„Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu“ (Lk 4,18). Pán, Pomazaný Duchem, přináší radostnou zvěst chudým. Všechno, co hlásá Ježíš - a hlásáme také my kněží - je radostnou zvěstí. Jásotem evangelní radosti toho, kdo byl pomazán jako hříšník olejem odpuštění a olejem poslání obdržel charisma, aby poskytoval pomazání druhým. 

Kněz stejně jako Ježíš dává této zvěsti radost celou svojí osobou. Když pronáší homilii, pokud možno krátkou, činí tak s radostí, jež se dotýká srdce jeho lidu prostřednictvím Slova, kterým se jej Pán dotknul v jeho modlitbě. Kněz jako každý učedník-misionář činí tuto zvěst radostnou celým svým bytím. 

A na druhé straně, právě ty nejmenší detaily nejlépe obsáhnou a předají radost, jak všichni ze zkušenosti známe. Zejména takové, kdy někdo jediným krůčkem navíc způsobí, že se milosrdenství přelije do země nikoho; takové detaily, jako když se někdo rozhodne konkretizovat a stanovit si den a hodinu nějakého setkání; detail toho, kdo s jemnou ochotou dovolí, aby byl použit jeho čas.

Radostná zvěst se může jevit jen jako jiný způsob, jak říci „evangelium“, „dobrá zpráva“. Obsahuje však něco, co zahrnuje všechno ostatní: radost evangelia. Obsahuje v sobě všechno, protože je radostí sama v sobě.

Radostná zvěst je drahocenná perla evangelia. Není to předmět, je to poslání. Ví to ten, kdo zakouší „sladkou, útěchyplnou radost ze šíření evangelia“ (Evangelii gaudium, 10).

Radostná zvěst se rodí Pomazáním. První „velké kněžské pomazání“ Ježíšovi uděluje Duch svatý v Mariině lůně.

V oněch dnech radostné Zvěstování přimělo Panenskou Matku zazpívat hymnus Magnificat, naplnilo posvátným mlčením srdce jejího snoubence Josefa a způsobilo, že se Jan radostně pohnul v lůně svojí matky Alžběty.Dnes se Ježíš vrací do Nazareta a radost Ducha v malé zdejší synagoze obnovuje toto Pomazání: Duch na něm spočinul a pomazal jej olejem radosti (srov. Žl 45,8).

Radostná zvěst. Jediné Slovo – evangelium – se ve chvíli zvěstování stává radostnou a milosrdnou pravdou. Nikdo ať se nesnaží separovat tyto tři milosti evangelia: jeho Pravdu, o níž nelze vyjednávat; jeho Milosrdenství, které je bezpodmínečné pro všechny hříšníky, a jeho Radost, která je vnitřní a inkluzivní. Pravda, milosrdenství a radost – všechny tři společně. 

Pravda radostné zvěsti nikdy nebude moci být pouhou abstraktní pravdou jako ty, které se do lidského života plně nevtělí, protože se cítí pohodlněji v tištěné liteře knihy. 

Milosrdenství radostné zvěsti se nikdy nesmí stát falešnou útrpností, která ponechává hříšníka v jeho bídě, protože mu nepodá pomocnou ruku, aby se postavil na nohy, a nedoprovází jej dále v jeho snažení. 

Tato zvěst nikdy nemůže být smutná či neutrální, protože je výrazem zcela osobní radosti, „radosti Otce, který chce, aby nezahynul nikdo z jeho maličkých“ (Evangelii gaudium, 237), Ježíšovou radostí pozorující, že chudí jsou evangelizováni a maličcí přicházejí pro dobrou zvěst (srov. tamt., 5). 

Radosti evangelia – používám nyní plurál, neboť jsou mnohé a různé podle toho, jak je chce Duch udělovat v každé době, každému člověku a v každé jednotlivé kultuře – jsou radosti speciální. Je třeba je dát do nových měchů, o kterých mluví Pán, když poukazuje na novost svého poselství. 

Chci se spolu s vámi, drazí kněží, drazí bratři, podělit o tři obrazy nových měchů, ve kterých se radostná zvěst dobře uchovává – a je potřeba ji uchovávat - nezkysne a štědře se z nich rozdává.

Jedním z obrazů radostné zvěsti jsou kamenné džbány z Kány (srov. Jan 2,6). V jednom detailu dobře odrážejí dokonalost Matky Boží, Panny Marie. Evangelium říká, že „je naplnili až po okraj“ (Jan 2,7). Představuji si, že někdo ze služebníků se přitom tázavě díval na Marii, zda to tak stačí, a ona pokynula, aby přidali ještě jedno vědro. Marie je nový měch nakažlivé plnosti. Bez Matky Boží, drazí, nemůžeme ve svém kněžství jít vpřed! Ona „je malou služebnicí Otce, která ve chvále překypuje radostí“ (Evangelii gaudium, 286), pohotovou Matkou, která hned po té, co ve svém netknutém lůně počala Slovo života, jde navštívit svojí příbuznou Alžbětu, aby jí posloužila. Její nakažlivá plnost nám umožňuje překonat pokušení strachu - onen nedostatek odvahy nechat se naplnit až po okraj i více a onu bojácnost vydat se mezi druhé šířit radost. Nic takového, neboť „radost evangelia naplňuje srdce i celý život těch, kdo se setkávají s Ježíšem“ (tamt. , 1).

Druhým obrazem radostné zvěsti, o který se s vámi chci podělit, je onen džbán a dřevěné vědro, se kterými přišla Samaritánka v pravé poledne za plného slunce navážit vodu (srov. Jan 4,5-30). Dobře vyjadřuje jednu podstatnou otázku, totiž konkrétnost. Pán, který je Pramenem živé vody, neměl čím načerpat vodu, aby si dopřál doušku. Samaritánka nabrala vědrem ze svého džbánu a Pánovu žízeň utišila. Ještě více ji však utišila vyznáním svých konkrétních hříchů. Milosrdenstvím překypující Duch svatý zatřásl měchem oné samařské duše a sestoupil na všechny obyvatele oné vesničky, kteří prosili Pána, aby u nich zůstal.  Nový měch s touto inkluzivní konkrétností nám Pán daroval v samaritánské duši, kterou byla Matka Tereza z Kalkaty. Povolal ji slovy: „Žízním.“ „Moje maličká, pojď a nes mne do doupat ubožáků. Pojď, buď mým světlem. Nemohu jít sám. Neznají mne a proto mne nechtějí. Přines mne k nim.“ A ona, počínaje jedním konkrétním člověkem, šla a s úsměvem i způsobem, jímž se rukama dotýkala ran, přinášela radostnou zvěst všem. Způsob, jakým se dotýkat ran, je kněžské pohlazení nemocných a zoufajících. Kněz je mužem jemnocitu. Konkrétnosti a jemnocitu!

Třetím obrazem radostné zvěsti je obrovský měch probodeného Pánova Srdce: mírná, pokorná a skrovná integrita, která všechny přitahuje k sobě. Od Něho se musíme naučit, že zvěstovat velkou radost těm, kdo jsou velmi chudí, nelze jinak než uctivě a pokorně, ba poníženě. Evangelizace nemůže být domýšlivá, nýbrž konkrétní, jemnocitná a pokorná. Taková evangelizace bude radostná. Nemůže být domýšlivá. Integrita pravdy nemůže být rigidní, protože pravda se stala tělem, stala se jemnocitem, dítětem, člověkem a na kříži se stala hříchem (srov. 2 Kor 5,21). Duch zvěstuje a učí „celé pravdě“ (Jan 16,13) a nebojí se ji dávat po doušcích. Duch nám v každé chvíli poví, co máme říci svým oponentům (srov. Mt 10,19), a osvítí krůček, který v té chvíli můžeme učinit. Tato mírumilovná integrita dává radost chudým, oživuje hříšníky a umožňuje se nadechnout těm, kdo jsou utiskováni démonem.

Drazí kněží, rozjímáním nad těmito třemi měchy a napitím se z nich, ať má radostná zvěst v nás nakažlivou plnost, kterou Matka Boží předává celou svou bytostí, inkluzivní konkrétnost zvěstování Samaritánky a mírumilovnou integritu, s níž Duch prýští a nepřetržitě se šíří z probodeného Srdce našeho Pána Ježíše.

Homilie papeže Františka

Přeložil Milan Glaser 

Zdroj: www.radiovaticana.cz