Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Notabene - Hydepark baptistů
Hledej
 
Je a Rostislav   Vytvoření registrace
Článků < 7 dní: 18, článků celkem: 4614, komentáře < 7 dní: 12, komentářů celkem: 4252, adminů: 23, uživatelů: 2359
Orientační tabule
· Vstupní brána
· Cestičky
· Zákoutí
· Základy
· Kořeny
· Počteníčko
· Lavičky
· Kompost
· Altánek
· Pozvat do parku
· Parkové úpravy
· Máš slovo
· Cvrkot
· Na výsluní
 

Petr Chelčický

Martin Luther King

Hesla Jednoty bratrské

Hesla Jednoty bratrské


Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Hudba
Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Publikace

Počítadlo
Zaznamenali jsme

6 382 455

přístupů od leden 2004


Kdo je Online
Právě je 21 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Fundamentalisti
Na jedné výplatní listině - Philippian Fellowship

Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

fundamentální vs. fundamentalistický

Jak se dívat na křesťanský fundamentalismus?

Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.

Baptismus mezi evangelikalismem, liberalismem a fundamentalismem

Americký evangelikalismus a fundamentalismus

Radikalismus a fundamentalismus


Kořeny
Kdo jsou baptisté?
Zřízení BJB 1930

Zásady BJB z r. 1929

VZNIK A ZÁSADY 1929
Vyznání víry z r. 1886
Apoštolské vyznání víry

Kořeny baptistického hnutí


Okno
www stránky evropských a světových baptistů

Základy

Základní dokumenty BJB v ČR


Texty: Petr Macek: Baptisté a ekumena
Posted on Pátek, 22. duben 2016 @ 00:48:44 CEST Vložil: Mainstream

Ekumenismus poslal Nepřihlášený

Výraz ekumena vychází z řeckého oikia — obydlí. Od 5. století před Kristem se objevuje i výraz hé oikúmené gé: celá země (později „celá říše“— civilizovaná část světa). To platí i o výskytech tohoto výrazu v Novém zákoně (např. Lk 2,1; 4,5; Mk 24,14; Sk 17,31).

Pojem ekumeny či ekumenicity se objevuje v trojím smyslu: (1) jako synonymum výrazu katolicita (obecnost, univerzalita), znamenající rozšířenost na celek; (2) jako označení pro vztahy křesťanských církví a teologických tradic, resp. úsilí o jejich sblížení či sjednocení; (3) nověji i jako jiné označení mezináboženského dialogu. My se mu budeme věnovat víceméně jen v tom druhém smyslu.

Myšlenka sblížení či sjednocení křesťanů je logická: Církev byla původně jen jedna a k jednotě je také volána (Jan 17,21), historicky však došlo k jejímu rozdělení. Zatímco církevní schizma mezi Východem a Západem bylo záležitostí dlouhého procesu (běžně uváděný rok 1054 je jen rokem vzájemných klateb), reformace, znamenající další rozkol, začala vystoupením reformátorů Martina Luthera a Huldrycha Zwingliho v první čtvrtině šestnáctého století.

Jakkoli je myšlenka opětovného sjednocení křesťanstva logická, je to běh na dlouhou a nesnadnou trať. Jak jednou došlo k rozdělení, je obtížné, ne-li nemožné, vrátit se zpět a napravit způsobené škody. A přesto je v církevních dějinách napořád patrna touha rozdělení a „stranickost“ překonat.

Snahy o opětovné sjednocení rozdělených církví jsou starého data. Pokusy o ně (prvně se objevují již v době reformace) neměly ovšem valný úspěch, neboť v dosud převládajícím římskokatolickém pojetí je sjednocení křesťanů možné jen jako návrat k Římu. Větší šanci má idea vzájemného sblížení. Po sblížení — bez anulování rozdílů tradic — toužili z titulu jednoty všeho lidstva mnozí myslitelé víry, mezi nimi i náš Jan Amos Komenský, jiní (jako Søren Kierkegaard) proklamovali především spojení ducha různých tradic — pro duchovní obohacení a hlubší životní orientaci každého jedince.

Moderní ekumenické hnutí

Pastorační důvody vedly k myšlence sblížení církví i na misijním poli. Rozdělení církví začalo být pokládáno za základní překážku přesvědčivého svědectví. Zrodila se i myšlenka modlitebního hnutí za jednotu všech křesťanů a probuzenecky laděné ekumenické spolky mladých, YMCA a YWCA, ovlivnily i duchovní orientaci úspěšného pokusu o sjednocení všech těchto a dalších náběhů v podobě Světové rady církvi (dále SRC), asi dodnes nejdůležitějšího celosvětového ekumenického grémia.

Časově mu předcházela tři ekumenická hnutí ze začátku dvacátého století: Mezinárodní misijní rada (založená r. 1921), hnutí „Život a dílo“ (1925) a hnutí „Víra a řád“ (1927). Ta se na ustavujícím sjezdu SRC roku 1948 v Amsterodamu pod její hlavičkou sjednotila. Orientační základnou vyjadřující duchovní identitu tohoto grémia se stala tzv. „pařížská báze“, vyznavačská formule přijatá na prvním celosvětovém kongresu sdružení YMCA v Paříži roku. 1855: Na práci SRC mohou participovat ti, kdo „uznávají Ježíše Krista podle Písma svatého, jako svého Boha a Spasitele, chtějí být ve své víře a životě jeho učedníky a společně se snaží o rozšíření království svého Mistra“. Později byla tato formule „trojičně“ rozšířena zmínkou o Duchu svatém.

Tento ekumenický průlom přilákal 147 církví ze 44 zemí a zahrnul všechny křesťanské denominace a tradice. Pouze katolíci zde chyběli, protože Vatikán svým teologům účast ve funkci pozorovatelů zakázal. SRC koná svá valná shromáždění každých 6-7 let. V současné době shromažďuje 341 církví z více než 100 států světa. Její jubilejní desáté shromáždění se uskuteční letos v listopadu v jihokorejském Busanu.

SRC představuje podle své ústavy institucionální platformu pro spolupráci a dialog, nikoliv nadcírkev: Členství v ní neznamená převzetí určitého pohledu na otázku, co je to církev a v čem záleží skutečná jednota; žádná participující denominace či církev nemusí relativizovat svou nauku o církvi a nemusí ani druhé uznávat jako církve v plném smyslu. Přijatá ideová „báze” Rady je ovšem víc než povrchní vyjádření jednoty; její vyznavačský ráz tradičním komunitám podíl na tomto ekumenickém podniku ulehčuje, pro některé jiné je naopak moc zavazující.

Protestanti, anglikáni, pravoslavní a některé další menší komunity se ve velké většině práce i rozhovorů účastní, katolíci participují pouze částečně. SRC prošla několika krizemi, ale vcelku prokazuje životnost, a i když některé církve z ní vystoupily, jejich celkový počet neustále roste.

Ekumenické texty a dohody mají několikerou podobu. Patří sem ekumenicky orientované texty jednotlivých církví, multilaterální texty jako společný produkt teologů zastupujících různé tradice, vycházející z přesvědčení, typického právě pro SRČ, že některým výzvám je třeba čelit společně, a konečně bilaterální texty a dohody jako plody jednání dvou tradic či církví. Bilaterálních jednání se za posledních padesát let účastnily všechny členské denominace SRC. Jejich výhodou je větší detailnost a praktičnost. Některé bilaterální rozhovory mají ovšem jen čistě národní charakter.

Ekumenické texty rozlišují mezi „konvergencí” (sbližováním), podstatným souhlasem a „konsenzem” (úplným souhlasem). I když úplného souhlasu nebylo dosaženo asi v ničem, podstatný souhlas byl příležitostně konstatován a v několika případech došlo již ke. spojení dvou nebo více církví. V mnoha zemích fungují národní ekumenické rady, které v některých případech zahrnují i katolíky (někdy je to díky tomu, že formulace cílů takové rady bývá vůči velkým tradicím a jejich výhradám velmi vstřícná). Vedle oficiálního existuje samozřejmě i neoficiální „praktický” ekumenismus.

K nejdůležitějším multilaterálním textům vzniklým na půdě SRC patří Dohoda o křtu, večeři Páně a ordinaci z roku 1982 a Vyznání jedné víry z roku 1991. První z nich, známý pod zkratkou BEM a někdy nazývaný „limské dokumenty” (podle peruánské Limy, místa svého vzniku), má formálně charakter pouhého názorového sblížení (konvergence), ale v ekumeně znamenal určitý průlom. Významné jsou. i studie o vzájemných doktrinálních odsudcích ze 16. století, které se snaží překonat neblahé dědictví minulosti (kodifikovaná zavržení či prokletí odpůrců, vzniklá nejednou z nedorozumění a postihující i současné' partnery), aniž relativizovaly duchovní zápas o postižení, pravdy, který k oněm formulacím vedl.

Od šedesátých let minulého století je ekumenické hnutí vnímáno jako „konciliární proces” — směřování k době, kdy bude opět všeobecný ekumenický koncil hovořit skutečně za všechny křesťany. Konciliární proces chce být zároveň šířením, míru, a měl by proto zahrnovat i spolupráci s mimokřesťanskými náboženstvími. Východiskem tohoto zaměření je přesvědčení, že k míru, spravedlnosti a uchování stvoření lze dospět jen na univerzální rovině, při zahrnutí všech duchovně inspirujících výkladů světa.

Baptisté

Velcí baptističtí vůdci minulosti se vždy vyjadřovali na adresu celého křesťanstva, nejen na adresu svých souvěrců. Tak činil v Anglii ve svých apelech průkopník zahraniční misie William Carey (1761-1834), který se podílel na vzniku první mezidenominační misijní společnosti v roce 1795 a pro rok 1810 navrhl konání mezinárodní misijní konference v liniích, které se nakonec prosadily, byť přesně o sto let později — na světové misijní konferenci v Edinburghu. Také Walter Rauschenbusch (1861-1918), vůdčí osobnost hnutí „sociálního evangelia“ v USA, se ve svých apelech vyzývajících k většímu pochopení pro společenské aspekty „dobré zvěsti“ obracel ke všem křesťanům, nejen k baptistům.

Odezva baptistů na organizační struktury ekumenického hnutí byla od počátku velmi rozmanitá. Překážek baptistické účasti v ekumenickém hnutí, jak jej představuje SRC, je celá řada. Sám vznik baptismu a určité úseky jeho dějin jsou dokladem denominačního separatismu: Baptisté se vlastně „odtrhli“ od většinové církve, aby vybudovali svou vlastní verzi protestantismu. Během svého růstu pak byli často pohotoví k tomu, aby se i v rámci jedné země dále štěpili a tvořili navzájem nezávislé jednoty či směry.

Pokud se mezi nimi prosadila vůle k sounáležitosti, pak spolu s ostatními církvemi svobodně-církevní orientace upřednostňovali vždy takové ekumenické modely, které by je strukturálně příliš nezavazovaly. Díky svému důrazu na misii a na praktické křesťanství nemívali také ve své většině nějaký zvláštní zájem o dogmatické otázky, vyjma otázek týkajících se církve. (To jsou ovšem právě otázky, kolem nichž se moderní ekumenická diskuse zpravidla točí.)

Nezájem baptistů o dogmatické pravověří však neplatí obecně: Nemalý vliv na pohotovost baptistů separovat se od hlavního proudů křesťanských církví měl fundamentalismus. Snaha fundamentalistů dostat pod kontrolu vlastní denominační struktury a teologické semináře, prokazující rozvratný charakter tohoto fenoménu, je v USA nejpatrnější a nejkřiklavější právě mezi baptisty.

Důraz na význam Bible a její role v církevním životě a církevních, řádech je ovšem nejednou i mezi umírněnými baptisty stavěn do kontrastu s rolí, jakou má v dominantních církvích ekumenického hnutí církevní tradice. Poukazují mimo jiné i na to, že některé jiné církve a tradice, které v hnutí participují, charakterizuje vysoká míra autoritářství a důrazu na svátosti, vyjádřená v jejich hierarchických strukturách. Laický živel se tu zdá přicházet zkrátka. Objevuje se i obvinění, že ekumenické hnutí ve svém úsilí nedokáže čelit závažným věroučným ústupkům a je připraveno dělat kompromisy na úkor pravdy. Jinde se zase ozývá obvinění dnešního ekumenického hnutí z malého zájmu o to, co kdysi stálo u jeho zrodu: o evangelizaci a misii.

V některých zemích přežívá mezi baptisty zejména strach z možných politických důsledků většího římsko-katolického vlivu v ekumeně. Někteří kritikové zase poukazují i na to, že část ekumenického hnutí tíhla (a to právě na půdě SRC) k aktivní podpoře politického radikalismu, teologie osvobození a politicky levicových seskupení. Specifickou překážkou je pak to, že baptisté v celé své historii kladou důraz na autonomii místního sboru. Národní jednoty ani světový svaz nejsou vůči jednotlivým místním komunitám v nějaké nadřazené roli. Extrémní podobou tohoto zaměření je tzv. „landmarkismus“, který zdůrazňuje, že jediným legitimním výrazem církve je místní sbor.

Přesto byli baptisté nějakým způsobem do ekumenického hnutí zapojeni během celé jeho moderní historie. Stupeň odhodlání se ekumenické práce účastnit závisí na několika faktorech. Mezi ně patří chápání baptistických specifik (resp. to, s jakým přesvědčením se jich držíme) a představa o tom, co je nejlepší metodou účinné či plodné konfrontace baptistického svědectví se světovým křesťanstvem. Většina jednot patřících do Světového svazu baptistů (dále SSB) se dnes ekumenických aktivit nějak účastní, a to především na lokální nebo národní úrovni. Jižní, baptistická konvence v USA, představující nejrozsáhlejší baptistické těleso vůbec, se na nich nepodílí a v roce 2004 vystoupila i z SSB. Britští baptisté, jejichž kořeny spadají v jedno se vznikem poreformačního baptismu jako takového, se naopak ekumenického hnutí zúčastňují od počátku.    

Většina jednot participujících na SSB se také nějak podílí na aktivitách SRC. Baptisté se od samého počátku účastnili práce komise pro Víru a řád a znamenali tu významný přínos. Ze známějších teologů tu působili např. Dale Moody, Ernest A. Payne; v poslední době zejména Keith Clemmens, Paul Fiddes nebo (nedávno zesnulý) Günter Wagner. Limský dokument, zejména v části pojednávající o křtu, nepředstavuje sice baptistickou teologii křtu, ale není sporu o tom, ze baptistické důrazy respektuje. To je do značné míry výsledek aktivity baptistických zástupců v této komisi pro Víru a řád.

Někteří baptisté se podíleli na vzniku samotné SRC a Ernest A. Payne v ní působil jako generální sekretář i jako prezident. Jiní pracovali v mezinárodních ekumenických organizacích jako je Evropská evangelická aliance nebo Světová evangelikální federace. Dva baptisté (G. G. Williams a K. Clemments) byli i generálními sekretáři Konference evropských církví. Anglický baptistický historik John H. Y. Briggs byl spoluvydavatelem jednoho svazku Dějin ekumenického hnutí.

Světový svaz baptistů

Ekumenické hnutí charakterizuje z velké části mezi-církevní dialog. Jedním z blahodárných faktorů dialogu je vzájemné uznání jeho účastníků, i když se nemusí (tak jako v případě participace na SRC) jednat jejich plné uznání jako církví v dogmatickém (věroučném) smyslu. Baptisté se postupně zapojili především do bilaterálních rozhovorů na světové úrovni, a to prostřednictvím SSB.

Ekumenického ducha projevil už jeho zakládající kongres v roce 1905, když prezident svazu, Alexander Maclaren, vyzval přítomné k odříkání apoštolského kréda, což mezi baptisty rozhodně nebylo zvykem. Další léta byla ovšem ve znamení určitého váhání. I když na následujících kongresech býval zdůrazňován ekumenický (či dokonce „katolický“ a „ortodoxní“) charakter baptismu, ještě mnohem větší důraz byl kladen na nezadatelné baptistické priority. K těm patří mimo jiné i svoboda přesvědčení, a právě to trochu problematizovalo pokusy mluvit a jednat v ekumenických rozhovorech za všechny baptisty. Když roku 1911 vznikala iniciativa, jejímž cílem bylo hnutí a později komise pro Víru a řád, tak pozvání adresované SSB, aby do komise vyslala své delegáty, bylo vlastně z tohoto důvodu odmítnuto.

Podobně byla motivována zdrženlivost tohoto nejvyššího baptistického grémia k organizovanému ekumenismu i v dalších letech, přestože v rámci baptismu byl na jednotu kladen stále větší důraz. Stále trvaly a byly ventilovány i obavy, aby větší vstřícnost vůči snahám po sblížení různých církevních tradic nekompromitovala věroučné důrazy a specifika svobodně-církevní provenience. S větším porozuměním byla vnímána snaha po sblížení s těmi tradicemi, s nimiž mají baptisté některé zásady společné. Takové sblížení však k větší vstřícnosti vůči těm, kdo jsou — zejména v chápání podstaty církve a členství v církvi — orientováni jinak, samozřejmě nevedlo.

Když se po vzniku SRC v roce 1948 ukázalo, že její ústava nezávislost participujících církví nijak neomezuje, některé národní jednoty se k této organizací připojily. Jiné než národní připojení nebylo ostatně ani možné. I v dalších letech panovala ve svazu nejednota pohledu na účast baptistů v organizovaném ekumenickém hnutí. K rozhodným zastáncům takové účasti patřili od počátku především britští baptisté. Ti se také v největší míře podíleli na práci ve strukturách a komisích SRC.

Co však bylo na nadnárodní úrovni možné, byly bilaterální rozhovory, a k těm se SSB, v poválečném období soustředěný spíš na jinou problematiku, po určitém váhání v sedmdesátých letech minulého století odhodlal. Předcházelo jim vyjasňování vlastních stanovisek k některým zásadním otázkám, čemuž na půdě svazu sloužily především jeho „studijní komise“ věnující se specificky problematice církve a křtu.

V roce 1969 vznikla v rámci svazu „komise pro kooperativní křesťanství". Světový kongres SSB ve Stockholmu v roce 1975 dal ekumenickým rozhovorům zelenou tím, že jedním ze svých cílů učinil i „podporu porozumění a jednotě mezi baptisty a jinými křesťany“. Zmíněná komise, která se na tomto kongresu rozšířila a přejmenovala v „komisi pro nauku a mezicírkevní spolupráci“, doporučila především dialog s reformovanými a luterány. Strukturální sjednocení s křesťany jiných tradic takové rozhovory sledovat neměly a dialog s mimokřesťanskými náboženstvími nebyl v té chvíli vůbec na zřeteli.

Když komise pro Víru a řád připravovala BEM, iniciovala vzhledem k citlivosti tématu sama předběžné rozhovory s baptisty. Ty se odehrály na půdě baptistického teologického učiliště (Southern Baptist Theological Seminary) v Louisville, v Kentucky, na jaře roku 1979. Ekumenický text předkládající „sblížení“ v těchto otázkách byl touto komisí publikován v roce 1982. Jeho českou verzi otiskl pod názvem „Křest, večeře Páně, ordinace“ časopis Křesťanská revue v roce 1983. První oficiální odezva SSB na tento text byla publikována v roce 1985. Její rozšířenou verzi, předloženou „komisi pro nauku, a mezicírkevní spolupráci“, připravil americký baptistický teolog a historik William R. Estep. Mnoho národních jednot formulovalo pak své vlastní odpovědi a o společné stanovisko se pokusily i svobodně-církevní tradice.

Je příznačné, že národní baptistická grémia se v hodnocení významu ekumenického úsilí a v participaci na lokálních ekumenických iniciativách mezi sebou liší. Na druhé straně ani britští baptisté, kteří jsou ve snaze o sblížení církevních nauk v praktických eklesiologických otázkách asi nejvstřícnější a nemají problém s chápáním začlenění do církve jako „iniciačního procesu“, který pro mnohé začíná už v útlém věku, nepřistoupili na termín „společný“ či „obecný křest“ (common baptism), který staví vyznavačský křest a křest nemluvňat na stejnou rovinu.

Přehled bilaterálních rozhovorů SSB


Na celosvětové úrovni již proběhlo pět bilaterálních rozhovorů. SSB je prostřednictvím svých delegátů vedl se Světovým reformovaným svazem (1973-1977), s římskokatolickou církví (1984-1988), se Světovým luterským svazem (1986-1989), se Světovou konferencí mennonitů (1989-1992) a s anglikány (2000-2005). S.přerušeními probíhají i přípravné rozhovory s pravoslavnými. Dlouhodobě se uvažuje o možnosti rozhovorů s letničními.

ROZHOVOR SE SVĚTOVÝM REFORMOVANÝM SVAZEM (1973-1977)

Konala se celkem čtyři setkání, vesměs ve Švýcarsku, tři z nich na půdě baptistického teologického semináře v Rüschlikonu (1974 a během roku 1976), jedno v Cartigny (1975). Za baptisty se jich zúčastnili mimo jiné Ernest A. Payne, Penrose St. Amant a Günter Wagner. Rozhovory se věnovaly jednak oblastem, kde se předpokládaly rozsáhlé shody, jednak sporné problematice, především otázce křtu v jeho kontextu a učení o církvi. Je to jediný rozhovor, jehož základní dokument vyšel i v češtině. Členské církve obou světových svazů byly pozvány, aby se ke zprávě vyjádřily. Formálnímu zhodnocení této odezvy bylo věnováno setkání, které se konalo v prosinci 1982 v Ženevě. Zpráva o tom pak byla spolu s dalšími texty publikována jako Baptisté a reformovaní v dialogu.

Odezvy byly obecně pozitivní. Za zvláštní pozornost stojí odkaz na „den setkání“ a společné shromáždění se slavením večeře Páně, k němuž se baptisté a reformovaní sešli 5. března 1983 v curyšském Grossmmünsteru. Liturgie tohoto shromáždění zahrnula i vzájemná „vyznání vin“. Publikace obsahuje jako přílohu i úvahu mennonitského zástupce Larryho Millera, pozdějšího dlouholetého sekretáře Světové konference mennonitů, který byl též přítomen na „dni setkání“. Tato úvaha připomněla jako zarážející fakt, že v rozhovorech nebyl takřka vůbec reflektován vztah mezi církví a státem, i když z historického hlediska to byl (a zejména právě v Curychu) zdroj velkého napětí mezi reformovanými a svobodně-církevními, resp. proto-baptistickými tradicemi.

ROZHOVOR S VATIKÁNSKÝM SEKRETARIÁTEM PRO JEDNOTU KŘESŤANŮ (1984-1988 A 2006-2010)

Tyto rozhovory byly pochopitelně nejkontroverznější vzhledem k urputným polemikám, které se v minulosti mezi oběma tradicemi vedly. V roce 1962 se výkonný výbor SSB zabýval dotazem z Vatikánu, zda by svaz přijal formální pozvání k vyslání svých pozorovatelů na Druhý vatikánský koncil. Nakonec jej — jako jediné celosvětové konfesijní grémium — nepřijal, i když několik baptistů se různých setkání koncilu zúčastnilo.

Řada baptistů formální dialog podporovala. Za jeho legitimní východiska byly pokládány zejména tyto body: (1) vyjasnění společné základny odlišující oba partnery od proti-křesťanských a ne-křesťanských institucí a sil současného světa, (2) vzájemná užitečnost rostoucího penza literatury týkající se biblické, historické a teologické problematiky, k němuž obě komunity hojně přispívají, (3) odvaha k obnově skutečně katolických a vyloučení pohanských a výslovně sporných prvků v současném římském katolicismu, a (4) plnější uvědomění si skutečnosti, že všechny národy, civilizace, kulturní tradice a církevní struktury stojí pod očistným soudem Božím.

Rozhovory mezi SSB a vatikánským Sekretariátem pro jednotu křesťanů se konaly v letech 1984-88 a moderovali je americký baptistický teolog David T. Shannon a parramattský biskup Bede Heather. Z baptistů se jich mimo jiné zúčastnil i tehdejší prezident SSB Noel Vose. Rozhovory se konaly pod hlavičkou „Povolání ke svědectví Kristu v dnešním světě” a uskutečnily se v Západním Berlíně (1984), v Los Angeles (1985), v New Yorku (1986), v Římě (1987) a v Atlantě (1988). Bylo při nich mimo jiné konstatováno, že konverze a učednictví jsou v obou komunitách vyjadřovány rozdílně a že církví je pro baptisty primárně místní sbor, zatímco pro katolíky širší „obecné” (katolické) těleso.

Závěrečná zpráva uvádí několik oblastí, které vyžadují další studium: teologická autorita a metoda, zejména postavení Písma a učitelského magisteria jako autority v teologických otázkách; forma „obecenství” (koinonia); vztah mezi vírou, křtem a křesťanským, svědectvím; potřeba vyjasnění pojmů jako jsou „misie”, „evangelizace” či „evangelismus”, místo Marie ve víře a praxi. V závěru zpráva vyzvala ke spolupráci v několika oblastech společného svědectví evangeliu. Patří sem překlad Písma, teologické vzdělání, společná starost a sdílená pomoc v případě hladomoru a jiných humanitárních katastrof, zdravotní péče pro chudé, zastávání lidských práv a náboženské svobody, práce pro mír a spravedlnost a posílení rodiny jako základní lidské komunity.

Některé členské církve SSB, konkrétně baptistické komunity v latinské Americe, oblasti silného vlivu římského katolicismu, se z principu stavěly proti těmto rozhovorům. Zástupci SSB však v kontaktech s katolíky na nejvyšší úrovni pokračovali. V roce 2000 se skupina baptistických delegátů setkala s vedoucími představiteli Papežské rady pro jednotu křesťanů, aby vyjádřila svůj nesouhlas s dokumentem Dominus Iesus.

V následujícím roce došlo nicméně k přelomovému setkání baptistů s vedením římskokatolické církve v Latinské Americe. Zároveň proběhly předběžné konzultace druhého kola rozhovorů, které se konaly v letech 2006-2010. Jejich účastníky byli za baptisty Paul Fiddes a za katolíky patersonský biskup Artur J. Serratelli. První setkání se konalo v Birminghamu, v Alabamě (2006), další v Římě (2007). Zpráva o nich však zatím chybí.

ROZHOVORY SE SVĚTOVÝM LUTERSKÝM SVAZEM (1986-1989)

Tyto rozhovory měly signifikantní teologický obsah a vedly k formulaci nejrozsáhlejší zprávy. Baptisty při nich vedl Thorwald Lorenzen a zúčastnil se jich i tehdejší prezident SSB Knud Wümpelmann. Všechna setkání se odehrála v Evropě, v západoněmeckých městech Rummelsbergu (1986) a Wildbadu (1987), ve východoněmeckých Drážďanech (1988) a v dánském Smidstrup Strandu (1989). Na návrh SSB byly tématem rozhovorů víra, milost, křest, učení o církvi a duchovenská služba, Zpráva o těchto rozhovorech obsahovala tři hlavní oddíly a každý z nich byl zakončen doporučením. První se týkal autority ke kázání a vyučování v baptistické a luterské tradici. Druhý a celkově nejdelší se týkal vztahu víry, křtu a učednictví a obsahoval nejkontroverznější otázku dialogu obou tradic, otázku křtu nemluvňat.

Jedním z motivů setkání a diskusí byla historická odsouzení anabaptistů v luterských vyznavačských textech z šestnáctého století. V rozhovorech došlo i na tyto otázky a zpráva konstatovala, že pouze 9. paragraf Augsburské konfese týkající se křtu zůstává pro baptisty dodnes sporným bodem. Bylo doporučeno, aby budoucí oficiální. vydání Augsburské konfese obsahovala vyhlášení, že ony odsudky dnes už neplatí.

Třetí oddíl se zabýval otázkou toho, co církev uznává za společné biblické dědictví, a co jsou rozdílné důrazy v chápání a projevech církve. Baptistům bylo připomenuto, že nejsou konzistentní, pokud zdůrazňují všeobecné kněžství a rovnost všech údů církve a zároveň váhají s uznáním plné služby a ordinace žen. Zpráva byla přednesena generální radě SSB, která zasedala v Soulu roku 1990. K dalším krokům či formálním rozhovorům mezi oběma tradicemi zatím na celosvětové úrovni nedošlo.

ROZHOVORY SE SVĚTOVOU KONFERENCÍ MENNONITŮ (1989-1992)

Toto byly rozhovory mezi dvěma komunitami, které obě patří k rodokmenu tzv. „církve věřících“ (Believers’ Church). Proto je charakterizovaly uvolněná a téměř „rodinná” atmosféra. Přesto tu bylo čemu se naučit. Baptisté i mennonité se společně zúčastnili již roku 1967 v Louisville konference týkající se právě pojmu „církve věřících”, ale vzájemné rozhovory od té doby nevedli. Jejich uskutečnění podnítil prezident SSB Noel Vose, který se jich spolu se svou manželkou Heather sám horlivě účastnil. Mezi oficiálními zástupci SSB byla i první žena, Beverly Dunstan Scott z  USA. Rozhovory se konaly v St. Davidu (Pennsylvania), v Elkhartu (Indiana), v kanadském Hamiltonu a v Amsterdamu a zaměřily se na tři otázky: podstatu i rolí autority v křesťanském životě, podstatu církve a poslání církve ve světě.

Rozdíly, které se projevily v těchto rozhovorech, panují zejména v pojetí autority a v některých důrazech. V otázce autority se mennonité odvolávají především na Ježíše synoptických evangelií, především na jeho „kázání na hoře“, baptisté naproti tomu zdůrazňují janovské a pavlovské prameny. Baptisté kladou větší důraz na pravověří, mennonité na „věrnou praxi”. Baptisté také tradičně zdůrazňují svobodu osobního svědomí a,osobní zodpovědnost před Bohem, mennonité se zaměřují na sdílenou odpovědnost celé komunity. Rozdílné důrazy v nauce o církvi se týkají mimo jiné i křtu: Baptisté křtí jen ponořením, mennonité praktikují různé podoby křtu.

Podle mennonitů patří k znamením pravé církve i pohotovost k utrpení a také na církevní kázeň kladou zpravidla větší důraz než baptisté. Baptisté zdůrazňují zástupnost Kristovy vykupitelské smrti za hříšníky, mennonité kladou větší důraz na Kristovu smrt jako demonstraci vlastní boží. trpitelské lásky. Baptisté zdůrazňují osobní spásu, mennonité odhodlání k životu následování Krista.

Během rozhovorů byly navrženy společné konzultace na téma míru a války, odpovědného užití donucovací moci, nenásilného odporu či biblického pacifismu. Hovořilo se i o součinnosti v projektech křesťanské misie a služby či úsilí o spravedlivý, mír. Zpráva o rozhovorech byla společně publikována roku 1992. V lednu 2002 se ve Filadelfii konala společná baptisticko-mennonitská konference na téma „Hlásání evangelia a mírové svědectví církve“.

ROZHOVORY S ANGLIKÁNSKOU KONZULTATIVNÍ RADOU (2000-2005)

První rozhovory mezi baptisty a anglikány začaly již roku 1991, ale rozhodnutím, anglikánských biskupů v Johannesburgu v roce 1993 byly odloženy. V Anglii se ovšem rozhovory mezi oběma komunitami v letech 1992-1998 konaly. Díky tomu byly po Lambethské konferenci v roce 1998 obnoveny i na světové úrovni, tj. mezi SSB a Anglikánskou konzultativní radou (ACC).

Bylo navrženo šest témat: důležitost kontinuity, význam vzájemného uznání obou komunit jako křesťanských církví, křest a proces uvedení do církve, členství v církvi, episkopát nebo dohled, vyznávání apoštolské víry. O nich se pak postupně jednalo v britském Norwichi (2000), barmském/myamnarském Yangonu (2001), keňském Nairobi (2002), chilském Santiagu (2003), v bahamském Nassau (2003) a v kanadském Wolfville (2003). Zpráva o těchto rozhovorech byla publikována pod názvem Rozhovory kolem světa roku 2005.

POKRAČUJÍCÍ ROZHOVORY S PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ

Také napětí mezi těmito tradicemi bývalo silné a pro baptisty představovalo diskriminaci a pronásledování. Proto SSB uvítal po politických změnách ve východní Evropě v devadesátých letech minulého století možnost vzájemných rozhovorů. Předběžná jednání proběhla již roku 1994 a větší dialog, sponzorovaný SSB, se uskutečnil v květnu 1996 v Istanbulu. Tyto prvotní rozhovory mezi baptisty a ekumenickým patriarchátem měly -být úvodem k rozhovorům na světové úrovni — mezi SSB a zástupci 15 autokefálních a autonomních pravoslavných církví.

Setkání, které se uskutečnilo v květnu 1997 v Oxfordu a na němž Paul Fiddes předložil studii „Misie jako podstata a odpovědnost“, bylo však na dlouhou dobu poslední, protože pokračování v rozhovorech ztížila porůznu publikovaná tvrzení, že baptisté představují v tradičně pravoslavném prostředí „cizí sektu“ (např. v pamfletu „Baptisté — nejzhoubnější sekta“ z roku 1995, šířeném se souhlasem moskevského patriarchy).

Průlom neznamenala ani konzultace mezi evangelikály a pravoslavnými v červenci 1995, kterou sponzorovala Světová rada církví. Pro mnohé pravoslavné křesťany je tradiční evangelizace druhem proselytismu. Generální tajemník SSB Neville Callam navštívil roku 2008 pravoslavné v Rusku a Gruzii a zkoumal možnosti dalších rozhovorů.

Po zasedání generální rady a výkonného výboru SSB v malajském Kuala Lumpuru v roce 2011 byla jmenována skupina baptistických teologů, která se téhož roku sešla na Krétě se zástupci ekumenického patriarchátu v Istanbulu a projednala zde témata budoucích rozhovorů. Vedle jiného by mělo jít o rozšíření vzájemného poznání a o možnosti společného svědectví, včetně součinnosti v různých etických otázkách.

Multilaterální ekumenické rozhovory

Multilaterálními rozhovory byly rozhovory, které předcházely vzniku dokumentů, jako jsou BEM a Vyznání jedné víry. Baptisté se jich účastnili, ne však jako delegovaní zástupci s mandátem reprezentujícím všechny baptisty. Charakter multilaterálních rozhovorů měly také tzv. „Pražské konzultace o první, radikální a druhé reformaci”, které se konaly v letech 1984-2003 (v Praze, v Ženevě a ve Štrasburku). Účast baptistů na nich však byla dost sporadická.

Na evropské úrovni proběhly i jedny ekumenické rozhovory mezi Evropskou baptistickou federací a Společenstvím evangelických církví v Evropě (dříve označovaném jako Leuenberská konkordie) na téma učení a praxe křtu v letech 2002-2004. Zpráva o těchto rozhovorech, nazvaná Začátek křesťanského života a podstata církve, byla (spolu s některými přednáškami) otištěna v německé a anglické verzi roku 2005. Zpráva má čtyři části, první pojednává o shodě v chápání evangelia, druhá o víře a křtu, třetí o církvi a čtvrtá, závěrečná, předkládá jakési shrnutí a zůstávající otázky.

O možnosti dalšího pokračování těchto rozhovorů se jedná. Vedle prohloubení vzájemného poznání je přitom na zřeteli i skutečnost, že baptisté by mohli tvořit jakýsi most mezi tradičními leuenberskými církvemi a velkou skupinou svobodně-církevních, evangelikálních, letničních a charismatických komunit.

Závěr

Mezinárodní ekumenické hnutí pro,dělalo už i své krize (prvně se o krizi mluvilo již roku 1932). Často proto, že chybí očekávané výsledky, z čehož vzniká přirozená únava a frustrace. Příčinou je často slabá odezva národních (členských) církví. Grémia jako je SRC se navíc často ocitají v presu mezi snahou členské církve měnit (reformovat) a povinností je zároveň, reprezentovat. Střetají se i různé koncepce: Vedle „reformistů” se objevují i „revolucionáři”. Ti kladou zcela elementární otázky: Máme vůbec hledat jednotu? Nemáme; ty jiné nechat být jinými? Anebo: Když jednota — proč jednota církve? Proč ne jednota lidstva? V pozadí takových hesel je touha odstranit politické, genderové a ekonomické rozdíly.

Lze si také položit otázku, zda je vůbec třeba hledat teologický konsenzus: Neslouží teologii spíš jasná zvěst a (objektivní a nenásilná) polemika? A neodsouvá hledání teologického konsenzu kýženou jednotu? Je vůbec teologie cestou k jednotě? Nestačí přihlášení se ke Kristu jako Pánu a osobní zkušenost jednoty s ním? A není rozmanitost v rozumění této zkušenosti misijně vlastně výhodou? Není tím, co vždy spojuje, služba, zatím co nauky rozdělují? Zkušenost je ovšem i taková, že v atmosféře vzájemnosti se nakonec daří lépe i teologii. To jistě platí i pro ekumenickou strategií baptistů.

Všechny tyto bilaterální a multilaterální rozhovory byly rozhodně obohacením pro jejich účastníky a pro všechny, kdo se s nimi nějak seznámili. Studie, které jim předcházely nebo je provázely, pomohly jistě k prohloubenému chápání vlastní tradice a identity i k odbourání určitých předsudků na straně partnera. Baptistická specifika v nich jistě nevyšuměla. Všechny zprávy svým způsobem zdůraznily nutnost šíření evangelia a zároveň i rozšíření chápání „misie“ na to, co zpráva z rozhovoru s reformovanými nazvala „individuální, sborovou, a společenskou dimenzí”.

Zpráva z rozhovoru s luterány zdůraznila, že „součástí naší participace na Božím díle je náš zájem na podpoře současného ekumenického procesu ve prospěch spravedlnosti, míru a integrity stvoření”. Zpráva z rozhovoru s mennonity rovněž zdůraznila misii jako něco, co zahrnuje práci pro mír a angažovanost v úsilí pomocí potřebným. Zpráva z rozhovoru s katolíky vyzdvihla důležitost mezicírkevního dialogu jako takového. Tentýž důraz zazněl i na konzultaci s anglikány v Barmě. Prohlášení vydané na závěr mezinárodní konference SSB o „svědectví dosud neevangelizovaným” v indickém Madrasu (1995) vyzvalo baptisty k tomu, aby „nahlédli, jak jé důležité respektovat stoupence jiných náboženství a učit se od nich, a přitom zůstat zcela oddán pravdě, že Ježíš Kristus je jedinečná a jediná cesta k nalezení spásy a smíření v Bohu.”

I když je nadmíru jasné, že SSB není žádná misijní agentura, asi již nastal čas, kdy právě toto grémium může přispívat k mezináboženskému dialogu. V různých baptistických misiích existují obrovské rezervy, které, mohou být využity pro porozumění světovým náboženstvím, zejména dnes, v období globalismu, kdy existence multikulturní společnosti je pro mnohé již neodmyslitelnou součástí života.

Jak tedy dál — a proč? Baptisté zapojení v ekumenickém hnutí — na jakékoli úrovni — by si své obohacení, své poznatky a své zkušenosti neměli nechávat jen pro sebe. Měli by apelovat na své souvěrce, aby nežili s představou, že jenom oni jsou skutečně autentičtí ve své víře a praxi. Skutečná „koinonia” (bratrsko-sesterské společenství) může vzkvétat jen tam, kde exkluzivizmus ustupuje.

Výzva, před níž stojí rozdělené křesťanstvo, není jen koexistence, ale skutečné sdílení se. To by mělo mimo jiné zahrnout: přiznání se k základním článkům obecně sdílené křesťanské víry, přiznání se k principu, že církve by měly spolupracovat všude, kde je to jen možné, pokračování v procesu bilaterálních a multilaterálních dialogů vnímaném ne jako předběžné kroky k budoucí jednotě, ale jako výraz vzájemnosti, která už existuje, eucharistickou pohostinnost (jestliže si církve uvědomují, že to, co slaví, je skutečně „večeře Páně“, neměly by nějakými administrativními kroky vylučovat jiné křesťany jen proto, že jsou členy jiné církve nebo denominace), a konečně i „konciliární proces“ — vyhlížení budoucího shromáždění celé Kristovy církve — stimulujícím způsobem života mezi vlastními i jinými.

Zdroj: Almanach Letnice, sborník článků českých baptistických teologů, 2013

Doc. Petr Macek (* 21. května 1944, Praha) je český teolog, učitel systematické teologie na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Vystudoval Komenského evangelickou fakultu, postgraduálně studoval a působil ve Švýcarsku a USA. V letech 1973–1990 působil jako kazatel sboru Bratrské jednoty baptistů Praha 4 – Pankrác. Je ženatý (manželka Harriet, původem z USA) a má dvě děti. Badatelsky se mimo jiné věnuje dílu Karla Bartha, teologickému odkazu „radikální reformace“, angloamerické teologické produkci, otázkám biblické a teologické hermeneutiky, problematice filosofické teologie a vztahu teologie k jiným akademickým disciplínám.
Autor knih:
Huldrych Zwingli, Karl Barth a odkaz původního reformačního radikalismu (Mezigenerační ekumenicko-teologický rozhovor).Praha : Kalich, 2011.
Novější angloamerická teologie. Praha: Kalich, 2008.
Překladatel knih:
William S. Estep, Jr.: Příběh křtěnců (český překlad knihy The Anabaptist Story), Praha 1991.
John H. Yoder, Ježíšova politika (český překlad knihy The Politics of Jesus), EMAN, Benešov, 2004.



 
Příbuzné odkazy
· Více o Ekumenismus
· Novinky od Mainstream


Nejčtenější článka o Ekumenismus:
K otázce nevěrohodnosti ekumenismu Richard Novák, kazatel v.v.


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 3.4
Hlasů: 5


Prosím, ohodnoť tento článek:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Normální
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Sdílej článek | Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Petr Macek: Baptisté a ekumena" | Přihlásit/Vytvořit účet | 3 komentáře | Hledat v diskusi
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se


Re: Petr Macek: Baptisté a ekumena (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: PH (reditel@dorkas.cz) v Pátek, 22. duben 2016 @ 11:55:32 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Baptisté zapojení v ekumenickém hnutí — na jakékoli úrovni — by si své obohacení, své poznatky a své zkušenosti neměli nechávat jen pro sebe. Měli by apelovat na své souvěrce, aby nežili s představou, že jenom oni jsou skutečně autentičtí ve své víře a praxi. Skutečná „koinonia” (bratrsko-sesterské společenství) může vzkvétat jen tam, kde exkluzivizmus ustupuje.

Výstižné slovo do aktuální vyhrocené polemiky o vztahu BJB k ekumenismu.




Re: Petr Macek: Baptisté a ekumena (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: rakato v Pátek, 22. duben 2016 @ 19:51:39 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zajímavý, odborně-informativní článek, zajímavá historie. Závěr však nezní přesvědčivě. Rád bych věděl, jaké faktické duchovní "obohacení" dialogy s ERC nebo v ERC přinášejí ?  Jedná se spíš o intelektuální obohacení, které však nevede k jednotě, o kterou někteří tak usilují.
A pak mi tu schází to zásadní : rozlišení mezi jednotou Církve "de iure" a "de facto". Jednota Církve "de iure" je dána, hotova, nemůžeme k ní nic přidat. Je dána Hlavou-Ježíšem Kristem, Duchem Svatým, Božím slovem. Jinými slovy, modlitba Pána Ježíše z Jan 17,21 byla vyslyšena - a jak jinak ?  Jiná věc je jednota "de facto" (Filip.2,2). Ale skutečně si někdo myslí, že rozdíly, které mají svůj původ mezi věřícími prakticky od samého začátku Církve, se dají spravit, když se tehdy i dnes jedná o stejně hříchem poznamenané lidi - každého z nás ?  



Vedoucí Grano Salis Network - Tomas
E-mail: notabene@granosalis.cz, network@granosalis.cz, granosalis@granosalis.cz, magazin@granosalis.cz, redakce@granosalis.cz
Webmastering a údržbu systému zajišťuje firma ALLTECH, webmaster webmaster@granosalis.cz
Page Generation: 0.25 Seconds