„Upálit člověka neznamená obhajovat učení,  nýbrž zabít člověka!“

Po 45 letech u nás vychází  působivá obhajoba práva na svobodu myšlení z pera Stefana Zweiga SVĚDOMÍ PROTI NÁSILÍ  – Castelliův zápas s Kalvínem

„Upálit člověka neznamená obhajovat učení, nýbrž zabít člověka,“ prohlásil v 16. století kazatel a teolog Sebastian Castellio na adresu švýcarského reformátora Jana Kalvína, který měl zásadní podíl na justiční vraždě humanistického učence Miguela Serveta. Idealista Castellio, chudý jako kostelní myš, riskoval život, když obžaloval mocného Kalvína a proklamoval právo na svobodu myšlení. Tento boj „komára s velbloudem“ zevrubně a fascinujícím způsobem líčí Rakušan Stefan Zweig ve své knize SVĚDOMÍ PROTI NÁSILÍ. Dílo u nás vychází po 45 letech v edici Pozdní sběr nakladatelství PROSTOR, aby nám připomnělo, že západní demokracie stojí na těžce vybojovaných a prožitých hodnotách.

Kalvín a jeho cesta k moci

„Lidstvo, které vždy znovu podléhá sugestivním osobnostem, nepodřídilo se nikdy mužům trpělivým a spravedlivým, nýbrž vždycky jen velkým monomanům, kteří měli dost troufalosti vyhlásit svou pravdu za jedině možnou a svou vůli  za jediný zákon,“ píše v knize Svědomí proti násilí rakouský spisovatel Stefan Zweig, který s nástupem Hitlera k moci emigroval ze své vlasti. Středověký křesťanský reformátor Jan Kalvín je pro něho zástupcem oněch „monomanů“, kteří ve svém fanatismu používají násilnou diktaturu.

V první části knihy nás Zweig seznamuje s Kalvínovým zásadním dílem Institutio Christianae religionis (Učení křesťanského náboženství, 1535), kanonickým dílem protestantismu, a s osobností vychrtlého askety: „Nikdy neuzavře žádný kompromis, neboť mít pravdu a svou pravdu prosadit je vlastnost do té míry v něm převládající, že vůbec není schopen pochopit nebo představit si, že by někdo jiný mohl mít ze svého hlediska také pravdu.“ Podle Zweiga Kalvín nezná střední cestu; zná jen jednu, tu svou. Pro něho existuje buď všechno nebo nic, naprostá autorita nebo naprostá kapitulace.

Zweig strhujícím způsobem popisuje Kalvínovu cestu k moci, způsob jakým uskuteční své totalitní požadavky a přemění demokratickou Ženevu v teokratickou diktaturu, kde je ohrožena občanská existence každého, kdo se znelíbí duchovní vrchnosti. Kalvínův katechismus se zde stává státním zákonem, Kalvínova tvrdá ruka zasahuje do každodenního života a soukromí všech obyvatel: „Jsou zakázána divadla, zábavy, lidové slavnosti, tanec i hra  v jakékoli podobě; dokonce i tak nevinný sport jako bruslení budí v Kalvínovi záštiplnou zlobu…“ V Ženevě musí dokonce napříště zmlknout i kostelní zvony, neb podle Kalvína opravdově věřícímu není nutno připomínat jeho povinnost mrtvým kovem.

Zweig posléze analyzuje, jak se jedinému intelektuálnímu asketovi podařilo tak dokonale znásilnit existenci a štěstí tolika tisíců lidí: „Kalvínovo tajemství není nijak nové, je to věčné tajemství všech diktatur: teror… Ženeva nikdy neprožila tolik rozsudků smrti, trestů, mučení a vyobcování jako od okamžiku, co se zde ve jménu Božím ujal vlády Kalvín. Právem proto označuje Balzac Kalvínův náboženský teror za ještě hrůznější než všechny krvavé orgie Francouzské revoluce.“

Servet

Španělský učenec Miguel Servet a Kalvín byli vrstevníci a setkali se již v Paříži v době svých univerzitních studií; ale jejich vzájemná korespondence se rozvinula až po létech, v době, kdy se už Kalvín stal pánem Ženevy a Servet osobním lékařem viennského arcibiskupa. Servet byl podle Zweiga stejně fanaticky neústupný a sebevědomý jako Kalvín a chtěl dokázat vůdcům reformace, že reformovali církev naprosto nedostatečně.

„A je to naneštěstí právě Kalvín, k němuž tento zaslepenec pojme naprostou důvěru. Právě  od tohoto nejradikálnějšího a nejodvážnějšího oprávce evangelického učení očekává Servet pochopení pro ještě přísnější a smělejší výklad Písma…“ píše Zweig. „S neodbytnou naléhavostí mu píše jeden dopis za druhým. Nakonec pošle světově proslulému autorovi jeden exemplář jeho vlastního základního díla Institutio Christianae religionis tak, že mu na okrajích jako učitel školákovi vyznačí jeho domnělé chyby…“

Místo aby se měl Servet před Kalvínem na pozoru, pošle mu dokonce  k přečtení dosud nevytištěné ukázky svého připravovaného teologického díla, jehož obsah a zejména už titul musí Kalvína nanejvýš podráždit: „Servet nazval toto své vyznání ´Christianismi restitutio´, aby před celým světem očividně zdůraznil, že proti Kalvínově ´institutio´ (vybudování) je nutno postavit restitutio´ (přebudování).“

Servetův osud je tím zpečetěn, Kalvín neprodleně zahájí potřebné kroky, aby jediným úderem zničil jak kacíře, tak i jeho dílo. Kalvínova oběť končí nejohavnějším a nejhroznějším způsobem smrti: u kůlu, pozvolným smažením na malém ohni.

„Upálení Serveta, jak pochopili okamžitě všichni současníci, bylo morálním mezníkem reformace,“ píše Zweig. „V tomto století nebyla sice poprava jednotlivce nic nezvyklého; od pobřeží Španělska až daleko nahoru  k Severnímu moři a Britským ostrovům jsou tehdy pro slávu Kristovu pohlcováni ohněm nesčíslní kacíři… ale poprava Serveta je první ´náboženskou vraždou´ uvnitř reformace a prvním daleko viditelným popřením její základní ideje. Již sám pojem ´kacíř´ je pro evangelické učení absurdní, neboť právě ono přiznávalo každému právo na svobodný výklad… Kalvín upálením Serveta rázem roztrhal na kusy reformací vybojované právo na ´svobodu křesťanského člověka´, jediným skokem dohnal katolickou církev, která, budiž jí to přičteno ke cti, váhala přes tisíc let, než se odhodlala zaživa upálit člověka pro svévolný výklad křesťanské věrouky.“

Castellio

Zavraždění Serveta zděsilo i rozhořčilo svobodomyslné humanisty celé Evropy  i část protestantského duchovenstva, jenže většina z nich si tento názor nechává pro sebe. „Humánní povahy vždycky příliš snadno rezignují a usnadňují tak násilníkům jejich hru,“ komentuje to Zweig. Jedním z mála statečných, kdo se rozhodli Kalvínův čin odsoudit veřejně, je Sebastian Castellio, kazatel a teolog, působící v té době na univerzitě v Basileji.

„Ihned si uvědomil, že toto je rozhodující okamžik; zůstane-li tento tyranský skutek bez odpovědi, bude v Evropě odzvoněno svobodě ducha a násilí se stane právem,“ píše Zweig. „Odhodlaně dá v sázku vlastní život, aby zachránil život nesčíslných jiných lidí.“ Castellio sepíše manifest snášenlivosti, výzvu k humanitě. Aby cenzura dílo nezkonfiskovala, je tato výzva k záchraně nevinně pronásledovaných maskována jako zbožný teoretický traktátek, přetřásající otázku, zda kacíři mají být pronásledováni a jak by se s nimi mělo nakládat podle názoru mnoha starých, jakož i nových autorů. Na titulní list je vysázen vymyšlený vydavatel a stejně je fingováno i místo tisku (Magdeburk místo Basileje). „Ale při pozornějším pohledu zjistíme, že jsou zde vybrány jen takové názory, které rozsudek smrti nad kacíři prohlašují jednomyslně za nepřípustný.

A je zde i jedna duchaplná lest v této obsahově vážné knize – mezi těmito citovanými Kalvínovými odpůrci se objevuje i jeden, jehož názor musí hnout Kalvínovi zvlášť žlučí: není to nikdo jiný než sám Kalvín. Jeho vlastní dobrozdání, ovšem z doby, kdy byl ještě sám jedním z pronásledovaných, je v příkrém rozporu s jeho nynějším zaníceným voláním po ohni a meči. Kalvín, nelítostný vrah Serveta, je zde samým Kalvínem usvědčen z nekřesťanského jednání, neboť zde stojí černé na bílém, podepsáno jeho vlastním jménem: ´Je nekřesťanské pronásledovat se zbraní vyvržené  z církve a zbavovat je lidských práv….´“

„Castelliova slova byla tenkrát napsána jen v zájmu kacířů, jsou však zároveň i osvobozující výzvou pro všechny, kteří byli později pronásledováni jinými diktaturami za svou politickou nebo světonázorovou nezávislost,“ píše Zweig. „Pro všechny časy byl zde zahájen boj proti dědičnému nepříteli duchovní spravedlnosti, proti úzkoprsému fanatismu, který chce potlačit každý názor kromě názoru své strany, a staví proti němu vítězně onu ideu, která jediná může usmířit všechnu nevraživost světa: ideu tolerance.“

Boj „komára s velbloudem“

Jakmile se Kalvín dozvěděl, že Castellio a jeho přátelé v Basileji proti němu chystají spis, snažil se jeho vytištění a posléze šíření zabránit, ale bylo příliš pozdě, traktát ho předstihl, a když došel do Ženevy první exemplář, rozhořel se tam skutečný požár zděšení. Castellio píše další polemický spis Contra libellum Calvini, tentokrát již pod svým jménem, v němž z vraždy Serveta obžalovává Kalvína jako duchovního původce procesu a ženevský magistrát jako výkonnou úřední moc.

„Málokdy byl napsán proti duchovnímu despotovi ráznější polemický spis, a snad nikdy s tak vášnivou osvíceností…,“ píše Zweig. „Jenže Castelliův oslňující polemický spis a jeho skvělá výzva k snášenlivosti nemají ve skutečném světě naprosto žádný účinek, a to z nejprostšího a nejkrutějšího důvodu: protože tato kniha není vůbec dána do tisku, je na Kalvínův rozkaz již předem zardoušena cenzurou, dříve než by mohla otřást svědomím Evropy. V posledním okamžiku – když už začínají mezi nejdůvěrnějšími basilejskými přáteli kolovat její opisy a když už se chystá její vytištění – vyčenichali ženevští mocipáni, dobře obsloužení svými donašeči, jak životu nebezpečný útok proti jejich autoritě chystá Castellio.“

Kalvínova zášť je vůči Castelliovi vystupňována a jeho hlavním cílem se stane rozdrcení oponenta stejně jako v Servetově případu…

Stejně jako Castelliova slova má nadčasovou platnost také Zweigovo  dílo, které zevrubně a fascinujícím způsobem líčí, komentuje a analyzuje  středověký zápas o svobodu a toleranci. U nás vyšlo poprvé, záhadně opomenuto cenzory, na počátku normalizace v roce 1970 a svým poselstvím uchvátilo čtenáře, strádající v komunistické totalitě. Nyní vychází podruhé, aby nám připomnělo, že západní demokracie stojí na těžce vybojovaných a prožitých hodnotách.  

Stefan Zweig: SVĚDOMÍ PROTI NÁSILÍ. Castelliův zápas s Kalvínem (anotace)

Zweigova kniha, žánrově na pomezí eseje, románu a historické studie, vyšla poprvé ve Vídni v roce 1936, pouhé dva roky před pohlcením autorovy vlasti hitlerovským Německem. Ačkoliv její protagonisté – Castellio, Kalvín a Servet – jsou historické osobnosti 16. století, jedná se o vášnivou a povznášející obranu nejzákladnějších hodnot evropské civilizace: svobody, tolerance, života a lidskosti proti jakékoli znásilňující, totalitní ideologii.

 Castelliův zápas s Kalvínem, „boj komára se slonem“, ukazuje Zweig jako zápas neohroženého svědomí a myšlení jednotlivce s násilnou teokratickou diktaturou.  Jejich střetnutí vrcholí poté, co z Kalvínovy vůle dojde v Ženevě k upálení humanistického učence Miguela Serveta. Proti této justiční vraždě a na obranu dalších „kacířů“ vystoupí Sebastian Castellio a riskuje při tom vlastní život. Jako první formuluje ve své době převratnou teorii snášenlivosti a tolerance, jejíž jádro lze vystihnout slovy, že upálení kacíře není nic jiného než vražda a že „upálit člověka neznamená obhajovat učení, nýbrž zabít člověka“. Komár sice v zápase se slonem na čas podléhá, ale Castelliovy myšlenky a díla o několik desetiletí později ožívají v mnoha zemích Evropy a stávají se pevnou součástí evropského kulturního vědomí.

Český překlad vyšel poprvé na počátku normalizace v roce 1970; byla v tom nejspíš nepozornost nebo přetíženost tehdejších cenzorů. Čtenářům totiž muselo být jasné, že Zweigův esej je působivou obhajobou svobody proti každé totalitní ideologii, a čerpali z něj naději podobně jako čtenáři v roce 1936. Význam Svědomí proti násilí je však aktuální trvale. Připomíná nám, že Západ nestojí na ekonomickém růstu, konzumu nebo vyprázdněných byrokratických pravidlech, ale na těžce vybojovaných a prožitých hodnotách.

Z německého originálu Ein Gewissen gegen die Gewalt. Castellio gegen Calvin, vydaného nakladatelstvím S. Fischer Verlag ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 1954, přeložil Valter Feldstein
Odpovědný redaktor Radovan Beneš
Na frontispisu použita reprodukce rytiny Miguela Serveta od Christiana Fritzsche
Počet stran 272, MOC 297 Kč
Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2017
V českém jazyce vydání druhé, v nakladatelství PROSTOR první 

Zdroj: http://www.ceskenovinky.eu