17.1.2016. Katja Schneidtová žila v menším německém městě. V době, kdy došlo k událostem, jež líčí, jí bylo něco přes 20. Své zážitky sepsala v knize "Gefangen in Deutschland" nebo v českém překladu "Uvězněna v rodné zemi" – s podtitulem "Jak mě můj turecký přítel unesl do paralelního světa islámu."

Káťa si zakládala na tom, že je samostatná žena, která ví, co chce a raději bude při studiu pracovat, než aby musela bydlet s matkou. Otec rodinu opustil již před lety. Káťa si tedy pronajala malý byt a našla si práci servírky v restauraci, kde – vzhledem ke studijním povinnostem – pracovala spíše po večerech. Všimla si, že do restaurace chodívá snědý mladý muž, který ji se zájmem pozoruje. Když jednou po práci odcházela, čekal na ni a nabídl se, že ji sveze autem domů. Odpověděla, že s cizími lidmi nikam nejezdí. On však zavtipkoval, že již není cizí, protože se v restauraci vídají několik týdnů. Protože se jí líbil a choval se galantně, slovo dalo slovo a záhy spolu bydleli.

Ukázalo se, že Mahmúd je Turek, ale se svou širší rodinou žije v Německu již přes dvacet let. Tomu ostatně nasvědčovala i jeho dobrá němčina. Byl zaměstnán u svého otce, který vlastnil obchod se zeleninou. Mahmúd jí kupoval dárky a všemožným způsobem dával najevo, jak je pro něj důležitá. Brzy jí řekl, že práce servírky je pod její úroveň. On přece všechny výdaje domácnosti zajistí, takže Káťa nemá zapotřebí pracovat po večerech v nějaké hospodě, kde ji okukují cizí muži.

Představa, že by se měla vzdát své práce, se Kátě nezamlouvala. Vysvětlovala Mahmúdovi, že do práce nechodí kvůli ničemu jinému než kvůli svému pocitu, že si na živobytí vydělá. S nikým tam neflirtuje a po práci jde rovnou cestou domů. To však bylo Mahmúdovi málo. Když viděl, že Káťu nepřesvědčí, zašel si promluvit s jejím šéfem. Konfrontován s urostlým Turkem, vedoucí restaurace ustoupil a Kátě sdělil, že je mu líto, ale již u něj pracovat nemůže. Mahmúd dosáhl svého. Od této chvíle byla Káťa finančně závislá na něm.

Mahmúd ji začal seznamovat se svou rodinou. Nejprve spolu navštívili jeho bratra, Hassana, který si také vzal Němku - Petru. Když si obě ženy v kuchyni povídaly, Káťa se dozvěděla, že Hassan Petru zmlátil takovým způsobem, že musela být ošetřena v nemocnici. To Káťu naplnilo neblahou předtuchou, která – jak se záhy ukázalo -, byla zcela na místě.

K prvnímu incidentu, kdy měla Káťa pocítit Mahmúdův hněv, došlo, když navštívila svou matku a vrátila se o dvě hodiny později, než původně svému milému ohlásila. Jednak se zapovídala, jednak cesta díky hustému provozu zabrala více času, než Káťa myslela. Mahmúd si dvouhodinové zpoždění vysvětlil tak, že Káťa patrně nebyla navštívit jen svou matku, ale také nějakého nápadníka. Z něj si ale blázny dělat nebude. Káťa na něj v předsíni nevěřícně zírala a celá konstrukce utkaná z jeho žárlivosti jí připadala natolik absurdní, že stěží potlačila úsměv. Mahmúd si potlačeného úsměvu povšiml a usoudil, že si z něj opravdu dělá blázny. Následovaly údery pěstí a kopance.

V nemocnici pak zase nevěřícně zíral ošetřující lékař, když mu Káťa vykládala, že natržené obočí a několik zlomených žeber jí způsobil pád ze schodů. Když Káťa vyšla z nemocnice, posadila se na lavičku a přemýšlela, co dál. K Mahmúdovi se jí nechtělo. Byla ovšem bez vlastního příjmu a nechtělo se jí ani k matce – bývalé alkoholičce, s níž si příliš nerozuměla. Vrátit se k ní, by pokládala za prohru – důkaz toho, že se o sebe nedokáže postarat.

Kátino dilema vyřešil Mahmúd, který si pro ni k nemocnici přišel. Byl již zcela klidný. Ptal se jí, jak jí je. To, k čemu došlo, omlouval svým tureckým temperamentem. Bez Káti by prý nemohl žít. Co udělal, se již nikdy nebude opakovat. Odvezl ji do jejich bytu a v následujících dnech nosil domů nákupy a také květiny pro Káťu. Bylo jich tolik, že musel přikoupit další vázy. 
 
Mahmúd Kátě vysvětloval, že aby jejich vztah fungoval, stačí jen dodržovat několik jednoduchých pravidel: nevšímat si jiných mužů – to znamená neodpovědět ani známému na ulici na pozdrav, nepodívat se jinému muži do očí – to se mezi Turky považuje za flirtování, nevycházet bez jeho svolení z bytu a slušně se oblékat – to znamená nosit šaty, které zakrývají i zápěstí a kotníky; a pochopitelně i šátek. Samozřejmě také očekával, že mu nebude v ničem odmlouvat.

To vše bylo pro Káťu nové a poněkud tísnivé. Co však měla dělat? Byla na svém milém finančně závislá a ze zkušenosti již věděla, že nepodřídit se či vzbudit jeho podezření, pro ni může být velmi bolestivé. Okruh lidí, s nimiž se stýkala, se již v této chvíli omezoval jen na Mahmúdovu rodinu. Kontakty s dřívějšími známými udržovat nesměla. Mahmúd jí vysvětlil, že by ji zkazili. Krom toho už ani nevěděla, o čem by si s nimi povídala. To, v čem žije nyní, jim líčit tak jako tak nechtěla. Našla však nová přátelství mezi tureckými ženami v rodině. Ty ji vzaly mezi sebe. Sdílela totiž jejich úděl. Když muž zmlátil jednu, druhá ji mohla utěšovat. Všechno také nebylo úplně temné. Káťu orientální kultura fascinovala. Přitahovala ji zejména pohostinnost, s níž se v Mahmúdově rodině setkávala.

Proto ji nadchlo, když jí Mahmúd oznámil, že se jeho bratranec žení a oba půjdou na jeho svatbu. Tureckou svatbu ještě nikdy neviděla. Těšila se na příjemnou změnu – vždyť byla uvězněna v bytě a povolených vycházek bylo poskrovnu. Svatba Mahmúdova bratrance byla skutečně nezapomenutelná. Byt, v němž se konala, byl přeplněn hosty. Ženy v jedné místnosti, muži v druhé. Stoly se prohýbaly pod různými dobrotami.

Káťa se začala rozhlížet po nevěstě. Nemohla ji najít. Zeptala se tedy své švagrové, která ukázala na zahalenou postavu sedící na židli uprostřed místnosti. Káťa byla překvapená, že nevěsta je malé postavy. Pak ztuhla, protože jí došlo, že je to dítě. „Ale vždyť se celá třese,“ řekla Káťa své švagrové. Ta jí odpověděla: „Taky by ses třásla, kdybys před sebou měla svatební noc a bylo ti 12.“

To už – za obecného veselí - přicházel ženich v doprovodu Mahmúda a dalších mužů. Bylo mu kolem 50. Posadil se na židli vedle ustrašeného děvčátka a fotografovali se. Pak si nevěstu odvedl do vedlejšího pokoje, odkud se po chvíli vynořil a mával zakrváceným prostěradlem. Celá rodina propukla v jásot. Děvčátko bylo shledáno pannou a manželství bylo právoplatně uzavřeno. Kátě se chtělo zvracet.

Když se s Mahmúdem vracela domů, opatrně se jej vyptávala. Mahmúd využil příležitosti, aby Káťu poučil o přednostech své kultury: „To děvče může být rodičům vděčné, že ji provdali za slušného muže. Vždyť se podívej, jak to chodí v Německu. Když je holce 16, spala už s několika muži a třeba i otěhotní. My ale víme, že ženská duše je nestálá a náchylná ke špatnostem. Proto je nejlepší provdat děvče co nejdřív, aby rodičům neudělalo ostudu.“ 

Kátě svitlo, co znamenal povzdech jedné z jejích švagrových: „Ty se máš! Jsi Němka a můžeš být s mužem, kterého sis sama vybrala.“ Káťa neprožívala svou situaci jako něco, co by jí bylo třeba závidět. Pochopila však, že mezi Turky se manželství neuzavírá podle přání děvčete. Na jedné návštěvě Kátě půvabná turecká žena – Fatima - ukazovala fotografie své rodiny. Káťa nechápavě zírala na fotografii, na níž stál vedle Fatimy muž, který jí zrovna sympatický nebyl. Na dotaz, o koho se jedná, Fatima odpověděla: „Já vím, tys to ještě neslyšela… On se nelíbil ani mým rodičům. Když jej odmítli, nechal mě unést a znásilnil mě. Pak mí rodiče uznali, že si ho musím vzít. Nikdo jiný by mě už totiž nechtěl. Tohle není nic zas tak neobvyklého. Jeho ráda nemám, ale z dětí mám radost.“

Mahmúd s Káťou pokračovali v návštěvách jeho příbuzných. Kátě bylo jasné, že má-li do rodiny dobře zapadnout, je nezbytné, aby se oblékala podle jejich zvyklostí, jdou-li na návštěvu. U toho však nezůstalo. Mahmúd začal vyžadovat, aby se tak oblékala kdykoli jde ven. Celá rodina už přece ví, že Káťa patří k Mahmúdovi, takže není možné, aby ji někdo zahlédl ve městě v džínách a tričku. To už bylo na Káťu příliš: „Ale já jsem Němka. Když jdeme k tvým příbuzným, přizpůsobím se, ale co kdybys také ty jednou respektoval mou kulturu!“ „Takhle se mnou nemluv!“ řekl výhružně Mahmúd. „Ale já s tebou mluvím jen tak jako ty se mnou…“ Sotva to Káťa stačila říct, dostala facku. Mahmúd jí za vlasy odtáhl do pokoje a mrštil s ní na postel. „Zůstaneš tady zavřená a budeš přemýšlet o svém chování. Buď se budeš oblékat, jak ti říkám, nebo nebudeš vycházet z bytu.“

Jejich byt se ovšem nacházel v přízemí. Káťa sebrala klíčky od auta a utekla oknem. Přemýšlela, kam pojede. Nakonec zamířila k Petře, kamarádce, která jí byla nejbližší. Ta však bydlela s Hassanem, bratrem Mahmúda. Mahmúd si domyslel, kde asi může být a přišel si pro ni. Doma jí pověděl, co dosud neslyšela: „Nikdy se nepokoušej utéct. Celá rodina už ví, že jsme spolu. Byl bych jen pro smích. Zkusíš utéct a zabiju tě.“   

Když se jednou Káťa dívala z okna, všimla si, jak se do protějšího domu stěhuje podobný – turecko-německý - pár. Mahmúd jí dovolil nové sousedy navštívit. Ale ouha, krom manželů v bytě bydlel také Kerim. Byl to někdo z příbuzenstva. Přijel z Turecka, aby sňatkem s Němkou získal povolení k trvalému pobytu. Káťa ho velmi zaujala. Když šla po několika dnech ven s Mahmúdem, potkali Kerima, který na ni zvesela: „Ahoj Káťo!“ To bylo na Mahmúda příliš. Zatáhl Káťu zpátky do bytu a zmlátil ji.

Káťa již nějaký čas pomýšlela na útěk. Povolených vycházek však bylo poskrovnu a vždy jen v doprovodu někoho z příbuzných. Ti ji rádi využívali jako tlumočnici při jednání na úřadech. Káťa se styděla, když pro ně vyjednávala všemožné sociální dávky a přitom věděla, že dotyčný třeba zároveň nelegálně pracuje u svých příbuzných. Ženy v Mahmúdově příbuzenstvu většinou německy neuměly ani po mnoha letech pobytu. Neměly důvod učit se – vždyť jejich společenské kontakty se omezovaly jen na tureckou rodinu.

Jednou šla Káťa doprovodit svou švagrovou k lékaři. Cestou se však zastavily v cukrárně. Riskovaly. Byla to přece cukrárna, do níž chodí nejen ženy, ale i muži – a to je pro dvě ženy bez doprovodu muže zakázané místo. Posadily se však a objednaly si něco dobrého. Tu si Káťa s hrůzou všimla, jak do cukrárny vchází tchán se svým bratrem. Okamžitě zatáhla švagrovou pod stůl, odkud posuňky naznačovaly servírce, aby je ignorovala. Naštěstí tato epizoda dobře dopadla.

Další epizoda už tak úsměvná nebyla. Při novém záchvatu žárlivosti Mahmúd Káťu zmlátil do bezvědomí. Byla ráda, že vůbec přežila. Její rozhodnutí utéci již bylo definitivní a při vhodné příležitosti se jí nakonec uprchnout podařilo. Odstěhovala se do jiného města, kde nyní žije pod policejní ochranou.

Přirozeně se nabízí otázka, zda to, co prožila Káťa s Mahmúdem, je v muslimském prostředí spíše výjimkou než pravidlem. Vzhledem k povaze věci je nesmírně těžké vytvořit přesné statistiky. Dovedete si představit dotazník rozdávaný lidem jako Mahmúd s otázkami: Jak často bijete svou ženu? Kolikrát za uplynulý rok jste ji jen lehce profackoval a kolikrát musela vyhledat lékařské ošetření?

Žel, situace by nebyla o mnoho snadnější, kdybychom se dotazovali žen, které s takovými Mahmúdy bydlí. Příběh Káti ukazuje, že tyto ženy jsou pod dozorem a nesmí komunikovat s vnějším světem; jejich kontakty se omezují na rodinné příslušníky. Žijí v hrůze, že kdyby si někde stěžovaly, bylo by s nimi nakládáno ještě hůře. Káťa byla tak zpracovaná a tolik se styděla za vztah, v němž žije, že nebyla ochotná sdělit pravou příčinu svých zranění nemocničnímu personálu.

Pro ženy, které byly vychovány v muslimském prostředí, by stížnost na manžela už vůbec nepřipadala v úvahu. Od malička je jim totiž vštěpováno, že čest rodiny je nade vše. Vynášet interní záležitosti – i kdyby šlo o nejhorší násilí – by bylo zradou na rodině. Jak se potom můžete dobrat přesných statistik o tom, jak to v muslimských rodinách chodí? Jsme odkázáni na jednotlivá svědectví. Ta však k dispozici jsou.

Dosud jim ale evropští politici nevěnovali pozornost. Jsou v zajetí politické korektnosti. Prohlašovat jinou kulturu za méněcennou nebo závadnou by jim připadalo neslušné. Co však vypráví Katja Schneidtová, je alarmující. Dosvědčuje existenci paralelní společnosti, která sice žije v německých městech, ale svým pojetím rodinného života je většinové společnosti značně vzdálena.