Pomáhá katolická církev radikalizovat českou společnost? Ještě před nedávnem bych řečenou otázku považoval jednoznačně za přehnanou. V posledních dnech se však objevily veřejné výroky, pocházející od až příliš vysoce postavených duchovních, které lze jen obtížně chápat jinak, než jako přitakání radikalizujícímu se trendu, jenž se šíří českou společností.

Korunu všemu pak nasadily událostní a ceremoniální souvislosti mše svaté v lánském kostele, mediálně již mnoho propírané. Kritika se v těchto dnech snáší především na hlavu kardinála Dominika Duky, přitom se ale příliš neklade otázka, jaké názorové ovzduší vlastně ve vedení české katolické církve panuje. A jsou to právě některé výroky z posledních dnů, které vybízejí k obavám. Uveďme dva příklady, oba se věnují současnému top tématu, totiž vztahu mezi křesťanstvím a islámem.

První z nich zazněl v rámci homilie prof. Petra Piťhy, kterou pronesl dne 13. listopadu na mši svaté, sloužené u příležitosti převzetí titulu "monsignore". Piťha líčí soužití křesťanství a islámu jako principiálně nepřátelské a čtenáři (posluchači) sugeruje, že jiná možnost prakticky ani neexistuje a nikdy neexistovala:

"Od první chvíle byl vztah mezi křesťanstvím a Islámem charakterizován válkou o hranice dvou náboženství. Odpočátku jde o džihád, boj na život a na smrt. Zapomněli jsme na to a najednou si nevíme rady."

To, co by se dalo chápat jen jako hrubé zjednodušení složitých, po staletí utvářených historických vztahů, má o kus dál svou teologickou explikaci. Petr Piťha se zde zamýšlí nad příčinami tohoto stavu, jež mají spočívat ve skutečnosti, že muslim a křesťan věří každý v jiného Boha. Nikdo přitom není ponechán na pochybách, jak vypadá etické rozdělení rolí:

"Je to (islám - pozn. red.) zásadním způsobem jiná civilizace, protože mezi milosrdným, nesmírně lidským a odpouštějícím Bohem, ochráncem a zachráncem a Alláhem, nelítostně tvrdým bohem Muslimů, je veliký rozdíl. Křesťanství je náboženství, které už od Starého Zákona, který Kristus naplnil, dovršil, ale nezrušil, považuje člověka za svobodného. Dává mu právo se rozhodovat a žádá jeho odpovědnost. Alláh, vyžadující naprostou poslušnost člověka, činí z něho otroka. Křesťanství hlásající pokoj, je zjevně náboženstvím života, Islám vyhlašující džihád je naopak náboženstvím smrti."

A co více, nakonec přichází rada k činům:

"Buďte pravdiví, poznejte, kdo jste a kde stojíte, a tam konejte, co máte na tom místě konat. Už teď, kdy je jakž takž mír, ale hlavně se v tom vycvičte, kdyby, nedopusť to Bůh, došlo k válce, kdy voják bojuje, lékař zachraňuje raněné, sestry obvazují rány a zázemí nesmí selhat."

Jistě mohu být nařčen z toho, že věty vytrhávám z kontextu - ano i ne, kázání Petra Piťhy samozřejmě zpracovává i řadu jiných témat, zájemce odkazuji na zveřejněné plné znění. O podstatě smýšlení stran islámu však může být stěží pochyb.

Druhý avizovaný výrok na svém facebookovém profilu zveřejnil olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Zde o vytrhávání z kontextu nemůže být řeč - jde o úryvek z říjnového rozhovoru, selekci za mne však již provedl správce profilu pana arcibiskupa. Jde tedy zřejmě o sdílení hodnou část rozhovoru:

"V malém počtu mohou být muslimové v Evropě obohacením, ale velký počet musí ohrozit křesťanskou civilizaci. I slušní a mírumilovní muslimové jsou přesvědčeni, že nejlepší politické zřízení je podle Koránu, a kde je muslimů přes padesát procent, tam je podle nich spravedlivé, aby vládli oni." (z interview pro Deník 21.10.2015)"

V souvislosti s tímto výrokem se objevuje řada otázek: Když je někde někoho víc než 50 %, není jaksi přirozené, že žádá podíl na vládě, ať jde o kohokoli? Jak do "vlády podle Koránu" zapadá třeba sekulární Turecko? Kde je hranice mezi obohacením a ohrožením - dá se jednoduše kvantifikovat na počet obyvatel? A hlavně - existují informace o tom, že se např. do ČR chystá na 10 milionů muslimů, aby tvořili více než 50 % populace?

Na tomto místě je třeba připomenout, že k fenoménu islámu se vyjadřují též oficiální církevní dokumenty, které by měl katolický křesťan považovat za závazné. Vidím tedy jistý nesoulad mezi zněním Piťhovy homilie a např. věroučnou konstitucí II. vatikánského koncilu o církvi Lumen gentium, kde se v čl. 16 praví:

"Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit."

Rovněž lze citovat slova papeže Františka - nikoli zběžné a dezinterpretovatelné vyjádření pro média, ale promyšlený text exhortace Evangelii Gaudium (konkrétně článek č. 253), jenž hovoří jasným a současně nijak naivním jazykem:

"Pro dialog s islámem je neodmyslitelná náležitá formace zúčastněných stran nejenom proto, aby byli pevně a radostně zakořeněni ve své identitě, ale proto, aby byli schopni uznat hodnoty druhých, porozumět starostem, které stojí za jejich požadavky, a zdůrazňovat společná přesvědčení. My křesťané bychom měli s vlídností a úctou přijímat islámské imigranty, kteří přicházejí do našich zemí, stejně jako doufáme a prosíme, aby byli křesťané přijímáni a respektováni v zemích s islámskou tradicí. Prosím a pokorně žádám tyto země, aby vzaly v potaz svobodu, které se těší muslimští věřící v západních zemích, a zajistily křesťanům svobodu, aby mohli slavit svou liturgii a prožívat svoji víru! Tváří v tvář případům násilného fundamentalismu, jenž nám působí starosti, nás musí náklonnost k autentickým věřícím islámu vést k tomu, že se vyvarujeme nevraživého zobecňování, protože pravý islám a náležitá interpretace Koránu se staví proti každému násilí."

Všichni bez rozdílu jsme samozřejmě zasaženi barbarskými a krutými útoky islamistů. Pokud na ně ale budeme reagovat konstruováním nepřítele v každém muslimovi, je to nejlepší cesta k tomu, že se z něj nepřítel opravdu stane. Až příliš málo se ptáme po skutečných příčinách islámského fundamentalismu (jak ukazuje článek Václava Umlaufa) a pokud ano, až příliš často zní odpověď - "islám je prostě zlý, s tím se nedá nic dělat, jen proti němu bojovat." Pokud tato odpověď zní z úst "xenofobní sekty", jak ji nedávno trefně označil premiér Bohuslav Sobotka, pak se tomu dá ještě rozumět. Většina demokratických společností má v sobě extremistické křídlo, s nímž se musí naučit nějak pracovat.

Problém české společnosti je v tom, že podobné výroky se ozývají ze strany vrcholných představitelů. A pokud jsou to vrcholní představitelé církve, je to pro mne, věřícího křesťana, zvláště alarmující. Lze si jen stěží představit, že by se podobných výroků dopustili církevní představitelé na západ od českých hranic, kde existuje daleko větší zkušenost soužití s islámem, než je tomu u nás. Německá církev např. v několika případech poskytla muslimským uprchlíkům určeným k deportaci starobylé církevní právo azylu. Humanitární hledisko pomoci bylo pro ni důležitější než riziko konfliktu se státní správou.

Česká společnost má smůlu, že je od konce čtyřicátých let zabetonovaná v naprosté kulturní homogenitě, která trvala díky komunistickému režimu příliš dlouho. Dá se tedy snad i chápat, že se obává všeho cizího, zvlášť uvážíme-li současný mediální obraz islámu. Co je ale s podivem, české elity nejenže nejsou schopny této skutečnosti čelit, ale v sepětí se svou "základnou" ji samy přiživují. Pak nezbývá než uzavřít, že ve zběsilém honu za záchranou tradičních křesťanských hodnot jsme nastoupili cestu k jejich dobrovolnému odložení ad acta a k vlastní fundamentalizaci.

A jak je to s tím fašismem, který probleskuje v kritice lánské mše? To považuji prozatím opravdu za přehnané. Nemám moc rád, když se příliš rychle kouzlí historické paralely, tentokrát s 30. léty, proto se pokusím o závěr spíše optimistický: ještě je čas. Ještě je čas rozpomenout se nejen na církevní dokumenty, ale především na Evangelium. Je čas začít vidět v lidech okolo sebe lidské bytosti, které mají univerzální hodnotu bez ohledu na své vyznání. Je čas přestat přebíjet nenávist nenávistí.

Jiří David

Zdroj: www.umlaufoviny.com