poslal Nepřihlášený Slova nestačí, abych vyjádřil svůj hluboký smutek
a odpor tváří v tvář masakrům páchaným teroristickými skupinami jako je
tzv. Islámský stát v Iráku a Levantě. Sdílím hlubokou frustraci
s miliardou a půl muslimů po celém světě ze skutečnosti, že tyto skupiny
páchají zločiny a své zvrácené ideologie vydávají za náboženství. My
muslimové máme mimořádnou odpovědnost nejen, abychom společně
s ostatními lidmi ochránili náš svět od terorismu a násilného
extremismu, ale také abychom pomohli očistit pošpiněný obraz naší víry.
Je jednoduché přihlásit se k určité identitě
abstraktně pomocí slov a symbolů. Upřímnost takových prohlášení může
však být měřena pouze na základě srovnání našich činů s hlavními
hodnotami identity, ke které se hlásíme. Skutečným testem víry nejsou
hesla nebo oblékání se daným způsobem; testem naší víry je život podle
principů, které jsou společné všem velkým světovým náboženstvím, jako je
zachování nedotknutelnosti života a respektování důstojnosti všech
lidských bytostí.
Kategoricky musíme odmítnout ideologii propagovanou
teroristy a namísto ní jasně a s důvěrou prosazovat pluralistické
myšlení. Před naší etnickou, národní nebo náboženskou identitou stojí
naše společné lidství, které utrpí pokaždé, když je spáchán barbarský
čin. Francouzští občané, kteří přišli o život v Paříži, šíitští
muslimové v Libanonu, kteří přišli o život v Bejrútu den před tím,
a desítky sunnitských muslimů, kteří byli zabiti stejnou teroristickou
skupinou, byli především lidské bytosti. Naše civilizace se neposune
kupředu, dokud nebudeme utrpení lidí vnímat se stejnou lítostí bez
ohledu na jejich náboženství a etnickou příslušnost a odpovídat na ně se
stejnou rozhodností.
Konspirační teorie, které nás dosud jen odváděly od
řešení sociálních problémů, musí muslimové odmítnout a vyvarovat se
jich. Namísto toho se musíme vypořádat s otázkou: Není fakt, že naše
komunity poskytují živnou půdu pro získávání nových členů skupinám
s totalitním myšlením, důsledkem nerozpoznaného autoritářství v nás
samých, domácího násilí, přehlížení mládeže a nedostatku vyváženého
vzdělávání? Nevedla naše neschopnost nastolit základní lidská práva
a svobody, právní stát a pluralistické myšlení v našich komunitách ty
nejzranitelnější z nás k hledání náhradních cest?
Poslední tragédie v Paříži je nyní další připomínkou
pro teology i pro obyčejné muslimy, aby důrazně odsoudili barbarské činy
páchané ve jménu našeho náboženství. Odmítnutí a odsouzení v tomto
ohledu je málo; musíme bránit rekrutování uvnitř našich muslimských
komunit a bojovat proti němu účinnou spoluprací státních orgánů,
náboženských lídrů a představitelů občanské společnosti. Musíme
zkoordinovat úsilí napříč celou komunitou a nasměrovat ho proti všem
faktorům, které napomáhají teroristům v získávání příznivců.
Cesty vyjádření podpory a nesouhlasu demokratickými prostředky
Potřebujeme pracovat s naší komunitou, abychom
nastavili rámec, jak rozpoznávat rizikovou mládež, abychom jí mohli
zabránit v hledání sebe-destruktivních cest, pomáhat rodinám
poradenstvím a dalšími podpůrnými službami. Musíme podporovat
pro-aktivní vládní programy tak, aby muslimští občané mohli sedět
u jednacího stolu, u nějž se plánují protiteroristická opatření,
a vyjadřovat své představy. Naši mladí by měli být učeni, jak vyjadřovat
podporu nebo nesouhlas demokratickými prostředky. Začlenění
demokratických hodnot do učebních osnov je zásadní pro vštípení kultury
demokracie mladým myslím.
Po podobných tragédiích vždy následují vyhrocené
reakce. Vyostření proti-muslimských a proti-náboženských nálad stejně
jako bezpečnostní opatření proti muslimům by však bylo
kontraproduktivní. Muslimští obyvatelé Evropy chtějí žít v míru
a pokoji. Navzdory negativním náladám by měli usilovat o vyšší zapojení
v rámci místních a národních vlád, aby pomohli směřovat k inkluzivní
politice, která by lépe integrovala jejich komunitu do širší
společnosti.
Pro nás muslimy je též důležité kriticky zhodnotit
naše chápání a praktikování islámu ve světle podmínek a požadavků naší
doby a současných interpretací. To neznamená rozchod s islámskou tradicí
jako takovou, ale spíše moudré tázání, schopné potvrdit opravdové učení
Koránu a prorocké tradice, kterého se naši předchůdci pokusili
dosáhnout.
Musíme aktivně vykazovat do patřičných mezí takové
čtení našich náboženských textů, které je vytrhuje z kontextu a tím
instrumentalizuje. Muslimští vědci, myslitelé a intelektuálové by měli
podpořit holistický přístup k pramenům a přehodnotit soudy vynesené
v minulosti. To, že něčemu věříme, je třeba odlišit od dogmatismu. Je
možné, ba dokonce naprosto nezbytné, oživit ducha svobody myšlení, která
umožnila renesanci islámu a zároveň zůstat věrný étosu náboženství. To
je jediný způsob, jakým mohou muslimové účinně bojovat proti radikalizmu
a terorizmu.
Po nedávných událostech jsem s lítostí konstatoval, že
byla znovu oživena teze o střetu civilizací. Nevím, zda ti, kdo první
přišli s touto hypotézou, tak učinili na základě vize, nebo s určitým
záměrem. Jisté však je, že oživení této rétoriky dnes slouží
teroristickým sítím k náboru nových členů. Chci jasně říci, že to, čeho
jsme svědky, není střet civilizací, ale spíše střet lidské civilizace
s barbarstvím.
Naší odpovědností jako muslimských občanů je být
součástí řešení navzdory kontextu, který nám nepřeje. Pokud chceme hájit
práva a svobody muslimů, mír a pokoj pro každého člověka bez ohledu na
jeho víru, musíme se nyní zaměřit na terorismus se všemi jeho rozměry:
politickým, ekonomickým, sociálním a náboženským. Proti násilí
a terorismu, stejně jako proti totalitním ideologiím, které k nim vedou,
můžeme bojovat příkladem našich vlastních životů, diskreditací
a upozaděním extremistických interpretací náboženských pramenů,
ostražitostí k jejich vlivu na naši mládež a včasným začleněním
demokratických hodnot v rámci vzdělávání.
Fethullah Gülen je turecký muslimský intelektuál
a kazatel. Narodil se v roce 1941, od roku 1999 žije v exilu ve
Spojených státech. Je zakladatelem hnutí Gülen (Hizmet), které hlásá
modernizované učení islámu (kladný vztah k vědě, mezináboženský dialog,
obrana demokracie).
Článek byl poprvé uveřejněn v deníku Le Monde 17. prosince 2015
Zdroj: časopis Protestant 2016/1