Je zřejmé, že církve v naší zemi čelí zásadní výzvě. Na jedné straně se jedná o neoddiskutovatelný úbytem členské základy, což nám dokládají data ze sčítání obyvatel (bez ohledu na tvrzení některých církevních exponentů, kteří to popírají s tím, že lidé „se nepřihlásili“). Dnešní církve příliš nerostou, opravdu účinná evangelizace – tzn. nad rámec obrácených jednotlivců – zde snad 25 let nebyla (pokud ovšem nevěříte na pohádky), byť proroctví o vlně probuzení tu máme v podstatě stejně dlouho.

Hlavním zdrojem nových členů jsou – řečeno slovy Kaddáfího – dělohy našich křesťanských žen. Už dnes počet dětí a mládeže dorovnává „starší a pokročilé“, někdy je dokonce převyšuje. Je to samozřejmě pouze dočasný trend, protože rodily zejména ženy z „Husákovy generace“ a mladé páry se vesměs (čest vyjímkám) do plození dětí nehrnou.

S tím, jak ubývají lidé a noví nepřibývají, musí církve řešit problém, jak to celé ufinancovat. Zatím se ještě kostely neprodávají muslimům, jako v sousedním Německu, ale to třeba přijde. Dnes je potřeba zajistit platy pro faráře liduprázdných kostelů a sborů, kde je počet členů srovnatelný s běžnou domácí skupinkou. (A do toho restituce, které do budoucna definitivně odříznou církve od státního vemene.)

Některé sbory se rozhodly tento problém vyřešit tak, že se vrhnou na podnikání. O tom, kdo bude šéfem takové firmy, je předem většinou rozhodnuto (demokraticky se jím zvolí kazatel), najde se nějaký obor (nejlépe dotovatelný z veřejných peněz) a v případě potřeby zaměstnanců se vezme nějaký nádeník z Úřadu práce, za kterého stát (stát jsme my, to jen tak mimochodem…) bude tři měsíce platit sociální a zdravotní pojištění a navíc mu bude přispívat na výplatu. Takového člověka se pak akorát včas zbavíte a za stejných podmínek vezmete nějakého jiného, ale pšt…!!! Toto není návod, jak se chovat!

Církevní podnikání sebou přináší jednu nezanedbatelnou výhodu: pokud se účel správně podá – např. když si sbor otevře hospodu s tím, že hospodský bude mezi točením piv svědčit o Kristu (podle hesla když nejdeme my k opilci, přijde opilec k nám – ale proč by k nám chodil, když mu nenalejeme…), jinými slovy dá touze po penězích (je jedno, zda-li oprávněné či nikoliv) punc něčeho posvěceného (to my křesťani fakt umíme…), je-li to navíc kazatel, tak to vlastně ani nemusí s nikým v církvi probírat. Stačí pár týdnů předem vyučovat o autoritách, o pokoře, o podřizování se vůli pomazaného vůdce a pak to prostě vybalit jako „vizi sboru“, za kterou „jsme se přece stejně modlili“.

No jo, ale co když takové podnikání zkrachuje. Co když kazatel, byť pravidelně jezdil na kurzy leadershipu a byl přesvědčený o své vyjímečnosti, prostě a jednoduše přecenil svoje schopnosti, neměl zanalyzovaný svůj byznys plán a celé to zkrachovalo? No na to je přece snadná pomoc. Prostě se řekne, že ačkoliv jsme to měli promodlené a Bůh tomu (skrze dotace, granty a pobídky od Úřadu práce…) žehnal, tak teď už tomu nežehná. A tak se Bohu pěkně poděkuje za to, že jsme mohli oslovit tolik lidí, že nám dal tu skvělou příležitost se o Něm (jak jinak) něco dozvědět (a přitom vůbec nic nepochopit, ach jo…) a jdeme se modlit za další šolich.

Z uvedeného textu je zřejmé, že se na podnikání církví dívám velmi skepticky. Ano, nevidím v tom ani zbla naplnění úkolu církve, byť uznávám, že církev jako taková může mít veřejně prospěšné aktivity, směřující ven. Jenže k tomu nepotřebujeme zakládat pseudofirmy s pseudořediteli, k tomu nám stačí oči otevřené k potřebám druhých a pak taky srdce otevřené k tomu abychom do toho šli. Začít pomáhat druhým v našem okolí nás nemusí stát vůbec nic, k tomu opravdu nepotřebujeme IČ a dotace.

www.klicnik.eu