Slova nestačí, abych vyjádřil svůj hluboký smutek a odpor tváří v tvář masakrům páchaným teroristickými skupinami jako je tzv. Islámský stát v Iráku a Levantě. Sdílím hlubokou frustraci s miliardou a půl muslimů po celém světě ze skutečnosti, že tyto skupiny páchají zločiny a své zvrácené ideologie vydávají za náboženství. My muslimové máme mimořádnou odpovědnost nejen, abychom společně s ostatními lidmi ochránili náš svět od terorismu a násilného extremismu, ale také abychom pomohli očistit pošpiněný obraz naší víry.

Je jednoduché přihlásit se k určité identitě abstraktně pomocí slov a symbolů. Upřímnost takových prohlášení může však být měřena pouze na základě srovnání našich činů s hlavními hodnotami identity, ke které se hlásíme. Skutečným testem víry nejsou hesla nebo oblékání se daným způsobem; testem naší víry je život podle principů, které jsou společné všem velkým světovým náboženstvím, jako je zachování nedotknutelnosti života a respektování důstojnosti všech lidských bytostí.

Kategoricky musíme odmítnout ideologii propagovanou teroristy a namísto ní jasně a s důvěrou prosazovat pluralistické myšlení. Před naší etnickou, národní nebo náboženskou identitou stojí naše společné lidství, které utrpí pokaždé, když je spáchán barbarský čin. Francouzští občané, kteří přišli o život v Paříži, šíitští muslimové v Libanonu, kteří přišli o život v Bejrútu den před tím, a desítky sunnitských muslimů, kteří byli zabiti stejnou teroristickou skupinou, byli především lidské bytosti. Naše civilizace se neposune kupředu, dokud nebudeme utrpení lidí vnímat se stejnou lítostí bez ohledu na jejich náboženství a etnickou příslušnost a odpovídat na ně se stejnou rozhodností.

Konspirační teorie, které nás dosud jen odváděly od řešení sociálních problémů, musí muslimové odmítnout a vyvarovat se jich. Namísto toho se musíme vypořádat s otázkou: Není fakt, že naše komunity poskytují živnou půdu pro získávání nových členů skupinám s totalitním myšlením, důsledkem nerozpoznaného autoritářství v nás samých, domácího násilí, přehlížení mládeže a nedostatku vyváženého vzdělávání? Nevedla naše neschopnost nastolit základní lidská práva a svobody, právní stát a pluralistické myšlení v našich komunitách ty nejzranitelnější z nás k hledání náhradních cest?

Poslední tragédie v Paříži je nyní další připomínkou pro teology i pro obyčejné muslimy, aby důrazně odsoudili barbarské činy páchané ve jménu našeho náboženství. Odmítnutí a odsouzení v tomto ohledu je málo; musíme bránit rekrutování uvnitř našich muslimských komunit a bojovat proti němu účinnou spoluprací státních orgánů, náboženských lídrů a představitelů občanské společnosti. Musíme zkoordinovat úsilí napříč celou komunitou a nasměrovat ho proti všem faktorům, které napomáhají teroristům v získávání příznivců.

Cesty vyjádření podpory a nesouhlasu demokratickými prostředky

Potřebujeme pracovat s naší komunitou, abychom nastavili rámec, jak rozpoznávat rizikovou mládež, abychom jí mohli zabránit v hledání sebe-destruktivních cest, pomáhat rodinám poradenstvím a dalšími podpůrnými službami. Musíme podporovat pro-aktivní vládní programy tak, aby muslimští občané mohli sedět u jednacího stolu, u nějž se plánují protiteroristická opatření, a vyjadřovat své představy. Naši mladí by měli být učeni, jak vyjadřovat podporu nebo nesouhlas demokratickými prostředky. Začlenění demokratických hodnot do učebních osnov je zásadní pro vštípení kultury demokracie mladým myslím.

Po podobných tragédiích vždy následují vyhrocené reakce. Vyostření proti-muslimských a proti-náboženských nálad stejně jako bezpečnostní opatření proti muslimům by však bylo kontraproduktivní. Muslimští obyvatelé Evropy chtějí žít v míru a pokoji. Navzdory negativním náladám by měli usilovat o vyšší zapojení v rámci místních a národních vlád, aby pomohli směřovat k inkluzivní politice, která by lépe integrovala jejich komunitu do širší společnosti.

Pro nás muslimy je též důležité kriticky zhodnotit naše chápání a praktikování islámu ve světle podmínek a požadavků naší doby a současných interpretací. To neznamená rozchod s islámskou tradicí jako takovou, ale spíše moudré tázání, schopné potvrdit opravdové učení Koránu a prorocké tradice, kterého se naši předchůdci pokusili dosáhnout.

Musíme aktivně vykazovat do patřičných mezí takové čtení našich náboženských textů, které je vytrhuje z kontextu a tím instrumentalizuje. Muslimští vědci, myslitelé a intelektuálové by měli podpořit holistický přístup k pramenům a přehodnotit soudy vynesené v minulosti. To, že něčemu věříme, je třeba odlišit od dogmatismu. Je možné, ba dokonce naprosto nezbytné, oživit ducha svobody myšlení, která umožnila renesanci islámu a zároveň zůstat věrný étosu náboženství. To je jediný způsob, jakým mohou muslimové účinně bojovat proti radikalizmu a terorizmu.

Po nedávných událostech jsem s lítostí konstatoval, že byla znovu oživena teze o střetu civilizací. Nevím, zda ti, kdo první přišli s touto hypotézou, tak učinili na základě vize, nebo s určitým záměrem. Jisté však je, že oživení této rétoriky dnes slouží teroristickým sítím k náboru nových členů. Chci jasně říci, že to, čeho jsme svědky, není střet civilizací, ale spíše střet lidské civilizace s barbarstvím.

Naší odpovědností jako muslimských občanů je být součástí řešení navzdory kontextu, který nám nepřeje. Pokud chceme hájit práva a svobody muslimů, mír a pokoj pro každého člověka bez ohledu na jeho víru, musíme se nyní zaměřit na terorismus se všemi jeho rozměry: politickým, ekonomickým, sociálním a náboženským. Proti násilí a terorismu, stejně jako proti totalitním ideologiím, které k nim vedou, můžeme bojovat příkladem našich vlastních životů, diskreditací a upozaděním extremistických interpretací náboženských pramenů, ostražitostí k jejich vlivu na naši mládež a včasným začleněním demokratických hodnot v rámci vzdělávání.

Fethullah Gülen je turecký muslimský intelektuál a kazatel. Narodil se v roce 1941, od roku 1999 žije v exilu ve Spojených státech. Je zakladatelem hnutí Gülen (Hizmet), které hlásá modernizované učení islámu (kladný vztah k vědě, mezináboženský dialog, obrana demokracie).

Článek byl poprvé uveřejněn v deníku Le Monde 17. prosince 2015

Zdroj: časopis Protestant 2016/1