Církev se svým úkolem zvěstovat evangelium a volat tak své okolí k životu v pravdě, lásce a naději, se ve svých dějinách znovu a znovu ocitala v situacích, které byly pro ni nové. Musela se proto vyrovnávat s otázkami a problémy, které byly také stále nové, i když se tak někdy formálně, vytržené z dějinných souvislostí, třeba nejevily. Příkladem je otázka vztahu křesťanství k otroctví, k službě žen v církvi, k užití násilí nebo vztahu vůči státní moci jako takové. 

Ve všech takovýchto případech existovala a často byla užita možnost „řešit“ problém odvoláním se na nějakou duchovní autoritu. Pro protestanty různých směrů bylo touto autoritou vždy Písmo, zpravidla tím však byl míněn nějaký biblický text, který se zdál takové „řešení“ nabízet. Řešení to však ve skutečnosti nebylo, problém se vrátil znovu a vyžádal si zpravidla jinou odezvu. Nikoli rezignaci na autoritu Písma, ale spíše hlubší orientaci na to, o co v Bibli jde, - na její zvěst, na evangelium o Boží cestě za člověkem, vedoucí k jeho záchraně a k záchraně a obnově všeho stvoření (Jan 5,39-40).

Problém homosexuality patří k těm otázkám, které nedovolují, abychom se vydávali cestou rychlého řešení. Dějiny církve a jejich zápasů nás vedou k opatrnosti. To však neznamená se věcí nezabývat a jenom vyčkávat na chvíli, kdy z nezbytí nějak reagovat musíme. Spíše jde o to zadívat se co nejmoudřeji na tu zdánlivě nejpříhodnější, ve skutečnosti však spíše jen pohodlnou a zpravidla záludnou cestu zákonického biblicismu, který vyhledává a seřazuje jednotlivé verše a výsledek pokládá za pohled Písma, jemuž je třeba vše podřídit. Ukáže se nám totiž, že tento postup je nejednou spojen s neznalostí problematiky, například co do stavu  vědeckého poznání zkoumaného jevu. Nezřídka jsou ve hře i naše předsudky a snaha „chránit“ naše souvěrce před tím, aby popřáli sluchu i stanoviskům, s nimiž jsme v rozporu.

Sociologické průzkumy uvádějí, že kolem 4% obyvatelstva žije s homosexuální orientací. Je dost pravděpodobné, že někteří lidé, které denně potkáváme, jsou homosexuály, aniž bychom to o nich věděli. Zhruba každý pětadvacátý člověk je jiný než většina z nás! Podle všeho je dosti lidí s homosexuální orientací i v církvi. Mnozí jsou touto svou orientací zmateni a často se jí i trápí. Tito lidé a jejich vnitřní trápení se nám stávají výzvou.

Pokud se podíváme do historie, zjistíme, že o homosexualitě jsme do nedávna nevěděli téměř nic. Záměrně zde hovoříme o homosexualitě, protože o sexuálních vztazích mezi příslušníky stejného pohlaví nacházíme zprávy již ve starověku. Že se však často nejedná nebo nemusí jednat o jedno a to samé, si ještě ukážeme. Není tomu tak dávno, co byl sexuální poměr mezi lidmi stejného pohlaví nejenom v naší zemi nezákonný a jako takový mohl být i trestán. Homosexuální praktiky byly považovány za projev dekadence, zvrhlosti a nebo ještě lépe - politizovány, považovány za jakýsi buržoazní přežitek. Věda ještě před několika desítkami let neznala důvody, pro které jsou určití lidé eroticky přitahováni ke stejnému pohlaví. A právě v tuto chvíli narážíme na zásadní problém. Tím problémem se stává fakt, že až v novější době jsme schopni rozpoznat rozdíl mezi homosexuálním jednáním heterosexuálních jedinců a homosexualitou jako takovou. Ona výše zmíněná 4% jsou údajem poměrně novým a donedávna neznámým. 

Jestliže nahlédneme pod pokličku společného žití v místech, kde je velká koncentrace osob stejného pohlaví, jako jsou internáty, kasárna nebo věznice, zjistíme, že se zde homosexuální zkušenosti stávají poměrně běžnými. Platí to především o místech, kde je ztížen nebo dokonce znemožněn kontakt s opačným pohlavím (např. věznice). Počet osob praktikujících homosexuální vztahy je v takovém případě mnohem vyšší než ony 4%. Existuje velké množství žen, které měly ve věznici lesbický vztah a po svém propuštění se navrátily ke svým manželům a dětem a opět žily heterosexuálním životem. V takovém případě rozhodně nemůžeme mluvit o skutečné homosexualitě. Toto homosexuální chování je způsobeno vnějšími psychosociálními faktory a nikoliv osobními vnitřními dispozicemi, jak je tomu u skutečné homosexuality. 

Výsledky současných vědeckých výzkumů ukazují na skutečnost, že homosexualita (homosexuální orientace) je do značné míry podmíněna genetickým vybavením člověka, aniž by však docházelo k dědičnosti. Zatím se dost dobře neví, proč tyto genetické změny nastávají. Kromě toho bylo zjištěno, že během nitroděložního vývoje plodu ve druhé třetině těhotenství může vlivem hormonální nerovnováhy nebo jiných činitelů dojít k odlišnému utváření sexuálních center mezimozku. Dá se tedy říci, že v některých případech dochází ke vrozené dispozici k homosexuální orientaci.

Co říká k této problematice Bible ? Které její části hovoří o homosexualitě ? Texty, které bývají v této souvislosti zmiňovány, zahrnují ve Starém zákoně 1M 19,1-11 (události v Sodomě), Sd 19,14-30 (události v Gibeji),  3M 18,22 a 20,13 (rituální  předpisy „zákona svatosti“), v Novém zákoně Ř 1,22-27 (projevy modlářství), 1 Kor 6,9-11 (pod označením „nemravní“, „zvrácení“), 1 Tim 1,8-11 („zvrhlíci“). Někteří vykladači zmiňují v této souvislosti také vztahy Noemi a Rút (Rút 1,16-17) a Davida a Jónatana (1 Sam 18,1-4,  20,30.40-41,  2 Sam 1,26). Jde však ve všech těchto případech o homosexualitu, jak jí dnes rozumíme ?

Zaměřme se na dva nejčastěji uváděné texty. V případě 3M 18,22 se píše: “Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost“. Všimněme si souvislosti, do které je tento verš zasazen. Je to součást varování před pohanskými modloslužebnými praktikami okolních národů. Ve verši, který tomuto textu předchází, se setkáváme s varováním před lidskými oběťmi Molochovi. Vše je dáno do souvislosti se znesvěcením Božího jména. A ve  24. verši čteme: “Ničím z toho všeho se neznečišťuj, nebo tím vším se znečišťují pronárody, které před tebou vyháním.“ Sexuální vztahy mezi muži byly praktikovány pohanskými sousedy Izraele jako součást kultu. Šlo o modloslužbu, které se měl izraelský národ uchránit. Starý zákon nemluví ani tak o homosexualitě jako takové, ale především o konkrétním druhu modloslužby, před kterou je Izrael zcela právem varován.<

V Ř 1,26-27 je napsáno: “Proto je Bůh vydal v moc hanebných vášní. Jejich ženy zaměnily přirozený styk za nepřirozený a stejně i muži zanechali přirozeného styku se ženami a vzplanuli žádostí jeden k druhému, muži s muži provádějí hanebnosti a tak sami na sobě dostávají zaslouženou odplatu za svou scestnost.“ není toto snad jasné odsouzení homosexuality ? Všimněme si však pozorně, oč se zde jedná. Apoštol Pavel je znechucen sexuálním chováním v pozdně antické společnosti, která hledá cokoliv, čím by rozptýlila jednotvárnost svých životů. Experimenty se sexem nebyly výjimkou. Cosi jako manželská věrnost bylo již neznámé, jeden rozvod stíhal druhý, ale ani noví partneři nedokázali rozptýlit znuděnou římskou „vyšší společnost“. Což to tedy zkusit s „homosexuálním“ vztahem?  Toto je ona situace, ke které Pavel nechce a nemůže mlčet. Základním problémem však nebyla homosexualita jako taková (ta koneckonců nebyla ještě rozpoznávána), ale především úpadek římské civilizace, lenost, požitkářství a rozmařilost, ke které vede lidská pýcha (Ř 1,29-31, 1Kor 6,9-11)

Je jasné, že pro Písma Starého i Nového zákona je primární formou lidství vztah mezi mužem a ženou (1M 1,26-28, 2,22-25, Mk 10,6-7) a že homosexuální chování je tu pod soudem. Tvrdit o dříve zmíněných biblických textech, že v nich o sexualitu jako takovou vůbec nejde, je nepřesvědčivé. Totéž platí, obráceně, o pokusech spatřovat sexualitu ve vztazích Noemi s Rút nebo Davida s Jónatanem. Ukazuje se, že všechny texty, v nichž je odsuzováno homosexuální chování, mluví především o zavrženíhodných okolnostech jako je modlářství, sakrální prostituce, promiskuita, sexuální vztahy s dospívajícími, násilí nebo xenofobie. I pečlivý rozbor všech těchto míst tak nechává některé naše otázky nezodpovězeny. Na myšlenku vrozené „homosexuální orientace“ nebo „homosexuálního sklonu“ v Bibli nikde nenarazíme.

Tímto zjištěním však nemůžeme naše uvažování ukončit. Úkolem církve je vystavovat se Boží pravdě a v jejím světle se snažit o porozumění jevům nám dosud neznámým. Současně platí, že biblická teologie musí vždy promlouvat za církev Kristovu jako celek a nikoliv jen za jednu skupinu nebo konfesi. To vede k obezřetnosti a k vědomí provizornosti našich hledisek a závěrů. Odpovědné bohosloví se musí orientovat na biblické zvěsti, na evangeliu. A proto také a v této souvislosti především na problematice lidské existence před Bohem. Ta zahrnuje jak otázku plnosti lidství (včetně zkušenosti erotiky jako toho, co patří k dobrým darům života a k člověčenství, které má zobrazovat Boží vztah ke světu), tak i otázku hříchu (jako toho, co člověka a jeho svět Bohu vzdaluje a co Bůh v Kristu přemáhá a od čeho osvobozuje).

Co je to z biblického hlediska hřích, co je hřích ve své podstatě ? Teprve tam, kde si položíme a zodpovíme tuto otázku, budeme smět zkoumat a moudře vážit i jednotlivá místa biblického svědectví o této věci. Křesťanské bohosloví všech směrů a tradic je zajedno v tom, že klíčová místa biblického podání líčí hřích jako duchovní situaci člověka, který svému lidskému bytí rozumí jako mandátu k svévoli, k uchvácení role poslední autority ve všech věcech (1M 3,6) a který proto má své „já“ za nástroj k ovládání druhých za účelem osobního uspokojení (1M 4,5-9). Všechny možné situační „případnosti“ hříchu proto lze a je i třeba vnímat a chápat z tohoto zřetele.

Pod tento zorný úhel je třeba postavit i lidskou sexualitu – jakoukoliv, nikoliv jen tu, kterou pokládáme za nepřirozenou a kterou si zpravidla tak nějak přirozeně „ošklivíme“. Ale i tuto svou přirozenost musíme pod tento zorný úhel postavit: Ta není výjimkou, protože jsme „lidmi hříšné přirozenosti“ (Ř 3,10-12). A právě proto u ní nelze začínat. To je nedorozumění, ke kterému nás neopravňuje žádný biblický citát, byť by vypadal sebejednoznačněji. V hříchu jde o odpadnutí od Boha a jeho věcí a postavení se na jeho místo.

Vědět odkud začít však neznamená vědět si automaticky se vším rady, správně se zachovat, mít odpověď na všechny otázky. Zůstává ještě spousta problémů. Jde zpravidla o setkání s dosud nám neznámými jevy. Tady je více než kdy jindy namístě modlitba otevírající se světlu pravdy a očekávání na osmyslňující řeč, na poselství evangelia. Je to očekávání na to, čemu ještě plně nerozumíme.

V této souvislosti bychom chtěli aspoň krátce upozornit na existující křesťansky motivovaná stanoviska k problému homosexuality, na jejich ideová východiska a na jejich problémy.

Podle některých je sám homosexuální stav duchovní zvráceností, upadnutím do hříchu, kdy se člověk ocitá v moci zlého. Biblická místa, která mluví o homosexuálním jednání jsou interpretována tak, že se mezi stavem a jednáním nerozlišuje. To je postoj, který poznatky o genetických faktorech z dogmatických důvodů nepřijímá. V ekumenickém spektru křesťanských postojů představuje určitou krajnost. Zpravidla je spojen i s „homofobií“ – s odporem k lidem homosexuálně orientovaným a se strachem ze styku s nimi. Bývá vlastní i představitelům některých církví či denominací. Pastoračně je neúčinný, ba kontraproduktivní.

Podle jiných je homosexualita nemocí či neblahým návykem, za který (aspoň v některých případech) člověk bezprostředně nemůže, za který (za jeho léčení a odstranění) však smí a má převzít odpovědnost. Ani zastánci tohoto stanoviska většinou neznají nebo nepřijímají dnešní poznatky o příčinách homosexuality. Je to přístup, který může být v řadě případů pomocí (jistě pomáhá k rozptýlení určitých předsudků); ty, jichž se týká však může vést naopak k beznaději a frustraci.

Dosti rozšířený je postoj, který je poučený z poznatků o vlivu genetických faktorů, a proto připouští, že v řadě případů nelze změnu sexuální orientace homosexuálů očekávat a proto ani vyžadovat. Jeho zastánci přesto odmítají homosexuální orientaci pokládat za přirozenou a rozhodně odmítají tolerovat homosexuální chování. Ty, kdo tuto orientaci mají, nabádají k sexuální zdrženlivosti, třebaže jsou si dobře vědomi, jak je to po psychické i morální stránce náročné řešení, které předpokládá vyšší osobní duchovní úroveň, než je běžná. Z pastoračního hlediska je na tom tento přístup dost podobně, jako ten předešlý.

Ještě jiné je stanovisko, které z principiálních důvodů v případech vrozené náklonnosti k homosexualitě odmítá jakoukoli diskriminaci. Podle jeho zastánců stojí lidé s homosexuální orientací (v církvi i mimo ni) pod stejnými nároky a výzvami jako lidé s orientací heterosexuální. Jedněm i druhým patří pozvání k svobodě, k životu v poznané pravdě a k spolulidství, které odráží Boží náklonnost a věrnost. Handicap homosexuálů při realizaci jejich lidského poslání přirovnávají k handicapu lidí jinak mentálně či tělesně vybavených. Odmítají takovou pastoraci, která neosvobozuje, ale vede k frustraci. Je to přístup pastoračně účinný, obecně však zpravidla odmítaný.

Je zřejmé, že za tohoto stavu věcí je církev volána především k vnitřnímu rozhovoru a k růstu v poznání víry a pravdy, nikoliv k tomu, aby oslovovala veřejnost nějakými hotovými soudy nebo recepty. Předpokladem takového dialogu je ovšem ochota naslouchat druhému a věřit, že i jeho přístup má hlubokou motivaci, že vychází z víry, že není veden postranními úmysly, ale snahou účinně pomoci a nezpronevěřit se přitom Boží pravdě a úkolu být jejími svědky (1 Kor 4,1-5).

Jestliže nás má něco pohnout k větší odvaze víry, ať je to právě to co je opakem lidské bohorovnosti: ohled na druhé, na slabší a tápající, na svobodu lidského svědomí (1 Kor 10,24). To není jednání proti poznané pravdě: to je vstřícnost vůči pravdě ještě nepoznané, řídící se pravidlem lásky, toho, co za všech okolností „zůstává“, protože něco „vydrží“ (1 Kor 13,4-7). Takový ohled na druhé není ani zbabělostí ani lhostejností, ale úsilím o jasné obrysy evangelia v komplikovaném a nepřehledném světě. To je apoštolská svoboda (1 Kor 9,19-23). Svoboda ještě hlubší než poznání, že „nic není nečistého samo o sobě“ (Ř 14,14-22). Když ji mám, je to dar, „charisma“, mohu jej nechat vykonat své věci, ale nemohu jej vyžadovat od někoho druhého (Ř 15,1). Proto nemohu druhého kriminalizovat, když tímto darem v dostatečné míře nedisponuje. Znamenalo by to nutit jej k životu, který by nebyl prožíván jako oslava Dárce života (Ř 14,13).

Zdroj: http://www.bjb.cz/clanky/teologie/1454-homosexualita-text-vypracovany-teologickou-komisi-bjb-v-cr

Zveřejněno též ve Zpravodaji BJB 2000/1