Situace žen od nejstarších dob do 1. století n. l.

Dějiny lidí jsou dějinami hříchu a nerespektování Božích slov, a proto od čtvrté kapitoly knihy Genesis nacházíme doklady o zlu a utrpení, kterému je člověk vystaven. Je nad rámec této práce probírat se detailně Starým zákonem a mimoblickými dochovanými písemnostmi, a proto následuje pouze stručná charakteristika:

Již nejstarší dochované písemnosti většinou ukazují na silně nepříznivou situaci žen ve společnosti. Žena měla minimální práva a bylo s ní často nakládáno jako s majetkem muže, častá byla polygamie, pracovní zneužívání žen, absence osobních práv a kruté postavení vdov.

Srovnáváme-li pak tuto situaci se starozákonním podáním, vidíme zde určitý zápas o lidštější názor na ženu a rozeznáváme v Písmu texty, které j sou světlem v této tmě. Za všechny uvedu např. Píseň písní, která mj. vypovídá o rovnocenném vztahu muže a ženy a dále je možné se zmínit o respektovaných ženách jakými byly např. soudkyně Debora (Sd 5), Marie sestra Mojžíšova (Ex 15,20n), Jeftova dcera (Sd 11,34), Channa (1S 2,1), prorokyně Chulda (2Kr 22,14), žena Izajášova (Iz 8,3) a další. Všechny tyto ženy jsou dokladem toho, že Hospodin povolával nejen muže, ale i ženy, a tedy mezi nimi není v jeho očích žádný rozdíl. Co se však týká situace v lidské společnosti, bylo by nečestné tvrdit, že se jednalo o stav ideální. Přesto lze říci, že Tóra dává ženám mnohem více práv a autority, než tomu bylo kdekoliv jinde mezi okolními národy.

Postupně však, počínaje intertestamentální dobou, dochází vlivem rabínského učení k tomu, že se muži připisuje podstatně významější role a ženám naopak role podřadnější. Některé dochované zprávy jsou, řekněme narovinu, otřesné. Situaci žen v době, kdy Kristus chodil po této zemi, popisuje William Barclay takto:

Židé měli pohrdavý vztah k ženám. V židovské ranní modlitbě byla věta, ve které každý muž děkoval Bohu, že ho neučinil „pohanem, otrokem nebo ženou“... Podle židovského zákona žena nebyla osobou, ale věcí... byla v absolutním vlastnictví svého manžela, který s ní mohl zacházet jak chtěl...

Další citáty ukazují, že Izraelský národ v této době nebyl výjimkou:

Toto postavení bylo ještě horší v řeckém světě. Celý řecký způsob života učinil společenství mezi mužem a ženou takřka nemožným. Řek od svojí ženy očekával, že mu povede domácnost, postará se o jeho zákonné děti, ale uspokojení a přátelství nacházel jinde... V Řecku byl rodinný a domácí život takřka na vymření a věrnost vůbec neexistovala ... V Římě za časů apoštola Pavla byla situace ještě horší... Degenerace Říma byla tragická ... Nebudeme přehánět, když řekneme, že celá atmosféra starověkého světa byla cizoložná. Manželský svazek byl na cestě k úplnému rozpadu.

Charles Seltman k tomu dodává: V římském světě bylo děvče úplně pod mocí svého otce a žena pod mocí svého manžela. Byla jeho movitým majetkem... Její život byl právně nezastupitelný, což se rovnalo zotročení a její postavení se označovalo slovem „imbecilitas“ (odtud pochází i nám dobře známé slovo).

[Pozn. Je smutným faktem, že ani někteří následovníci Krista nepochopili podstatu Křesťanské zvěsti a dále zastávali naprosto scestné názory. Příkladem za všechny může být údajný Kristův výrok z tzv. Tomášova evangelia (pravděpodobně napsáno v Sýrii r. 140 n. l., tj. později než všechny ostatní novozákonní spisy): Běda, povedu ji (ženu) tak, aby se z ní stal muž, aby se i ona mohla stát živým duchem a podobat se vám mužům. Protože každá žena, která se stane mužem, vejde do nebeského království. A celé evangelium končí výrokem: Nechť Marie odejde, neboť ženy nejsou hodny života.]

Je třeba ale také říci, že ve společnosti existovaly také proudy, které propagovaly stejná práva i pro ženy. Různá období a různé geografické oblasti daly vzniknout různým názorům. Můžeme zmínit např. účast a roli žen v tzv. mysterijních kultech či situaci žen v Efezu (více později).

Ježíš Kristus a ženy

Rámec pro základní obrat zpět k původnímu Božímu záměru, co se týká vztahu mužů k ženám, však byl položen až příchodem Ježíše Krista. Evangelia nám na mnoha místech podávají svědectví o vztahu Krista k ženám, a tak víme, že Ježíš Kristus se žen nestranil, ale naopak se s ženami setkával, uzdravoval je, odpouštěl jim, učil je a zahrnoval je do svých podobenství. Tím vším dával najevo jednak, že se jeho poselství týká stejně tak žen jako mužů a jednak, že v jeho očích je žena plně rovna muži.

To je dále dosvědčeno i plným začleněním žen do vznikající Kristovy církve: Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry (Sk 1,14) včetně následného vylití Ducha i na ženy viz např. čtyři Filipovy dcery, které byly prorokyně (Sk 21,9). Evangelia nám i na dalších místech přinášejí zprávy o práci a zapojení žen v církvi bez náznaku jejich podřadnosti. Např. apoštol Pavel pravděpodobně posílá z Korintu svůj vzácný list Římanům po Foibé, ženě z místního společenství v Kenchrejích. Všichni také známe Pavlovy pochvalné zmínky o Priscille a jejím muži Akvilovi či misijně sociální činnost Tabity.

Přesto existuje v novozákonních listech několik míst, které hovoří o vztahu mužů a žen na první pohled v poněkud nesympatické formě. Jak to, že Pavel říká ženám, aby se podřizovaly mužům? Jak může Pavel tvrdit, že muž je hlavou ženy či že, žena je odlesk slávy mužovy? Nebo jak to, že Pavel ženám v Korintském sboru nařizuje ve shromáždění mlčet?

V následujících článcích bude následovat exegeze těchto textů.

Zdroj: Biblický pohled na vztah muže a ženy - exegetická studie Pavla Škody

biblickestudie.cz/studie/muz_a_zena.pdf