Evropa prožívá migrační vlnu a lidé na ni reagují různými způsoby. Někteří migranty, přicházející z Blízkého východu či z Afriky, vítají, jiní je odmítají. Toto téma nerozděluje jen sekulární společnost; rozděluje i křesťany.

Skrze Bibli Bůh promlouvá ke všem lidem všech kultur a všech historických období. Tuto skutečnost jsem ve svých studiích již vícekrát zmínil. Apoštol Petr píše, že „božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti skrze poznání toho, který nás povolal vlastní slávou a mocí“ (2Pt 1,4). A Krista poznáváme především z Písma. Písmo je nám dáno především, ne-li výhradně, proto, abychom poznali Ježíše Krista (srov. Jan 20,31).

Jistě, Písmo obsahuje i celou řadu velmi přesných historických informací, nicméně jeho hlavním účelem není přinášet nám historické informace. Písmo obsahuje celou řadu výzev a zaslíbení, a přímo či nepřímo nám ukazuje, jak máme jednat. Zejména v knize Přísloví máme mnoho přímých výzev a poučení. Historické části Písma obsahuje poučení spíše nepřímá. A mnoho poučení obsahují například Ježíšova podobenství. Ne vždy se ale čtenáři shodnou, jaké poučení to je.

Tak například mnozí „vítači“ migrantů je ztotožňují s přepadeným člověkem z Ježíšova podobenství o milosrdném Samařanovi. Toto ztotožnění ovšem značně kulhá ve světle krádeží, znásilnění a občas i vražd, kterých se migranti dopouštějí. Jiní naopak migranty ztotožňují s oněmi lupiči, kteří člověka, jehož milosrdný Samařan zachránil, okradli a zbili. Jsem přesvědčen, že toto ztotožnění je rovněž nepatřičné. Po pravdě řečeno, nejsem si jist, zda má podobenství o Samařanovi vůbec co říci k migrační vlně. Nepochybně nás vede k tomu, abychom považovali všechny lidi za své bližní a byli všímaví ke svému okolí. Bližními jsou jak migranti, tak policisté, jak vítači, tak odpůrci migrace, jak lidé bez domova, tak oběti znásilnění.

Křesťané někdy argumentují Ježíšovým podobenstvím O posledním soudu, obsaženém v závěru Matoušova evangelia (Mt 25,31-46). Z tohoto podobenství jednoznačně vyplývá, že máme pomáhat nejrůznějším lidem v nouzi: hladovým, žíznivým, vězňům, nemocným – a také cizincům (v jiných překladech pocestným). I toto podobenství je jistě relevantní jako pro osobní postoje, tak pro postoje celých komunit (Ježíš v tomto svém podobenství výslovně mluví o soudu nad národy, nikoli nad jednotlivci). Mám ale za to, že tento text nemůžeme jednoduše vztáhnout na složitý fenomén současné migrace nebo jiná stěhování národů, k nimž v průběhu dějin docházelo.

Chceme-li sáhnout po biblických textech, které nám mohou poskytnout určité vodítko pro naši situaci, obraťme se do Starého zákona, zejména do tóry, tedy do prvních pěti knih Mojžíšových. Najdeme v nich mnohá ustanovení, která lze (a dokonce je záhodno) uplatňovat i dnes.

Trocha terminologie

Starý zákon má několik slov pro cizince / přistěhovalce / hosta / cizozemce/ příchozího. Snad nejčastěji používaným výrazem je gér. Toto slovo není v žádném z předních českých překladů překládáno konkordantně, dokonce ani v ČSP ne. Trochu mě to překvapilo, protože se mi zdá, že by se téměř všude dal použít nejčastěji použitý ekvivalent, totiž příchozí. ČSP má ovšem na některých místech cizinec. Z hlediska významového lze toto slovo použít; zdálo se mi ale, že na místech, kde je slovo gér přeloženo slovem cizinec, mohlo být – za účelem konkordantnosti – použito jinde uvedené slovo příchozí. Možná mi ovšem nějaký důvod této nedůslednosti unikl. Někde ČSP překládá slovo gér jako host; na místech, kde tomu tak je, mi to připadalo oprávněné.

Slovo gér je tedy v ČSP překládáno nejčastěji slovem příchozí, což zřejmě byla, jak uvidíme z dalšího textu, zřejmě i právní kategorie.

ČEP toto slovo překládá nejčastěji jako host, někdy jako bezdomovec, v některých případech používá opisu (např. ten, kdo je bez domova). Proti slovu host nelze vznést zásadnější námitky, jinak je tomu ovšem u slova bezdomovec. Jak uvidíme, příchozí na tom mohl být někdy ekonomicky velmi dobře, dokonce tak dobře, že se mu Izraelci prodávali do otroctví. To ovšem u bezdomovců nepřipadá v úvahu. Překlad bezdomovec považuji za nešťastný a zavádějící.

B21 si nečiní nárok na konkordantnost a slovo gér překládá nejčastější jako přistěhovalec nebo cizinec. Dá se říci, že obojí je správně. Někdy používá – podle kontextu – slova poutník. Ani proti tomu nelze nic namítat.

Slovo příchozí je velmi často použito i v kralickém textu. Dalšími používanými ekvivalenty jsou cizí nebo cizozemec.
 
Dalším důležitým termínem je tóšáb. ČSP toto slovo překládá příchozí, ČEP jako přistěhovalec nebo příchozí, B21 jako přistěhovalec nebo host. V čem se významově liší od slova gér? Zřejmě v tom, že se jednalo o člověka, který v Izraeli pobývá pouze dočasně, krátkodobě, a netěší se oné právní ochraně, na níž měli nárok ti, kdo spadali do kategorie gér. Kdybychom to chtěli vyjádřit dnešními termíny, pak gér by byl člověk s „povolením k trvalému pobytu“, kdežto tóšáb by v zemi pobýval jen na turistické či krátkodobé vízum.

Protikladem obou těchto kategorií byl ezrach. ČSP i ČEP překládají tento výraz shodně slovem domorodec; B21 používá (mimo jiné) výraz rodilý (Izraelec). Kraličtí ještě výraz domorodec zřejmě neznali a výraz ezrach překládají např. doma zchovaný (tj. vychovaný) nebo tu zrodilý.

Konečně by měly být zmíněny ještě tři hebrejské výrazy: nékár, nákrí a cár. Na rozdíl od slova gér nemají tato slova nějaké právní konotace. Všechny tři se zpravidla překládají cizinec, cizozemec, cizí, cizák. Označují bytosti či věci, které by mohly být charakterizovány jako „nepatřící k nám“. (V tomto smyslu se mluví např. i o „cizí ženě“, což ovšem neoznačuje ženu cizinku.) Na rozdíl od výrazů gér a tóšáb, které označují lidi pobývající na území Izraele, tyto tři výrazy označují spíše právě to, co zůstává za hranicemi, co je jiné než my a k nám nepatří. Tato slova mohou, ale nemusí obsahovat negativní hodnocení.

Tolik tedy k terminologii. Nyní se obraťme k tomu hlavnímu: co říká Boží slovo o „příchozích“?

Rovnost před zákonem

Studujeme-li, co říká Písmo o příchozích, pak si brzy všimneme, že Písmo mnohokrát opakuje, že pro Izraelce i pro příslušníky jiných národů, kteří dlouhodobě pobývají na izraelském území, má platit stejné právo. Nevím, jaká byla praxe v tehdejších okolních národech, ale předpokládám, že asi jiná. Jinak by Písmo opakovaně nezdůrazňovalo, že domácí a příchozí jsou si před zákonem rovni. A považuji za důležité, že toto ustanovení je uvedeno již při exodu, tedy při samotném zrodu Izraele jako národa: „Stejný zákon bude platit pro domorodce i pro cizince, který bude pobývat mezi vámi“ (Ex 12,49). Toto ustanovení je pak v Písmu vícekrát opakováno a někdy rozvedeno do konkrétních situací. S jeho obecnou formulací se znovu setkáváme např. v Numeri 15,15-16: „Ve shromáždění bude stejné ustanovení pro vás i pro příchozího, který mezi vámi pobývá, jako věčné ustanovení pro všechna vaše pokolení; jako vy tak i příchozí bude před Hospodinem. Stejný zákon a stejné nařízení bude pro vás i pro příchozího, který s vámi pobývá.“

I „domácí“ jsou „příchozí“

Bůh Izraeli zdůvodňuje, proč mají mít příchozí stejná práva a stejné povinnosti. Přímo v zákoně, jak je zapsán v Exodu, připomíná, že Izraelci sami byli „příchozími“ v Egyptě, a proto předpokládá, že „rozumí duši příchozího“.[1]
 
V Levitiku 19,44 Bůh Izraelcům říká, že mají příchozí „milovat jako sebe“, protože sami byli příchozími v Egyptě. Předpokládá tedy u nich určitou solidaritu. A Boží lidé si byli vědomi toho, že jsou na zemi jen „hosté a příchozí“. Vyznával to David v Žalmu 39,13 a opakoval to ve svých posledních slovech (1Pa 29,15). Podle listu Hebrejům (11,13) si byli všichni velikáni víry vědomi, že jsou zde na zemi jen „cizinci a příchozí“. Tuto identitu cizinců a příchozích připomíná čtenářům svého listu i apoštol Petr: „Milovaní, prosím vás jako cizince a příchozí: zdržujte se tělesných žádostí, které vedou boj proti duši…“ (1Pt 2,11).

Ochrana příchozích

Autor Písma, Duch svatý, věděl, že příchozí budou často v nesnadné situaci. Již byly zmíněny některé verše, zapovídající jim ubližovat. Můžeme přidat ještě Lv 19:33: „Když bude s tebou ve tvé zemi pobývat příchozí, neutiskujte ho.“    Příchozí z povahy věci patřili k ohroženým skupinám obyvatelstva, a proto jsou jak v Zákoně, tak v Prorocích i Žalmech vícekrát uvedeni spolu s dvěma dalšími ohroženými skupinami, se sirotky a vdovami. Zde jsou uvedeny příslušné verše:

• Dt 14,29: „Ať přijde Lévijec, protože s tebou nemá podíl a dědictví, i příchozí, sirotek a vdova, kteří jsou ve tvých branách, a nechť jedí a nasytí se, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal v každém díle tvých rukou, které konáš.“ (Týká se „projídání“ desátků).
• Dt 24,19-21: Když budeš sklízet svou žeň na poli a zapomeneš na poli snop, nevracej se, abys ho vzal. Bude patřit příchozímu, sirotkovi a vdově, aby ti Hospodin, tvůj Bůh, požehnal při všem díle tvých rukou. Když budeš srážet svou olivu, neprohlížej po sobě větve. To bude patřit příchozímu, sirotkovi a vdově. Když budeš sbírat víno ze své vinice, nepaběrkuj po sobě. To bude patřit příchozímu, sirotkovi a vdově.
• Ps 146,9: „Hospodin chrání cizince, podpírá sirotka a vdovu, maří však cestu ničemů.“
• Ez 22,7: „Otce a matku v tobě znevážili, příchozímu uprostřed tebe působili útlak, sirotka a vdovu v tobě utiskovali.“
• Mal 3,5: „Přiblížím se k vám se soudem a budu rychlým svědkem proti čarodějům, cizoložníkům a těm, kdo lživě přísahají, těm, kdo utlačují za mzdu najatého, vdovu a sirotka, křivdí příchozímu a nebojí se mě, praví Hospodin zástupů.“

• Příchozí se mohli podílet na Hodu beránka. Museli ovšem být obřezáni a museli ho ovšem slavit podle stejného předpisu jako Izraelci: „Budete mít jedno ustanovení, jak pro příchozího, tak pro domorodce v zemi” (Nu 9,14).
• Obnova smlouvy před Mojžíšovou smrtí se týkala i příchozích (Dt 29,10). Můžeme tedy říci, že rozhodující pro Písmo není etnicita, ale vztah k Hospodinu.
• Příchozí mohli stejně jako domorodí Izraelci využívat instituce útočištných měst (Nu 35,15).
• Když Jozue předčítal smlouvu u hor Gerizím a Ébal, slyšeli ta slova nejen muži a ženy, ale i všichni příchozí (Joz 8:33-35).
• Prorok Ezechiel, který předpokládal nové rozdělení země losem, uvádí, že příchozí, kteří mezi Izraelci žili dlouhodobě a „zplodili mezi nimi syny“, měli dostat zemi přidělenou losováním stejně jako Izraelci (Ez 47,22-23).
• Zajímavé je ještě další místo z Ezechiele. Ve 14,7 čteme: „Neboť každému muži z domu izraelského i z příchozích, kteří budou pobývat v Izraeli, když se ode mne oddělí, vnese své bůžky do svého srdce, položí před sebe pohoršení své zvrácenosti a přijde k prorokovi, aby se jej na mě dotázal, já Hospodin mu sám odpovím.“ Byť se tento text týká něčeho negativního, totiž modlářství, zdá se, že Ezechiel předpokládá, že příchozí se plně podílejí na náboženství Izraele. Slova „oddělí se ode mne“ se týkají jak domorodce, tak příchozího. Ten, kdo se „oddělil“, musel být před tím s Hospodinem spjat smlouvou, jak jsme to již viděli např. z Joz 8,33-35.
• Krásné zaslíbení má pro cizince i prorok Izajáš (56,6-7): „„Také cizince (nékár), kteří se připojují k Hospodinu, aby mu sloužili a aby milovali Hospodinovo jméno, aby byli jeho otroky, kteří všichni zachovávají sobotu před znesvěcením a drží se pevně mé smlouvy, ty přivedu na svou svatou horu a rozradostním je ve svém domě modlitby; jejich zápaly a jejich oběti budou vystupovat pro zalíbení nad mým oltářem. Vždyť můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“

• Z pospolitosti Izraele má být vyobcován každý, tedy i příchozí, pokud bude mít o Velikonocích něco kvašeného (Ex 12,19).
• Každý, tedy i příchozí, musí dodržovat sobotu (Ex 20,10; 23,12; Dt 5,14).
• Každý, tedy i příchozí, musí dodržovat pracovní klid v den, kdy velekněz vstupuje do velesvatyně (Lv 16,23).
• Nikdo, tedy ani příchozí, nesmí požívat krev (Lv 17,15).
• Každý, tedy i příchozí, byl nečistý po kontaktu s mršinou a musel si vyprat oděv (Lv 17,15).
• Zákaz nečistých sexuálních praktik platil pro Izraelce stejně jako pro příchozí (Lv 18,26).
• Podobně jako Izraelci ani cizinci nesměli Hospodinu obětovat zvíře s tělesnou vadou (Lv 22,25).
• Za rouhání hrozil trest smrti domorodcům i příchozím (Lv 24,23).
• I příchozí byli povinni nechat sedmý rok ležet zemi ladem: V rok odpočinku měli domorodci i příchozí jíst z toho, co země sama zplodí (Lv 25,6).