Jenom věc kultury, část 2.

Od pádu komunismu a otevření hranic, kdy se naše země plně otevřela všem západním vlivům, které do té doby přicházely jen omezeně, se „křesťanská“ rocková hudba v českých církvích nebývale rozšířila a mnohde takřka zabydlela. Na námitky, že se tím Boží lid proti slovům Písma přizpůsobuje světu, se odpovídalo, že se jedná toliko o držení krok s naší kulturou. Proměnám okolní kultury se přeci církev přizpůsobovala vždycky (např. dnes nenosíme oblečení jako před 150-200 lety). To, jakou při bohoslužbě hrajeme hudbu, není důležité, je to jen věc kultury, mění se to s dobou. Tak by se dala velmi stručně shrnout argumentace pro současnou křesťanskou hudbu.

Jak již bylo poukázáno v předchozím článku, tyto argumenty vycházejí z nevyřčeného předpokladu, že kultura je automaticky neutrální, který však při bližším zkoumání neobstojí. Ano, to, jaká hudba se hraje v církvi, je nepochybně kulturní záležitost; to však ještě neznamená, že si křesťané mohou hrát co chtějí a vždy to bude před očima svatého Hospodina přijatelné. Je i dobrá, i špatná kultura (jak v užším, tak v širším pojetí), a Boží lid si musí proto pečlivě vybírat, co adaptovat a co ne. V obecnější rovině byla tato teze již předložena a vysvětlena, a nyní se na ni zaměříme specificky s ohledem na hudbu, zejména rockovou. I když dnes mají svou „křesťanskou“ verzi prakticky všechny hudební styly, přeci jen se celá scéna moderních „chval“ inspirovala zejména právě rock&rollem, a proto je vhodné zaměřit se právě na tuto hudbu.

Kořeny rockové hudby

Lidé, kteří svou kreativní činností vytvářejí kulturu (v užším pojetí), tak nikdy nečiní ve vzduchoprázdnu. Vždy reflektují nějaké postoje, něčím se inspirují, na něco reagují – a nezřídka se také vůči něčemu vymezují. Zamyslet se z tohoto pohledu nad rockovou hudbou je velmi užitečné, neboť to hodně napovídá, jak ji posoudit (z křesťanského pohledu). Jestli je rock produktem nějakého z duchovního hlediska neutrálního postoje, pak by nás to směřovalo spíše k závěru, že je sám o sobě neutrální; jestli ovšem vychází z nějakého zjevně špatného postoje, pak zřejmě nebude neutrální ani ta hudba. Postoje umělce se do výsledku jeho tvůrčí činnosti vždy nějak promítnou.

Jak to tedy s rockovou hudbou je? Inu, pravda je taková – a málokdo si to dnes již uvědomuje – že rocková hudba je spojená s odvrácením se od Pána Boha (ba, je jeho přímým produktem), a to nejen v nějakém duchovním smyslu, ale i historicky. A to se promítlo jak do hudby samé, tak do všeho, co s ní bylo spojeno: tzv. sexuální revoluce – což je jen výraz světa pro uvolnění stavidel smilstva – způsob oblékání a podobně.

Dobře to dokládá příklad Velké Británie, kterou díky „britské invazi“ na začátku 60. let lze považovat vedle USA za druhou kolébku této hudby. Když se díváme na data narození známých hudebníků té doby, jako byli členové Beatles, Rolling Stones, The Who, Pink Floyd a dalších, zjistíme, že se narodili buď za války nebo brzy po ní. To je velmi významné. Druhá světová válka představuje velký zlom v duchovní situaci na britských ostrovech, protože přinesla veliký odklon a zavržení víry v Pána Boha. Od té doby počet lidí hlásících se k biblické evangelikální protestantské víře velmi klesl a stále klesá. Je pravda, že co se týče pravé, živé víry, situace nebyla nijak růžová ani před válkou; náboženství bylo už tehdy mnohdy jen mrtvou formou bez moci zbožnosti. Ovšem i formální příslušnost k protestantským církvím, byť jednotlivcům nijak neprospěla z hlediska věčnosti, měla svůj vliv na společnost. Lidé byli pořád vychováváni v jakémsi „křesťanském“ duchu a byli aspoň do určité míry formováni biblickou morálkou. I ta mrtvá víra produkovala aspoň vnější decentnost a spořádanost, tedy principy které nejsou v rozporu s Boží vůlí, neboť Hospodin je Bohem řádu.

Britové, kteří vyrostli a dospěli ještě před válkou, by proto nikdy nevytvořili nic takového, jako je rocková hudba s její divokou, bezuzdnou kulturou – a to ani po válce, kdy zavrhli i formální vyznání. Ten biblický řád a důstojnost se v nich příliš hluboce obtiskly. To však již neplatilo pro jejich děti. Těm se již nedostalo žádného, ani formálního základu, na jehož základě by jim byly výše uvedené postoje vštípeny. Jejich rodiče se odvrhnutím křesťanství a Písma zbavili nástroje, kterým by mohli v tomto směru své potomky účinně formovat. V důsledku toho se v jejich dětech rozbujela vzpoura, která se obrátila proti životnímu stylu předchozí generace. Jejich rodiče zavrhli formální základ, na němž byli oni sami vychováni (tzn. biblický světonázor), ale ještě si ponechali jeho vnější produkt, onu spořádanost a decentnost. Ovšem jejich potomci, kteří neměli ani ten formální základ, si zprotivili i ty vnější výsledky, a začali proti nim rebelovat.

Ani se tomu nelze divit; odvrhne-li se jednou pravda Boží, je jen otázka času, kdy se odvrhne i biblická morálka a spolu s ní všechno ostatní. Hřích – a nevíra Hospodinu je jedním z největších hříchů – vždy plodí další neposlušnost, pyšnou nepoddanost a chození si po vlastních cestách. A tak vzpoura a rebelie poválečné generace našly své vyjádřeni v rockové scéně s jejím stylem oblékání, manýry, promiskuitou, drogami a podobnými jevech, které byly přímou protireakcí na pozůstatky biblické morálky, decentnosti a dalšího ovoce původní křesťanské kultury. Proto se také tato hudba mezi mladými tak rychle rozšířila a stala populární – reflektovala jejich duchovní stav; i když koneckonců však nejen jejich, ale duchovní stav celé společnosti, jejížm byla „rockující“ mládež lakmusovým papírkem. Už jenom tyto úvahy silně naznačují, že rocková hudba nebude neutrální.

Hlavní ingredience rock&rollu

Otisklo se ovšem výše uvedené do hudby samotné? Inu, považme například, co napsal vydavatel hudebního čtvrtletníku Sing Out! Irwin Silber v květnu 1965: „ Ta veliká síla rock&rollu spočívá v jeho beatu. Je to hudba, která je v podstatě sexuální, nepuritánská.“ Debbie Harry ze skupiny Blondie řekla: „ Hlavními složkami v rocku jsou sex a nestoudnost.“ A to není názor ojedinělý, ani v nejmenším, jen poslouchejme dále: „ Rock&roll je z 99% sex“ (kytarista John Oates). „Rocková hudba je sex. Její beat se shoduje s rytmy těla“ (Frank Zappa). „To je o čem rock je – sex se sto megatunovou bombou, beatem“ (Gene Simmons ze skupiny Kiss). „Rock&roll je pohanský a primitivní, a přímo [jako z] džungle, a takový by měl být! Jakmile přestane být tím vším, je mrtvý (…) pravý význam rocku (…) je sex, rozvracení a styl“ (punk-rockový manažer Malcolm McLaren).

Tito lidé –– a kdo jiný by to měl vědět a být schopný posoudit lépe než oni! –– sami přiznávají, že není náhoda, že je rocková scéna tak úzce spojená s promiskuitou a dalšími neřestmi. Chtíč, smyslná tělesnost, „volná láska“, to vše je součástí pomyslného „DNA“ této hudby. Není divu, že když se tato hudba rozšířila, přišla s ní i tzv. sexuální revoluce (k termínu viz výše). Je pravda, že na Desateru založené mravy erodovaly už dlouho a hrály zde roli i další faktory, ale když přišla tato hudba, tak se úplně uvolnila stavidla. A bylo to působením té hudby samotné, nejen jejích slov. Historik Robert Palmer (1945-1997) napsal ve své knize Rock&Roll: An Unruly History [Rock&Roll: Nezkrotná historie]: „Stále věřím v transformativní moc rock&rollu (…) tato transformativní moc nespočívá ani tak ve slovech písní nebo v postojích jejích hvězd, ale v hudbě samotné – v jejím zvuku a především v jejím beatu.“ Dodejme k tomu, že Robert Palmer nebyl žádný protirockový konzervativec; dlouho byl redaktorem časopisu Rolling Stone, hrál na klarinet a saxofon v jazz-rockové skupině The Insect Trust a přátelil se například s kytaristou Keithem Richardsem ze skupiny The Rolling Stones.

Když se současní křesťané snaží vylíčit rockovou hudbu jako něco samo v sobě neutrálního, co lze snadno „pokřesťanštit“ a zbavit hříšného nánosu přidáním slov s biblickou zvěstí, měli by pamatovat, že to nejsou jen konzervativní fundamentalisté, kteří s nimi nesouhlasí, ale i lidé, kteří tuto hudbu formovali, případně dlouho studovali. To nelze jen tak ignorovat. Když si to tedy shrneme, máme zde hudbu, která je historicky produktem velikého odvrácení se od Pána Boha, jejíž protagonisté se oddávají všem možným hříchům, včetně smilstva a toxikomanie, a sami tvrdí, že její inherentní součástí je chtíč a smyslná žádost. Jak tedy může Boží lid něco takového adaptovat a tvrdit, že je to ke chvále Boží a Jemu libé?

Různé hudební styly pod drobnohledem

Pravda je taková, že hudební styly nejsou neutrální. Některé jsou dobré, některé ne. Ano, hudba sama o sobě je Božím výtvorem a darem. Ale to neznamená, že ji padlý člověk nemůže zkazit, pokroutit, převrátit. I pro hudbu platí, že má reflektovat Boží charakter, principy, které On sám vtiskl do svého stvoření – harmonii, řád, krásu, čistotu. Pán Bůh je Bohem pokoje, a proto by i hudba měla produkovat ovoce pokoje. To však rocková hudba nedělá; typický rockový koncert bychom mohli popsat různými slovy, ale pokojným by jej nenazval ani nejhorlivější zastánce. Ve skutečnosti vyžaduje veliké sebeovládání na takovém místě zůstat v klidu. Ta hudba vyloženě nutí k pohybu, podporuje tělo a tělesnost, oslabuje sebekontrolu, která je jedním z ovoce Ducha. V některých tragických případech natolik, že dochází k úmrtím. Například v roce 1979 byli fanoušci tak dychtiví koncertu skupiny The Who, že ve snaze dostat se na stadion po otevření dveří ušlapali k smrti 11 lidí a dalších 26 zranili. A podobných příkladů bychom mohli uvést více (nepočítáme případy, kdy lidé zpanikařili např. kvůli požáru).

Když toto porovnáme s klasickou hudbou, těžko si představit, že by její milovníci v touze dostat se do koncertní síně někoho ušlapali. Celý koncert probíhá důstojně, v klidu a v tichosti ze strany posluchačů. A klasická hudba v sobě má výše zmíněný řád, harmonii, krásu; třeba o Bachově hudbě to platí natolik, že ji někteří charakterizují jako matematickou. Na okraj ovšem poznamenejme, že to neplatí o veškeré vážné hudbě – zejména ve 20. století skladatelé záměrně komponovali v rozporu s těmito principy, šli proti „starému“ řádu, a propagovali „nové“ přístupy v harmonii, rytmice, tonalitě apod., jejich tvorba již nereflektovala Boží charakter a řád, a proto ji nelze obhajovat.

To, že hudební styly nejsou neutrální, můžeme vidět i na tom, že specifická hudba hraje velikou roli v pohanských kultických rituálech. Například součástí obřadů ve voodoo je divoký tanec doprovázený hudbou s intenzivními rytmy, při kterém se účastníci nezřídka dostávají do tranzu, v kterém mají navázat spojení nebo být dokonce ovládnuti svými božstvy. Tato rytmická hudba je v celém procesu ‚zmocnění‘ či ‚opanování‘, jak tomu říkají, zcela nezbytná. Oni nemohou používat jinou hudbu, protože pak by jejich obřad nefungoval. Hudba Mozarta nebo Händela by nikoho nevyburcovala do té míry, že by u něj došlo ke stavu změněného vědomí, kterého chtějí lidé při obřadu voodoo dosáhnout. Je to specifická rytmická hudba, kterou tento démonický kult potřebuje, aby vůbec mohl fungovat. Neukazuje to velmi zřetelně, že vskutku existuje něco takového jako zlá, špatná, nepřijatelná hudba?

Někdo by řekl, že to možná dokládá, že jsou extrémní případy, kdy by určitou hudbu církev neměla přejímat, ale neznamená to, že to platí pro běžný rock. Rocková hudba je však s voodoo rytmy spojená blíže, než by mnozí řekli. Například když se britský perkusionista Kwasi Dzidzornu, známý též jako Rocky či Rocki, jehož otec byl voodoo knězem a bubeníkem v ghanské vesnici, poprvé setkal s hudbou Jimiho Hendrixe, byl překvapen tím, jak blízko mají její rytmy k tomu, co znal ze svého dětství, a ptal se ho, kde k nim přišel, kde se jim naučil, přičemž Hendrixovi vysvětlil, že mnohdy používá stejné rytmy jako jeho otec při voodoo rituálech.

Již zmíněný Robert Palmer dále ve knize Rock&Roll: An Unruly History píše: „Myšlenka, že jisté rytmické vzorce nebo sekvence dávají průchod duchovním silám, spojujíce vědomí jednotlivého člověka s božstvy, je vlastní tradičním africkým náboženstvím a z nich odvozeným náboženstvím v obou Amerikách. A ať už hovoříme historicky či muzikologicky, základní kytarové rify, údery, basové figury a bubnové rytmy, které tvoří rock&roll, mohou být nakonec vystopovány až k africké hudbě, která je původně duchovní nebo rituální povahy. V jistém smyslu je rock&roll jakési voodoo.“ Sami poučení rockoví hudebníci a experti vidí spojitost hudby voodoo a podobných kultů s rockem. To nejsou žádní „zákoničtí fundamentalisté“, kteří se snaží na všem najít chybu. Když už noví evangelikálové nechtějí poslouchat zásadové křesťany, stojící ve stezkách starých, tak ať aspoň přemýšlí nad hodnocením těchto lidí.

Jako „perličku“ na okraj můžeme poukázat, že podle některých experimentů má rocková hudba negativní vliv i na přírodu. Kupříkladu Dorothy Retallacková vystavovala v 70. letech rostliny vlivům různých hudebních stylů. Zjistila přitom, že při „poslechu“ klasické hudby, jako např. Bacha, rostliny vzkvétaly, zatímco pod vlivem skupiny Led Zeppelin nebo výše zmíněného Jimiho Hendrixe postupně uvadaly a usychaly. V odborných kruzích se o těchto experimentech sice debatuje a není zcela jasné, jak přesně hudba na rostliny působí, ale opět to nabourává představu o neutrálních hudebních stylech. Podobně i myši, na kterých dělali pokusy Gervasia Schreckenbergová a Harvey Bird, po delším vystavení rocku vykazovaly poškození mozku, snížení inteligence – procházely pomaleji bludištěm než jiné myši. Všichni, kteří tvrdí, že Pán Bůh stvořil všechnu hudbu, včetné té moderní, by se měli zamyslet. Opravdu hudba, která působí negativně na Boží stvoření, pochází od Hospodina? Opravdu je sama v sobě neutrální? A nezapomeňme, že v případě rostlin a myší se nelze vymlouvat na vliv špatných slov rockových písní, případně vlivu příkladu bezbožných hudebníků.

Kultura a kultivace

Je to zajímavý poznatek, že hudba může mít vliv na pěstování rostlin. Nicméně je to vlastně příznačné; hudba je součástí kultury a slovo kultura pochází z latinského colere, které původně znamenalo pěstovat, vzdělávat, a vztahovalo se na pěstování užitkových plodin. Dodnes se slovo kultivovat dá použít jak na člověka a společnost, tak na rostliny. (Když už jsme u té etymologie, ze stejného základu pochází i slovo kult.) Kultura je tedy úzce spojená s kultivováním, pěstováním, a to oběma směry. Člověk svou tvůrí činnosti pěstuje kulturu, hudbu, literaturu, malířství, a kultura poté dále pěstuje, kultivuje, formuje člověka. Proto o lidech říkáme, že jsou kultivovaní.

Kultivovanost máme spojenou s vysokou úrovní. Už v antickém světě lidé usilovali o dosažení nějakého ideálu (řecká kalokagathia, stoická ataraxie apod.). Západní společnost, formovaná Božím Slovem, nadto rozuměla, že člověk, i když je nyní padlým hříšníkem, byl původně stvořen k obrazu Božímu, a v tom směru také usilovala pěstovat, zušlechťovat své členy. Kultivovaného člověka si proto tradičně představujeme jako někoho spořádaného, decentního, se slušnou mluvou, sebeovládáním, někoho, kdo má přehled a vůči druhým vystupuje vstřícně a korektně. To je produktem působení evangelia v srdci, a to produkovala evangeliem ovlivněná západní civilizace; pokud ne v lidských srdcích, jak by se správně biblicky patřilo, tak aspoň navenek. To, co bylo do klasické západní kultury vloženo, to potom v lidech dále pěstovala.

Nicméně kultura – v jakémkoli pojetí – nemusí kultivovat jen v tomto směru. Pokud někdo zastával odlišné „ideály“, pěstoval jinou kulturu než tu klasickou západní, a ta kultura pak vypěstovala jinak „kultivovaného“ člověka. Rockoví hudebníci ve svých životech směřovali k úplně jiným věcem, než spořádanosti, decentnosti, sebeovládání a podobně. Oni chtěli, aby se lidé „uvolnili“, oprostili od staré „svazující“ morálky, byli spontánní, divocí, nespoutaní. To byl ten vzdor, o kterém jsme hovořili na začátku. Často bojovali proti náboženství jako takovému – např. John Lennon ve své známé písni Imagine zpívá, abychom si představili, že není žádné nebe ani peklo, žádné náboženství, s podtextem, jak krásný by svět pak byl. S takovými postoji tedy tito lidé tvořili svou hudbu, a není proto divu, že jejich hudba potom formovala, pěstovala takové lidi – nespoutané, promiskuitní, rebelující a otevření každé neslušnosti a nemorálnosti. Posluchači byli kultivování tím, co a koho poslouchali. Hudebníci jim skrze svou hudbu komunikovali své postoje, a oni je přejímali.

Hudba je velmi účinným nástrojem takové kultivace člověka. Nejde zde jen o slova; hudba je jazykem sama o sobě, který k nám hovoří na emocionální úrovni, tedy velmi silně. To, že hudba člověka skutečně formuje, vidíme už jen na tom, že s takřka každým hudebním stylem je spojené nějaké oblečení, a to nejen u hudebníků, ale i u posluchačů. U klasické hudby to jsou formální obleky, u dechovky kroje, u country džíny a kostkované košile, případně kovbojské klobouky, u punku a metalu černé oblečení s kovovými doplňky, u hip hopu velká trička, mikiny s kapucí a rovné kšiltovky, u disca pestré elastické oblečení s kalhotami do zvonu, a mohli bychom pokračovat. U všeho je samozřejmě určitá variabilita a výjimky. Nicméně každý z těch hudebních stylů lze dobře spojit s určitým typem oblečení, a variabilita v něm není neomezená. Kupříkladu klasický hip-hoper by na koncertě vážné hudby působil jako pěst na oko, a stejně nepatřičně byy vypadal člověk v obleku a kravatě na rockovém festivalu nebo v country oblečení na disco koncertu.

Všechny hudební styly kultivují určitým způsobem, a i když nevedou k vyložené uniformitě, přesto formují určité hranice, které nelze překročit, aniž by to působilo nepatřičně. Jestliže na sebe necháme působit tyto kultivující vlivy, budeme jimi nějak ovliněni. Budou nás směřovat k tomu, k čemu směřovali lidé, kteří je vytvořili a formovali (zde nemáme na mysli každého jednotlivce, ale spíše obecněji o skupinu, o mainstream, hlavní proud toho stylu). A pokud nejsou neutrální postoje a usilování umělců – což v případě rockových ikon zcela nepochybně nejsou – pak nelze přijmout za neutrální ani produkty jejich sebevyjádření.

Závěr

Téma, kterým jsme se zabývali, jistě není jednoduché; zabývat se kulturou, uměním a hudbou má svá úskalí, už jen proto, že jsme ovliněni svým vkusem. Nicméně to není otázka pouhých osobních preferencí, jak se to snaží prezentovat noví evangelikálové, aby obhájili užití své oblíbené moderní hudby při bohoslužbách. Je to otázka principů; principů, kterými se dnes málokdo zabývá, nebo vůbec chce zabývat. To je smutné, i když pro naši dobu příznačné. Když už nic jiného, tímto pojednáním chceme přivést ty, kteří berou Boží věci vážně a touží ze srdce následovat Pána v čistotě a poslušnosti, aby se zastavili a zamysleli, zvážili celou věc znovu. Přirozeně jsme na omezeném prostoru neadresovali všechny aspekty problematiky, natožpak abychom tak učinili vyčerpávajícím způsobem. Každý má povinnost a zodpovědnost před Pánem zkoumat a hledat sám pro sebe na kolenou a s otevřenou Biblí, a to ve všech věcech, nejen v otázce kultury a hudby v církvi. Kéž se Hospodin skloní ke svému lidu a dá mu pokoru, upřímnost a otevřenost Jeho pravdě, aby se nechal vést cestami svatosti a oddělnosti od světa. Amen i amen.

Informace pro tento článek byly čerpány zejm. z knihy Davida W. Clouda Contemporary Christian Music: Some Questions Answered, Some Warnings Given (Současná křesťanská hudba: Odpověď na některé otázky, některá varování).

Martin Hýsek

Zdroj: www.izachar.cz