Abuna (otec) Benjamin Shamoun je zástupcem představeného kláštera sv. Matouše („Mor Mattai“) nedaleko iráckého Mosulu. Tento klášter založený v roce 367 patří k nejstarším křesťanským klášterům na světě a nachází se jen několik kilometrů od hranice Islámského státu.

Abuna Benjamin přijel do České republiky na pozvání Nadačního fondu Generace 21, jenž usiluje o to, aby česká vláda přijala 153 křesťanů z uprchlických táborů v iráckém Erbílu. Res Claritatis spolu s redakcí RC Monitoru využily této jedinečné příležitosti k rozhovoru s otcem Benjaminem.

Abuna Benjamine, mohl byste v krátkosti říci něco o sobě našim čtenářům?

Než jsem se stal mnichem, studoval jsem matematiku na mosulské univerzitě a teologii na mosulském teologickém institutu. Po vstupu do kláštera jsem pokračoval tři roky ve studiu teologie v Egyptě, rok v Londýně a šest let jsem působil na dvou místech ve Švédsku. Kvůli řádění Islámského státu v Iráku jsem se rozhodl vrátit, abych mohl pomáhat křesťanským uprchlíkům. Patřím sice do kláštera sv. Matouše, ale v současné době se snažíme spolupracovat s organizacemi v křesťanské oblasti Ankawa na předměstí Erbílu v pomoci křesťanům. V klášteře sv. Matouše péči, léky a finance na úhradu operací. Také je možné pomoci rodinám s úhradou nájmu. Mladé dívky by třeba uvítaly oblečení, mejkap… Vždy najdeme nějaký způsob, jak vhodně pomoci. A pomoc křesťanům v nouzi znamená, že to ve skutečnosti děláme pro Pána Ježíše. Jeden syrský křesťan uspořádal v Americe kampaň nazvanou „Jedním dolarem zachráníš křesťana“. Něco takového by bylo možné uspořádat i tady. Mohl bych uvést spoustu nápadů, třeba i novinářům, protože je mám rád. Hodně by to pomohlo a přitom velmi jednoduchým způsobem. Ale v tom všem by měla být upřímnost.

Abuna Benjamine, máte na srdci ještě něco?

Jen bych rád zdůraznil, že ze všeho nejvíce dnes potřebujeme léky. Dostávám od lidí stovky, tisíce receptů. Některé dary, které dostáváme, jsou určeny pouze na lékařskou péči. Já sám všechny léky v lékárně vyzvednu, zaplatím a dávám je do krabice jako dárky. Mohlo by se stát, že někteří lidé by peníze použili třeba na pivo místo na léky, kdyby finance dostali do ruky. Proto se o to starám sám – nakoupím a dám přímo potřebným. Lidé také čekají na operace. V Iráku neexistuje zdravotní pojištění, takže každý nemocný se tím pádem dostává do dluhů. Kdyby se podařilo tuto pomoc zajistit, bylo by to báječné. A úplně nejlepší by bylo, kdyby se podařilo přesunout do České republiky onu první skupinu 153 iráckých křesťanů, kteří si přejí žít a pracovat v zemi, kde je mír. Byl by to důležitý příklad pro ostatní. Také vás zvu na návštěvu do Iráku, abyste viděli vše na vlastní oči. Vzpomínám na miminko, kterému byly pouhé tři dny, když IS zaútočil. Až do svého půlroku vyrůstalo ve stanu. Navštívil jsem jeho rodinu, vše jsem vyfotil. Do stanu tekla voda, kapala mu přímo na hlavu. Hned jsem zařídil přestěhování. A takových příběhů je spousta… Všichni jsou uprchlíky.

Co je důvodem vaší cesty do České republiky? Co od své návštěvy očekáváte?

Chci popsat skutečnou situaci iráckých křesťanů. Setkáváme se totiž s různými popisy, ale skutečnost je úplně odlišná. To je hlavní cíl mé cesty. Rád bych získal od české vlády příslib skutečné pomoci, protože současné podmínky trpících iráckých křesťanů jsou velmi tragické. Zprávy, které po Evropě kolují, nejsou skutečným obrazem situace. Víme z Bible, že Tomáš uvěřil, když uviděl Kristovy rány. Podle tohoto principu chci představit české vládě skutečnou situaci a doufám, že to pomůže.

Jak probíhal útěk iráckých křesťanů z jejich domovů před Islámským státem?

Tato otázka ve mně vyvolává vzpomínky na 3. srpen 2014. Když se díváme na některé americké filmy, domníváme se, že jsou velmi tragické. Ale to, co se stalo iráckým křesťanům, zdaleka předčí cokoli, co v takových filmech vídáme. Toto je realita. Cesta z Mosulu do Erbílu trvá jenom hodinu. Ale v den útoku IS, kdy všichni opustili své domovy v okolí Mosulu, trvala cesta do bezpečí patnáct až dvacet hodin. Byl jsem svědkem šesti porodů. Tři maminky s jejich novorozenými dětmi umřely a zbylým třem maminkám se nějakým způsobem podařilo dostat do bezpečí a přežily. Celkem se jednalo o tisíce a tisíce rodin. Ti lidé neměli kam jít, spali na silnicích, v parcích a zahradách. Neměli nic, co by je ochránilo. Nejhůř na tom byly děti. Nechápou, co se děje. Když je jim horko, pláčou. Když mají hlad, pláčou. Když jsou nemocné, pláčou. A tam to vše prožívaly tisíce dětí a my jsme jim nemohli nic nabídnout. Muži i ženy byli ve velmi špatné psychické kondici. Existuje tolik příběhů! Každý uprchlík má vlastní. Na jejich zachycení bychom potřebovali spoustu knih…

Říkáte, že jediná možnost přežití iráckých křesťanů je opustit zem. V jaké situaci se nyní iráčtí křesťané nacházejí?

Je to katastrofa. Křesťané jsou na křižovatce. Chtěli by žít tak, jak nám to přikazuje Pán Ježíš Kristus – v míru, v lásce. Takže by rádi zůstali ve své zemi. To si přejí. Ale skutečnost je odlišná. Historie nás učí, že křesťan nemůže žít v zemi, která se neřídí zákony. Zákony mohou člověka chránit jako občana, jako křesťana, aby mohl žít v míru. Pán Ježíš nás neučil, abychom nosili zbraně, nože, meče a zabíjeli, ale abychom milovali své nepřátele. Křesťané v Iráku nemají zákony. Platí tam zákon džungle, podle něhož přežijí jen ti nejsilnější. Křesťané nemohou svými počty konkurovat. Je jich málo. Nemohou se bránit. Irácký křesťan tak nemá žádnou důstojnost a to je velmi obtížná situace. Proto si myslím, že by jako lidská bytost, jako křesťan, mohl žít důstojně v jakékoli jiné zemi.

Jak situaci zvládají rodiny ve vaší farnosti?

Žijí podle principu: „Nebeský otče, chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Někteří mají zaměstnání. Obvykle dostávají plat a ten použijí na nájem a zcela základní životní potřeby. Většina ale příjem nemá, a proto jsou závislí na pomoci humanitárních organizací, které jim poskytují základní potraviny, aby přežili. Tak tomu bylo donedávna. Každý člověk má jiné potřeby a pouze základní potraviny nestačí. Nejsou to zvířata. Nyní je to i pro ty, kteří mají práci, velmi obtížné. Už čtyři měsíce nedostali mzdu – ani od centrální vlády, ani od kurdské regionální vlády. Představte si to v Evropě: kdyby někdo nedostal každý měsíc svoji mzdu, nemohl by přežít. A co teprve po čtyři měsíce? Musí si přece hradit nájem, jídlo, oblečení, prostě všechny své potřeby… Církev se snaží pomáhat z darů, které dostáváme od Charity a dalších organizací, které nám pomáhají.

Jak se chovali a chovají vaši muslimští sousedé?

Chovají se tak, jak jim to přikázal Mohamed. Náš Pán Ježíš Kristus nám přikázal milovat nepřátele, oni mají přikázáno nás proklínat. Mohamed říká, a v Koránu to stojí také, že zabírání majetku křesťanům je „halal“ – povolené. Takže mají právo se ho zmocnit. Všechno, co jsme měli, se stalo jejich majetkem, a byla toho spousta. Nemáme žádné svědectví o jediném muslimovi, který by se snažil chránit majetek křesťanů. Je to pro ně prostě „halal“ a přikázal jim to sám Alláh. Zdůrazňuji, že se jedná o Alláha Koránu, ne našeho Boha. To není ten samý Bůh, kterého uctíváme. Náš Bůh je spravedlivý a láskyplný. Ten druhý je velmi zlý.

Mnoho iráckých křesťanů našlo už za války v Zálivu útočiště v tzv. Kurdistánu. V Evropě jsou Kurdové vnímáni velmi pozitivně, mnozí je považují za tolerantní, nebo dokonce za ochránce křesťanů. Jak se díváte na současnost a budoucnost křesťanů v kurdských oblastech?

Situace křesťanů na Blízkém východě se vždy odvíjí od toho, kdo vládne. Nálada vládce bude mít vliv na budoucnost křesťanů. Současnou situaci v Kurdistánu bychom mohli označit za umírněnou. Vládnoucí kurdská demokratická strana s prezidentem Masúdem Barzáním a premiérem Nechervanem Barzáním je tolerantní a svým způsobem křesťany respektuje. Ale je to pouze dočasné – podléhá to změně. Pokud se k moci dostane islamistická strana, během několika hodin všechny křesťany zabije. Proto, jak už jsem řekl, by křesťané neměli žít v zemi, kde nevládne právo. V Iráku vládne pouze nálada vládce a ta se samozřejmě mění. Ráno je třeba pozitivní, večer zase negativní. Můžeme říci, že křesťané mají dočasný klid. Ale v budoucnosti očekáváme to nejhorší.

Je přirozené a jistě legitimní ochránit svou rodinu a blízké a také svoje církevní společenství včetně bohatství vztahů, ritu, tisíciletých tradic. Na druhou stranu je tu křesťanský ideál a příklady mnohých mučedníků: zůstat a vydávat svědectví i za cenu utrpení – až ke svědectví krve. Jak se na toto dilema dívat ve vašich konkrétních podmínkách?

Tento princip můžeme aplikovat na život kteréhokoli křesťanského uprchlíka. Každý vysídlený křesťan, uprchlík, je ve skutečnosti mučedník, protože trpí pro Ježíše Krista. Opustil svůj dům, který postavil za cenu únavy a útrap – opustil ho, aby zůstal křesťanem. Opustil svou práci, svou farnost a svědčí o tom, že zůstal křesťanem. Takový křesťan vydává velké svědectví o Kristu ostatním lidem. S hrdostí mohu prohlásit, že nikdo svou víru v Ježíše Krista nezradil. Když porovnáme lásku ke Kristu a víru v něj a lásku k majetku, k práci či k čemukoli jinému, tito lidé se rozhodli vše opustit jenom proto, aby mohli zůstat křesťany. Takže toto svědectví by mohlo být svědectvím krve. Ale často jsme svědky svědectví skrze skutky. A to je právě naše situace.

Je to naprosto jasné křesťanské svědectví. Věříme, že každý z nich je mučedníkem. Co si myslíte o proudu statisíců uprchlíků z Blízkého východu a Afriky, který právě zaplavuje Evropu?

Když něco roste, cena se snižuje. Pokud máme hodně mobilních telefonů, jejich cena spadne. Rád se s vámi shodnu na použití slova záplava, protože se skutečně jedná o záplavu. Evropa to pocítí až později a pak teprve pochopí negativní důsledky svého rozhodnutí přijmout kohokoli. Měla by přijmout ty, kteří jsou schopni pomoci při budování země, kontinentu. Tato záplava je pro vás nebezpečná. Doufáme a očekáváme, že České republiky se toto nebezpečí nebude týkat – je doposud mimo nebezpečnou zónu. Ale důsledky vlny uprchlíků uvidíme tak za deset let. My víme, jak tito imigranti či uprchlíci přemýšlí. Považují nás za bezvěrce, káfiry, kteří si pouze zaslouží zemřít.

Tato migrační tsunami je vnímána primárně jako muslimská. Jak si vysvětlujete, že se vlastně Evropa nesnaží aktivně pomoci blízkovýchodním křesťanům?

Evropa se většinou spoléhá na princip lidských práv, a je to dobře. Prvním zákonem je právo na život. Ale IS toto právo upírá. A právě tito lidé přicházejí do Evropy a představují sebe sama jako oběti, jako někoho, koho je třeba litovat. Příliv imigrantů či uprchlíků je politický, ne náboženský. Kdyby Evropa měla například zákony, které by stanovily, že je možné přijmout pouze křesťany, situace by byla úplně odlišná. Ale jelikož zde máte pravidla, podle nichž je možné přijmout kohokoli, pak se nedá nic dělat. Až se setkám s českým premiérem, chci ho požádat o takové opatření, které by zajistilo přijetí křesťanských uprchlíků ne jako jednotlivců, ale jako celé skupiny. Tak by mohlo celé společenství přežít se všemi svými tradicemi, jazyky, i když budou začleněni do této země a budou zde pracovat.

Evropa by ráda tento příval oslabila. Proto chce zvýšit pomoc v místech, odkud tito lidé přicházejí, aby k emigraci neměli důvod. Myslíte, že to bude fungovat?

Pokusím se odpovědět příkladem. Kdybychom navštívili nemocného s rakovinou a dali mu jen růži, uzdraví ho to? Panadol ho také nevyléčí. Takže pomoc všech humanitárních organizací je takovou pilulkou. Představte si, že jste ztratili všechno – dům, práci, prostě všechno –, a já bych vám daroval třeba pět kilo rýže, nějaký olej, trochu cukru… Bude to stačit? Přirovnávám tuto situaci křesťanů v Iráku k jednotce intenzivní péče, kde dostávají pouze vodu. Na to nikdy nesmíme zapomenout.

Je možné poskytnout křesťanským uprchlíkům takovou pomoc, která by jim pomohla začít nový život ve své vlastní zemi – např. finanční prostřednictvím nějakých programů?

Jakou pomoc bychom jim poskytli? Kufříky pro děti na cestu do školky? To by pomohlo v zemi, kde vládne právo nebo kde by byla zajištěna nějaká mezinárodní ochrana křesťanů. Kdybychom tam třeba postavili továrny, kde by mohli pracovat, mohlo by to pomoci. Uvedu příklad. Německé ministerstvo zahraničních věcí prostřednictvím jedné organizace věnovalo na pomoc šest až sedm milionů euro. Část těchto peněz půjde pouze na uhrazení nájmu pro rodiny, které žijí v pronajatých prostorách a nemají žádné fi nanční prostředky. Potřebovali bychom vládu, aby tento problém vyřešila. Dokud nebude v Iráku mír nebo tam nebude např. vyhrazené území s mezinárodní ochranou, lidé budou odcházet.

Cítí iráčtí křesťané nějakou podporu církve, ostatních křesťanů?

Křesťany v Iráku podporuje pouze církev – irácká vláda je zradila a regionální kurdská vláda bojuje s IS. Takže všechny církevní denominace se snaží spolupracovat, shromažďovat a následně distribuovat pomoc od humanitárních organizací všem křesťanským rodinám. To neznamená, že se církve nestarají o své vlastní věřící. Každá církev se snaží nejprve pomoci svým vlastním ovečkám. Ale také se snažíme, protože jsme všichni křesťané, spolupracovat tak, aby nikdo nezůstal bez pomoci. Jedinou pozitivní věcí na celé záležitosti s IS je, že jsme se jako křesťané sjednotili. Nerozlišujeme podle denominací. Možná je to právě to, co náš Pán chtěl. Někteří v tom sjednocení vidí Boží vůli.

Jak mohou křesťané u nás kromě modlitby účinně pomoci křesťanům v Iráku? Jak mohou napomoci snahám Nadačního fondu Generace 21 přemístit prvních 153 iráckých křesťanů do České republiky?

Náš Pán Ježíš Kristus řekl, že nezapomene na to, když podáte malému dítěti šálek chladné vody. Každý může pomoci – novináři tím, že vysvětlují celou záležitost, členové parlamentu zase mohou pomoci ze svého postavení. Ale prakticky kdyby třeba každý Čech daroval jednu korunu denně, dohromady by to byly tisíce. A to by pomohlo. Také myslíme na ty rodiny, které se snažíme přesunout do České republiky. Po příchodu budou potřebovat pomoc – zejména psychologickou péči. Musíme si přiznat, že v dnešní době budou iráčtí křesťané vždycky potřebovat nějakou formu pomoci. Finanční pomoc je vítaná a my víme, co přesně potřebují a co jim máme dát. Většina rodin nepotřebuje ani tak jídlo a pití, ale lékařskou péči, léky a finance na úhradu operací. Také je možné pomoci rodinám s úhradou nájmu. Mladé dívky by třeba uvítaly oblečení, mejkap… Vždy najdeme nějaký způsob, jak vhodně pomoci. A pomoc křesťanům v nouzi znamená, že to ve skutečnosti děláme pro Pána Ježíše. Jeden syrský křesťan uspořádal v Americe kampaň nazvanou „Jedním dolarem zachráníš křesťana“. Něco takového by bylo možné uspořádat i tady. Mohl bych uvést spoustu nápadů, třeba i novinářům, protože je mám rád. Hodně by to pomohlo a přitom velmi jednoduchým způsobem. Ale v tom všem by měla být upřímnost.

Abuna Benjamine, máte na srdci ještě něco?

Jen bych rád zdůraznil, že ze všeho nejvíce dnes potřebujeme léky. Dostávám od lidí stovky, tisíce receptů. Některé dary, které dostáváme, jsou určeny pouze na lékařskou péči. Já sám všechny léky v lékárně vyzvednu, zaplatím a dávám je do krabice jako dárky. Mohlo by se stát, že někteří lidé by peníze použili třeba na pivo místo na léky, kdyby finance dostali do ruky. Proto se o to starám sám – nakoupím a dám přímo potřebným. Lidé také čekají na operace. V Iráku neexistuje zdravotní pojištění, takže každý nemocný se tím pádem dostává do dluhů. Kdyby se podařilo tuto pomoc zajistit, bylo by to báječné. A úplně nejlepší by bylo, kdyby se podařilo přesunout do České republiky onu první skupinu 153 iráckých křesťanů, kteří si přejí žít a pracovat v zemi, kde je mír. Byl by to důležitý příklad pro ostatní. Také vás zvu na návštěvu do Iráku, abyste viděli vše na vlastní oči. Vzpomínám na miminko, kterému byly pouhé tři dny, když IS zaútočil. Až do svého půlroku vyrůstalo ve stanu. Navštívil jsem jeho rodinu, vše jsem vyfotil. Do stanu tekla voda, kapala mu přímo na hlavu. Hned jsem zařídil přestěhování. A takových
příběhů je spousta…

Rozhovor připravili Ondřej Vaněček a Kateřina Ucháčová.
Redakce děkuje za spolupráci tlumočníkovi Dr. Salmanovi Hasanovi a Nadačnímu fondu Generace 21.

Pokud se cítíte osloveni prosbou o pomoc pronásledovaným křesťanům a chcete se informovat o možnostech, jak pomoci, obraťte se na Nadační fond Generace 21 (www.gen21.cz). Naše redakce s ním úzce spolupracuje a můžeme se zaručit za to, že pomoc bude poskytnuta opravdu těm, kdo ji nejvíce potřebují.

Zdroj: Res Claritatis Monitor 8.11.2015