Stoljarov byl zatčen a vyslýchán přímo v budově KGB.
    „Stoljarove, je nám známo, že vy věřící tvoříte společenství. Je to tak?“
    „Ano.“ Odpověď byla úsečná.
    „Společně jíte a máte mezi sebou členy, kteří mají na starosti přípravu jídla, pravda? Nakupují pro ostatní věřící, vaří atd. Společně stolujete v jistém domě u dlouhého, rozkládacího stolu, je to tak?“
    „Ano,“ odpověděl Stoljarov klidně.
    „Jmenujte lidi, kteří se zabývají touto činností.“
    „To nemohu.“
    „Cože? Co si to dovolujete?“
    „Stojím v čele tohoto sboru,“ vysvětloval Stoljarov, „mám tudíž odpovědnost za ostatní členy.“
    „Kážete však, že každý je odpovědný sám za sebe. To mi tedy vysvětlete, jak to jde dohromady?“ snažil se ho zaskočit vyšetřující soudce.
    „Ano, ale křesťan má tuto odpovědnost vůči Bohu. A vy nejste pro mě žádní bohové. Každý předloží své účty z toho, co zde na zemi činil dobrého či zlého. U mě bude navíc zvláštní položka – odpovědnost za sbor, k jehož správě mě Bůh povolal.“
    „Jinak řečeno, odmítáte nám prozradit jména těch, kteří slouží u stolu,“ ujišťoval se vyšetřující soudce.
    „Jistě. Nebudu jmenovat své přátele, kteří pracují na Boží vinici. Ostatně v našem sboru nikdo nestojí stranou. Všichni pracují k Boží slávě dnem i nocí,“ vysvětloval Stoljarov laskavě.
    „Výborně. Raději nám řekněte, jak vychovávají vaši věřící děti? Nábožensky?“ vyptával se dál úředník.
    „Učíme je, aby věřily Bohu.“
    „Všichni jste pracovali ve stejné stavební brigádě. Pouze v sobotu a neděli ne, jak jsme zjistili. Proč?“
    „Protože by to odporovalo našemu svědomí. V neděli nepracuje nikdo a sobota je u nás vyhrazena práci pro Boží království.“
    „Navíc jsou u vás ženy, které mají na starosti oblečení pro všechny členy sboru. Je to tak?“ Stoljarov přikývl. „Jak se jmenují?“ zaútočil vyšetřující soudce.
    „Ne, neřeknu vám nic, chcete těm lidem ublížit. Nebudu odpovídat,“ reagoval Stoljarov odhodlaně.
    „Ovšem, ovšem, milý Stoljarove, uznáváte nicméně, že máte odpovědnost vůči vrchnosti?“
    „Přesně tak.“
    „A co učíte věřící?“
    „Aby dávali císaři, co je císařovo. Řádně se účastníme výstavby socialismu. Nenarušujeme veřejný pořádek. Neopíjíme se.“
    „To bychom snad ani nepředpokládali, že by věřící kouřili, pili a honili se za ženskými. To bychom s nimi už neměli žádné problémy. Ale vraťme se k výchově dětí. Proč nechodí děti do Pionýra?“
    „Protože nechtějí. Je to přece dobrovolné, nikdo je nemůže nutit,“ odpověděl Stoljarov.
    „Kroutíš se jako had!“ V tmavém koutě stál v záloze další čekista, kterého Stoljarov zatím nemohl vidět. Ten nyní dál pokračoval: „A proč nechodíte k volbám?“
    „To je jednoduché. Chruščov přece vyhlásil, že věřícími zatočí. To bych musel být sám proti sobě, abych dobrovolně volil své pronásledovatele.“
    „Asi toho pro dnešek necháme,“ prohodil vyšetřovatel unaveně. „Seděl jste už v době kultu osobnosti a vůbec jste se ničemu nenaučil. Tentokrát to může dopadnout hůř. Nemusíte vůbec zůstat naživu.“
    „Domníváte se, že jsem nic nepochopil? Naopak. Zjistil jsem například, že vaše akce proti věřícím se nakonec obracejí proti vám. To je úplně zřejmé. Ale my, jak jste si velmi přesně zjistili, žijeme tak, že nijak nenarušujeme zásady komunistické morálky. Dosáhli jsme toho, o co vy se snažíte už desetiletí a zanecháváte kvůli tomu za sebou příliš mnoho mrtvých. Odpusťte, nechtěl bych se vás osobně dotknout. My jsme váš ideál uskutečnili v lásce Kristově. Nechápu tudíž, proč jste s námi tak nespokojeni. Snad celé to pronásledování pramení z pouhé závisti? Bylo by jistě lepší, kdybyste se obrátili a přidali se k nám, rádi vás mezi sebou uvidíme,“ podíval se Stoljarov vyšetřovateli dlouze do očí, aniž by se přestal přátelsky usmívat. Ten to nevydržel a odvrátil se.
    „Ty hajzle jeden,“ vypěnil čekista v tmavém koutě. „Ještě to by nám scházelo, abyste nám zakládali stát ve státě. Maříte výstavbu socialismu, a tak podporujete imperialisty a militaristy.“
    „Na nenávisti a vyhledávání obětních beránků, jak je v našem státě zvykem, nelze nic stavět. Nenávist boří. Proto se od ní držíme stranou. Budujeme spravedlivé Boží království, a to bez zbraní s Biblí v ruce, přestože se ateisté snaží již od roku 1947 promyšleným a cíleným způsobem zničit celou mou rodinu,“ ukončil svůj výklad Stoljarov.
    „Takže chcete přece jen sabotovat naši bdělou mírovou politiku a nahrávat silám imperialismu?“
    „V žádném případě. Imperialismus je založen na stejném omylu. Vy budujete komunistický systém bez Boha a na stejném písku staví kapitalistická cizina. Tam sice ještě trpí nějaké to náboženství, ale mají ho pouze na ozdobu. Může se vám vést podobně jako Pavlovi, když se před branami Damašku setkal s oslaveným Pánem. Pán mu řekl, že se bezbožní lidé jako on nemohou donekonečna protivit Božím ostnům. Doufám, že budete moci sami prožít, jak se buduje opravdová a trvalá říše, která je říší Boží. V Kristu vás čeká opravdový život a nádherná budoucnost.“ Stoljarov byl ve svém živlu.
    „Nevím, o jaké budoucnosti mluvíte. Křesťany, pokud vím, nečeká nic dobrého,“ ozval se čekista ze svého kouta. „A vás taky ne. Víme o vašich pravidelných společných večeřích, dozvěděli jsme se, že potom u stejného stolu provozujete své obřady…“
    „Máte naprosto přesné informace,“ odtušil Stoljarov.
    „Kdo vede bohoslužby? Pokaždé někdo jiný, jak jsme slyšeli?“
    „Co jste slyšeli, je vaše věc. Bible však učí, že člověk nesmí všemu věřit…“
    „Právě to bychom si rádi chtěli vyjasnit,“ připojil se vyšetřující soudce.
    „Nejjednodušší bude, pokud se převléknete do roucha ovčího a vloudíte se mezi nás. Tak zjistíte nejrychleji, co potřebujete. Podle všeho, zdá se, už k tomu i došlo. Odkud byste znali takové podrobnosti?“
    Zdálo se, že vyšetřující soudce ztrácí nervy.
    Stoljarov mezitím přemýšlel. Mezi námi je udavač, to je jistá věc, Lena to asi není, ale za jejího muže bych ruku do ohně nevložil. Nikdy nebyl na bohoslužbách… Bůh má všechno ve své moci a vynese věci na světlo ve svůj čas, uklidňoval se. Vyšetřovatel náhle vstoupil do jeho myšlenek:
    „Stoljarove, víte, že vás můžeme propustit společně s fámou, že jste kolaborant. Všichni věřící vás budou podezírat… V tisku uveřejníme, že se při bohoslužbách dopouštíte nepřístojností…, znásilňujete dívky… Můžeme vás zavřít na sedm západů, můžeme vás obvinit z krádeže a rozkrádání socialistického vlastnictví, není co bychom nedokázali. Zničíme vás v očích celého světa, sovětského i západního. Pravdu má ten, jak jistě dobře víte, kdo má moc. Proto vám říkám, že nám nemůžete odepřít nabídku ke spolupráci. Je to ve vašem zájmu i v zájmu vašich spoluvěřících. Když na ni přistoupíte, necháme vás na pokoji. V naší zemi naštěstí existují křesťané, kteří jsou rozumní. Jsou organizovaní a neopouštějí předpisy Jednotné rady. Chodí na bohoslužby a nikomu to nevadí. Zde je naše nabídka, která vám zaručuje i vaši svobodu.“
    „Nelze se paktovat s bezbožnými, to je pro mě jednoduše vyloučeno. I za cenu smrti, pomluv nebo přechodného pozemského trápení. S klidným svědomím mohu spolupracovat pouze s Pánem Ježíšem Kristem. Těší mě, že sovětská společnost nespí a postupně odhaluje metody vaší práce. Brzy budou všichni vědět, že lžete, osnujete intriky a falešná obvinění. Děláte už léta stejně špinavou práci. Připomíná mi to obhajobu Pavla vůči jeho žalobcům. Všichni tam křičeli, láli, trhali si oděv a vyráželi prach. Takový je člověk, když zuří. Je slepý. Tenkrát jako dnes. Prach nakonec dopadl zpět na hlavy žalobců, ne na apoštola Pavla. Stál totiž o stupínek výš než ostatní. Nejste ani o chlup prozíravější než tehdejší lidé.“ Stoljarov mluvil sice potichu, nicméně pronikavě.
    „Dobře, dobře, Stoljarove, teď vás zavřeme a budeme přemýšlet, co s vámi uděláme.“
    „Kam jste chodil do školy?“ zeptal se čekista, aniž by se mu podařilo skrýt údiv.
    „Mám čtyři třídy základní školy,“ odpověděl Stoljarov.
    „Nesmysl, to se mi nepokoušejte tvrdit,“ rozčílil se. Do místnosti však zatím vstoupil dozorce a odváděl Stoljarova do vězení uvnitř budovy KGB.