„Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás“ (Jan 15,4). Tato slova, pronesená Ježíšem v kontextu Poslední večeře, nám umožňují přiblížit se Kristovu srdci těsně před Jeho definitivním odevzdáním se na kříži. Můžeme vnímat Jeho tlukot, lásku k nám a Jeho touhu po jednotě všech, kdo v Něho věří. Říká nám, že je pravý vinný kmen a my ratolesti a že tak, jako je On jedno s Otcem, máme my zůstávat v Něm, pokud chceme přinášet plody.

Na tomto modlitebním setkání tady v Lundu chceme projevit své společné přání zůstávat s Ním sjednoceni, abychom měli život. Prosme Jej: „Pane, pomoz nám svojí milostí být více sjednoceni s Tebou, abychom účinněji společně dosvědčovali víru, naději a lásku.“ Je to také chvíle k díkůvzdání Bohu za nasazení mnoha našich bratří z různých církevních společenství, kteří se nesmířili s rozdělením, ale uchovali si živou naději ve smíření všech, kdo věří v jediného Pána.

Vydali jsme se společně - katolíci a luteráni – cestou smíření. Nyní v kontextu společné připomínky Reformace roku 1517 máme opět příležitost ubírat se společným směrem, který během posledních padesáti let přijal podobu ekumenického dialogu mezi Světovou luterskou federací a katolickou církví. Nemůžeme se poddat rozdělení a odstupu, který mezi námi způsobila separace. Máme možnost napravit ústřední moment svých dějin překonáním kontroverzí a nepochopení, která nám často brání vzájemně si rozumět.

Ježíš nám říká, že Otec je vinař (v.1), který opatruje a čistí vinici, aby nesla více ovoce (srov. v.2). Otec se ustavičně stará o náš vztah k Ježíši, aby viděl, zda jsme s Ním opravdu spojeni (srov. v.4). Hledí na nás a Jeho pohled lásky nás pobízí, abychom očistili svoji minulost a pracovali nyní na uskutečnění oné budoucí jednoty, po níž tolik touží.

Také my máme s láskou a poctivostí pohlédnout na svoji minulost, uznat pochybení a prosit o odpuštění: pouze Bůh je soudce. Je třeba se stejnou poctivostí a láskou uznat, že naše rozdělení se vzdálilo původní intuici Božího lidu, který má přirozenou touhu zůstat jednotný, a bylo historicky zvěčňováno spíše mocnými tohoto světa než vůlí věřícího lidu, který vždy a všude potřebuje být bezpečně a něžně veden svým Dobrým Pastýřem. Ačkoli zde byla upřímná vůle obou stran vyznávat a hájit pravou víru, uvědomujeme si také, že jsme se uzavřeli do sebe ze strachu či z předsudku vzhledem k víře, kterou druzí vyznávají odlišnými akcenty a jazyky. 

Papež Jan Pavel II. prohlásil: „Nesmí nás vést úmysl stát se soudci dějin, nýbrž jedině snaha o jejich lepší pochopení ve snaze být nositeli pravdy“ (Poselství kardinálu Johannesovi Willebrandsovi, předsedovi Sekretariátu pro jednotu křesťanů, 31. října 1983). Bůh je vinař a s nezměrnou láskou tuto vinici opatruje a chrání; nechme se pohnout Božím pohledem; přeje si pouze, abychom zůstávali sjednoceni jako živé ratolesti v Jeho Synu Ježíši. Tímto novým pohledem na minulost si nenárokujeme uskutečnění neproveditelné nápravy toho, co se stalo, nýbrž „podávání těchto dějin odlišným způsobem“ (Lutersko-katolická komise pro jednotu, Od konfliktu ke společenství, 17. června 2013, 16).

Ježíš nám připomíná: „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5). On je Ten, který nás podporuje a povzbuzuje v hledání způsobů, jak učinit jednotu viditelnější skutečností. Separace byla nepochybně obrovským zdrojem utrpení a nedorozumění, ale zároveň nás přiměla upřímně si uvědomit, že bez Něho nemůžeme dělat nic, a darovat si tak možnost lépe pochopit některé aspekty naší víry. S vděčností uznáváme, že reforma přispěla k tomu, že se Písmu svatému dostalo v církevním životě ústředního postavení. Prostřednictvím společného naslouchání Božímu Slovu v Písmech byly učiněny důležité kroky v dialogu mezi katolickou církví a Světovou luterskou federací, jehož 50. výročí slavíme. Prosme Pána, aby nás Jeho Slovo uchovalo v jednotě, neboť je zdrojem pokrmu a života a bez Jeho inspirace nemůžeme dělat nic.

Duchovní zkušenost Martina Luthera nás interpeluje a připomínám nám, že bez Boha nemůžeme dělat nic. „Jak dosáhnout milosrdného Boha?“ Tato otázka Luthera neustále trápila. Otázka správného vztahu k Bohu je vskutku rozhodující otázkou života. Jak známo, Luther tohoto milosrdného Boha objevil v dobré zvěsti vtěleného, zabitého a vzkříšeného Ježíše Krista. Pojem „jedině božská milost“ nám připomíná, že Bůh má vždycky prvenství a předchází jakoukoli lidskou odpověď právě v té chvíli, kdy se snaží takovou odpověď vzbudit. Nauka o ospravedlnění tudíž vyjadřuje podstatu lidské existence před Bohem.

Ježíš se za nás přimlouvá jako prostředník u Otce a prosí Jej za jednotu svých učedníků, „aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). To je nám útěchou a pohání nás sjednotit se v Ježíši k naléhavé prosbě: „Daruj nám jednotu, aby svět uvěřil v moc tvého milosrdenství.“ Toto je svědectví, které od nás svět očekává. Jako křesťané budeme věrohodně dosvědčovat milosrdenství do té míry, v jaké se bude obnova a smíření stávat naší každodenní zkušeností. Společně můžeme hlásat a konkrétně a s radostí prokazovat Boží milosrdenství, bránit důstojnost každého člověka a sloužit jí. Bez této služby světu a ve světě je křesťanská víra neúplná.

Modleme se společně - luteráni a katolíci - v této katedrále a buďme si vědomi, že bez Boha nemůžeme dělat nic; prosme o Jeho pomoc, abychom byli živými údy sjednocenými v Něm, stále potřebovali Jeho milost, abychom mohli společně nést Jeho Slovo světu, který potřebuje Jeho něhu a Jeho milosrdenství.

Přeložil Milan Glaser 

Zdroj: www.radiovaticana.cz