Někteří vykladači Písma uvádějí, že Bůh ustanovil sobotu jako den odpočinku již v ráji a dotvrzují to spojením soboty (sedmého dne stvoření) se čtvrtým přikázáním z 2.M.20,11. K tomu musíme poznamenat, že i když Boží odpočinek sedmého dne (1.M.2,3) byl jakou předzvěstí budoucího přikázání o sobotě, nenajdeme nikde v Písmu o sobotě ani slovo před vyjitím národa izraelského z Egypta. Nikde v Bibli nečteme nic o tom, že by byla sobota nějakým zvláštním dnem od Adama do Mojžíše.

Boží slovo je jasné v tom, že sobota byla zvláštním Božím zřízením pro národ izraelský. Byla součástí ustanovení (smlouvy), která Bůh měl pro Izrael (2.M.31,16-17). V páté kapitole 5.M. Mojžíš opakuje tzv. „desatero Božích přikázání“ a vysvětluje význam čtvrtého přikázání o dni odpočinku, když je zcela zřetelně spojuje s vyjitím národa izraelského z Egypta (5.M.5,12-15).

Boží záměr s ohledem na den odpočinku tedy nespočíval v tom, aby si Izrael připomínal stvoření, nýbrž aby si připomínal Boží vysvobození z egyptského otroctví. Důkaz tohoto výkladu vidíme mimo jiné i v Božích podrobnějších požadavcích na dodržování soboty jako dne odpočinku : izraelita se neměl v sobotu pohybovat z místa na místo, předpoklad byl, že bude doma (2.M.16,29), neměl rozdělat oheň (2.M.35,3), a neměl mít nikoho jiného k práci (5.M.5,14). Člověk, který porušil sobotu, měl zemřít (2.M.31,15 a 4.M.15,32-35).

Když se podíváme do písem Nového Zákona, najdeme tam nejméně tři zřetelné skutečnosti s ohledem na naši problematiku :

1.    Kdykoli se Pán Ježíš Kristus zjeví ve svém vzkříšeném těla a je v té souvislosti zmínka o dni v týdnu, je to vždycky první den v týdnu (Mt.28,1 a 9 – Mk.16,9 – Lk.24,1 a 13 a 15 – Jan 20,19 a 26)

2.    Zmínku o sobotě najdeme v knihách Skutků až po Zjevení pouze a jedině v souvislosti s evangelizací židů a většinou je to v prostředí synagogy (Sk.13,18, případně 1.Kor.9,20).

3.    Od verše Sk.18,6 už není v písmech NZ o sobotě žádná zmínka, s výjimkou Kol.2,16. Tento text nám připomíná, že židovská sobota byla zrušena spolu s ostatními nařízeními obsaženými v židovském Zákoně daném prostřednictvím Mojžíše (Kol.2,14). Tato myšlenka se opakuje v Novém Zákoně několikrát (Řím.14,5-6a – Gal.4,9-10). Z těchto oddílů také vidíme, že neděle není nějaká „křesťanská sobota“, to není biblicky zdůvodnitelné.

Někdy slýcháváme, že ke změně „ze soboty na neděli“ došlo v roce 321 po Kristu, za vlády císaře Konstantina. V který den se pozdější ranná Církev shromažďovala ? Nikde nečteme nic o tom, že by to byla sobota. Naopak, čteme, že se věřící shromažďovali „první den v týdnu“ (Sk.20,7 – 1.Kor.16,2). Takže hned od prvního století vidíme zvyklost prvotní Církve shromažďovat se ke slyšení Božího slova, k památce Pána Ježíše, k modlitbám a společnému zpěvu.

Sobota byla dána Bohem národu izraelskému, nikoli Církvi. Sobota jako den odpočinku je nedíilnou součástí Zákona a smlouvy mezi Bohem a Izraelem. Křesťané – věřící lidé – jsou osvobozeni od břemene Zákona (Gal.4,1-26 a Řím.6,14). Den odpočinku není Božím požadavkem na věřícího, ať už je to sobota nebo neděle.  První den v týdnu, neděle, „den Páně“ (Zj.1,10) je oslavou nového stvoření díky vzkříšenému Ježíši Kristu. Bůh nám říká prostřednictvím apoštola Pavla, že jsme jako věřící svobodni v otázce dodržování jakýchkoli svátečních dnů (Řím.14,5). Chválit a uctívat Boha a Pána Ježíše můžeme a máme každý den našeho života.

rakato