V prvotní církvi existovaly různé tendence, které hrozily rozbít její jednotu, ale nikdy nezvítězily. Církev nikdy neztratila vědomí jednoty, i když v ní existovaly různé sbory - třeba ty nové, které se duchovně neorientovaly podle Mojžíšova zákona a těm starým se musely jevit jako neodpovědné. 

Ty nové povstaly z misijní práce apoštola Pavla, avšak právě on vyhlašoval Jeruzalém za matku všech sborů, nových jako starých. O starých původních Dvanácti apoštolech učil, že oni svým svědectvím o vzkříšení Krista založili církev. 

Na tom nic nezměnil Pavlův spor s nimi o svobodu jeho evangelia od zákona. Ten spor skončil tím, že Pavel a Barnabáš si podali ruce s Petrem, Jakubem a Janem na stvrzení dohody: oni půjdou mezi židy, Pavel s Barnabášem mezi pohany. Když si srovnáte Pavlovo vylíčení tohoto sporu v 1. a 2. kapitole listu Galatským s Lukášovým vylíčením v 15. kapitole Skutků, zjistíte rozdíl: obrazu církve ve Skutcích apoštolů nebudete moci tak důvěřovat, jako obrazu Pavlovu, který je také starší a pochází z vlastní Pavlovy ruky. 

Ti staří apoštolové se naprosto shodli s Pavlem, že Pánem církve je živý Kristus, k němuž je otevřena nová cesta víry pro všechny. K této shodě došlo přesto, že první apoštolové nebyli teologové a nemohli chápat, ba ani vidět dosah rozdílů ve víře. Pavel, ač svou myšlenkovou bystrostí, pochopením Krista a víry v něho bude vždycky převyšovat každého člověka, podal si s nimi ruku ke společné práci.

Jeruzalémský sbor nebyl jediný, který vznikl před Pavlem. Takových sborů bylo víc v Sýrii, Palestině i v Římě, ale o jejich víře a živ tě víme málo. Pokud však jsou původu židokřesťanského, dopídíme se jistých podstatných známek, jimiž se budou lišit od sborů, které založil Pavel z pohanů. 

Jeruzalémský sbor si z počátku nebyl ani dobře vědom, čím se liší od židovské synagogy, od níž převzal presbyterní systém. Ten se však mohl prosadit jen omezeně, neboť v Jeruzalémě žil apoštol Petr a někteří z Dvanácti, kteří řídili sbor. Později se v Jeruzalémě stal vedoucí autoritou Jakub, bratr Páně. Mezi židokřesťanskými sbory získal Jeruzalémský sbor výjimečné postavení, které uznával i Pavel. Z toho zvláštního výjimečného duchovního postavení vyplynulo právo vybírat od ostatních sborů jakousi daň ve formě sbírky pro jeruzalémské chudé. 

Z toho, co víme o apoštolském koncilu, na němž Pavel musel tvrdě bojovat o nezávislost svých sborů, vysvítá, že byly ve hře dva různé koncepty církve: autoritářský a duchovní. Ten první se rád opíral o právní povinnosti, ten druhý je naopak zcela vylučoval. Chtěli bychom vidět, že Pavlův koncept (duchovní) zvítězil na celé čáře, ale skutečnost byla jiná. 

Staří apoštolové učinili vůči apoštolovi Pavlovi tři ústupky: Pavel bude tak jako oni pokládán za apoštola, jeho kázání, svobodné od zákona, bylo uznáno, že pochází od Krista a sbory, které založil, byly schváleny jako sbory Ježíše Krista. Avšak trvalá opozice ukazuje, že židokřesťanští apoštolové nepochopili učení o Kristu, ani jeho pojetí církve. Zpečetěný mír nepřekonal úplně opozici. 

Pavel vyslovil souhlas s minimálním požadavkem apoštolů: daň chudým nebo svatým v Jeruzalémě. Zvláště druhý list Korintským svědčí, jak svědomitě ten závazek plnil. Uvedl dokonce svůj život v nebezpečí tím, že sbírku pro chudé přinesl do Jeruzaléma osobně. Jednota církve byla zachována, i když neměla dostatečný teologický základ. Proto opozice nesložila zbraně, až konečně kanonická legální, autoritářská koncepce církve zvítězila nad Pavlovou.

Dokonce vznikly spisy, přisuzované Pavlovi, které však podporovaly protipavlovskou koncepci církve, i když místy naopak z Pavla vycházely. Říkáme jim „pastorální“, 1 a 2 Tm a Tt a Žd. Byly přijaty do Nového zákona, ale jsou dokladem, že Pavlova duchovní koncepce se z církve vytrácela.

Josef Veselý

Zdroj: Evangelický týdeník - Kostnické jiskry 2017/6