(Komentář k programu ekumenického týdne za jednotu křesťanů.)

Každý, kdo měl možnost seznámit se s programem na ekumenický týden modliteb (viz zde), tak jak nám ho připravila ERC a jak ho bez zaváhání přeposílá na naše sbory VV, musí zaujmout nějaký postoj. Buď budeme těmi, kteří se budou i se svými sbory aktivně podílet na tomto modlitebním týdnu a nebo budeme těmi, kteří se tohoto ekumenického týdnu modliteb účastnit nebudou. Jsme si dobře vědomi, že společná modlitba má v Písmu úžasné zaslíbení, přesto existují vážné důvody tento program zásadně odmítnout a nemít podíl na této na první pohled „Bohu-milé“ křesťanské aktivitě.

Už z úvodu Informací k pořadatelům Modlitebního týdne je zřejmé, jaký je skrytý cíl tohoto „ekumenického“ snažení. Ačkoli společná setkání k modlitbám mezi některými církvemi začala už o několik desetiletí dříve, tento program vědomě navazuje na Paula Wattsona, který se v Anglii snažil přivést Anglikánskou církev pod primát římského biskupa. A i v ČR, ačkoliv zde má ŘKC v ERC jen přidružený statut, jede vše (i s pomocí protestantů) podle její režie. I v použitém překladu verše, který je celkovým nosným tématem, se autoři přiklonili k verzi A. Bognerta a k exhortaci papeže Františka. Je otázkou, jestli to trochu poupravili uvedením i dalších překladů a připomínkou reformace. Také vzorový průběh bohoslužby je zcela podle liturgie katolické a jí podobných církví. 

Další námitka směřuje k tomu, jak autoři zaměřili smysl biblického textu o smíření. Soustředili ho hlavně na smíření rozkolu, který nastal reformací a na všeobecné smíření mezi lidmi. Ale apoštol Pavel zde mluví o nutnosti smíření hříšníků s Bohem! Je jasné, že tohle vnitřní opravdové smíření s Bohem má mít přesah i navenek, do vztahů smířeného k jeho bližním. Smířit se mohou jednotliví lidé i s rozdílnými názory, ale ani tady nebude smíření úplné bez toho, že na obou stranách proběhne smíření s Bohem. Podobné to je i v mezicírkevních vztazích; nemá tu přetrvávat antagonismus nebo dokonce nepřátelství. Ale smířit naprosto rozdílná učení nejde. A bez vnitřního sjednocení bude jinak vzniklá „jednota“ jen vnější, deklarovaná. Opravdová, vnitřní hluboká jednota není možná bez společného základu; a církve nemají společný pohled na to, co je pro ně autoritou. 

Víme, že namítnete - společným základem a autoritou je Kristus. Ale je opravdu společným základem Kristus, jak nám ho zjevuje Bible? O Kristu totiž mluví i Korán, jako velkého guru ho uznávají i východní náboženství. Katolická církev to, co učil Ježíš Kristus a apoštolové, musela během staletí „rozvinout“ do vyšší úrovně pravdivosti víry a praxe a uctívají např. Pražské Jezulátko. O Kristu mluví i liberálové a přitom zpochybňují pravdivost evangelií, o pocitech s Kristem hovoří i existenciálové a mystici a Krista si brali do úst i revolucionáři a komunisté. Na kterém z těchto Kristů je možné se v dnešní ekumeně mezi náboženstvími a církvemi sjednotit? V evropském křesťanském ekumenickém hnutí se patrně blížíme k přijetí společné střechy pod papežem, s tím, že Řím ponechá odloučeným církvím jejich tradice. Protože na těch se dnes staví asi mnohem víc než na učení Bible. 

Další poněkud smutnou skutečností tohoto programu je to, jak sporadicky je v něm v souvislosti se smířením, zdůrazněno spojení smíření se zvěstováním evangelia. Na opakování evangelia (tj. toho co pro nás Pán Ježíš udělal a co z toho vyplývá) a jeho zvěstování přece apoštol postavil celý tento oddíl. Ale ve výkladech, komentářích a aplikacích textu se to objevuje jen jednou (první den). A posledním hřebíčkem je vyznění komentáře k osmému dni - Co kdyby se biblická proroctví opravdu vyplnila? Autoři komentářů to zřejmě neočekávají. Pán Ježíš Kristus podruhé nepřijde (na zemi už přece církev jednu hlavu má), jen spojená církev se objeví v plné kráse. To jen podtrhuje, jak je v dnešní ekumeně chápána Bible.

Zdroj: http://www.bjbjablonec.cz