poslal Nepřihlášený Jenom věc kultury, část 1.
Jedním z častých argumentů uváděných na podporu
moderních křesťanské hudby, včetně „pokřesťanštěných“ verzích rocku,
metalu, hip-hopu a podobných stylů, je, že to je jenom záležitost
kulturní. Jsou zde nějaké základní principy, které se nemění, ale jejich
kulturní „vnější obal“ se mění s místem a dobou; vždyť i v biblických
dobách se lidé oblékali jinak, měli jinou hudbu, jiné zvyky a podobně.
Na těchto věcech tedy nemáme bazírovat a můžeme v nich nechat všem
volnost a svobodu.
Jako každý jiný argument, i tento stojí na jistých
předpokladech. Ten, kdo takto hájí trendy, které se v církvi v
posledních dekádách objevily, automaticky vychází z domněnky, že kultura
je neutrální, sama v sobě ani dobrá, ani špatná. Na správnosti tohoto
předpokladu závisí platnost celého argumentu. Je tedy uvedený předpoklad
správný?
Trocha základní teorie
Hovoříme-li o kultuře, měli bychom si aspoň základně
ujasnit, co pod oním pojmem rozumíme – což je ostatně u argumentu věcí
kultury trochu problém, protože na vágní námitku se hůře odpovídá. Pojem
kultura nemá jednoduchou nebo všeobecně uznávanou definici. Dá se
chápat buď šířeji, jako systém všeho, co si osvojujeme jako lidské
bytosti v konkrétní společnosti, nebo úžeji, kdy označuje soubor
tvůrčích činnosti, jako hudba, literatura, ostatní umění, filosofie a
podobně. V kontextu argumentace „věcí kultury“ mají lidé pod kulturou
spíše na mysli kulturu v užším smyslu, i když nikoliv výhradně; někdy
pod to zahrnují i způsoby oblékání, vyjadřování a podobně. Jelikož nám
zde nejde o univerzální vymezení pojmu, ale prosté uvedení, co konkrétně
máme na mysli, když se zabýváme „kulturními aspekty“ praxe církve,
spokojíme se s touto definicí.
Při posuzování údajné neutrality kultury postupujme
logicky. Je jasné, že kultura nevzniká jen tak sama od sebe, ve
vzduchoprázdnu, tvoří jí lidé. Konkrétní lidé, kteří, když jich je dost a
jsou dost vlivní, svými tvůrčími činnostmi působí na ostatní a postupně
utvářejí, resp. přetvářejí kulturu společnosti či její části – v tom
případě se jedná o subkulturu. Tito lidé ovšem netvoří ve
vzduchoprázdnu; mají nějaký světonázor, nějaká přesvědčení, něco se jim
líbí, něco se jim nelíbí, o něco usilují, nezřídka se vůči něčemu
vymezují – tyto postoje se do jejich činnosti nějak promítají a
ovlivňují její výsledky. Nadneseně bychom mohli říci, že se „otiskují do
jejich DNA“. Nemůže tomu být jinak. To, co vytvoříme, je odraz nás
samotných, produkt našeho já; jestliže se ve výsledku nějaké činnosti
„neobtiskneme“, nedá se taková činnost nazývat tvůrčí.
Lidské postoje ovšem nejsou neutrální. Světonázory
nejsou neutrální. Tužby a cíle nejsou neutrální. Pravý křesťan chce vždy
nahlížet na věci z Boží perspektivy, zjevené skrze Božího Slovo, a
nemůže tedy ateistický, islámský, buddhistický či ještě jiný než
křesťanský světonázor považovat za neutrální. Buď světonázor vychází z
Písma svatého a odpovídá mu, a je tedy dobrý, pozitivní, nebo z něj
nevychází a v různých aspektech mu odporuje, a je více či méně
negativní. To samé platí pro všemožné filosofie. A co se týče cílů –
není jedno, jestli někdo usiluje o oslavení Božího jména skrze šíření
evangelia nebo chce například vytvořit utopickou komunistickou
společnost, kde neexistuje soukromý majetek, což je v rozporu s osmým
přikázáním. A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
Pozitivní aspekty ne-křesťanských náboženství?
Je pravda, že i ne-křesťanský světonázor může
obsahovat jisté pozitivní aspekty, když náhodou v něčem odpovídá Božím
principům. Různá náboženství například učí podřízenosti ustanoveným
autoritám, což je obsahem pátého přikázání. Nebo čistotě a trvalosti
manželství a rodiny. V tom mají jistě pozitivní vliv.
Neznamená to ovšem, že i taková náboženství či
světonázory jsou také „Božím světlem“ a že v nich také nalezneme nějaké
Boží zjevení, byť třebas nedokonalé. Pán Bůh nás chraň takového myšlení.
Ne; biblicky vzato k oněm dobrým aspektům ona náboženství přišla jako
slepá k houslím. Pán Bůh svou prozřetelnou rukou dal, aby si různé
národy, které se rozmístily na zemi po potopě, částečně uchovaly v
paměti morální příkazy dané Noemovi, praotci nás všech – některé více,
některé méně. Jak šel čas, tyto národy zabředávaly víc a víc do temnoty,
ale všechny nějakým svým specifickým způsobem, každá v určité oblasti
víc než v jiné – proto takové rozdíly v různých zemích.
Nejde tedy o to, že by Hospodin i těmto národům dával
světlo skrze jejich vlastní náboženství, ale že ve své milosti dovolil,
aby si v tom či onom ponechaly trošku původního světla, které měl Noe. A
jelikož si tyto zbytečky světla ony národy logicky zakomponovaly do své
víry a světonázoru, tyto obsahují nějaké dobré aspekty. Ale opět, to v
žádném případě neznamená, že by ona náboženství byla také aspoň trochu
Božími zjeveními.
Proto nelze říci, že naprosto všechno, co
vyprodukovala jiná náboženství nebo jiné světonázory, musí být
automaticky odmítnuto jako zlé a nepřijatelné, a že kultura s nimi
spojená musí být negativní ve všech myslitelných ohledech. Na druhou
stranu jim ovšem může chybět vyváženost, ke které vede Bible, takže ani
jinak dobré postoje, jsou-li uplatňovány příliš jednostranně, mohou nést
nedobré ovoce – např. je-li kdo autorit poslušen zcela slepě a ignoruje
jejich hřích, nedopadne to s ním dobře.
Vztah k cizím kulturám podle příklad misionářů
Je velmi zřejmé, že když posuzujeme kultury, zejména
kultury cizí, musíme být přeci jen opatrní a vystříhat se příliš
unáhlených generalizací, ať už pozitivních či negativních. Někdy jsou
rozdíly mezi kulturami skutečně jen vnější – to znamená, že se sice na
pohled liší, ale nikoliv v principu, nebo ještě jinak, že různé
chování vyjadřují v zásadě stejné principy. Někdy. V Japonsku patří k
dobrému vychování se uklánět; rozdílné společenské situace dokonce
vyžadují trochu rozdílné úklony. Činit formální úklony v Evropě není
příliš zvykem – my například před druhými povstáváme. Způsoby se trochu
liší, ale oboje vyjadřují to samé, respekt a úctu vůči druhým, zejména
výše postaveným.
Na druhou stranu mnohdy rozdíly mezi kulturami přímo
vyplývají ze zcela odlišných, ba i protikladných myšlenkových základů.
Nelze například tvrdit, že africké pelele
jsou jen nám nezvyklou kulturní alternativou dejme tomu k náušnicím
(pomiňme nyní diskutabilnost vhodnosti náušnic pro křesťanské ženy). I
když není zcela jasné, jak se tento zvyk u afrických kmenů vyvinul, je
zřejmé, že souvisí s jejich náboženstvím a pověrami. Lidé z kmene
Mursiů, kde pelele nosí, kupříkladu věří, že kráva, kterou bude dojit
žena bez pelel, bude dávat méně mléka. Na pelelích tak lpí, že manželka,
která si je sundá při obsluhování manžela, jím může být zbičována.
Podobnost s nošením náušnic coby ozdob je zde tedy jen velmi povrchní; v
jádru, skutečném obsahu, se tyto kulturní zvyky naprosto liší. Tolik ve
stručnosti laické příklady; mohli bychom jich uvést více, ale
užitečnější bude se zaměřit na konkrétní aplikaci výše uvedeného pro
křesťany. Dobrým příkladem je praxe známých misionářů minulosti.
Známý případ, na který se v kontextu tohoto tématu
často poukazuje, je služba Hudsona Taylora, misionáře a kazatele 19.
století, který přes 50 let působil v Číně. Přitom se tento muž
přizpůsobil čínské kultuře, zejména tím, že nosil tradiční místní oblečení.
Lidé dnes, kteří se ve svém oblékání a zjevu přizpůsobují různým
skupinám ve společnosti, kterým chtějí sloužit, se naň rádi odvolávají. V
Americe se někteří nechávají potetovat a nosí dlouhé vlasy a vousy, aby
mohli sloužit třeba motorkářům. A argument zní, bylo-li pro Hudsona
Taylora správné přizpůsobit se čínské kultuře, je v pořádku se pro ně
přizpůsobit subkultuře motorkářů.
Souhlasíme, že Hudson Taylor učinil správně a moudře,
že kulturně vykročil vstříc čínskému lidu, kterému sloužil. Nicméně to
ani zdaleka neospravedlňuje každé kulturní přizpůsobení se – což zcela
jasně vyplývá ze způsobu životní služby jiných misionářů. Považme
zejména příklady Davida Livingstona a Mary Slessorové, kteří zasvětili
svůj život šíření evangelia mezi černošskými kmeny v Africe. Ti nosili
celý život evropské oblečení; k těm, jímž sloužili, se ve svém zjevu
nijak nepřipodobnili. A nebylo to na újmu účinnosti jejich služby;
naopak, Afričané, jež vedli ke Kristu, je milovali a naprosto jim
důvěřovali. Mary Slessorová, ač sama o sobě bezvýznamná žena z chudé
rodiny, nakonec působila jako prostředník mezi domorodými kmeny a
britskou armádou, protože ti černoši si byli jisti, že ona je bude
reprezentovat nejlépe, jak to jde.
Důvod, proč David Livingstone s Mary Slessorovou
volili jiný kulturní přístup než Hudson Taylor, spočíval zcela zjevně v
rozdílu mezi kulturami, v níž působili. Číňané nosili oblečení sice
Evropanům nezvyklé, ale jinak decentní a cudné. Pořád se vešlo do Pánem
Bohem stanovených norem: „Protož chtěl bych, aby se (…) i ženy aby se oděvem slušným s stydlivostí a s středmostí ozdobovaly“
(1. Tim. 2:8-9; sice zde apoštol hovoří o ženách, kterých se zrovna
tento příkaz týká osobněji a naléhavěji, ale jeho jádro, povinnost být
oblečen slušně a mravně, se vztahuje i na muže). Čínské vyjádření
slušnosti a decentnosti v oblečení se za dob Hudsona Taylora od toho
evropského sice odlišovalo zevnějšně, ale nikoliv v principu. Proto se
Hudson Taylor mohl v tomto přizpůsobit, neboť tím nečinil proti zásadám
vyplývajícím z Písma.
To však neplatilo o misionářích afrických. Lidé, jímž
zvěstovali Krista, nejenže svým oblečením nevyjadřovali v zásadě totéž,
co Evropané, ale princip decentnosti oblečení v evropském slova smyslu –
totiž v evropském smyslu podle standardů té doby – vlastně ani neznali.
Kdyby se Mary Slessorová, aby si nekladla překážky ve své službě,
přizpůsobila tehdejší africké kultuře a odhalovala se po způsobu tamních
domorodých žen, její službě by Pán Bůh nemohl požehnat, protože by
hřešila proti Božímu příkazu ozdobovat se toliko oděvem slušným s
stydlivostí a středmostí. Vidíme tedy zcela jasně, že příklad
přizpůsobení Hudsona Taylora čínské kultuře neobhajuje automaticky každé
přizpůsobení se jiné kultuře, případně subkultuře. Každou kulturu je
třeba posuzovat individuálně, a vždy je třeba pečlivě zkoumat, kam až
lze v přizpůsobení se zajít, vždy s ohledem na historii, filosofii a
světonázory, které tu či onu kulturu formovaly, a to tak, abychom
nepřestupovali svaté a dokonalé standardy Božího Slova. A dodejme, že
totéž platí i o subkulturách.
Údajná neutralita kultury a výtvarné umění
Od vztahu křesťanů k cizím kulturám a jejich
náležitého biblického rozsuzování, kterým se musí zabývat jen malá část
křesťanů, se ovšem obraťme k tomu, co se více dotýká domácích
evangelikálních církví. Předchozí řádky měly ukázat, že kultury ve
smyslu vzorců činností a jejich vnějších projevů – tedy kultury v širším
pojetí, viz úvod – které definují různé společnosti, nelze jen tak bez
dalšího prohlásit za neutrální, že jednotlivé kultury biblicky nelze
stavět vedle sebe coby sobě rovné, ale že u nich vždy záleží na
konkrétním obsahu. Pro křesťany tedy není možné se při setkání s
odlišnou kulturou přizpůsobit vždy a všemu, ale jen tomu, co nekoliduje
se standardy Písma svatého. Na to dáváme důraz, neboť to samé platí o
kultuře ve smyslu souboru tvůrčích činnosti, jako hudba, literatura apod
(kultura v užším pojetí). Je to logické, neboť kultura v užším pojetí
je produkt kultury v širším pojetí. A toto téma je velmi aktuální již
pro všechny křesťany, neboť adaptace současné kultury v užším pojetí,
zejména hudby, je jedním z podstatných rysů nového evangelikalismu,
který zamořil takřka celý evangelikální svět, a dosud se na toto téma
vedou mnohé debaty mezi jeho konzervativním a liberálním křídlem.
Nad to, co jsme uvedli o logické provázanosti kultury
v širším a užším pojetí, můžeme říci i toto: je zřejmé a logické, že co
platí o jedné součásti kultury v užším pojetí, musí v principu platit o
všech. Jestliže tedy chce někdo zastávat, že hudba je v principu
neutrální, musí v zájmu konzistentnosti tvrdit, že je neutrální i
výtvarné umění, literatura, sochařství apod. Ve všech případech se jedná
o způsob lidského sebevyjádření, i když je každé z nich specifické.
Proč by produkt sebevyjádření hudebníka měl být prinicpiálně neutrální,
čili pro křesťana vždy přijatelný a adaptovatelný, a produkt
sebevyjádření malíře již nikoliv? To je absurdní; co platí o jednom,
musí platit o druhém.
A jak to je tedy s výtvarným uměním? Můžeme jako
křesťané říci, že je samo o sobě neutrální? Inu, rozvažme, jestli můžeme
dát na stejnou úroveň Leonardovu Monu Lisu, Vermeerovu Dívku s perlou nebo Rembrandtovu Noční hlídku, a moderní díla jako Picassovu Guernicu, Chagallova Opilce nebo obrazy Jacksona Pollocka?
Je opravdu jedno, maluje-li kdo jako ti první nebo jako ti druzí? Je
moderní umění opravdu stejně krásné, jako to klasické a záleží opravdu
jen na osobním vkusu, co preferujeme? Bude křesťan oslavovat Hospodina
svým malířským uměním úplně stejně, když namaluje obraz ve stylu holandských krajinářů nebo obraz ve stylu avantgardy?
To by řekl málokterý evangelikál, který se hlásí k tomu, že stojí na
Bibli. Moderní výtvarné umění evangelikálům neimponuje a jsou proti
němu, byť třebas jen instinktivně – což znamená, že jej nepovažují za
neutrální. Pokud není jedno, zda někdo tvoří jako Picasso či nikoliv,
není výtvarné umění samo o sobě neutrální; a není-li neutrální výtvarné
umění, pak ani ostatní druhy umění, literatura, hudba, cokoliv.
Proč moderní umění není neutrální
Při hodnocení výtvarného umění nejsme ovšem odkázáni
jen na pocity a dojmy. Má svůj důvod, proč moderní umění není pro
křesťany přijatelné a adaptovatelné, což většina instinktivně cítí. Má
to co činit s Božím charakterem a dílem. Pán Bůh ve svém stvoření
promítl sám sebe, svůj charakter. (Ne samozřejmě všechny své vlastnosti;
své nesdělitelné charakteristiky, jako nekonečnost, všemohoucnost,
všudypřítomnost a podobně z podstaty věci ve stvoření promítnuty
nejsou.) Pán Bůh je Bohem řádu, pokoje, uspořádanosti, harmonie – a to
vše vidíme ve stvoření. Ano, kvůli pádu, se kterým na zem přišlo
prokletí, ve vesmíru pozorujeme jen chabý odraz původního dokonalého
řádu a harmonie, ale pořád jej můžeme aspoň částečně vidět. Takový je
náš Bůh a v takových věcech má zalíbení – o takovém harmonickém,
uspořádaném světě plném symetrie 7. dne osvědčil, že je velmi dobrý.
Stejné principy by měla reflektovat i umělecká tvorba
člověka, stvořeného k obrazu Božímu. Řád, symetrie, harmonie, krása.
(Krása ostatně souvisí se symetrií – symetrické tváře vnímáme jako
hezké, deformované nesymetrické obličeje naopak jako ošklivé.) Takový
byl původně náš svět a k tomu bychom měli jako Boží stvoření směřovat.
Moderní umění jde však přesně opačným směrem. Zatímco tvorba starých
mistrů se vyznačovala vším výše uvedením, v 19. století se od toho všeho
malíři úmyslně odchýlili, a začali svými experimenty vše stavět na
hlavu – Picasso je jen jedním z křiklavých příkladů. Výsledkem jsou
jednoduše ošklivé obrazy. Nakonec to dospělo tak daleko, že malíři tvoří
tak, že na plátno barvy jen tak, bez ladu a skladu, cákají. V tom se
vlastně projevuje evoluční myšlení; jestliže se kdo dívá na tu krásu v
přírodě a věří, že to vše vzniklo náhodou, pak je logické, že domnívá,
že náhodným cákáním vznikne i krásné umělecké dílo. To je jen další
příklad postoje, který je pro pravé Boží děti nepřijatelný a
nepřejatelný.
Moderní umění jde záměrně a úmyslně proti tomu, co
náš Bůh ve své nekonečné moudrosti „otiskl“ do svého díla při stvoření –
a jak tedy Boží děti mohou přebírat něco takového? Nemohou. A je dobře,
že aspoň ve výtvarném umění evangelikálové moderní způsoby moc
nepřejímají. Pro pořádek dodejme, že výše nechceme říci, že každý
klasický obraz je dobrý a chvályhodný; nemůžeme pominout, kolikrát se i
klasičtí malíři nedrželi zásad cudnosti. Je však zjevné, že jejich způsob a principy
tvorby mnohem více reflektovaly to, co a jak Hospodin vtiskl do svého
stvoření. Pro zájemce o hlubší analýzu lze doporučit knihu holandského
reformovaného myslitele a profesora umění Hanse Rookmakera Moderní umění a smrt kultury, která vyšla i v češtině.
Závěr
Jak jsme uvedli na začátku, naším záměrem je vyvrátit
populární argument pro moderní křesťanskou hudbu, zejm. „křesťanský“
rock, že tyto věci církev může klidně převzít a užívat, protože zde jde
jenom o věc kultury a ne světskosti či něčeho nebiblického. Ukázali jsme
si, že to není tak silný argument, jak by se mohlo zdát, protože tichý
předpoklad, že kultura je automaticky neutrální, neplatí. Příkladů
něčeho, co je též „jen produktem kultury“, ale církev to převzít a
adaptovat jednoduše nemůže, bychom mohli najít mnoho.
Nicméně rovněž nelze popřít, že i v praxi zdravých,
poslušných a biblických církví nalezneme určitou legitimní kulturní
variabilitu; to, co mohou křesťané z kultury okolo sebe převzít, je
potřeba moudře a duchovně posuzovat od kultury ke kultuře – míněno
kultuře v širším pojetí. Proto se na otázku hudby zaměříme zvlášť. Ano,
na příkladu výtvarného umění jsme si ukázali, že ne vše z kultury v
užším pojetí může Boží lid přejmout, dobře; podle čeho však posoudit,
že nemůžeme ve svých sborech hrát rockovou či jinou obdobnou hudbu? To
je legitimní otázka, která si zaslouží odpověď – nicméně až v dalším
článku.
Martin Hýsek
www.izachar.cz