poslal Nepřihlášený Stále znovu se v médiích (našich i zahraničních)
dovídáme, že ten a ten člen nějaké náboženské komunity, který byl donedávna nábožensky vlažný, případně stál úplně na okraji, se ve své víře či orientaci „zradikalizoval“ a stal se teroristou. Někdy je takto charakterizována i celá skupina. Zpravidla se dnes jedná o mladé muslimy – muže i ženy – kteří odcházejí bojovat za tzv. Islámský stát či jiné podobně zaměřené útvary na Blízkém východě nebo v Africe, nebo
v jejich jménu a s jejich požehnáním působí záměrně destruktivně v prostředí západní kultury. Už se ovšem můžeme setkat i se zprávami
o „radikalizaci“ odpůrců přijímání migrantů z válkou sužovaných zemí, zejména právě muslimů, a paradoxně dokonce o „radikalizaci“
frustrovaných odpůrců českého prezidenta. Za pozornost však stojí
především „radikalizace“ v oblasti náboženství. Co se tím míní a je
taková nálepka vůbec vhodná?
Slovo „radikální“ a všechny jeho odvozeniny vycházejí
z latinského výrazu „radix“, který znamená „kořen“ ve smyslu základu či
výchozího zdroje nějakého fenoménu. „Radikalizace“ by tak měla znamenat
„návrat ke kořenům“, orientaci na to, co je v naší duchovní formaci zcela základní a výchozí. V zavedeném úzu se však tento smysl už ztratil a radikalizací se míní přechod k bojovnější, nesmlouvavé a po vnější stránce brutálnější verzi nějaké povýtce konfrontační ideologie, která v případě náboženství nemá s duchovními kořeny nebo základy obvykle
vůbec nic společného a představuje naopak spíš jejich protiklad.
Ne náhodou se Tomáš Halík ve svém článku „Pakt z katakomb“,
který svým podtitulem cituje jeho přesvědčení, že „katolická církev by
měla znovu objevit, promyslet, promodlit a nabídnout světu samotné
kořeny křesťanství“ (LN – Česká pozice z 5. 12.), výrazu „radikalizace“
vyhnul a mluví zde o militantním náboženství či militantním islamismu.
Správně také připomíná, že tyto úlety od svých kořenů, spojené nejednou
právě i s terorem vůči jinak myslícím či jinak věřícím, má na svědomí
také církev.
Výraz „militantní“ ovšem také úplně nevyhovuje,
protože „bojovnost“ či „odhodlanost ke vzdoru“, pro kterou lze tento
termín použít, může být principiálně zcela nenásilná. Takovou byla
i pasivní rezistence Mahátmy Gándhího v boji za nezávislost Indie nebo
odpůrců segregace v USA, v jejichž čele stanul baptistický pastor Martin
Luther King. Byla konfrontační, ale svých cílů dosahovala bez použití
násilí. Představovala morální převahu a morální vítězství.
Pojem „radikalizace“ v onom posunutém smyslu se už
natolik vžil, že bude nesnadné jej ze sociologického slovníku současné
domácí i geopolitické scény vymýtit, ale ti, kdo si jsou vědomi jeho
nevhodnosti, by jej užívat neměli. Ta nevhodnost je zesílena
skutečností, že církevní a nábožensko-sociální historie užívá i pojem
„radikální reformace“, který byl ražen právě jako pokus co nejvýstižněji
charakterizovat hnutí, které v rámci evropské reformace v šestnáctém
století spojovalo křesťanskou identitu s „učednictvím“, tj.
s následováním Ježíše Nazaretského a jeho „kázáním na hoře“, a tak se
vědomě snažilo o návrat k těmto „kořenům“. Proto jeho stoupenci, jejichž
ideovým předchůdcem byl v české reformaci Petr Chelčický, hlásali nejen
chudobu, ale i lásku k nepřátelům a pokoj namísto boje. Později se sice
v jejich řadách objevili sem tam i bojechtiví entuziasté společenské
změny, ale ti stáli ideologicky už jinde a jako o „radikálech“ se o nich
nikdy nemluvilo.
Není také překvapením, že mezi teoretiky a mluvčími
skutečných radikálů reformace byli i průkopníci náboženské tolerance,
která zahrnovala i z Východu expandující muslimy. Zatímco křesťanská
Evropa proti nim volala do boje za použití všech prostředků a neštítila
se k tomu použít i symbol kříže, reformační radikálové, které nikdo
nemohl podezřívat z názorové nevyhraněnosti, jakoukoli krvavou
konfrontaci odmítali ve jménu toho, který se raději nechal potupně
překřičet a ukřižovat, než aby to, co hlásal, spojil s demagogií,
násilím a donucením.
Téma tolerance zároveň ukazuje, že kořeny, k nimž je
záhodno se ve společnosti vracet, jsou ještě starší než původní
křesťanství se svým důrazem na odpuštění a nenásilí. Patří k nim mimo
jiné prorocké výzvy k pohostinnosti a vstřícnosti vůči příchozím,
adresované „vyvolenému lidu“ u vědomí toho, že i ti, kdo jsou ve své
víře dnes „domácí“, bývali jako otroci či nomádi často (duchovně
i fyzicky) v „cizině“ a byli zde hosty těch druhých.
Jistě, etika prorockých napomenutí ke kritické
sebereflexi či Ježíšovo kázání a jednání nepředstavují „celé evangelium“
a v oblasti věrouky či zápasu o pravdu lze kořeny či základy duchovní
tradice, na nichž dnes kulturně a civilizačně v Evropě či jinde stojíme,
pojmout a interpretovat i jinak. Rozhodně však ne tak, že by návrat
k nim nebo navazování na ně mohly být jakkoli slučitelné s totalitní
ideologií a se systematickou denunciací a destrukcí všech odpůrců. To
není „radikalizace“, ale příznak opojení mocí a nespoutané bohorovnosti,
odrážející naopak duchovní vykořeněnost, plytkost a degeneraci. Je pak
už jedno, jestli ji formálně spojujeme s náboženstvím nebo nějakými
jinými společensko-formativními ideály.
Petr Macek
Zdroj: časopis Protestant 2016/1