V poslední době se stále více setkáváme s hanlivým pojmem „fundamentalismus“, přičemž ti, kdo tento pojem často skloňují, mají sami různé a někdy i mylné představy o tom, co to znamená. Pokusil bych se proto nad tímto pojmem krátce a spíše letmo zamyslet. 

Ačkoliv nepíši historickou ani teologickou úvahu o křesťanském fundamentalismu, který vznikl v USA jako reakce na prostupující myšlenky liberalismu mezi americké protestanty, přesto vidím jako nutné učinit kratičký historický exkurz. 

Chtěl bych proto stručně naznačit, jak fundamentalismus vznikl, co je dnes za fundamentalismus považováno a jak jej vnímám.

1. Historický fundamentalismus

Jednalo se o logickou reakci na vzmáhající se vlnu křesťanského liberalismu, který začal popírat základní křesťanská učení. Šlo o početí Krista z panny, Kristovo božství a zmrtvýchvstání, Bible byla nazírána jako starodávný soubor poučných textů nejasného původu a autorství, a Boží stvořitelský akt byl nahrazen učením o evoluci. Jednou z reakcí na tento vývoj byl počin zbožných protestantů, kteří vydali obsáhlý souborný spis The Fundamentals obhajující učení o trojici, Kristově Božství, Kristově druhém příchodu, spasení milostí skrze víru a neomylnosti Bible. Fundamentalismus se pak vyvíjel svojí vlastní cestou a k těmto kořenům se hlásili mnozí. Sledovat nadále vývoj fundamentalismu ale není snadné, neboť existují jeho různá štěpení a směry. Přesto, alespoň jako částečně ideové nástupce, lze viděl dvě hnutí: Evangelikální konzervativce a separatisty.

2. Konzervativní evangelikalismus

I když se jedná o velmi podstatné zjednodušení, sem bychom mohli zařadit ty církve, které formálně věří všem podstatným výše uvedeným bodům učení, i když mohou zastávat rozdílné teologické systémy. Shodnou se však na tom, že Bible je neomylným Božím slovem, které jediné je normou jejich věrouky a praxe a zároveň jsou schopné si přiznat, že se v dílčích pohledech a výkladech mohou mýlit. Můžeme zde najít některé metodisty a baptisty, část reformovaných, ale i například letniční. Jejich jednotícím prvkem je pohled na Písmo jako jediné měřítko víry. Dokáží se spolu domluvit na základech, ale vedou spolu i vzájemné disputace, které argumentačně nepřesahují rámec Bible. Argumentem pravověří pro ně není ani věda ani kultura, které ovšem nezatracují, ale hledají výlučně biblický konsensus.

3. Separatistický fundamentalismus

Za separatisty se považují některé skupiny, které se hlásí ke kontinuálnímu odkazu historického fundamentalismu. Namátkou sem můžeme zařadit hnutí fundamentalis­tických baptistů v USA, některé skupiny presbyteriánů a nověji i některé radikální kalvinisty. Výčet ovšem není tak důležitý. Charakteristikou těchto skupin je separatismus neboli oddělení se od odpadlých či domněle odpadlých církví. Mezi padlé církve často bývají řazeny i ty, které sice uznávají Bibli jako Boží slovo, ale jejich výklad se zde liší od výkladu těchto skupin. Paradoxně zde proto můžeme nalézt fundamentalistické baptisty, kteří se distancují od fundamentalis­tických reformovaných. Časté jsou zde například tuhé spory mezi dispenzacionalisty a amilénialisty, případně mezi cessacionisty (přestanisty) a kontinualisty (kteří jsou stále více vytlačování vně) apod.

Zatímco konzervativcům obvykle stačí shoda v základech s tím, že o dílčích věcech je možné diskutovat na základě Bible, aniž by se dosáhlo plné shody; druhá skupina považuje za důležité jít dále a hledat shodu i v odvozených teologických systémech. Na přetřes se dostává například do jaké míry je možném v církvi využívat manažerských dovedností, poznatků z psychologie nebo jak daleko může zajít dialog s římskokatolickou církví. Separatisté vidí obvykle už jen v připuštění diskuse o těchto tématech nakročení k odpadlictví. Konzervativní evangelikálové, přes svoji skepsi, zde ovšem stále více hledají dílčí nebo účelově omezený průnik.

Vývoj

Pomineme-li zde tzv. „nové evangelikály“, pro které již Bible není Božím slovem a kteří si nedokáží například původ světa vysvětlit jinak, než na základě proměnlivých vědeckých paradigmat, je mezi konzervativci a separatisty vidět určitý vývoj.

Konzervativci se dnes stále více blíží novým evangelikálům. Přestávají být kritičtí k psychologickým metodám, jako je psychoanalýza. Nemají takový problém s ekumenismem, jako ještě před čtvrtstoletím jejich předchůdci. Koketují s historicko-kritickou metodou výkladu a evoluce se pro ně stává stále více relevantní alternativou nebo dokonce vysvětlením biblického textu. Kontinualisté jsou zde náchylní akceptovat různá „nová zjevení“, která zasahují až do věroučného rámce a akceptují snad jakékoliv metody, které slibují růst církve. Představitelé těchto hnutí mají často solidní teologické vzdělání, a tak se přizpůsobují společenskému tlaku, který žádá, aby byli přijatelní nebo na úrovni současného „vědeckého“ poznání. Mnohé z těchto posunů pak vedou k tomu, že Bible se stále méně stává výlučným zdrojem k formování církevní nauky.

Separatisté samozřejmě jasně vnímají tento tlak, kterému konzervativní evangelikálové podléhají. Vede je to naopak k tomu, že jako řešení vidí více se přiklonit nejen k Písmu, ale zejména ke svému teologickému systému, který považují za (často jediný) biblický. Proto se začínají vyčleňovat kalvinisté, cessacionisté, dispenzaciona­listé…, přičemž zde mohou vznikat i pozoruhodné koalice. Vždy podle toho, jaká části doktríny je shledána ohroženou. Boj proti charismatickému hnutí může dočasně sjednotit dispenzacionalisty s reformovanými amilénialisty apod. Nicméně je zde určitý trend, kdy jednotlivé skupiny jsou přesvědčeny, že pouze jejich poznání je biblické a odpovídá výlučnému teologickému systému. Samozřejmě tomu, který daná skupina zastává.

Závěr

Mám-li učinit závěr, jsem si vědom svého subjektivního pohledu. Vím, že v teologii se vždy budou objevovat dva extrémy. A to jak na straně přehlížení rozdílů, tak na straně jejich zveličování. Osobně jsem přesvědčen, že jasné závěry v některých teologických otázkách učinit nelze. To neznamená, že by všechny systémy byly pravdivé nebo že by bylo více řešení tam, kde může být jen jedno. Jen chci říci, že to neznamená, že by více řešení nemohlo být pravdivých. Někdy jde pouze o komplementární důrazy.

Jsem ale přesvědčen, že ti nejortodoxnější zastánci různých dílčích pohledů a cizelovaných teologických systémů jsou těmi, kdo je mají detailně nastudované od svých oblíbených autorů a z časopisů. Také jsem se setkal s tím, že někteří velikáni, kteří hlásali různé systémy, je předkládali jako možný pohled, zatímco pro jejich stoupence se staly železnou doktrínou, přes kterou nejede vlak. Paradoxně tak mnozí lidé, kteří dnes zastávají výlučnost Bible, ji nezastávají z důvodu, že ji čtou a studují. Ale proto, že čtou časopisy a knihy, které výlučnost Bible potvrzují.

Řešení?

Myslím, že jak vzestup separatismu, tak nového evangelikalismu jsou spojeny se společným jmenovatelem. Relativizací Bible. První skupina se již neobejde bez proměnlivých vědeckých paradigmat a druhá bez exkluzivních komentářů a výkladů svých oblíbených autorit. Nejsem proti vědě ani proti případné exkluzivní teologii. Ovšem vždy až na druhém místě. Jsem proto přesvědčen, že kdyby se křesťané více navrátili k četbě Písma, mnohé z nabízených alternativ by odložili.

Jednoduchým testem jak na to jsme, může být pro nás to, zda se nám náš teologický systém (podle nás) plně kryje s Biblí, nebo zda jsme ochotni v něm vidět i chyby a nedostatky. Pokud toho schopni nejsme a zakazujeme si to, pak učení a forma našeho hnutí nám splývají s pojmem „jediná správná forma křesťanství“. Pak vedle neomylné Bible máme i neomylné učení, což je ovšem problém.

Před několika lety jsem četl užitečnou brožurku na základě přednášek Martyna Lloyda Jonese „Co je evangelikální?“. Zaujalo mne velmi jednoduché schéma, na kterém by se mohli evangelikálové shodnout. Jak ovšem dnes shledávám, pro nové evangelikály by se tento výčet stal svěrací kazajkou, kam by se zcela jistě nevešli. Na druhé straně separatisté by se zde cítili jako Cipísek v Goliášových kalhotách.

Někdy si proto člověk, který by chtěl jít nadále středem, může připadat, že kráčí sám liduprázdnou cestou, zatímco davy se tlačí oběma příkopy.

Zdroj: www.apologet.cz