9. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 5. 8. 2012           

„On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ Římanům 8,32

Minulý týden jsme, milé sestry a bratři, začali naše přemýšlení o kříži Ježíše Krista, o tomto centru a těžišti evangelijního příběhu. Soustředili jsme se ale prozatím jen na jednu rovinu významu ukřižování – na paradoxní obraz Boží slabosti, která je silnější než lidé, a která nutně proměňuje také naše vlastní chápání moci. Vždy znovu a znovu si to musíme v církvi připomínat, abychom neupadli do starého života založeného na sebestředném ovládání druhých. To je význam, který má kříž „pro nás“ a naši životní praxi.

My ale z Nového zákona víme, a dnešní text nám to připomíná, že je ještě jakýsi jiný a hlubší smysl kříže. Že Ježíšův kříž není jen „pro nás“, ale také „za nás“. Nás, hříšné a takto k smrti odsouzené, Ježíš svou smrtí na kříži zastoupil. To je vyznání, které patří k základu křesťanské víry.

Verš, který jsme před okamžikem četli z Pavlovy epištoly do Říma, sice výslovně o ukřižování nemluví, ale přece rozumíme, že je tady řeč právě o kříži Ježíše Krista, jako o místu soudu a milosti. Soud a milost – Boží „ne“ a „ano“, se tady setkávají v jediné větě, v jednom jediném krátkém obratu. Zatímco soud je shrnut ve slově „vydal“, milost je shrnuta ve slově „za nás“. Podívejme se teď na ta slova podrobněji. Obou těchto výrazů se v Novém zákoně hojně využívá právě v souvislosti s osobou Ježíše. Ježíš je vydáván – Bůh jej vydal, Jidáš jej vydal, židé jej vydali… A na druhé straně se zase opakuje tvrzení, že Ježíš žil a žije svůj život a kříž za nás – za nás se modlí, za nás umírá, za nás nese ponížení a odmítnutí. „Vydal“ a „za nás“ – to jsou dva různé pohledy na člověka – dvě různé a přece stejně pravdivé výpovědi o lidské existenci.

První slovo z těchto dvou, je vždy slovo „vydal“. Je to totiž slovo pro člověka přirozené a známé. Tomu nějak rozumíme, to se i v našem životě dostalo a dostává ke slovu.

„Vydat“ někoho, to znamená, vyhodit ho ze sebe – exkomunikovat ho ze svého nitra, ze svého srdce. Odpojit předivo svého soucitu a lásky. Vypovědět vazbu vztahu. Boží soud, shrnutý ve slově „vydal“ – ten soud, kterého se obáváme, a který zároveň chápeme a uznáváme v jeho přísné logice a spravedlnosti, znamená, že Bůh už s námi nechce nic mít. Že už se mnou nechce nic mít. Že pro tisíceré zklamání, které jsme mu připravili svým nepěkným životem, svými selháními, nevěrnostmi a tvrdostí srdce, mračí se teď nad námi jako hrnčíř nad nepovedenou, prasklou nádobou. Že už mu nestojíme ani za to, aby nás znovu prohnětl a proměnil v něco krásnějšího a podařenějšího. Místo toho budeme „vydáni“ – pohozeni, někam do stínu, mimo Boží pohled a zájem – někam za roh stvoření, někam do tmy, kde je pláč a skřípění zubů (Matouš 8,12), abychom tam, napůl živí a napůl mrtví, chytali prach…

Jestliže ale říkáme, že kříž představuje Boží soud, musíme také domyslet, že tento soud nezůstává někde nad námi a mimo nás, ale je realizován lidskýma rukama, lidskou vůlí. Boží soud, to není nic nadpřirozeného. Kříž je dřevo stojící na zemi. Na stejné zemi, na které stojíme i my. A tak Boží odsouzení skrze kříž prosakuje do našeho konkrétního života, vztahů, rozhodování.

Takový Boží soud – prosáklý do našeho života znamená, že i my jedni druhé takto vydáváme – vzdáváme se vzájemného vztahu, vzájemné odpovědnosti. Ne snad nějak bezdůvodně. Vždyť i my k tomu, stejně jako Hospodin, máme dobrý důvod. Důvod, který nikdo nemůže snadno zpochybnit. I nám jde o věc spravedlnosti. Někdo nás zklamal, zklamává. Někdo se i v našem vzájemném vztahu ukazuje být prasklým hrncem, do kterého jsme docela zbytečně lili naši lásku, pomoc, obětavost. A k čemu? Jen k našemu zarmoucení a bolesti. A tak se uchylujeme k lidsko-Božskému soudu, ve kterém si, oprávněně a definitivně, vyoperováváme ty druhé z našeho nitra a vydáváme je do tmy. Mažeme si je z telefonu. Když nám klepou na dveře, říkáme jim: „neznám Vás“, nebo se rovnou, tak trochu jako Pán Bůh, tváříme, že prostě nejsme doma. Může nám někdo něco takového vyčítat? A můžeme my snad vyčítat Bohu, že nás takto odsuzuje? Vždyť každá trpělivost jednou přeteče. A kdo věčně odpouští, ten ze sebe nechá dělat hlupáka. Nechává se zneužívat. My přece nejsme hlupáci, ani Bůh není hlupák.

Kdybychom tady skončili, nebyla by to nepravda. Muselo by nám to, chtě nechtě stačit. Jenže tady jsme pouze v polovině našeho verše. A musíme – tedy smíme, se nyní obrátit k tomu druhému slovu kříže – k slovu milosti, které zní „za nás“. Na rozdíl od spravedlivého Božího a lidského soudu, Boží a lidská milost není nijak samozřejmá. Neodpovídá příliš přirozeným představám o tom, že každý má být odpovědný sám za sebe a že vina musí být po zásluze potrestána. Nad Boží milostí zůstává člověku rozum stát. Přiléhavě pro ni platí verš, který zpíváme v jedné písni – „Na to rozum nestačí, jak nás Bůh uchem jehly protlačí…“

Co tedy znamená to slovo „za nás“. Jak mu máme rozumět? Myslím, že až příliš často se při úvahách nad tímto slovem nechávají lidé unášet do oblasti spekulací o jakémsi nebeském účtování. V těchto představách Bůh vystupuje jako puntičkářský a přísný účetní, který nemůže člověku jen tak odpustit, protože by mu nesedělo jeho nadpřirozené účetnictví. A proto je zapotřebí Ježíše, aby zaplatil dluh, který je ve skutečnosti náš. Pořádek musí být.

Přiznám se, že takový výklad Ježíšova kříže mi připadá příliš schematický.

Myslím, že slovo „za nás“, znamená spíš tu překvapující dobrou zprávu, že svůj život, se vší jeho váhou a bolestí, nemusíme vláčet na svých zádech sami. Že tady smí být někdo, kdo je ochotný jít s námi a dokonce místo nás, za nás – tam, kam my už nemůžeme. A že to není „proti pravidlům“, ale naopak, že to tak Bůh chce a k takovému zástupnictví nás volá. To je evangelium – před Bohem a jeho soudem nestojíme jako izolovaní jednotlivci. Ježíš nás může a chce zastoupit. Skrze Krista je to pravda o člověku, že nestojíme ve světě jako kůly v plotě, ale jsme k sobě svázáni pouty odpovědnosti a lásky. Můžeme se zastoupit. Můžeme vykonat něco pro druhé a za druhé. Můžeme si navzájem nést břemena, aniž bychom kladli podmínku vyváženosti a vyžadovali splacení dluhu do posledního puntíku.

Když pozorně čteme Písmo, vidíme, že v náznaku bylo toto evangelium zástupnosti slyšitelné už ve Starém zákoně. Izák, ležící na obětní hranici podle vší logiky a spravedlnosti patřil Bohu. Bůh ho přivedl na svět a Bůh si ho mohl také vzít. Izákův otec Abraham to poslušně uznal. Muselo mu to, chtě nechtě, stačit. Pak ale přišla ke slovu milost. V jediném momentu se vyjevilo evangelium lidské zástupnosti. Lidský život může být vykoupen.

Ježíš tuto pravdu zástupnosti pochopil a uskutečnil. Ve své poslušnosti se stal člověkem takovým, jaký měl a má být. Stal se novým Adamem. Všude tam, kde lidé přestávají žít a umírat jen pro sebe a za sebe a začínají žít a umírat pro druhé a za druhé, roste z tohoto nového Adama Boží království. Roste nový člověk.

Právě to znamenají poslední slova našeho dnešního verše: Spolu s Kristem nám Bůh daroval všecko. Není to žádný nadpřirozený mechanismus, žádné nebeské účetnictví. Docela konkrétně a hmatatelně se nám v Kristu a jeho ukřižování otevírá možnost žít jinak než prasklé hrnce, žít pro druhé, odpouštět si své nedokonalosti a stávat se tak účastníky Boží vlády ve světě.  

Zdroj: www.topolka.estranky.cz