Náboženská svoboda v Norsku se zdá být ohrožena ve jménu „nejvyššího zájmu dítěte“. Zní to orwellovsky, ale taková se dnes zdá být praxe v dnešním Norsku. Křesťanské rodině manželů Mariuse a Ruth Bodnariu, hlásícím se k letniční větvi evangelikálního křesťanství, bylo Barnevernetem odebráno jejich pět dětí.

Hlavním důvodem měla být podle části dokumentů, které se rodičům podařilo získat, údajná „náboženská indoktrinace“.  K vyšetřování obávanou norskou sociálkou dala podnět iniciativní ředitelka školy, kam chodily dcery Eliana a Naomi. Přestože měly být obě děti inteligentní a kreativní, dle ředitelčiných slov hodně mluvily a nechtěly dodržovat školní pravidla. A navíc se zmínily o tom, že jsou doma vedeny ke kázni.

Co je zde ale důležité zmínit, je skutečnost, že ředitelka uvedla, že rodiče jsou věřící křesťané. Přesvědčení babičky o tom, že Bůh trestá hřích, což údajně mělo děti hendikepovat. Jedním dechem však dodávala, že obě dívky vynikají dobrými školními výsledky a nedomnívá, že by byly doma fyzicky týrány. Navzdory tomu však byla ředitelka přesvědčena o tom, že rodiče potřebují pomoc a rady od Barnevernetu, což se rodině Bodnariové stalo osudným.  

Šokující odebrání pěti dětí během tří dnů

 „Pomoc“ norské sociálky se opravdu dostavila velmi rychle. V pondělí 16. listopadu byly odebrány obě nejstarší děti ze školy a umístěny do pěstounské péče. Poté byly za doprovodu policie odebrány další dvě děti nic netušícím rodičům přímo z domu. A o den později rodičům z „bezpečnostních důvodů“ vzali pracovníci Barnevernetu, za přítomnosti policie, i nejmladší dítě, tříměsíčního kojence. Prý z důvodu týrání dětí. Zde je důležité dodat, že žádné týrání dětí se opět nikdy neprokázalo.

Se svým odvoláním na konci listopadu rodiče neuspěli. Nyní mohou nejmenšího Ezekiele vídat dvakrát týdně na tři hodiny. Dovoleno mají navštěvovat i dva syny Matthewa a Johna, ale ne dvě nejstarší dcery, protože rodiče na ně měli údajně špatný vliv. Nyní se hledají další zákonné možnosti, jak děti získat zpět, ale vypadá to, že opět Barnevernet děti zpět nikdy nevrátí.
Za zmínku zde stojí ještě jedna velmi podivná okolnost. Ředitelka školy, která rodiče udala z důvodu, aby jim bylo „pomoženo“, přestala s Barnevernetem spolupracovat okamžitě poté, co se dozvěděla, že obě dcery byly odebrány. Rodinu Bodnariu podpořili někteří učitelé a rodiče dětí.

Bohužel, děti jsou v Norsku vnímány skoro jako bohové. Existuje zde absolutní důvěra v jejich výpovědi, přestože mohou být jakkoli zkreslené a děti nemusí vždy úplně dobře pochopit, co se děje v jejich okolí, tak jako dospělí. Neuvážené dětské výpovědi zřejmě sehrály svoji roli i v tomto případě. Je sice pravdou, že rodiče sami přiznali, že užívali fyzické tresty, ale nikdy ne do takové míry, aby dětem ublížili.

Za připomenutí zde také stojí, že Barnevernet zde nejenže odebral děti, ale také se pokusil rozvrátit manželství rodičů. Nabídl matce vrácení dětí, pokud řekne, že její manžel ji psychicky týrá a má sklony k násilí. Ta samozřejmě odmítla na něco takového přistoupit. Zmíněné praktiky mi připomněly dobu komunismu, kdy se vyšetřovatelé snažili zlomit politické vězně tím, že proti nim chtěli obrátit manželku, které byly přislíbeny výhody v případě, že se s vyšetřovaným, či už odsouzeným, manželem rozejde.    

Jak zlikvidovat fungující rodinu

Když už byla řeč o rodičích, nemůžu v tomto článku opomenout ani rodinné poměry. Matka Ruth je norského původu a otec Marius je z Rumunska, nicméně se začleněním do norské společnosti neměl vůbec žádný problém. Dříve pracoval Marius v Rumunsku jako profesor počítačových věd v nadaci Open Doors věnující se dětem bez domova a v této nadaci také poznal svoji budoucí norskou manželku Ruth, která zde působila jako dobrovolnice. Po vystudování aplikované počítačové vědy v Bukurešti byl Marius zaměstnaný v rumunské společnosti ROMATSA, zabývající se řízením leteckého provozu.

Před narozením prvního dítěte se oba manželé rozhodli přestěhovat do Norska, do rodné obce Mariusovy manželky Ruth. Otec rodiny se v Norsku rychle uchytil a začal pracovat na obecní radnici jako „ajťák“ v kanceláři starosty. Na starosti měl údržbu a správu místní počítačové sítě. Ruth se v místní nemocnici vrátila ke své původní práci zdravotní sestry.

Marius byl aktivní nejen ve své práci a rodině, ale i ve společenském životě obce. Působil jako člen výboru rodičů na škole, kterou navštěvovaly dvě nejstarší dcery, a ve školce jejich malého syna Matthewa. Jedná se bezesporu o velmi aktivní a činorodé lidi.

Oba rodiče navíc dělali vše proto, aby měly děti co nejlepší prostředí pro vlastní rozvoj. Kupovali jim hračky a poskytovali vše, co potřebovali k jejich výchově. Děti tedy rozhodně zanedbávány nebyly. Naopak, z dostupných informací vyplývá, že postaráno o ně bylo dobře po stránce materiální i duševní. Kamenem úrazu se měla stát víra rodičů a náboženská výchova, která děti údajně „hendikepovala“.

  Cesta do pekel dlážděná dobrými skutky

Na závěr mohu dodat snad jen následující. Svobodná společnost se dokáže bez problémů obejít bez novodobých výstřelků, jako je přiznání dětem takových práv, jako mají dospělí, nikoli však bez náboženské svobody. Osekávání náboženské svobody a práva vychovávat děti dle vlastního přesvědčení, je proto přímou cestu do pekel.

To nejlepší, co může stát udělat pro rodiny s dětmi, je nezasahovat do jejich záležitostí, s výjimkou opravdu krajních případů týrání. Norsko a skandinávské země staví rády na obdiv své společenské pokrokářství, mj. i ve věci výchovy dětí. Ptám se, co je pokrokového na faktické perzekuci normálně žijící rodiny z náboženských důvodů?  

Tomáš Zdechovský, poslanec Evropského parlamentu za KDU-ČSL

Zdroj: www.christnet.cz