Po upálení Michaela Serveta se Kalvín Ženevanům jevil jako obránce Božího slova a ten, kdo zachraňuje víru. Jeho autorita, ještě večer před tím zpochybňovaná, byla založena na neochvějných základech. Nebyli snad jeho nepřátelé, kteří podporovali rouhačského Španěla, sami odsouzeni? Poslední pokusy „libertinů“ byly k smíchu, byly ovšem nelítostně potrestány: spiknutí po pitce vyústilo v kruté stíhání – dva skromní převozníci, bratři Comparetové, byli popraveni a kusy jejich těl rozsekány a vystaveny před branami města; jeden z Berthelierových, jenž se do věci zapletl, byl sťat; všichni ostatní vedoucí klanu uprchli a byli kontumačně odsouzeni k smrti.

Až do konce svého života – po více než deset let – byl Kalvín neomezeným vládcem Ženevy. Únorové volby roku 1554 zvrátily většinu v jeho prospěch: tři syndikové ze čtyř byli jeho přáteli a několik týdnů poté i ten čtvrtý. Od té chvíle ženevští úředníci pracovali ve shodě se svým „evangelíkem“. Konzistoř získala právo rozhodovat bez zásahu rad o tom, kdo bude přijat ke stolu Páně. Uspěl-li však Kalvín v tom, že uchránil náboženskou moc od zásahů té politické, opačně to ani trochu nefungovalo: pod záminkou ochrany morálky zasahovala konzistoř v nesčetných oblastech. „Jsme Boží zástupci!“ říkával Kalvín často svým kolegům; jak by s takovým titulem mohli nechtít šířit všude Boží zákon?

Kalvín navíc dokořán otevřel bránu k ženevskému občanství francouzským uprchlíkům, aby si mohl být jistější voličskou základnou. On sám skromně čekal šest let, než si nechal udělit městské právo; ke své všemocnosti toto oprávnění nepotřeboval. Také na mezinárodním poli vládla pro něj příznivá situace: zvyšující se hrozba Savojce Emmanuela-Philiberta, vítěze u Saint-Quentin v roce 1577 a přítele španělského krále Filipa II., shromáždila vlastence okolo vůdce a dokonce přivedla k podpisu spojenectví se Ženevou i Berňany, kteří opustili „libertiny“. Napříště nic nemohlo Božímu zástupci překážet v uplatnění jeho teokratických principů.

Církev „vztyčená“ Kalvínem se vyznačovala svou organizací. Církevní vláda zahrnovala čtyři stavy: pastory, doktory, starší a diákony. Nejdůležitější byli ti první; nebyli to kněží v katolickém slova smyslu a oženivše se žili jako ostatní věřící, což jim ale neubíralo na velmi zřetelném náboženském charakteru a byli také pečlivě formováni. Měli trojí úkol: zvěstovat Boží slovo, tedy kázat, vzdělávat, povzbuzovat, obnovovat; každou neděli bylo v každém chrámě alespoň dvakrát vyučování a v týdnu jednou až třikrát; ve Svatém Petru bylo dokonce jedno denně. Udělovat svátosti, čili křtít a čtyřikrát do roka předsedat večeři Páně. Konečně utěšovat nemocné: žádný věřící nezůstal tři dny ležet na lůžku, aniž by ho kdo navštívil. Jednou týdně se všichni pastoři shromáždili do „kongregace“ za účelem studia Písma, rozhodování o společném postupu a také k vzájemnému cenzurování.

Doktoři nevykonávali žádnou službu ve vlastním smyslu slova; byli to církevní intelektuálové, již měli udržovat čistotu doktríny a formovali mládež, ve školách a v akademii. Starší byli vyslanci křesťanského společenství, vybraní radami mezi těmi nejmoudřejšími. Nakonec diákoni měli na starost materiální úkoly, zejména skutky ve prospěch chudých a nemocných.

Na vrcholu této dobře vystavené stavby čněla konzistoř; byla tvořena dvanácti staršími (vybranými radami) a šesti pastory zvolenými svými kolegy; scházela se ve čtvrtek každého týdne; jejím úkolem bylo zajistit jednotu víry, dohlížet na návštěvnost bohoslužeb a rovněž kontrolovat počestnost mravů. Nástroje jejího vlivu byly účinné: napomenutí, které s sebou neslo povinnost veřejného pokání; exkomunikace, jež prakticky odřízla toho, na koho byla uvalena, od veškerého společenského života; a konečně udání světské moci. Předpis zřizující tuto náboženskou instituci také určoval, v jakém duchu se měla moc konzistoře vykonávat: „ať toto vše je natolik mírné, aby nikdo nebyl zatížen jakoukoli přehnanou přísností, podobně ať tresty jsou pouze lékem, jenž podmaní – to znamená přivede – hříšníky našemu Pánu.“ Dojemná zásada: její naplnění bylo poněkud méně jemné a mírné…

Neboť proto, aby bylo možné dohlížet na neporušenost víry a počestnost mravů, je zřejmé (poněvadž lidé jsou „hovada“ a od přirozenosti hříšní), že není jiného prostředku, než je k tomu donutit: „Je třeba,“ řekl doslova Kalvín, „zajistit jejich dobro, ačkoli ho mají.“ Ženevské konzistoři nelze upřít tu zásluhu, že tímto způsobem obstarala mnoho dobrého pro ty, kdo jí byli podřízeni. Upřímně řečeno, Ženeva tehdy zažila morální diktaturu, jaká nemá v historii obdoby; začala již návratem Kalvína roku 1541, ale pokračovala, stále se zdokonalujíc. Policisté – „Strážci“ – dohlíželi na vše, až do největší intimity domácností.

Kdokoli špatně smýšlel nebo se špatně choval, byl potrestán bratrsky krutým způsobem. Suďme to!  Rádi tancujete? Vězení. Rádi se chodíte napít do skříňky s likéry? Vězení. Hrajete karty? Zase vězení. Čtete v koutku u krbu Zlatou legendu nebo Amadise Waleského? Pořád vězení! Ženo, splétáte-li si příliš pečlivě vlasy, nosíte-li nabírané rukávy a boty podle módy, pořádná pokuta vás odvrátí od těchto způsobů, jimiž je Bůh „vážně urážen“. Holiči, ani nepomýšlej na to, že bys nějakému náhodně procházejícímu duchovnímu udělil tonsuru, ani ty, zlatníku, že bys vyrobil kalich: to jsou případy, za které se platí životem.

Mumlat requiescat in pace na hrobu milované bytosti, to je prohlásit se za rouhače a kacíře, ale stejně tomu je, když se někdo odváží říci, že francouzští utečenci zabírají moc místa, nebo, ještě hůře, tvrdit, že – koneckonců – papež je možná poctivý člověk. Zanotovat si satirickou píseň proti Kalvínovi je zločin; usnout při jeho kázání vážný přestupek. Jedna mladá žena byla vyhoštěna za to, že řekla: „Bohatě nám stačí, co kázal Ježíš!“ a nějaký oráč zatčen, protože nazval své krávy „rohatými“, kterýžto přívlastek páni pastoři vyhradili ďáblu.

Nikdo této péči neunikne: dvě malé děti byly švihány proutky, neboť snědly za dva florény koláčů odcházejíce z bohoslužby, a jeden chlapec byl málem popraven, protože – dostav od matky pohlavek – jí ho vrátil. Docházíme k takovým extrémům, že před tím musíme couvnout; například když je učiněn pokus nahradit útulky „opatstvími“, kde jediným dovoleným rozptýlením je četba Bible, nebo když je zamýšleno nahradit obvyklá křestní jména Izajáši, Jákoby, Rebekami a Abrahámy.

V jaké míře je Kalvín za tento režim zodpovědný? Zajisté je nutné ponechat část zodpovědnosti jeho spolupracovníkům z konzistoře nebo městským úředníkům, kteří s ním soutěžili v nekompromisnosti. Cituje se i případ jedné ženy, jež byla uvězněna, protože mu veřejně nadávala, a poté na jeho žádost propuštěna. Těžko si, nicméně, představíme, že by byl nevěděl o této policejní šikaně; a že například během jediného roku mělo tři sta osob opletačky kvůli špatnému chování na jeho kázáních.

Ostatně jako opravdový diktátor „Boží zástupce“ nepohrdal tím „opatřovat“ svému lidu materiální dobro ve stejné míře jako to duchovní. Ženeva mu jistě vděčí za obdivuhodné nemocnice, noclehárny, dílny. Zavedl do města vlněný a hedvábný průmysl, jenž byl příčinou jeho zbohatnutí. Ekonomická organizace města za Kalvína by si zasloužila samostatnou studii; zákony proti růstu cen byly neúprosné, ale účinné; vlastně všechny produkty podléhaly zdanění. Jistý edikt přikázal házet do Rhôny všechny zkažené potraviny, pod trestem uvěznění. Jsme překvapeni, když vidíme Kalvína psát dopis úředníkům, aby přijali výnos přikazující všem vlastníkům připevnit k oknům tyče, které by zabránily vypadnutí dětí. Jsme ještě o něco více udiveni, slyšíme-li ho vyžadovat ex cathedra, aby se dbalo na „čistotu latrín a na ty věci, o nichž není slušné mluvit.“ Ale všichni víme, že osudovost diktatur tkví v tom, že nakonec chtějí řídit všechno!

Nejvíce překvapující je, že Ženevané tolik let akceptovali tento režim. Pozdvihovalo je zvláštní nadšení, přesvědčení, že tvoří předvoj Boží armády, město svaté mezi všemi ostatními. Nebyla to pouze policie, kdo bránil jakémukoli vážnému protestu: bylo to také veřejné mínění, skrze strach, ale také skrze fanatismus. Kolikrát jsme neviděli odsouzené, v momentě jejich popravy, jak děkují Bohu a svým soudcům, že jim umožnili, aby – odčinivše své chyby – mohli doufat, že obdrží věčnou spásu! Vládla atmosféra předhánění se a rostoucí přísnosti; muž odsouzený Radou do vězení pro cizoložství se neuváženě odvolal k lidovému shromáždění, jež ho zkrátka odsoudilo k smrti…

Taková byla tedy Ženeva, město-církev, v době Kalvínova vítězství. Jeho drobný a zsinalý obraz vládl všem obyvatelům, již přijímali, že budou žít jen z něho. V ulicích ho skoro nebylo vidět; téměř nevycházel za jiným účelem než kázat, účastnit se „kongregace“ pastorů, nebo navštívit několik nemocných. Ač se budil za svítání – neboť skoro nespal – jeho slabost byla tak velká, že zůstával na lůžku téměř celé dopoledne. Jedl než jedno jídlo denně, velmi rychle, a po něm se půlhodinku procházel po svém pokoji nebo v zahradě, podle počasí. Někdy se rozptýlil s nějakým blízkým člověkem hrou s kotoučky nebo s klíčem. Všechen svůj čas, nebo téměř všechen, trávil prací: jeho pracovní výkon nebyl snížen nemocemi a tělesným utrpením. Deset až dvanáct hodin denně psal: tím se vysvětlují rozměry jeho díla, jež tvoří padesát devět dílů in-octavo; skoro čtyřicet tisíc stran.

Theodorus Beza vypravuje, že kázal průměrně dvěstěosmdesátšestkrát za rok a že vyřkl až osmdesát přednášek ročně. Ještě je třeba připočíst objemnou korespondenci, opravu knih, časté konzultace; jaké dary ukazuje tato zázračná činorodost: bezchybnou paměť, oslnivou bystrost, nesouměřitelnou rychlost! A všechny tyto kvality se zdály být ještě více výjimečné vzhledem k tomu, že měly za nástroj takové slabé tělo, „spíše náznak těla“, říkal jeden z jeho přátel, šlachovité, vyschlé předčasným stářím a utrpením, na němž spočíval jakoby na šikmo krk, zapadlý mezi úzká ramena, hlava mrtvolné barvy, se špičatým nosem a dlouhou zašpičatělou (nyní již bílou) bradou, kde se zdály být živé jedině oči a jejich nesnesitelný pohled.

Kolem něj se sdružovala malá skupinka přátel a věrných. Po smrti jeho ženy se mu od rodiny nedostávalo žádné útěchy: sestra Marie byla nevýznamná; bratr Antoine, jenž byl jedním z jeho sekretářů, nebyl proslulý ničím jiným než svým nešťastným manželstvím; co se týče jeho nevlastní dcery, narodivší se Idelette v prvním manželství, ta dělala jeden skandál za druhým. Opravdová Kalvínova rodina nebyla ta pokrevní, ale ta tvořená přátelstvím. Jedině tam se jeho přísný duch oddával něžnosti. S Bucerem, Farelem, Melanchthonem, s Reném z Ferrary a mnohými dalšími udržoval korespondenci, jejíž důvěrný tón u této uzavřené bytosti překvapuje. Kolem jeho domu v ulici Chanoines žilo množství horlivců, kteří úspěšně našli nějaký příbytek, aby mu byli blíž. Nejzanícenější byli francouzští uprchlíci, již pro svou víru obětovali vše a kteří neznali většího štěstí než žít po boku svého mistra; tak i Laurent z Normandie, jeho důvěrník, taktéž děti Guillauma z Budé, a ještě Guillaume de Trie, jehož jsme viděli hrát onu trapnou úlohu v Servetově aféře.

Takový byl především Theodorus Beza (1519–1605), o deset let mladší než Kalvín, jenž mu ve svém městě-církvi dal prvořadé místo. Byl to Burgunďan z Vézelay, šlechtic, který se dostal do potíží. Když studoval v Orleánu u Wolmara, potkal Kalvína v momentě, kdy budoucí reformátor ještě hledal svou identitu. Ovšem s jeho následováním si dal načas: byl nadšencem pro literaturu a filologii, zaměstnán studiem práv, psaním básní – mimochodem dosti uvolněných – , navštěvováním elegantního pařížského světa a milostnými pletichami. V roce 1548 ho vážná nemoc dovedla k tomu, že se „obrátil“, tedy vedl přísný život, jaký mu doporučoval jeho mistr, Melchior Wolmar. A tak dalšího roku přišel Kalvína požádat, aby ho k sobě přijal. Vydělával si na život v Lausanne, kde vyučoval řečtinu a přitom psal divadelní hry a překládal – velmi dobře – Žalmy, a často přicházel do Ženevy; definitivně se tam usadil v roce 1558, stal se měšťanem a pastorem.

Od té doby byl po Kalvínově boku, podobně jako Melanchthon byl po boku Luthera, avšak s větší doktrinální věrností, nekonečně oddaný pomocník, dovednější než vůdce v usmiřování duší, více náchylný ke zmírňování přehnané přísnosti a přitom přesrdečný komentátor a životopisec. Měl Kalvína vystřídat a po čtyřicet let stát ve vedení ženevské církve, definitivně ji upevnit na jeho základech. K této vysoké funkci ho určil sám reformátor, učiniv ho hlavou toho, co považoval za svorník a vrchol svého díla.

Byla to Ženevská akademie. Od rozchodu se Sébastienem Castellionem vysoké vzdělání v Ženevě upadalo; Mathurin Cordier, bývalý mistr ze školy „Collège de la Marche“ ho zajišťoval téměř úplně sám. Kalvín cítil potřebu obnovit jej. Především mu dělala starosti formace pastorů a doktorů, potom bylo také třeba dát vynikající duchovní potravu těm, kdo se z Francie, z Anglie, Skotska, Nizozemí, dokonce až z Polska hrnuli do města-církve jako k prameni živé vody. Kalvín se závistí myslíval na vysokou školu založenou Janem Sturmem ve Štrasburku. 5. června 1559 byla v oné budově, již můžeme dodnes obdivovat, tak malebné díky vnějšímu schodišti se dvěma řadami schodů, vysoké střeše s oranžovými taškami a špičatou věžičkou, založena kalvinistická univerzita, jejíž založení je jedním z děl, které jsou reformátorovi nejvíce ke cti: Theodorus Beza byl jmenován jejím rektorem a ukázal se jako vynikající pedagog.

Bylo zde poskytováno důkladné vzdělání, zároveň humanistické, biblické i teologické. Zvláštní pozornost byla věnována řečtině. Ale nikoli přírodním vědám, diabolica scientia, jejichž „neopatrné zvědavosti a smělosti“ se Kalvín obával. V roce 1564 měla Ženevská akademie více než dvanáct set studentů na všech středních školách dohromady a více než tři sta studentů na vyšším stupni. Její role byla nepochybně významná: protestantismus jí vděčí za to, že velmi rychle vytvořila sbor pastorů vybavených velkou vzdělaností; Ženeva se stala líhní, jakou Wittenberg být nedokázal, současně centrem výchovy misionářů reformace a vysokou školou protestantské elity. V kvalitě svých mistrů a metod s ní mohly soupeřit pouze jezuitské koleje; je třeba zdůraznit, že škola sloužící těmto školám za vzor, „Collegium germanicum“ v Římě (dnes Gregoriánská univerzita), byla založena v roce 1551, čili osm let před tou ženevskou, a tedy nebyla dlouho jejím příkladem… Tento prestižní podnik nepřispěl málo k šíření slávy toho, kdo jej zamýšlel, a k tomu, že se z jeho města stal jeden z „majáků“ západu.

Překvapivý vliv, který Ženeva velmi rychle získala, nepramenil pouze z ucelenosti učení a zřízení, ani jen z úrovně jejích mistrů. Jedním z důležitých rozměrů Kalvínova myšlení byl, jak jsme viděli, univerzalismus. Nikdy nepovažoval svou práci za uspokojivou, omezovala-li se pouze na zdi jeho města, nebo i na Švýcarsko, jak to vlastně učinil Luther, nechav luteranismus uzavřený v německých hranicích. Dokonale si uvědomoval nebezpečí, jež hrozilo reformaci, pokud by se prezentovala v nevyhnutelných bojích jako roztříštěná. Nabídl tedy vnějšímu světu smiřující stanovisko, jakkoli byl v rámci Ženevy nesmlouvavý.

Stejně jako Bucer byl zaměstnán myšlenkou sjednotit všechny protestanty, podepsal tedy v roce 1540 augsburské vyznání, v němž předtím Melanchthon pozměnil definici večeře Páně. V ostrých sporech „o svátosti“, které rozdělovaly luterány a zwingliány, zaujal stanovisko s galantností, aniž by ponižoval protivníka, jak to tehdy bylo běžné. Jeho touha po sjednocení neměla pouze taktické důvody: církev pro něj představovala tělo Kristovo, a proto se všechny ty různé protestantské církve, vyznávající Pána, měly sjednotit ve svých rozdílnostech jako údy jednoho organismu.

Snažil se navázat vztahy se všemi ostatními protestanty. Po deseti letech vyjednávání mezi ním a Bullingerem, Zwingliho nástupcem, se mu podařilo podepsat dohodu s curyšskou církví, k níž se později připojily Basilej, Neuchâtel, Bienne, Bern a Schaffhausen: Consensus Tigurinus (z latinského pojmenování Curychu), která na základě kalvinistického pojetí reálné, ale stále duchovní přítomnosti Krista ve večeři Páně, dala vznik unii švýcarských církevních společenství.

Bylo by snad bývalo možné dosáhnout ještě něčeho dalšího? Kalvín by si to byl jistě přál: dohoda s luteránstvím se mu zdála nutná. Bral na vědomí posměšky, které mu občas poslal německý hypochondr na konci svého života, avšak přesto mluvil o Lutherovi s obdivem: „Jak si nepřipomínat… výjimečnost jeho darů, stálost jeho ducha… jakou pružnost, jakou sílu učení ukázal ve svém boji proti Antikristu! I kdyby mě nazýval ďáblem, vždy bych mu vzdával tu čest, že bych ho uznával za Bohem poslaného!“ A sám Luther, ve svém stáří, prohlásil, „že se raduje, že Bůh poslal na svět takového muže jako Kalvín, aby uštědřil poslední ránu papismu a dokončil, co on začal.“

Nicméně, navzdory tomu, že Melanchthon a mnozí luteráni měli opravdovou vůli ke sblížení, se sjednocení nemohlo uskutečnit. Jistý horlivý pastor z Hamburku, Westphal, nazítří po Consensu začal náruživě zdůrazňovat, jak velmi se doktrína o večeři Páně formulovaná v té dohodě odlišuje od Lutherova učení. Následovala malá „pamfletová válka“, které se zúčastnili mnozí neobratní lidé, a dokonce i praví zuřivci, jako Tileman Hesshusius z Heidelbergu, až z toho byly sprosté hádanice. Nic nemohlo přesvědčit fanatiky z Wittenbergu, aby se smířili s těmi, jež považovali za obránce odporných sakramentálních omylů; Kalvín se ovšem nevzdal a nadále pracoval na sjednocení všech protestantů; pokračoval v dalších pokusech, podporován Farelem a Bezou.

V roce 1552 arcibiskup z Canterbury, Thomas Cranmer, jemu a také Melanchthonovi a Bullingerovi navrhl, aby sladili svá učení o spáse a o večeři Páně. Pokus nevyšel. Dále roku 1557 Melanchthon dovolil, aby se zástupci dvou hlavních protestantských konfesí setkali ve Wormsu, avšak smířlivý Lutherův nástupce byl sám velmi kritizován svými souvěrci; z konference nic nebylo; pouze se potvrdila různost názorů o reálné přítomnosti a predestinaci (kterou Melanchthon zavrhoval, to víme).

Ačkoli byl Kalvín považován mnohými za vůdčí osobnost protestantismu, nedokázal jej tedy sjednotit; nebude tu jedna reformace, ale několik reformací, jež budou tíhnout k tomu tříštit se na sekty. Kalvinismus byl sice vtělením rozpínavé síly protestantismu, ukázalo se však, že není schopen jej ukáznit, redukovat ho sám na sebe. Možná proto, že bylo samou podstatou reformace vidět v náboženství čistě individuální záležitost, jedinečný dialog mezi hříšným stvořením osvíceným Duchem a jeho všemohoucím Stvořitelem, a že toto poselství nepřinesl světu Kalvín, ale Luther.

Nicméně jeho vliv, respektive vliv jeho města-církve, byl značný v rozsáhlé oblasti získané pro reformaci, a město samo o sobě vytvářelo jednotící prvek. Ženeva byla nazývána protestantským Římem. Toto pojmenování je pravdivé pouze částečně. Kalvín by jej jistě byl odmítl, on, který smýšlel o Ženevě jenom jako o „arše na velkých vodách potopy“. A Karl Barth mocně protestoval proti tomuto „květu sentimentální rétoriky“, proti této tendenci „opatřit Instituci, církevní předpisy i samotnou osobu Kalvína prorockou a apoštolskou autoritou. Protestantský Řím,“ ujišťuje, „nikdy neexistoval, možná jen v karikaturách, dobře myšlených či nepřátelsky zaujatých.“ To, co Řím znamená pro katolíka, zároveň vnitřní vlast jeho věrnosti, centrum, odkud pramení všechna oprávněná autorita, místo, kde od dob svatého Petra po současného papeže svatá přítomnost reprezentuje viditelně Krista – je zřejmé, že Ženeva toto pro kalvinisty není, nikdy nebyla. Ale v širším slova smyslu Ženeva v časech, kdy tam přebýval reformátor a kdy tolik zneklidněných duší k ní obracelo svůj zrak, vykonávala roli duchovního centra.

Je třeba podtrhnout toto Kalvínovo působení, abychom mohli posoudit historickou úlohu tohoto muže. Drtivě objemná korespondence, ke které se nutil, a která mu navzdory pomoci několika sekretářů byla ze dne na den těžším břemenem, rozšiřovala jeho vliv po celém světě. Bylo publikováno skoro šest tisíc jeho dopisů, adresovaných pěti stům sedmi korespondentům, na všechna možná témata, od morálky po politiku, od exegeze po teologii, ba i o mnohých praktických záležitostech. Některé byly jistým druhem oběžníků, posílaných mnoha komunitám najednou, trochu jako encykliky. Kalvín byl díky své korespondenci jak ředitelem svědomí, tak hlavou církve.

Ještě dojemnější jsou však četná dochovaná svědectví o mužích a ženách, již doopravdy vše opustili, aby mohli odejít do Ženevy a žili tam blízko toho, kdo se jim zdál oplývat Božím slovem. Florimond de Rémond, první katolický historik protestantismu, vypráví o muži, jehož poznal a který mu vyprávěl, jak pocítil, že na něj sestupuje Duch Svatý, zpívající mu do ucha Kalvínovo jméno; vydal se tedy do Ženevy „s radostí dobrého a nábožného rytíře Godegroye z Bouillonu jdoucího do Jeruzaléma“. Nedlouho před svou smrtí přijal Kalvín návštěvu jedné velmi prosté vdovy, přijedší z Francie, která čekala třicet let, než mohla uskutečnit tuto cestu, ale nechtěla zemřít, aniž by ho viděla.

Kalvín sám až do konce sledoval s živým zájmem, jako malinký pavouček skrčený ve svém skromném městě, pokrok této obrovské sítě, již viděl se šířit. Někdy byl zklamaný: v Německu a ve Skandinávii jeho myšlenky narážely na mocné luteránství vladařů; v Itálii zůstala věrná katolické víře jeho přítelkyně ferrarská vévodkyně; v Anglii se, přes jeho vztahy s ministry Cranmerem a Somersetem, situace nevyvíjela tak, jak by si představoval. Ale měl také velké důvody k radosti: v Maďarsku a ve Falckém kurfiřství jeho učení nahradilo to Wittenbergovo; v Nizozemí jej jeho milovaný žák Guy de Bray nechal zvítězit nad všemi ostatními (Lutherovým učením a anabaptisty), nakonec ve Skotsku dosáhl kalvinismus dokonalosti přinejmenším stejné jako v Ženevě, ve formě presbyteriánství, díky dalšímu učedníkovi, Johnu Knoxovi.

Rozšíření této tak temné a tyranské doktríny se nám může zdát podivné a překvapující; John Knox nám tento úspěch objasňuje: jemu, stejně jako mnohým hluboce věřícím duším, se kalvinismus zdál jako „ta nejdokonalejší škola Kristova, jež kdy byla na zemi od doby apoštolů“. Kalvín mohl být hrdý, že je mistrem této školy…

Zdroj: DANIEL-ROPS. L’Église de la Renaissance et de la Réforme. Une révolution
religieuse: la Réforme protestante. [Paris]: Librairie Arthème Fayard, 1955, s. 477–483. Les grandes études historiques, 72.

http://www.sklenenykostel.net