|
Fundamentalisti: Fundamentalistický pohled na kulturu III.
Posted on Pondělí, 23. květen 2016 @ 12:11:33 CEST Vložil: Mainstream |
poslal Nepřihlášený Jenom věc kultury, závěrečné poznámky
Vztahem Božího lidu ke kultuře okolo něj a toho,
nakolik může přejímat kulturu – totiž kulturu v užším pojetí, zejména
hudbu – vytvořenou lidmi ze světa, jsme se zabývali již ve dvou
článcích, které odpovídaly na rozšířený podpůrný argument pro toto
přejímání, totiž že když se přebírá jenom kultura, tak to nevadí,
protože kultura je v jádru neutrální. Jeden článek se tímto argumentem zabýval obecněji, druhý
konkrétněji se zvláštním zaměřením na rockovou hudbu. Nemá význam zde
opakovat již řečené, i když oba články zdaleka nemohly pokrýt
problematiku v celé její šíři a zaobývat se všemi jejími aspekty.
Nicméně je vhodné přidat ještě několik poznámek na okraj, abychom
neopominuli adresovat důležité související otázky a záležitosti.
Povrchní fráze
Onen základní argument na podporu užití moderních
stylů hudby v církvi, že to je jen věc kultury, že Pánu Bohu se líbí
všechny styly hudby, případně že je dokonce všechny stvořil, a že
nejdůležitější je srdce, ukazuje na bídu povrchního smýšlení dnešních
křesťanů. Ona je to nakonec totiž jenom fráze, i když se na první pohled
zdá, že jde k jádru věci. Lidé, kteří ji užívají, se domnívají, že se
nezůstávají na povrchu, ale pronikli hlouběji k samé podstatě. Kulturní
pláštík se přeci mění, závisí na čase a místě, ale Pánu Bohu záleží na
srdci, tak proč se zabývat tím proměnlivým a míjet to zásadní?
Když se to podá takto, zní to dobře, dává to pocit,
že dotyčný jde do hloubky a ti, co se staví třeba právě proti rockové
hudbě, nechápou, co je skutečně podstatné, na čem skutečně záleží. V
přechozích článcích jsme si však ukázali, jak zavádějící tento argument
je, a že se ve skutečnosti podstaty vůbec nedotýká. Lidé, co toto tvrdí,
ignorují historii rock’n’rollu, jeho úzkou historickou spojitost s
odvrácením se od Pána Boha a uvolněním stavidel nepravosti; ukazují že
nemají tušení, že sami rockoví hudebníci vnímají a uznávají, že do
jejich tvorby se „otiskuje“ všemožná nečistota a zlá žádost, a mnoho
dalšího. Věta „Hudba v církvi je jen věcí kultury“ tak představuje jen
naoko hluboce znějící frázi, přičemž ti, co jí užívají, vlastně o pozadí
a povaze moderních hudebních stylů skoro vůbec nepřemýšleli a
nezkoumali ji.
Jedná se ovšem jen o jeden příklad mnohem
rozšířenějšího problému; křesťané dnes nechtějí skutečně hluboce
přemýšlet a zkoumat a spokojují se jen s hezky znějícími floskulemi. U
zástupů vyznávajících křesťanů můžeme smutně pozorovat, že jejich
teologická argumentace v duchovních věcech spočívá takřka cele na
frázích. Kdyby toho nebylo, nemohlo by například vzkvétat celé
ekumenické hnutí, resp. nemohlo by mít tak širokou podporu. „Musíme se
milovat“, a „hlavní je přeci věřit v Pána Ježíše“, zní z mnohách úst.
Debaty o teologických rozdílech mezi katolíky a protestanty jen zamlžují
to skutečně podstatné, vzájemnou lásku a víru v Krista.
Jak to zní hezky a hluboce – ale jak povrchní takové
argumenty ve skutečnosti jsou! Kdybychom je totiž uplatnili skutečně
důsledně, museli bychom se v ekumeně spojit i s jehovisty (pokud by o to
tedy stáli). Jehovisty přeci také musíme milovat, a jehovisté také věří
v Pána Ježíše, že umíral za jejich hříchy. Ano, vskutku je tomu tak.
Jediné, co nám brání se s nimi spojit, jsou teologické rozdíly, zejména
trojiční učení. Ale debaty o rozdílných doktrínách jsou přeci vedlejší.
Už jen z toho vidíme, jak hloupé a povrchní je předhazovat „lásku a víru
v Pána Ježíše“ jako podporu pro ekumenismus, aspoň tedy bez podrobnější
kvalifikace, co tím myslíme. To ale málokdo dělá, protože kdyby to
udělal, celý koncept by se mu rozpadl pod rukama.
Ano, s jehovisty se nespojujeme, protože sice
vyznávají, že Pán Ježíš za ně umíral na křízi a vstal z mrtvých, ale co
to konkrétně znamená a jak přesně se to vztahuje k jejich spáse, je něco
docela jiného, než co učí evangelium. Například vzkříšení v pojetí
jehovistů není tělesné, ale „duchovní“. (A to je jen jeden z mnoha
příkladů zásadních rozdílů.) To není žádný nepodstatný detail; tak, jako
byl vzkříšen Kristus, budou vkzříšeni i ti, které On spasil. Nebyl-li
Kristus vkzříšen tělesně, nebudeme ani my.
Obdobný princip platí i u katolíků. Když katolík
řekne, že Pán Ježíš ho skrze smrt na kříži vysvobodil z jeho hříchu,
znamená to pro něj něco jiného, než když to řekne přesvědčený
evangelikální protestant (co konkrétně, to je otázka na samostatný
článek). Co se týče lásky, jehovisty jistě máme milovat, ale to samo o
sobě neznamená, že se s nimi spojíme v ekumeně. A proč by to mělo
znamenat toto ve vztahu ke katolíkům? Někdo by zde snad argumentoval
historicky, že jehovisty nikdo nikdy nepovažoval za pravé křesťany, ale
to samé platilo o římskokatolické církvi, kterou ještě v 19. století
protestanté všech směrů považovali za církev Antikristovu, případně
aspoň antikristovskou.
Fráze, že se máme spojit, protože nejdůležitější je
láska a víra v Krista, je ve skutečnosti neobyčejně povrchni, protože se
odmítá zaobírat podstatou římskokatolické cesty spásy, podstatou
papežského systému a věrouky. Ti, kdo poukazují na rozdíly mezi
evangelikálním protestantismem a papeženectvím, ve skutečnosti jdou
mnohem hlouběji a mnohem blíže jádru problému. Ale pod vlivem hezky
znějících frází si vyznávající křesťané myslí opak. Jak nebezpečné a
klamavé je spoléhat se a vycházet z takových frází! Varujme se jich, a
vážně přemýšlejme o skutečné podstatě věcí.
Důvod, proč se vůbec přišlo s argumentem, že se u
hudby užívané při bohoslužbě jedná jen o věc kultury, byla zjevně snaha
se vyhnout nařčení ze světskosti a přizpůsobování se světu. Kdyby Boží
lid adaptaci rockové hudby s přidanou křesťanskou zvěstí kvalifikoval
jako přizpůsobování se světu, debata by skončila dříve, než začala.
Muselo se tedy přijít s nějakým ospravedlněním, odůvodněním – a argument
s kulturou přišel proto velmi vhod. To je úspěšná ďáblova metoda. Když
chce ten Zlý svést křesťany ke světskosti a přizpůsobování se světu,
nemůže tak činit otevřeně, na to by nikdo neskočil. Musí to zamaskovat,
aby světskost nevypadala jako světskost. A když se mu to povede, má už
napůl vyhráno; do budoucna bude mít čím dál snadnější práci, jak uvést
církev do větší a větší světskosti, aniž by proti tomu kdo vystoupil
nebo vůbec zpozoroval problém.
Co se týče moderní hudby a světskosti, satan uspěl.
Křesťané se nechali oklamat povrchními argumenty a nešli pod povrch, k
jádru věci. Co je svět, co je světskost? Zjednodušeně řečeno, svět je
(biblicky vzato) to, co stojí v opozici vůči Pánu Bohu a Jeho vládě;
světskost pak milování světa a toho, co svět – to jest, opozice vůči
Hospodinu – vyprodukuje. A jak jsme již demonstrovali, rocková hudba je
produktem opozice vůči Pánu Bohu a Jeho svatým řádům. Jestliže oddávání
se této hudbě není projevem světskosti, pak nic takového jako světstkost
ani neexistuje. Ne, že by nebylo i mnoho dalších příkladů světskosti,
ale tento je přímo učebnicový.
Přijetí a adaptace této hudby proto nemohlo zůstat
bez následků a již nějakou dobu církev sklízí její ovoce. Úpadek bázně
Boží a vnímání vážnosti Božích věcí je jedním z nich. Bohoslužba je
zaměřená na člověka, na zážitek, Pán Ježíš se pro mnohé mladé lidi stal
kamarádem takřka na jejich úrovni, a způsob, jakým někteří hovoří o
nebeském Otci, se ani nedá reprodukovat. Nechuť vůči stezkám starým,
vůči přístupu k Božím věcem, jaký byl před několika desítkami let běžný
mezi znovuzrozenými křesťany všech denominací, je často větší, než odpor
vůči přejímání cest světa. Ale tomuto ovoci se nemůžeme divit; je to
jen to, co ve vyznávajících křesťanech kultivovala tvorba lidí, kteří
otevřeně vystupovali proti biblické morálce a všemu vlivu, které
křesťanství mělo na společnost. Nejsmutnější ovšem je, že za tu dobu, co
při bohoslužbě užívají moderní „chvály“, se církev dostala tak daleko,
že bude obhajovat i toto zkažené ovoce, že vůbec není zkažené.
„Vykoupená“ kultura
V souvislosti s tématem vztahu křesťanů ke kultuře
nelze neokomentovat jeden rys nového evangelikalismu, a to program
„vykoupení kultury“. To je poněkud široký pojem, ale v zásadě to znamená
aktivně a pozitivně působit ve společnosti, podílet se na všem, co
dělají ostatní, přetvářet své okolí svým vlivem, aby reflektovalo
křesťanské hodnoty, nebo s nimi aspoň bylo spojeno. „Vykupováním“
kultury je třeba i to, když křesťané analyzují populární filmy a seriály
a hledají v nich duchovní poselství, na které „napasují“ něco z Bible.
Před tím, než pokročíme dál, musíme
poukázat na to, že vztahovat termín „vykoupení“ na kulturu je
problematické. Vykoupení je především zaplacení ceny za hřích, a tedy se
z principu vztahuje ke konkrétním lidem, které Pán Ježíš Kristus
vykoupil svou drahou a neporušitelnou krví. Pán Ježíš umíral za
hříšníky, za své vyvolené, ne za společnost nebo dokonce kulturu. Jistě,
proměna jednotlivce a skrze proměnu jednotlivců potažmo proměna
společnosti je na toto vykoupení úzce navázána, ale proměna a vykoupení
nejsou jedno a to samé. Správně by se proto o nemělo mluvit o
„vykupování“ kultury, ale o její proměně.
Když však odhlédneme od terminologie, ono
„vykupování“ kultury nemusí znít na první pohled tak špatně, vždyť
evangelium přeci přináší změnu nejen v životech znovuzrozených
jednotlivců, ale i obce a společnosti. A Hospodinova jest země, a plnost
její. To, že křesťané chtějí ve všech směrech ovlivňovat svět okolo
nich, přece nemůže být špatné.
Inu, v obecné rovině nikoli; jde ovšem o to, jestli
to děláme biblickým způsobem. Naše okolí máme ovlivňovat tím, že budeme
přinášet evangelium a žít jako křesťané. Nic efektivnějšího dělat
nemůžeme. Žít jako křesťan ovšem neznamená jen něco dělat, ale i
nedělat: „Dostiť jest zajisté nám na tom přeběhlém času života
[našeho], v němž jsme vůli [těla podle obyčeje] pohanů páchali, chodivše
v nestydatých chlipnostech, v žádostech, v zbytečném pití vína, v
hodování, v opilství a v ohyzdném modlosloužení. A protož když se k nim
nepřipojujete v takovém jejich vydávání se v rozpustilosti, zdá se jim
to cosi nového býti, [a] rouhají se tomu“ (1. Pt. 4:3-4).
O tom by se dalo mluvit dlouho, nicméně
zde poukažme jen na jeden důležitý – a problematický – aspekt
novoevangelikálního „vykupování“ kultury, konkrétně ignorování jedné
důležité skutečnosti. Ten, kdo chce „vykupovat“ kulturu, by neměl
zapomenout na to, že jestli můžeme vůbec něco nazvat „vykoupenou“
kulturou, pak je to ona „staromódní“ (protestanská) církevní kultura se
svými starými písněmi, důstojností a formálním oblečením, proti které se
dnes mnozí tak vymezují, že je již pro lidi nerelevantní, že je již
neoslovuje. Tato kultura vytvořená v průběhu mnohých let znovuzrozenými
lidmi, posvěcenými, oddělenými, kteří byli formováni Božím Slovem a svou
tvorbou reflektovali Jeho svatý charakter. A nelze pominout i
skutečnost, že tato kultura byla v podstatě společná všem protestanským
větvím, ať už baptistům, metodistům či presbyteriánům. Tyto denominace
mezi sebou měly některé veroučné rozdíly, ale co se týče praktického
života církve, byly si velmi podobné.
Dále bychom měli vnímat, že ona tradiční
církevní kultura není taková, jaká je, pouhou náhodou. Je taková,
protože reflektuje Boží charakter. Nemysleme si, že pokud by se
hypoteticky skutečně podařilo „vykoupit“ dnešní západní kulturu, že by
se ta nová vykoupená kultura nějak zásadně odlišovala od té staré, mimo
detaily. Měla-li by ta nová „vykoupená“ kultura odrážet Boží charakter a
vůli, musela by nutně směřovat v zásadě stejným směrem, jakým církevní
kultura šla ještě před 70-80 lety. Tímto směrem ovšem noví
evangelikálové ani v nejmenším nejdou, ba právě naopak. Ono „vykupování“
kultury v moderním smyslu tak je spíše přebíráním dnešní kultury – a
proto se dnešní církev tak odkloňuje od dřívějších standardů.
Závěr
Jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké
obcování světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb
jaký díl věřícímu s nevěřícím?“ (1. Kor. 6:14-15) Vykoupení a
nevykoupení jdou úplně opačným směrem, úplně proti sobě. Žádný skutečný
soulad zde nikdy nenajdeme. Nevěřící nezajímá tradiční církevní kultura
ne primárně proto, že by byla nemoderní, ale proto, že je „vykoupená“
(opět, lze-li to tak vůbec říci).
Jak málo vyznávajících křesťanů dnes,
když se zabývají věcmi kultury, přemýšlí o těch záležitostech z pohledu
takových základních principů Písma, majíce na paměti lidskou
přirozenost, jak nám ji líčí Boží Slovo! Pak ovšem nemohou docházet ke
správným záměrům, když Písma nejsou základním východiskem jejich úvah. A
to už se vracíme k otázce povrchnosti, kterou jsme se zabývali na
začátku. I v této věci je tedy potřeba, aby církev oprášila základy a
vrátila se skutečně k biblickému, písmáckému, duchovnímu zvažování.
Jinak věci kultury nikdy nepochopí správně a snadno sejde z cesty, jak
ostatně vidíme všude okolo. Kéž Pán sám dá tu milost a otevře oči svému
lidu, aby dovedl všechno rozsuzovat duchovně, jak se sluší a patří.
Martin Hýsek
Zdroj: www.izachar.cz
|
|
| |
| |
| | | Hodnocení článku | Průměrné skóre: 0 Hlasů: 0
|
| | | |
|