|
Život: Ordinace žen v církvi jako otázka autority
Posted on Pátek, 27. květen 2016 @ 16:02:09 CEST Vložil: Mainstream |
poslal Nepřihlášený Českobratrská církev evangelická (ČCE): zápas o ordinaci žen a živá současnost
Z materiálů o ordinaci žen a z rozhovorů s ordinovanými ženami v ČCE vyplývá, že problémem přestala být otázka, zda je ordinace žen biblická či nikoli, ale zůstala otázka autority kněžského povolání ve společnosti.
Rovnoprávnost žen a první návrh volitelnosti za farářky
První synod nově vzniklé ČCE, který zasedal v roce 1921, přijal Církevní zřízení, které obsahovalo mezi svými zásadami i rovnost mužů a žen. Na Husově bohoslovecké fakultě, založené v dubnu 1919 studovaly ženy od roku 1922. Otázka ordinace bohoslovek přišla na pořad jednání hned na následujícím druhém synodu v roce 1923. Doktor Ferdinand Hrejsa na něm podal návrh, podle kterého by bohoslovky mohly dosáhnout volitelnosti za farářky. Rozhovor o ustavení žen farářek se v třicátých letech vedl po celé Evropě. Je známo, že mnohé protestantské církve v Americe ordinovaly ženy od začátku dvacátého století. První ordinovaná zvěstovatelka evangelia byla slečna Antoinette Brown, ordinovaná 15. září 1853. V našich sborech mohly bohoslovky kázat na základě licence ke kázání, která byla udělena první Růženě Novákové v roce 1925 a později i dalším ženám.
Pro šestý synod (1932) připravila komise pověřená prozkoumáním otázky teologicky vzdělaných žen materiál, kde konstatovala, že většina baptistických a metodistických církví ženy ordinuje a připouští k úřadům a do svých zákonodárných shromáždění. Podobně i kongregacionalisté, remonstranti, kvékři a Armáda spásy. Presbyterní, reformované a luterské církve mají různá řešení, někde ženy ordinují, někde konají výpomocnou službu a někde ordinaci odmítají.
Josef L. Hromádka ve svém referátě o ordinaci žen po stránce teologické reaguje na námitky tehdejšího synodního kurátora Ferdinanda Kavky a uzavírá jej slovy: „Soudím, že naše církev může udělat krok k ordinaci žen, aniž se dopustí ukvapenosti nebo aniž se octne v nepředvídaných těžkostech. Může napřed povolávat teologicky vzdělané ženy k pomocné službě duchovenské nebo ke zvláštní službě pro chudé, nemocné a vězněné a vybavit je k tomu vším, čeho potřebují, tedy právem křtít, kázat a vysluhovat svatou večeři Páně. Úkoly jsou dnes zejména ve velkých městech tak naléhavé, mnohotvárné a stále rozmanitější, že by se církev octla v zákonické nesvobodě, kdyby z výroků apoštola Pavla vyčtla pro sebe zákaz, zřídit (ordinovat) ženy k jejich velikým a odpovědným úkolům. Praktický život pak určí míru i meze toho, co může být ženám přiřčeno v další budoucnosti." Komise nakonec usoudila, „že není možno povolávati ženu jako duchovního správce k samostatnému vedení sboru."
Další zkoumání otázky ordinace žen
Na základě žádosti tří bohoslovek podal Dr. A. Lukl návrh udělit bohoslovecky vzdělaným ženám dekret volitelnosti za farářky. Později komentoval synodní jednání, kde byl pozměněn návrh ordinace ženám místo na úřad farářský, za vikářský. „S vážností a porozuměním čteme (místa o napomínání žen k mlčení ve shromáždění), ale nevážeme se jimi slovně, poněvadž o žádné podstatné a spasitelné pravdě nejednají, ale týkají se věcí vedlejších. Církev Páně není věcí mužů. (...) Misionářek (svobodných) bylo v roce 1923 v celku 9000 (z nichž 6000 v Asii) - více nežli mužů." Dále A. Lukl říká, že jsou to spíš otázky technické a praktické, které vedou církve k tomu, že ženy neustavují jako vikářky a farářky. Naše církev už dala ženám licenci ke kázání, a jestli smějí kázat slovo Boží, proč by nemohly vést celý farářský úřad? „Vzdělání mají stejné, zkoušky mají stejné a způsobilost stejnou; proč nemají míti i práci a odměnu stejnou? (...) Nebojme se nevůle sborů; vždyť svobodná volba sama je zárukou, že proti přesvědčení většiny ve sboru nemohla by bohoslovka-bakalářka státi se farářkou, když by si ji sbor nepřál." Nakonec byl přijat pozměňující návrh, aby byla ustavena komise k dalšímu zkoumání této otázky.
Třicátá léta - debaty v Českém bratru
V mezidobí šestého a sedmého synodu probíhala v časopisu Český bratr intenzivní výměna názorů pro a proti.
K odpůrcům ordinace žen patřili faráři i presbyteři. Své články napsali Miroslav Růžička, Ferdinand Kavka, Václav Blažek. Nejčastějšími argumenty proti ordinaci žen se v jejich pojednáních týkaly těchto důvodů: „církev má starobylé řády, které má vdechnuty Duchem svatým a ty nelze měnit; k duchovenské službě byli povoláváni výhradně muži; jsou to náboženské důvody, které nedovolují povolávat ženy; je to proti Ježíšovu duchu, Ježíš nepovolal ženu mezi své učedníky, patrně z hlubokých náboženských důvodů; církev to nikdy a nikde v historii nedělala; překážka je v původním určení ženy jako matky; co kdyby si vzala nehodného muže, který udělá ve sboru pohoršení; problém s administrací sboru v době mateřství farářky; žena je fyzicky slabší konstrukce a mateřstvím jí Bůh ukládá meze; překročit hranice dané Bohem je revoltou; žena nemá vládnout (nemá být podceňována, ale ani nadhodnocena - nemá mít nadvládu); žena, která ve sboru vládne, je v manželství poddána svému muži (zde hlavou a tam poddána); vrozené postavení ženy je, že muž má větší autoritu"
Český bratr zaznamenal v roce 1933 při příležitosti oslav 50. výročí spolku evangelických akademiků Jeroným i názor T. G. Masaryka ze soukromé audience, při které se pan prezident ptal, jestli na Husově teologické fakultě studují také ženy a zajímalo ho, jak se ČCE staví k ordinaci žen. Když zjistil, že ordinace na synodu neprošla, řekl, že si myslí, že ženy jsou od nátury zbožnější a je to všeobecné mínění, tak proč jim nechceme dát možnost duchovenské práce? Dál řekl, že ve světě již ženy kazatelkami jsou a pokud si pamatoval, tak to bylo dobré. U nás to nechceme připustit, protože máme pořád strach před novotami. Jsme příliš zvykoví lidé, jsme byrokrati ve všem, i v náboženství.
Jedinou ženou, která otevřeně vyjádřila svůj názor, byla MUDr. A. Schustlerová, sestra bohoslovky Julie Matouškové. Do ČB napsala: „fyzická slabost a neschopnost - s mnohým selským děvčetem by se ve fyzické zdatnosti mohl městský hoch sotva srovnávat. (...) Pozor, abychom si z lidských řádů nedělali Boží řády, místo naopak! (...) Ano, i neordinované ženy budou přes hlavy ordinovaných mluviti i pracovati, jak je bude Duch Boží ponoukati. (...) Je zvláštní, že je mnoho mužů, kteří se obracejí nejen proti ordinaci žen, ale i proti různým intelektuálním povoláním žen s námitkou tělesné slabosti, ač právě kazatelské a podobná povolání nejsou z těch, jež by ukládala ženě více fyzických úkolů, než jich ukládá život ženě venkovské, dělnici, posluhovačce i služce! Proč neaspirují muži, oplývající fyzickou silou, na tato místa? (...) Jsou to vůbec Boží řády, které svět učinily, jakým je? ( ...) Pokud jde o rodinu, myslím, že jen dva rovnocenní lidé, muž a žena, tvoří ideální základ rodiny. Jako rovnocenní rozhodují spolu a ustupují pravdě a ne autoritě.“
Vedle těchto polemik však již mnohé bohoslovky v naší církvi pracovaly, kázaly a byly sbory přijímány i chváleny.
Ordinace žen k samostatné službě nedoporučena
Pro sedmý synod v roce 1935 byl zpracován rozsáhlý přípravný materiál. Komise nakonec nedoporučila ženy ordinovat k samostatné duchovenské službě, ale synod udělil možnost ženě být slavnostně uvedena v úřad pro určitá odvětví práce v církvi.
Rozhovor v církvi pokračoval až do rozhodujícího 11. synodu v roce 1953. Návrh synodní rady zněl: „Synod se usnáší přiznat ordinaci ženám a postavit je zcela na roveň mužů." Ale ještě nebylo vyhráno. V materiálech tohoto, pro církev významného synodu najdeme i dopis Bohumila Vavrušky synodní radě, který začíná a končí zvoláním: „Pane, zachovejž nás, hyneme!" Argumentuje obecnou nedůvěrou k emancipaci žen, ptá se, co bude s muži, když na jejich místo přijdou ženy, hrozí se žen na kazatelně, je přesvědčen, že ženské kázání je jen bezmyšlenkovité povídání a ptá se, kam se poděla svatost a důstojnost ordinace.
Přesvědčivá teologická argumentace pro
Zásadní slovo do rozhovoru o ordinaci žen v církvi vnesl materiál teologické komise vedené profesorem J. B. Součkem zveřejněném v Křesťanské revui 1950. Teologické vysvětlení biblických míst a vyvrácení představy, že podle Bible nelze ženy ordinovat za kazatelky bylo tak přesvědčivé, že argumenty proti ordinaci žen se soustředily na věci vnější a technické: „otázkou je praktické vedení sboru ženou, teologická otázka je vyřešena, ordinace žen nestojí v rozporu s Novým zákonem. Rozprava skončila návrhem Dr. Pellara: „Synod se usnáší přiznati ordinaci ženám."
Synod schválil ordinaci žen téměř jednomyslnou většinou hlasů: 79 pro, 1 proti, 1 se zdržel. S vděčností za jednomyslnost bylo jednání uzavřeno písní Tebe Bože chválíme.
První zkušenosti žen farářek
Ptala jsem se některých žijících farářek, které se samostatnou službou jako farářky začínaly, ale na nějaké větší potíže se nepamatovaly. Vesměs hovořily o lidské vstřícnosti, pomoci a dobré odezvě na kázání. Opakovala se přiznání: ráda jsem to dělala, cítím, že jsem ke své službě byla povolaná. Na těžké životní podmínky si farářky nestěžovaly. Kromě sestry Aleny Šounové, která patřila mezi docela první ordinované ženy a svou práci dělala jako vdova, jen s podporou rodičů. Vzpomínala na potíže s bydlením, kdy měla jen jednu místnost pro bydlení i kancelář, společný záchod, musela sama skládat a nosit uhlí přes dvůr, kázání musela dělat po nocích, protože stále cestovala a přespávala u členů sboru. Zejména ze sborové práce měly farářky radost a vnímaly ze svého okolí přejnost. Nepříjemnosti přicházely spíše od vedení církve nebo ze státní správy. Všechny dotazované farářky působí velice skromně a vyjadřují svou vděčnost.
Dnešní výpovědi
Nejmladší, současné farářky mluví otevřeněji. Vyjadřují své problémy:
„S aktivním setrvávajícím farářem-předchůdcem na sboru. Problém ovšem spočívá spíš v členech sboru, kteří v dané situaci mají zmatek, kdo je tam farář atp. Rozhodně je to taková koule na noze mojí i sboru.“
„Pokud by to nebylo tak náročné spolupracovat a srovnávat se s 'druhým místem' tak je to ideální stav. Pro mne: je toho hodně, nosit v hlavě rodinu, starosti, které se mě nějak dotkly a nedokážu na ně zapomenout nebo je odložit a věnovat se jim později. Hovořit celý den s lidmi, soustředit se na ně, a pak už v podvečer mě moc nezajímá co dcerka, co manžel.“
„Když jsem hledala jako svobodná a bezdětná, ale zadaná, první sbor, byla jsem ráda, že jsem našla sbor, kde mě pak měli jako jedinou kandidátku. Asi bych v konkurenci několika kandidátů mužů neobstála.“
„V mém případě se potvrdilo to, že lidi mají dopředu obavy a předsudky. Ale je to tím, že na to nejsou zvyklí. A také, že mají nějakou zarytou představu o faráři, který dělá na sboru všechno. Potvrdilo se mi to, že lidi časem zjistí, že je to úplně normální. Chce to čas. O jednom starém pánovi jsem věděla, že hlasitě vystupoval ve sboru, že tu nechce ženskou. Je to takový typický sborový morous. A časem se ukázalo, že si mě hrozně oblíbil a má mě moc rád.“
„Taky jsem se přesvědčila, že je potřeba otevřeně mluvit a přiznat, že na něco nestačím. Jsem praktická žena, řadu věcí si dokážu udělat sama, ale opravy na budově fary a domlouvání řemeslníků mě už opravdu unavuje. Moc mužů tady nemáme, takže to musím zařizovat já.“
Jedním hlasem však z jejich odpovědí zní: „Ve sboru se změnilo klima, lidé oceňují můj otevřený lidský, milý přístup k nim. Vy jste to, paní farářko, v tom našem sboru tak hezky rozehřála, je tady živo a veselo. Dařilo se přitáhnout vrstevníky - třicátníky a mladé rodiny, někteří se nechali později pokřtít a nyní chodí do sboru. V tom je farářka jezdící s kočárkem a rozmlouvající s lidmi na hřišti a v jiných místech, kde se mladí sdružují, výhodou. Nastalo větší zapojení členů sboru do sborových aktivit; práce s rodinami a dětmi; propojení střediska diakonie se sborem; pastorační návštěvy.“
Jde o autoritu
Obavou těch, kteří stáli proti ordinaci žen byl zhusta strach, že povoláním žen za vikářky a farářky ztratí farářský úřad a církev vážnost a autoritu. Ze své vlastní zkušenosti mohu potvrdit, jaká změna nastala od dob mého dětství, kdy jsem v souladu s obecným míněním považovala vzdělaného staršího muže za nejvyšší autoritu a k té jsem vzhlížela. Současně s rostoucí relativizací úcty k mužské autoritě v obecném životě i v církevní službě jsem si začala uvědomovat určitá specifika práce žen v řídící - farářské službě.
Tato specifika však již v dnešní době ani specifika nejsou. Jde o vedení a práci s týmem, se staršovstvem a sborem v duchu rovnoprávnosti.
O krok dál
Domnívám se, že posun ve vnímání autorit je obecně platný a mají na něm nepopiratelnou zásluhu ženy, které vstoupily do různých odvětví vzdělané společnosti a účastní se na jejich řízení a ve výchově nové generace. Z pohledu hledání silné autority, která by mohla ostatní vést, byla charismatická, strhující a hluboce vzdělaná, obecně uznávaná a respektovaná lidmi, je dnešní doba v úpadku. Takové autority se ve společnosti hledají velice těžko a dle mého názoru už téměř vymřely. Skoro jsem náchylná říci, že je to v pořádku, že jsme tím o krok dál. A z hlediska autority Boží jdeme správnou cestou.
Autorita autority nebo spíš autoritářství, dnes již ve společnosti neplatí, a pokud se nic zásadního nezmění ani platit nebude. Sem patří i ona vnější autorita, která je pokušením duchovenské služby. Dobře to předvídali předkové, když byli proti ordinaci žen, že padne autorita církve. Podle mého pozorování skutečně padla autoritativní autorita. V dnešní době zůstala církvi především vnitřní autorita, kterou lze přijímat jen z vlastního svobodného rozhodnutí.
Lýdie Mamulová
Zdroj: časopis Český bratr 2010/11
|
|
| |
| |
 | | | | Hodnocení článku | Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0
|
| | | |
|
