poslal Nepřihlášený „Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč“ (Jan
20,30). Evangelium je kniha o Božím milosrdenství, k přečtení a k
opětovnému čtení, protože to, co Ježíš řekl a učinil, je výrazem Otcova
milosrdenství. Ne všechno však bylo zapsáno; evangelium milosrdenství
zůstává otevřenou knihou, kam je třeba neustále zapisovat znamení Kristových učedníků, konkrétní gesta lásky, jež nejlépe dosvědčují milosrdenství.
Všichni jsme povoláni stát se živými pisateli evangelia, nositeli dobré
zvěsti pro každého muže a ženu dneška. Můžeme tak činit prokazováním
skutků tělesného a duchovního milosrdenství, jež jsou součástí křesťanského životního stylu.
Těmito jednoduchými a mocnými gesty, někdy dokonce neviditelnými,
můžeme navštěvovat potřebné a přinášet jim Boží něhu a útěchu. Tak
pokračuje to, co uskutečnil Ježíš v den Velikonoc, když do srdcí
vystrašených učedníků vlil Otcovo milosrdenství, Ducha svatého, který
odpouští hříchy a dává radost.
Ve vyprávění, které jsme slyšeli, se však vyskytuje zřetelný kontrast: na jedné straně je tu bázeň učedníků, kteří zamykají dveře; na druhé Ježíšovo poslání,
které je vede do světa, aby nesli zvěst odpuštění. Tento kontrast může
být také v nás. Je to vnitřní boj mezi uzamčeností srdce a povoláním
lásky k odemčení zavřených dveří a vyjití z nás samotných.
Kristus,
který z lásky vstoupil zavřenými dveřmi hříchu, smrti a pekel, touží
vstoupit do každého, aby dokořán otevřel zavřené brány srdce. On, který
vzkříšením přemohl strach a bázeň, které nás uvězňují, chce dokořán
otevřít naše zavřené dveře a pověřit nás posláním.
Cesta, kterou nám
vzkříšený Mistr ukazuje, je jednosměrná, vede pouze jedním směrem, vede
nás, abychom vycházeli ze sebe a dosvědčovali hojivou moc lásky, kterou
si nás získal. Vidíme před sebou často raněné a bázlivé lidstvo, které
nosí jizvy bolesti a nejistoty. V hluboce prožitém volání po
milosrdenství a pokoji slyšme dnes každý z nás důvěřivé Ježíšovo
povolání: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (v.21).
Každá nemohoucnost může v Božím milosrdenství nalézt účinnou pomoc.
Jeho milosrdenství se totiž nezastavuje opodál, přeje si jít vstříc
každé nouzi a osvobozovat z mnoha forem otroctví, které sužují náš svět.
Chce dosáhnout na rány každého, aby je zahojil. Být apoštoly milosrdenství
znamená dotýkat se Jeho ran a hladit je. Jsou přítomné také dnes na
těle a duši Jeho bratří a sester. Když tyto rány hojíme, vyznáváme
Ježíše, zpřítomňujeme Jej a oživujeme; umožňujeme druhým, aby se rukou
dotkli Jeho milosrdenství a uznali: „Pán a Bůh“ (srov. v.28), jako to
učinil apoštol Tomáš.
To je poslání, které je nám svěřeno. Tolik lidí
žádá, aby se jim dostalo slyšení a pochopení. Evangelium
milosrdenství skrze hlásání a zapisování do života hledá lidi trpělivého
a otevřeného srdce, „milosrdné Samaritány“, kteří dovedou soucítit a
ztišit se před tajemstvím bratra a sestry; žádá velkorysé a radostné
služebníky, kteří mají rádi druhé zdarma a nic nežádají zpět.
„Pokoj vám“ (v.21) – to je pozdrav, kterým se Kristus obrací ke svým
učedníkům; je to stejný pokoj, který očekávají lidé naší doby. Není to
vyjednaný mír, není to pozastavení něčeho, co se nedaří: je to Jeho
pokoj, který vychází ze srdce Zmrtvýchvstalého, pokoj, který přemohl
hřích, smrt a strach. Je to pokoj, který nerozděluje, ale sjednocuje; je
to pokoj, který nenechává o samotě, ale dává nám pocítit, že jsme
přijímáni a milováni; je to pokoj, který trvá v bolesti a dává rozkvést
naději.
Tento pokoj se stejně jako o Velikonocích vždycky rodí a
obrozuje Božím odpuštěním, které srdci odnímá nepokoj. Být nositelem Jeho pokoje
– takové je poslání svěřené církvi v den Velikonoc. Narodili jsme se v
Kristu jako nástroje smíření, abychom nesli všem Otcovo odpuštění a ve
znameních milosrdenství zjevovali čirou láskou Jeho tvář.
Responsoriální Žalm praví: „Jeho milosrdenství trvá navěky“ (117/118,
2). Jeho milosrdenství je opravdu věčné, nekončí, nevyčerpá se, nevzdává
se před uzavřeností a nikdy se neunaví. V tomto „navěky“ nacházíme oporu v chvílích zkoušky a slabosti, protože máme jistotu, že Bůh nás neopouští, zůstává s námi navždy.
Děkujme za tuto Jeho tak obrovskou lásku, kterou nemůžeme pochopit. Je
převeliká. Prosme o milost, aby nás nikdy neomrzelo čerpat z Otcova
milosrdenství a nést je do světa; prosme, abychom byli milosrdní a všude
šířili moc evangelia a abychom napsali ty stránky evangelia, které
apoštol Jan nenapsal.
Přeložil Milan Glaser
www.radiovaticana.cz