V evangelikálních kruzích existují dvě základní učení o spasení. Latinsky se toto učení nazývá soterologie a dnes bych se chtěl zamyslet nad jednou částí tohoto učení, která se nazývá predestinace, což česky znamená (učení o) předurčení. Omlouvám se za tato dvě cizí slova, ale v diskusi s teology se jim bohužel občas nevyhneme.

Existují dva základní proudy, které (ve zkratce) učí následující:

Kalvinismus: jednou spasen, provždy spasen
Ty, které Bůh přijal ve svém milovaném Synu, následně povolal a posvětil skrze svého Ducha, nemohou ani úplně, ani definitivně přijít o tento stav milosti, ale zcela jistě v něm vytrvají až do konce, a budou navěky spaseni.‘ Wes­tminsterské vyznání víry 17,1

Arminianismus: o spasení je možné přijít
Tento směr protestantské teologie vznikl na přelomu 16. a 17. století na základě myšlenek Jakuba Arminia (Jakoba Hermandszoona), který vystoupil proti kalvinistickým názorům o předurčení. Zdůrazňoval, že spasení je darem, že ho Bůh nabízí každému a že záleží na postoji člověka, zda ho příjme a získá věčný život. Tak člověk obdarovaný svobodnou vůlí rozhoduje o svém osudu i věčnosti.

V současném evangelikálním hnutí převažuje arminianismus, ke kterému se hlásí nejen tradiční evangelikálové, ale rovněž tradiční letniční církve, globálně reprezentované zejména Assembly of God (ke které se formálně hlásí např. Apoštolská církev v České republice). Samotná AoG definuje tuto otázku takto:

Ve světle biblického učení, že jistota spásy věřícího závisí na jeho živém vztahu s Kristem (J 15:6), s ohledem na biblické volání k životu ve svatosti (1 Pe 1:16; Žd 2:4), s ohledem na jasné učení, že člověk může být vymazán z knihy života (Zj 22:19), a vzhledem k tomu, že ten, kdo uvěřil, může odpadnout (L 8:13), Generální rada Assemblies of God nesouhlasí s pohledem na bezpodmínečnou jistotu spásy, která učí, že již pro jednou spaseného člověka je nemožné být zatracen.
Oficiální stanovisko Assemblies of God (Position Papers), 21. srpna, 1978

Zatímco arminianismus akcentuje svobodu člověka, který se může svobodně rozhodnout jak přijít k Bohu, tak i odejít od Boha, kalvinismus veškerou odpovědnost z člověka přenáší na Boha. V kalvinistickém pojetí je člověk buďto předurčen být křesťanem, a pak nemůže toto Boží předurčení žádným vlastním působením zvrátit, nebo naopak není předurčen k životu s Bohem, a pak i kdyby chtěl, nemůže být spasen. (Což je poněkud přehnané tvrzení, neboť se předpokládá, že člověk, který není předurčen, rovněž nebude mít touhu po spasení.)

Kalvinismus a pojetí spásy

Pojetí spásy zde úzce souvisí s antropologií a Kalvín ji rozvádí ve své 3. knize Institucí. Souhlasí přitom s Anselmem, že Kristova oběť byla svrchovaným rozhodnutím Božím a vidí ji jako nejlepší cestu k vykoupení člověka. Tím se vyhýbá tezi, že by Kristova oběť byla výsledkem pouhé “nahodilé Boží vůle”, jak učil Scotus. Samotnou spásu resp. její přijetí nelze člověkem ovlivnit a je zcela závislá na svrchovaném Božím rozhodnutí.

Kalvínovi žáci pak toto učení definovali jako “neodolatelná Boží milost”. Tu prý nelze z vlastní snahy získat ani odmítnout, neboť člověka zcela ovládne a podmaní si ho, a jelikož neexistuje svébytná svobodná vůle, nelze ji ani ztratit. Z toho logicky plyne, že Kristova oběť byla cíleně přinesena pouze za svaté, resp. Bohem vyvolené, u kterých se stává účinnou. Žáci a následovníci Kalvína pak toto pojetí definovali jako “limitovaná oběť smíření.”

Nedávno jsem se setkal s názorem, že spasení je dar (ve smyslu překvapení). Obrazně řečeno je to prý něco jako vánoční dárek, o kterém sice předpokládáte, že ho pod vánočním stromečkem najdete, ale až do poslední chvíle netušíte ani jestli tam bude, ani co v balíčku bude ukryto. Oporou pro toto tvrzení mají být verš z Ex 33:19, podle kterého vše závisí na Bohu, který se může smilovat, nebo nemusí. Protože se podle mého názoru jedná o nepochopení tohoto verše, krátce se zde zastavím. Nejprve tedy zmíněný verš z knihy Exodus:

Hospodin odpověděl: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“
Exodus 33:19

O tomto verši psal i apoštol Pavel v epištole Římanům v deváté kapitole. Zdůrazňuje zde, že Boží slitování nelze plánovitě vykoupit žádnými skutky, protože Bůh je svrchovaný ve svém slitování. Na druhou stranu to ale neznamená, že Bůh naše skutky přehlíží a nemají význam. Opět se podívejme do Božího slova:

V Cesareji žil nějaký muž jménem Kornélius, důstojník pluku zvaného Italský. Byl to člověk zbožný, s celou svou rodinou věřil v jediného Boha, byl velmi štědrý vůči židovskému lidu a pravidelně se modlil k Bohu. Ten měl kolem třetí hodiny odpoledne vidění, v němž jasně spatřil Božího anděla, jak k němu vchází a volá na něj: „Kornélie!“ Pohlédl na něj a pln bázně řekl: „Co si přeješ, Pane?“ Anděl odpověděl: „Bůh přijal tvé modlitby a almužny a pamatuje na tebe.“
Skutky apoštolské 10:1-4

Zde zmíněný verš z Exodus 33:19 může být pro některé současné teology problémem, zejména pokud vycházejí z prostředí Hnutí víry, kde se vyučuje o našem nároku na bohatství, prosperitu nebo uzdravení. Pro nás by však tento verš v kontextu chápání spasení neměl představovat výrazný problém, protože neříká nic jiného, než že Bůh se může svrchovaně rozhodnout slitovat se i nad opravdu velmi zlým a bezbožným člověkem (dosaďte si sami). Nikdo nemůže toto Jeho svrchované rozhodnutí ovlivnit či zvrátit, ale (viz Kornélius) Bůh při něm může přihlédnout k našim přímluvným modlitbám.

Tento názor, stejně jako výše zmíněný kalvinismus, je svým pojetím predestinace velmi podobný fatalismu, tedy víře v osud. Podle toho se ve skutečnosti člověk na svět narodí s určitou karmou (predestinací), kterou nemůže změnit. Je to pravda? Opět se podívejme do Božího slova:

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.
Jan 3:16-17

Opět se vracíme k notoricky známému místu, které je pro řadu křesťanů tím nejdůležitějším z celého Nového Zákona. Na tomto místě se hovoří o tom, že Ježíš byl poslán, aby byl svět spasen. Tím je myšlen celý svět, každý člověk na naší planetě. Každý člověk bude stát před volbou, jestli přijme Krista jako svého Pána a Spasitele, nebo tuto nabídku odmítne. Není to ani loterie, ani osud. Bůh se svrchovaně rozhodl smilovat na celým světem a dal mu možnost k nápravě a k věčnému životu (Jan 14:6).

Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen.
Marek 16:16

Pro úplnost ještě zmíním Pavlovu poznámku z listu Galatským 1:15 „Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí…„, kterou by mohli někteří vnímat jako potvrzení teze o predestinaci. Domnívám se, že Bůh povolává všechny lidi a nečiní mezi nimi rozdílu, protože je stejně tak bez rozdílu miluje. Jenže jako je mnoho povolaných, tak je stejně tak málo těch, kteří na tuto výzvu zareagují (Mat 22:14). Jedině ti, kteří na tuto výzvu zareagují, jsou těmi vyvolenými.

Téma predestinace se do církve periodicky vrací a i když teologie nemusí mít s praktickým chozením ve víře mnoho společného a díky množství latinských slov se hodí spíše do temných studoven, alespoň v základních principech bychom měli mít jasno. V otázce predestinace bychom si měli být vědomi toho, že přijmout Pána Ježíše a nechat se pokřtít ve vodě je pouze první krok na dlouhé cestě. Je velmi důležitý a možná nejdůležitější, ale je pouze jeden. Po něm musí následovat další kroky a náš růst do podoby Kristovy. Jak budeme růst, budeme procházet i rozličnými zkouškami, někteří budou mučeni a mnozí budou pro svoji víru zabiti. Mějme přitom na paměti Pavlovo vyznání a bojujme svůj boj až do konce.

Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.“
2 Timoteovi 4:7

Zdroj: www.klicnik.eu