Četl jsem po ránu Kostnické jiskry a článek od bratra Šlechty z Pardubic na téma – Jak vykládat Jericho.

Ono je to vlastně o tom, jak vykládat a vnímat celou Bibli. Pravověrní hrozí liberalismem a mají hrůzu z toho, že pokud nebudeme věřit doslova tomu, co je v Bibli napsáno, pak zpochybníme i to, co řekl Pán Ježíš a apoštol Pavel o Adamovi a o hříchu a vlastně ztratíme víru. A tak jedni navrhují, aby se těžko přijatelné a vysvětlitelné pasáže v Bibli  obcházely a nevyučovaly. Nebo naopak se krveprolévání zduchovňovalo.

Naše víra nesmí být ohrožena tím, že věda objevila, že realita o Jerichu je jiná, než se píše v Bibli. A že byla zredigována a upravena autory kánonu v pozdější době babylonského exilu? Jak to, že víru však liberální profesor Bič,  astrofyzik Jiří Grygar, nebo evoluční biolog a kněz zároveň Marek Orco Vácha  neztratili? Podle pravověrných věří špatně. Podle mě hledají smysl  zvěsti tam, kde se  v Bibli mluví v obrazech a  berou doslova to, co bylo řečeno a nepochybně lze vnímat jako doslovné.

Jak to poznají a roztřídí? Jednoduše. Tam, kde je biblické tvrzení v rozporu s vědeckým poznáním, je někde chyba. Může být na obou stranách. A chybu je třeba najít  a správně pojmenovat, anebo vyhodnotit situaci tak, že chyby nejsou důležité pro mou víru, že důležitý je smysl zvěsti, a nehrotit rozpor. Je třeba vycházet z předpokladu, že víra a věda se nevylučují, ale jsou to dvě různá poznání a výklady téže skutečnosti.

Pán Ježíš v podobenství  o hřivnách mluvil o penězích.  Pravověrní to však vykládají  „duchovně“. Pán Ježíš mluvil obrazně o Adamovi, pravověrní to vykládají doslovně. Problém a nedorozumění není mezi pravou vírou, která všechněm postačí, ale  mezi  interpretací Písma lidmi vzdělanými a nevzdělanými. Jak vzdělaní i nevzdělaní mohou být upřímně věřícími, to se nevylučuje. Ani jedni si však nemohou dělat nárok na pravověrnost  a vnucovat svou zbožnost a své poznání jiným, jak se to zvlášť u baptistů děje. Písmo mluví o stvoření člověka z prachu země. Proč? Protože  všichni si mohli ověřit, že  po smrti se člověk na prach rozpadne v průběhu času. Vědecká komunita však dnes ví, že i ten prach zemský je stvořitelským dílem, protože všechny známé prvky Mendělejevovy soustavy, dnes  doplněné o kvazi částice z Cernu,  jsou pozůstatkem  výbuchů vodíkových supernov ve starém vesmíru. Ať někdo ví, nebo neví, vždy je pro něj a pro jeho víru a vnímání světa rozhodující, zda věří ve Stvořitele, nebo náhodu. Tím stvořitelské dílo a biblickou zvěst vnímá věřící vědec ještě z širšího kontextu, než byla původně myšlená. A takových případů lze najít víc.

Archeologie, paleontologie a další vědy nemají za prioritu negovat Bibli. Někdy jí potvrzují, někdy dokazují, že autoři fabulovali a domýšleli a svá tvrzení a  to vše dodatečně dokazovali tvrzením, že psali inspirovaní Božím Duchem, což vyplývá na povrch  při srovnání s objevenou realitou jako objektivní nepravda. Toto vědomí, že Bibli psali svými znalostmi, kulturou  a kdoví čím ještě omezení lidé, nemusí nutně znamenat ztrátu víry v Boha, když nebudu doslova věřit tomu, co napsali, nebo co dodatečně vybrali do Biblického kánonu, ale budou pátrat po tom, proč to psali a za jakým účelem. Proč  Pán Ježíš a posléze apoštol Pavel citoval Starý zákon a navazoval na něj? Protože  to bylo to nejdůvěryhodnější Písmo, které v jeho době existovalo a všichni na něm stavěli a všichni ( židé ) na něm zakládali nejen svou víru, ale i  společenské uspořádání. Nemohl tehdejším lidem vysvětlovat Boží záměry na jiných příkladech, než na těch, které znali.

Co z toho plyne? To, že Písmo je nutno interpretovat - vykládat  s ohledem na jeho smysl a s ohledem na to, co je psáno doslovně a co jako obraz, nebo lidská představa, mýtus a legenda, báseň a proroctví. Nikoli s domýšlivostí  vlastnictví konečné pravdy, která je nekritizovatelná a nevyvratitelná. Potom jsou také s otazníkem důvody, proč některá  křesťanská společenství mají své vlastní  předpisy a praxi, kterým dávají přednost před tím, co se píše v Bibli. Dogmatika není nic jiného, než  výraz lidského pochopení  nebo nepochopení Bible a výkladu Písma, které vychází z úrovně znalostí, které jsou dostupné v době, ve které žil daný dogmatik. Dnes nevěříme stejně jako Luther ani Kalvín, ani jako anabaptisté, ani jako středověcí katolíci. To nemůže nikdo popřít. Věříme však všichni ve stejného Boha, ale věříme jinak. Tak jinak věří dva křesťané, kteří sedí ve stejné lavici v kostele. Ani jeden není před Boží tváří cennější, nebo méně cennější, než ten druhý. A tak máme vnímat i sebe navzájem.  Jinak se místo Boží církve vytvářejí sekty a pravověrná ghetta neomylných, ale zaručeně upřímných křesťanů, kteří věří doslova všemu, co je napsáno v Bibli a podle toho se navzájem třídí na lepší a horší, nebo na věrné a odpadlíky.  Před 20 lety jsem Bibli rozuměl jinak, než dnes. Každý se měníme a všechno se mění a  ten, kdo tvrdí opak, popírá vědu a rozum, které jsou stejným Božím darem, jako víra.

S pozdravem

Ing. Jan Kvasnička
Cheb

Zde je ten článek z Kostnických jisker:

Vážená redakce,
tento e-mail Vám píšu s velkými rozpaky. Uvědomuji si, že jeho obsah je nekonformní a může být pro někoho nestravitelný. Mám obavy, že právě proto bude redakcí preventivně odmítnut, aby byla chráněna dětinská víra běžných čtenářů ET. Ale není dětinskost předstupněm dospělosti: "Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě, když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské" (1 K 13,11). Opravdu překonal ?
V ET-KJ 3/2017 mne stejně jako jiné čtenáře zaujal článek "Jak učit Jericho". V hlavě mi stále zvoní větička "Nelžeme dětem". Bude však čtenářům přijatelná moje stejně provokativní otázka Jak učit Mojžíše? a Jak učit hebrejštinu a hebrejské písmo? A co takhle nelhat sami sobě ?

Abych svým dětem a vnoučatům nelhal o evangeliu, vědí už ode mne že "není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni" (Sk 4,12) a také, že "máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí" (1 Ko 15,19). Teprve přijmou-li tuto víru nejen mé, ale jakékoliv děti nikoliv jako nějakou lidskou hypotézu, ale jako dar od Pána Boha, mohu si být jist, "že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu, nedokáže ty naše děti odloučit od lásky Boží... (Ř 8,38). Je-li evangelium evangeliem, nemůže být vyprázdněno našimi po-chybnými spekulacemi o tom, co je evangelium (Ga 1,6-9).

Takže proč by nás měl uvádět do rozpaků ten biblický příběh o Jerichu? Proč si tak houževnatě přejeme, aby ta skupinka osvobozených otroků surově vyvraždila obyvatele toho města, jež při jejich průchodu kolem bylo už staletí v troskách? Nevypovídá takové pojetí fundamentalismu něco spíš o nás? Proč tak bez zájmu lhostejně pomíjíme mnohem závažnější a neoddiskutovatelnější historický fakt, že kolem trosek toho Jericha procházel nárůdek osvobozených otroků do země, jež jim byla zaslíbena Božím požehnáním? A že už před třemi tisíci lety dostali požehnání a předpověď, že hlavní město jejich země bude v centru pozornosti všech národů světa?Kterému jinému hlavnímu městu se přihodilo totéž? Ta pozornost světa k nim nebude vždycky laskavá. Otevřete-li si Nehemiáše 3, 33-35 a 4,1.2, najdete v Bibli už před třemi tisíci lety zapsanou předlohu ke všem těm stížnostem, jimiž dnešní potomci tehdejších Arabů neúnavně zásobují OSN. Kdo navštíví dnešní Jeruzalém dnes, uvidí stejné prostředí, jaké bylo před třemi tisíci lety (Nehemiáš 4,12-24). Dodnes stavitelé Jeruzaléma musí v jedné ruce držet zednickou lžíci a ve druhé zbraň. Tak se text Bible věrohodně promítá do dnešní doby. Není to dostatečný a mnohem důležitější důkaz věrohodnosti textu Bible, i když o nelichotí naší duchovní sentimentální fantazií?

K 21. století a tedy i k nám promlouvají nejen dějiny archeologie, ale i dějiny etnografie a dějiny lingvistiky. Ač tyto vědy nejsou Božím slovem, nejsou prolhané, nemáme důvod jim nevěřit. Takže když se od prof. Biče z jeho "Dějin Starého zákona" dozvíme, že hebrejština, kterou je psána Bible, se jako jazyk konsolidovala teprve čtyři století po příchodu přišelců do zaslíbené země smísením jejich jazyka s jazykem původních obyvatel, musíme se smířit s tím, že Mojžíš nemohl mluvit jazykem, který ještě neexistoval, tedy hebrejsky. A nemohl psát kvadratickým písmem, které vynalezli až Féničané asi 100 let před odvlečením Židů do babylonského zajetí. Někdy v 8. století před n. l. nechal izraelský král Ezechiáš vykopat vodovod do Jeruzaléma. (2 Kr 20,20) Král nechal kopat vodovod ze dvou stran. V místě, kde se oba kopající týmy setkaly, vysekaly do skály zápis o této události, informačně mnohem bohatší než ten biblický záznam. To, co se nevešlo do Bible, vešlo se na skálu. (viz: www.Bible, tunel Krále Ezechiáše.cz) A tento nápis prokazatelně pocházející z 8. století před n. l. není ještě psán kvadratickým písmem dnešního Tenachu. V té době se kvadratické písmo teprve začínalo kdesi u Féničanů rodit. A ještě dlouho trvalo, než se stalo vlastnictvím židovských zajatců v Babyloně, aby jím zapsali Písmo. Ten dodnes nepočetný nárůdek, ať chceme nebo nechceme, se stal požehnáním pro všechny obyvatele světa. Kromě toho, že byli vyvoleni, aby dali lidstvu Bibli a s Biblí i Mesiáše, který jiný podobný národ dal světu 120 nositelů Nobelových cen a tisíce vynikajících spisovatelů, filosofů, učitelů, lékařů, politiků? Nikdo není víc slepý než ten, kdo to odmítá vidět. Stejně jako je pro mne záhadou moje vlastní víra v Mesiáše Ježíše, je mi záhadou i vznik houževnatého křesťanského antisemitismu. Poradí mi někdo ?

Miroslav Šlechta, Pardubice