme v pravé svornosti na učení. Pověz nám, bratře katolíku, čím jsi ujištěn o své spáse v Kristu Pánu.“

„No, řekl bych, Matka Církev, otec biskup, svaté přijímání – to vše v souladu s Magisteriem, Učitelským úřadem Církve.“

„Děkuji. Tyto důrazy jsme my, evangelíci, pohříchu podcenili. Jaký je tvůj názor na otázku spásy, bratře z Českobratrské církve evangelické?“

„Sola fide, sola gratia, pouhá milost skrze víru. Co nad to jest, od Zlého jest.“ „Hm, ano... Prosím, bratr z Církve bratrské si přeje něco doplnit?“

“Bratře, odpusťte, ale.. ta cigareta. Máte jistotu spasení? Není znakem pravého obrácení právě vymanění ze zotročujících návyků?“

„Může být, ta otázka zřejmě volá po odpovědi. Co k jistotě spásy vede bratra z Jednoty baptistů?“

„Bratři, důraz je nutno položit na křest dospělých, a to úplným ponořením. Kdo tak ještě neučinil, nemůže mít plnou jistotu, že jeho víra je skutečně dospělá.“

„Možná nám k tomu může něco říci bratr metodista, prosím. “

„Existuje, bratři, určitá metoda, cesta, jak dojít pravé jistoty spásy. A potom se můžete radovat ze dne D a hodiny H svého znovuzrození.“

„Ano, radujeme se. Bratr z Jednoty bratrské nám to jistě potvrdí, prosím.“

„Bible kralická a Komenského Labyrint světa, poklad to naší české reformace, jsou pro mne zdrojem duchovního růstu i trvalého potěšení.“

„Tak, děkujeme. Důraz na Písmo a českou reformaci nás povětšině všechny spojuje. Jistě s tím bude souhlasit i náš nečekaný, ale vítaný host z Letničního hnutí.“

„Bratři, Duch svatý sjednocuje! Důležité je prožít osobní letnice, jejichž průvodním znakem je dar jazyků a radostná chvála. Aleluja!“

“Kyrie eleison! Souhlasíme s tím, že důraz na chválu je velmi důležitý a potřebný, že ano, bratře adventisto?“

„Mou plnou radost kalí, bratři, pomyšlení, že není pravé důslednosti v plnění Zákona. Každý přece ví, že Hospodin oddělil sobotu jako den odpočinku.“

„Děkujeme, bratře, za výzvu k poslušnosti Zákona. Všichni víme, že Zákon za nás naplnil svou obětí Boží Syn a neděle je pro nás památkou jeho slavného vzkříšeni. Ale k poslušnosti přikázání nás vede svědomí probuzené milostí Boží. Nemám pravdu, bratře husito?“

„To jistě. Ale poslušnost svědomí v duchu poznané pravdy je víc než podřízení se vynucené autoritě, jak prokázal mistr Jan a naše církev, byť všelijak kulhajíc, se k tomuto odkazu hlásí.“

„Jistě, rozumíme, mistr Jan se odvolal ke Kristu, ale po ruce zde byl pouze jeho náměstek a tak Pravda Páně zde byla jaksi zprostředkovaně… Má se člověk podřídit autoritám a vládám světským, jak k tomu nabádá i apoštol Pavel? Co nám k tomu může říci bratr z pravoslavné církve?“

„Zůstáváme věrni odkazu prvotní církve a ve spojení moci světské a církevní, našeho samoděržaví, jsme vždy nacházeli záruku a potřebnou autoritu k zachování míru a posvátného daru života.“

„Nezbývá než souhlasit. Tak vidíte, bratři a sestry, nakonec jsme namísto obrazu jednoho stylu představili vlastně mozaiku, která má snad i svůj zvláštní půvab. Každý kamének je součástí celku a bez něho by obraz nebyl úplný. Však stojí psáno, že „milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému“. A tak vlastně máme z nouze ctnost. Nouze však zůstává, nutno přiznat, i když se obleče do přijatelného hávu. A tak bychom se měli v pokoře srdcí sklonit před Pánem a svou úzkost mu předložit…

„Pane, tys svým učedníkům zaslíbil Ducha pravdy, který je uvede do veškeré pravdy. Proč jsme tak nejednotní, je to Tvá vůle? Chceš snad, abychom rozmanitostí důrazů byli zbohaceni tak, jak zbohacuješ sbory rozdílností svých darů? Anebo jsou Tvé pravdy tak prosté, že je zjevuješ nemluvňatům a nám chybí prostota i poslušnost? Je-li tomu tak, obrať nás, prosíme, abychom Ti důvěřovali jako děti svému Otci, že bude nakonec jeden Pastýř a jeden ovčinec…“

(II) „A když už nám tedy, bratři a sestry v Kristu, vznikl takový kaleidoskop, mozaika z jednotlivých kaménků, nebudeme ho dále pitvat a zhlédneme dílo církve jako celku. Však náš Pán řekl, že dobrý strom nese dobré ovoce a „po ovoci poznáte je“. A tak jistě budeme mít co předložit, jako ratolesti pravého vinného kmene. Začneme zase u bratra katolíka, ti si na dobré skutky zvláště potrpí…“

„No, bývá nám vytýkáno záslužnictví, a tak bych nechtěl všecko to dobré, co bylo v průběhu staletí vykonáno, stavět na odiv. Jen kdybych měl uvést některá jména z těch tisíců blahořečených a svatořečených a zmínit byť jedinou větou jejich dílo, seděli bychom tu dlouhé hodiny…“

„Promiň, že tě přerušuji, bratře, ale rád bych zmínil jedno jméno z doby ne zcela dávné, Giordano Bruno. My, protestanté, to kvitujeme jako dobrý skutek, že byl nyní – i když s odstupem několika set let, nutno přiznat – katolickou církví rehabilitován. Ale upálen byl důkladně, to jo.“

„Děkuji, odloučený bratře, za tu vsuvku. Je pravda, že toto jméno Církev zrovna nectí; a mohli bychom pohříchu zmínit i jména jiná, třeba mistry Jana a Jeronýma, tedy z domácí produkce… Takovou dlouhou cestu podnikli, aby byli rekomando odesláni na cestu delší, ze které už není návratu… No, justiční omyly byly a budou, však dobrý strom mívá i shnilé plody… vlastně, tak jsem to nemyslel, promiň, ale aby větev pod tíhou plodů nepraskla, musí se ještě před dozráním sem tam některý plod odtrhnout…

A když už jsme u těch nadbytečných plodů, co takhle bratr reformátor Kalvín? Nebral tu reformaci trochu moc, jak se říká, od podlahy? Chudák Servet, lékař to byl dobrej, ale teologii zrovna neovládal, v tom trojičním učení měl zmatky...a nenechal si, kluk jeden, domluvit! A tak ho velký reformátor nechal odeslat nahoru ve sloupu ohnivém, aby se na místě přesvědčil… A reformátor Luther? Ten zas nechal rozprášit bludné ovce selské, když si usmyslily, že nastal čas se spojit s dělným lidem a vybudovat ráj na zemi.“

„Tak, tak, pozůstalý bratře, byla to tehdy zvláštní doba… Nikdo, zdá se, neměl dost pochopení pro mírovou koexistenci a bratrské soužití… Třeba tenkrát v Paříži, to byla zvláštní svatba, taková bratrovražedná, vraždění nemluvňátek v Betlémě a okolí bylo proti tomu celkem nepatrnou epizodou… Čtyřicet tisíc hugenotů zůstalo tenkrát ležet na poli cti pro větší slávu Církve římské, ad maiorem Dei gloriam! Kde jen ti bratři katolíci sehnali tolik těch dlouhejch nožů? To se musely manufaktury důkladně činit, jistě jim byly slíbeny tučné prebendy! A svatý Otec k tomu nechal razit v Římě pamětní medaile a zaznít slavnostní Te Deum – to že dobrá věc se podařila a věrná láska k Církvi zvítězila! Jistě měl i radost, že už má tolik oveček, pravda, trochu svéhlavých, doma… A to se mi nechce zmínit katary, chudé albigenské... ale nechť, asi jim to církevní učení moc nevonělo, když se mísilo s pachem rozkladu tlející instituce. A tak byli ve jménu kříže důkladně vykouřeni, ne sice kadidlem, ale střelným prachem… Z církve bojující nezůstal ani jeden, všichni přešli v církev trpící a zvítězilou…“

„Pravdu máš, bratře odloučený a v pravdě pomýlený, láska bratrská nebyla tehdy zrovna silnou a hlavně spolehlivou zbraní, lepší bylo opatřit si nějaký ten meč anebo aspoň nůž… Takové „spanilé jízdy“ k sousedům na zálety patřily k dobrým zvykům potomků mistra Jana… Jízdy to byly jistě vyčerpávající, když po takové jízdě jich vždycky tisíce usnuly spánkem spravedlivých; a když se náhodou do cesty přichomejt nějakej zakuklenec v mnišské kápi, co nechtěl přijímat obojakým způsobem, šup – a už se houpal na větvi! A ještě pod ním rozdělali ohníček, aby se náhodou od nohou nenachladil…

A co takhle reformovaní bratři navzájem? Měli se rádi jako kočka s myší, z bludů obviňovali jedni druhé a ti zase třetí a čtvrté… Když jsme vám to na Bílý hoře nandali, sloužili bratři luteráni děkovné bohoslužby, že jsme to helvítský kacířský bejlí důkladně vykořenili… Radost, nebo spíš bolest, pohledět!“

„Promiňte, bratři a sestry, ale jsme v časové tísni a měli bychom to uzavřít, stejně nám tu diskutují jen dvě strany a ostatní se nedostanou ke slovu. Roma locuta, causa finita, Řím promluvil, spor je ukončen – to přece býval takový požehnaný závěr bratrských diskusí… Obávám se totiž, že kdyby Pán podle našich skutků nakládal s námi, zůstalo by nebe asi prázdné. Anebo má snad někdo odvahu žádat Pána, aby ho posadil po pravici své či po levici? Á vida, přeci jen někdo se tam vzadu hlásí...“

„Buďte bez obav, nebe prázdné nezůstane! Ale nepřipravil ho Jehova pro pseudokřesťany, ale pro sto čtyřicet čtyři tisíce svých věrných a pravých svědků. Amen.“

Petr Hušek

Zdroj: Evangelický týdeník 2015/32