Současná Evropa má spoustu vážných problémů – čelí masové imigraci, rostoucí chudobě, šířící se byrokracii, kam se člověk podívá, a neschopnosti politických elit řešit skutečné problémy obyčejných lidí. Za největší problém ale považuji něco úplně jiného, totiž krizi identity.
Nevíme, co děláme, protože nevíme, kdo jsme.

Koncept sjednocené Evropy mi připadal smysluplný do chvíle, než se elity v Bruselu shodly na tom, že se nepřihlásí k židovským a křesťanským myšlenkovým zdrojům jako k základu evropské civilizace. Obávám se, že v té chvíli se něco významného odehrálo. Obávám se, že když se evropský dům oficiálně zbavil svých myšlenkových základů, otevřel stavidla a bude čelit velké vlně, která jej může nadobro odplavit.

Vlastně by na tom nebylo nic divného – každý přece chápe, že když se strom zbaví svých kořenů, je pouze otázkou času, kdy z mohutného a silného dubu zůstane jen hromada suchých větví.

První krok k totalitě

Nejenom všechny ty bizarní postavy ve vedení EU, ale bohužel i vlády velkých a rozhodujících evropských států, jako je Německo nebo Francie, příliš rychle zapomněly, jaké to je žít v totalitě. A že v ní pár let žily! Navíc odmítají naslouchat těm, jejichž zkušenost s totalitarismem je stále ještě živá (země východní Evropy), nebo těm, kteří mají historicky nejvíc zkušeností s tím, co se musí dělat, aby národ překonal všechny vážné vnitřní krize a navzdory trvalému obklíčení neustále prosperoval (Izrael).

Tomuto postoji se říká pýcha a všichni víme, jak to končí – pádem.

Zmínil jsem židovsko-křesťanské kořeny evropské civilizace. V této souvislosti mi přijde nesmírně signifikantní, že Evropu začínají opouštět právě židé (byť zatím jen francouzští) a o krutě pronásledované křesťany v muslimských zemích se evropská elita nijak nezajímá.

Na své židovsko-křesťanské kořeny jsme prostě totálně zapomněli. A tak jsme možná udělali první krok k totalitě.

O nepochopitelném postoji současného vedení EU vůči židovskému státu nemá smysl se rozepisovat. Ať je pan prezident Zeman, jaký chce, za jeho odvážný a konzistentní postoj k Izraeli jsem mu při první příležitosti osobně poděkoval.

Když se chci nadechnout

Když se chci nadechnout a podívat se na svět shora, vyběhnu na nejvyšší kopec v naší obci. Je tam rozhledna a z ní je skvělý výhled. Tak skvělý, že když nás začali okupovat nacisti, považovali za nutné ji zbořit. Žádným okupantům se prostě nehodí, aby jejich poddaní disponovali možností rozhledu. Tehdy stejně jako dnes. Po válce jsme si rozhlednu opravili, ale trvalo nám to skoro 70 let. Kéž bychom se nyní probrali poněkud dříve.

Pavel Kosorin

Zdroj: http://neviditelnypes.lidovky.cz/