Milí přátelé Evangelikální aliance,

zdravím vás slovy apoštola Pavla „usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha“. V následujících řádcích se pokusím vysvětlit, proč tento verš. Mnozí z nás s většími či menšími obavami sledujeme zprávy doléhající k nám z mnoha stran. Migranti, utečenci, islám, americké volby, Turecko, Ukrajina, Putin, Brexit, Francie… a mohl bych pokračovat. Uprostřed těchto a dalších nebezpečí jsme stále více svědky hlubokého rozdělování naší společnosti, které se bude zřejmě ještě prohlubovat. Na jedné straně spektra stojí ti, kdo v islámu vidí mírumilovné náboženství s občasnými islamistickými excesy, v EU skoro dobročinnou organizaci, která nám sponzoruje cyklostezky a podporuje rozvoj měst, na straně druhé potom stojí ti, kdo by utečence nejraději topili, muslimy hromadně vyhnali za hranice, a kdo vidí v Putinovi obhájce křesťanských hodnot, protože je proti registrovanému partnerství. 

Obě skupiny spolu již dávno nekomunikují a jedna druhou pohrdá. Sám to někdy cítím na vlastní kůži, když dostávám nesnášenlivé reakce na svoje články a to z obou stran. Když jsem psal, že Alláh a Hospodin nejsou jedno a totéž, pak jsem byl překvapen, kolik nesnášenlivosti se našlo u křesťanů, kteří to vidí jinak. Když jsem psal o tom, že je třeba mezi muslimy rozlišovat, měl jsem z některých reakcí pocit, že jsem se stal vlastizrádcem nebo neomarxistou. Pochopitelně nečekám, že se mnou budou všichni souhlasit, překvapila mě spíše nesnášenlivost prezentovaná z obou stran. Zdá se mi, že diskuze skončila, obě strany si názor již vytvořili a až na výjimky pouze hledají názory, které jejich pohled podpoří.

Důvodů této vyhrocené atmosféry je jistě mnoho, ale o tom psát nechci. Chci se vrátit k verši, který jsem citoval. Jako křesťané hlásící se k evangelikálnímu proudu se dokážeme shodnout na tom, že Kristus zemřel za naše hříchy, že hlavou církve je Kristus, nikoli papež, jste-li pastoři, pak byste neoddali homosexuální nebo lesbické páry, možná se lišíme v pohledu, co je křest Duchem, ale shodneme se, že každý křesťan má Ducha svatého. Jenže shodneme se v pohledu na islám? Na EU? Na Brexit? Na přijímání uprchlíků? Asi nikoli, ale dodejme… je  to normální.

Myslím, že jednota, o které píše Pavel, může v naší době utrpět nikoli až tak kvůli teologii, ale kvůli těmto a dalším otázkám. To, co nás má potenciál rozdělit, může být pohled na EU, muslimy, Merkelovou, Putina a nevím co ještě. Někdy až nenávistné a arogantní výlevy některých lidí včetně křesťanů především na sociálních sítích mi toto potvrzují. Jenže právě uprostřed této rozporuplné doby máme možnost ukázat, že jednota v Duchu je možná. To co nás spojuje, není totiž pohled na výše nadhozená témata.

Pavel píše o tom, že o jednotu máme usilovat. Jinými slovy jednota není něco automatického, co nám spadne z nebe. Je smutnou skutečností, že se mezi křesťany, kteří se hlásí k evangelikálnímu proudu křesťanství, najdou i ti, kteří s ostatními přestali komunikovat. Tito rezignovali na to, co Pavel nazývá úsilím. Ano, jednota je někdy dřina, ale stojí za to. Dá se očekávat, že v budoucnu bude napětí ve společnosti stejné, možná ještě větší. Stejně tak se budou rozcházet naše názory na leckteré problémy. Toto by nás ale nemělo vést od sebe.

Připomeňme si, že základními fundamenty evangelikalismu je Písmo, Kristocentrismus a z něj plynoucí potřeba znovuzrození, posvěcení vyjádřené životem a službou. Nebo řečeno s Pavlem – víra, láska a naděje. Na tomto stojí naše základy. A právě díky těmto základům vedle sebe může být v evangelikální alianci nebo v jednom sboru vyznavač Czexitu i jeho odpůrce, volič M. Zemana i jeho zapřisáhlý odpůrce atd. A nejen to. Dokonce spolu mohou jít ke stolu Páně, protože prožívají jednotu v Duchu. Nepíšu o teologické, politické nebo etické bezpohlavnosti. Píšu o tom, že se můžeme lišit. Ten, kdo nás spojuje, je ale Kristus. Možná, že si toto budeme muset v časech, kterým jdeme vstříc, připomínat stále více.

S přáním zachování jednoty z Ducha,

David Novák

Zdroj: www.ea.cz