První čtení: Kazatel 3,1 - 8: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje.“

Druhé čtení: Mt 24,36 - 42: „O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noé: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noé vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky - takový bude i příchod Syna člověka. Tehdy budou dva na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít obilí, jedna bude přijata a druhá zanechána. Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde.“


Text ke kázání: 2 P 3,3 - 10: „Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: "Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření." Těm, kdo toto tvrdí, zůstává utajeno, že dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny. Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul. Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí. Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a `tisíc let jako jeden den´. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Den Páně přijde jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.“

Kázání:
 
Milé sestry a drazí bratři,
dnešní adventní kázání bude o čekání. Nejen utrpení a soužení jsou totiž údělem věřících, jejich údělem či osudem je i čekání. Jak říká biblický Kazatel, kterého jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.“ (Kaz 3,1). Je tedy i čas čekání a čas naplnění. Abrahamovi Bůh zaslíbil, že se stane otcem hlučícího davu pronárodů a že jeho potomstvu dá do věčného vlastnictví zemi kenaanskou (Gn 17,1 - 8). Abraham však dlouho musel čekat, než se mu narodil zaslíbený syn. Abrahamovi bylo sto let, když se mu narodil syn zaslíbení Izák (Gn 21,5). V zemi zaslíbené se natrvalo neusadili ani Abrahamův syn Izák, ani Abrahamův vnuk Jákob, ani dvanáct synů Jákobových, pravnuků Abrahamových. Kvůli hladomoru museli Jákob a jeho synové dokonce sestoupit do Egypta a teprve tam se Izraelci stali velkým národem. Nicméně se časem z nich stali v Egyptě otroci, kteří potřebují záchranu. Z egyptského otroctví je vyvedl teprve Bohem poslaný zachránce Mojžíš. Celý pobyt Izraelců v Egyptě trval čtyři sta třicet let (Ex 12,40).

Na cestě do země zaslíbené však kvůli svým pokleskům strávili Izraelci až čtyřicet let a teprve Mojžíšův nástupce Jozue je tam uvedl. Dobývání zaslíbené země trvalo rovněž nějakou dobu. Časem se Izraelcům podařilo vytvořit jednotné království, skládající se ze severního Izraele a jižního Judska. Vrcholem byla vláda krále Šalomouna, syna sjednotitele Izraele krále Davida. Šalomounova vláda se datuje do období tisíc let před Kristem, resp. tisíc let před naším letopočtem.

Po Šalomounově smrti se však jednotná říše rozpadla na severní Izrael a jižní Judsko. Izraelské severní království se udrželo 250 let a pak bylo podrobeno Assyřany. Judské království pak ještě existovalo 135 let. Judské království bylo zničeno babylonským králem Nabuchodonozorem a Judejci byli odvlečeni do Babylonu. Babylonské zajetí trvalo sedmdesát let, jak to oznámil svým prorokům Hospodin: „V prvním roce vlády Darjaveše, syna Achašvérošova, který byl médského původu a byl králem nad královstvím kaldejským, v tom prvním roce jeho kralování jsem já Daniel porozuměl z knih počtu roků, o nichž se stalo slovo Hospodinovo proroku Jeremjášovi; vyplní se, že Jeruzalém bude po sedmdesát let v troskách.“ (Da 9,2). V té době se značně rozšířila mesiášská očekávání, zejména díky velkým a malým starozákonním prorokům, počínaje prorokem Izaiášem a konče prorokem Malachiášem.

Po vystoupení proroka Malachiáše se však Bůh odmlčel, a to na čtyři sta let. Bůh přerušil své mlčení, až se naplnil čas. Pak poslal na svět svého Syna, narozeného z ženy a podrobenému zákonu. Židé však Ježíše Krista jako svého Mesiáše nepřijali a tak do dějin spásy byla dána vsuvka v podobě Doby Církve. Církev si pak každoročně připomíná první příchod Ježíše Krista a vyhlíží Jeho slíbený druhý příchod, příchod v moci a slávě.

Na tento druhý Kristův příchod čeká Církev již přes dva tisíce let. Není divu, že některým lidem se to zdá být příliš dlouhé. A tak se pokusili vypočítat dobu Kristova druhého příchodu, nehledě na slova samotného Ježíše, které jsme slyšeli v dnešním druhém čtení: „O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám. …Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde.“ (Mt 24,36 - 42).

Zvlášť silné byla toto očekávání kolem roku 1000 našeho letopočtu. Mezi léty 1260 a 1834 je pak známo deset dat, kdy byl očekáván druhý příchod Kristův. Například radikální husité očekávali Kristův návrat v roce 1420. Očekávání Kristova příchodu bylo hojně rozšířeno ve století devatenáctém, nejznámější jsou roky 1843-44 a 1874. Ve století dvacátém pak léta 1914, 1975 a 2000. Ani v současném jednadvacátém století nechybí pokusy o předpověď data Kristova druhého příchodu (např. na roky 2007 či 2012).

Zde nesmíme zapomínat na slova apoštola Petra z dnešního textu ke kázání: „Ale tato jedna věc kéž vám nezůstane skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a `tisíc let jako jeden den´. Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ (2 P 3,8 - 10). Dění na nebi i na zemi sice svědčí o tom, že Ježíšův příchod se kvapem blíží, nicméně nevíme, kdy přesně nastane. Víme však, že Kristův příchod bude spojen se soudem nad tímto padlým světem. A tento soud začne od domu Božího, tedy o Církve, jak píše apoštol Petr ve svém Prvním listě: „Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího.“ (1 P 4,17).

Proto bychom se měli správným způsobem na Kristův druhý příchod připravit. Jak nás nabádá ostatně i apoštol Petr v textu následujícím ihned po dnešním textu ke kázání: „Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem. Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. Proto, milovaní, očekáváte-li takové věci, snažte se, abyste byli čistí a bez poskvrny a mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem. A vězte, že ve své trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse, jak vám napsal i náš milý bratr Pavel podle moudrosti, která mu byla dána.“ (2 P 3,11 - 15).

V očekávání na Kristův druhý příchod bychom měli tedy znásobit své úsilí o svatost, bez které nikdo neuzří Pána. Kromě postního předvelikonočního období se k tomu zvlášť hodí i předvánoční období adventu. Proto vzal na sebe advent v západních zemích od 5. století určitý charakter postu a pokání a v tom spočívá jeden z podstatných rozdílů mezi adventem a Vánocemi. V oběti a sebezáporu se přibližujeme k Pánu, který svým vtělením a narozením sestoupil do nížin lidského života, aby se s námi sjednotil a tak nás pozvedl do výšin vykoupení a přijal nás za děti Boží.

Již samotná liturgická fialová barva adventního období nás nabádá k osobní oběti, ke kajícnosti, k rozvaze a k vnitřnímu obrácení. Advent je tak dobrou příležitostí se cvičit v trpělivosti, čekání, vytrvalosti, sebezáporu a v dalších postojích, které nepatří k silným stránkám dnešních moderních lidí. V adventu máme samozřejmě myslet i na duchovní a materiální bídu našich bližních. A také českého národa, který na tom duchovně a mravně není dobře.

Až 80 procent Čechů se nehlásí k žádné církvi, naopak je mezi nimi rozšířen ateismus a okultismus. Polovina manželství se rozvádí, polovina dětí se rodí mimo manželství. Rozšířeno je nesezdané soužití partnerů - tedy konkubinát, o kterém Martin Luther prohlásil, že je horší než chození za prostitutkou. Z celkového počtu rodin je jen stěží polovina úplných rodin, zahrnujících matku, otce a děti. Klasická rodina je tedy na ústupu.

Značně jsou rozšířeny v českém národě drogy, alkoholismus, kouření, domácí násilí, smilstvo, korupce atd. Na Komenského výzvu: „Národe český, vrať se ke Kristu“ národ zatím neslyší. Je tu tedy velký prostor pro kající modlitby za český národ. A nejen za něj, ale za všechny lidi. Vždyť apoštol Pavel nás o to žádá těmito slovy: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.“ (1 Tm 2,1 - 4).

Průvodci adventu se nám mohou stát proroci Izaiáš a Jan Křtitel a také Matka Boží Marie, která nosila Ježíše pod srdcem. Kéž by se stal pro nás advent díky modlitbám a rozjímání duchovně bohatým. A tak na nás uvedl na cestu vstříc Kristu, který již jednou přišel, ale stále přichází a jednou přijde ve slávě a moci. Maranatha! Přijď, Pane Ježíši! Amen.

Modlitba po kázání:
 
Nebeský Otče,
děkujeme Ti za to, že Ty své sliby vždy plníš. Abrahamovi jsi daroval zaslíbeného syna Izáka a celému izraelskému národu mu zaslíbenou kennanskou zemi. A když se naplnil čas, poslal jsi na svět svého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána a Spasitele. Židé však Ježíše Krista jako svého Mesiáše nepřijali a tak do dějin spásy jsi vložil vsuvka v podobě Doby Církve. A tato Církev si každoročně připomíná první příchod Ježíše Krista v ponížení a utrpení a vyhlíží Jeho slíbený druhý příchod, nyní již příchod v moci a slávě. I když na Kristův příchod čekáme více než 2000 let, věříme, že Kristus určitě přijde, přestože nevíme přesně kdy. Nicméně vše nasvědčuje tomu, že Ježíšův příchod se kvapem blíží. Daruj nám, nebeský Otče, dostatek milosti, aby nás Kristův příchod nezastihl nepřipravené. Abychom mohli ten den očekávat beze strachu před Božím soudem. Ať využijeme probíhající adventní dobu k modlitbám a rozjímání. Ať se cvičíme v kajícnosti, trpělivosti, čekání, vytrvalosti a sebezáporu. Ať znásobíme své úsilí o svatost, bez které nikdo neuzří Pána. A ať přitom nezapomínáme na materiální, duchovní a mravní bídu našich bližním a zvlášť českého národa. Kéž se stane pro nás advent opravdu duchovně bohatým a uvede nás vstříc přicházejícímu Kristu. Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a za toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen.

Stanislav Heczko