Přes veškeré nedostatky, které kolem sebe dnes a denně v politickém životě vidíme, věřím v demokratickou politiku. Proto předem upozorňuji, že tomu, kdo na ni nevěří, se tento článek asi nebude líbit.

Islamisté jsou přesvědčeni, že demokracie je v rozporu s Boží vůlí. Zákonodárcem může být jedině Alláh, a ten zjevil svou vůli v Koránu. Korán je dostačující pro organizaci života společnosti – a co je navíc, je hřích. Demokratická politika nepřipadá v úvahu, protože o pravdě se nedá hlasovat.

Některé křesťanské okrajové skupiny mají názor podobný. Z listu Římanům přece víme, že veškerá vrchnost je od Boha; proto hlasování nemůže nic podstatného ovlivnit – Bůh si stejně prosadí své záměry. Politika je záležitost tohoto světa – proč se s ní špinit?

Tyto dvě skupiny v naší zemi moc početné nejsou. Početnější je třetí skupina, kterou tvoří lidé přesvědčení, že politické dění u nás „někdo řídí“. Politiky, kteří jsou vidět, považují za nastrčené figurky. Za pomyslné nitky tahá někdo v pozadí. Podle těchto lidí na tom demokratické volby mohou změnit jen málo.

Na tomto názoru něco málo je. Nelze říci, že „to někdo řídí“, ale určitě platí, že „se to někdo snaží řídit“. Odtud tajné nahrávky, odtud načasování jejích zveřejnění, odtud snaha koupit významné deníky nebo televizní stanice. Z tohoto soudku je ovšem i práce PR agentur, které vymýšlejí účinný politický marketing, zejména předvolební kampaně.

Rozhodně ale nikdo neřídí naši politiku. Mnozí se o to snaží, proto mezi sebou navzájem bojují, proto na sebe navzájem chystají pasti, ale proto také uzavírají koalice nebo různá spojenectví. Mnohé síly – a mnohé počiny, třeba ono zmíněné zveřejňování tajných nahrávek – se snaží ovlivnit volby. Odpovědnost voliče pak spočívá ve snaze odhalit jednak to, co daný politik (či daná strana) skutečně chce, a rovněž do jaké míry se tomu či onomu politikovi dá skutečně věřit. Jinými slovy, neměli bychom se nechat uchlácholit hezkými řečmi, ale měli bychom rovněž zkoumat motivy politiků.

To ovšem nelze dělat jinak, než že se člověk o politiku dlouhodobě zajímá, případně se v ní sám angažuje. Čím více někdo věří na nějaké spiknutí, na to, že to „někdo všechno řídí“, tím menší chuť má angažovat se v politice, tím méně na demokratickou politiku věří. Pak hlásá podobné hlášky jako „volby nic nezmění – kdyby něco změnit mohly, dávno by je zrušili“. To je laciný defétismus a je mi moc líto, že někdy takto mluví i křesťané.

V České republice existuje ještě jedna poměrně početná skupina, a bohužel jsou v ní hojně zastoupeni i křesťané. Nazval bych je „skupinou zásadových“. Ti třeba nikdy nebudou volit lidovce, protože Daniel Herman vítal dalajlámu. Nebo nebudou volit „socany“, protože Sobotka nedodržel slovo, když nakonec nepodal demisi. Nebo nebudou volit zelené, protože podporují sňatky homosexuálů. Nebudou volit TOPku, protože je příliš prounijní. Jsou tak zásadoví, že nakonec volí nějakou obskurní stranu, nebo nechají svůj hlas ve volbách rovnou propadnout.

Pokud si člověk chce nějak zdůvodnit, proč nevolit tu nebo onu stranu, vždycky si pádný důvod najde. Stejně jako si najde důvod, proč politický proces rovnou bojkotovat. Češi v tom mají tradici, která se nezrodila až za komunismu. Už v Rakousku-Uhersku před první světovou válkou Češi dlouho bojkotovali říšský parlament. Sami se připravovali o možnost cokoli pozitivně ovlivnit. „Nebude-li úplně po našem, tak s vámi nehrajeme.“

Nijak se netajím tím, že se angažuji v KDU-ČSL. Mnozí mi napsali: „Lidovce bych nikdy nevolil, protože…“ A často následoval nějaký důvod, kterému jsem dobře rozuměl. Jenže je za tím neporozumění, co je to demokratická politika. Pokud by členové stran měli na sto procent souhlasit se vším, co jejich strana prosazuje, měli bychom tady stovky, či tisíce pidistran. Mně se třeba nelíbí, že KDU-ČSL prosazuje zavedení eura. (Ostatně, nelíbí se mi i jiné věci.) Ale na druhé straně považuji za důležité prosazovat dobrou prorodinnou politiku. A neznám jinou stranu, která by v tomto ohledu dělala více. A hlavně jsem tuto stranu poznal zevnitř. V pražské organizaci nedávno proběhly primárky do podzimních parlamentních voleb. To v jiných stranách vesměs nemají. Přední představitelé strany jsou v neustálém dialogu s členskou základnou. Kdo chce, má příležitost zajít si na pivo s předsedou Pavlem Bělobrádkem, nebo navštívit třeba europoslance Pavla Svobodu, abych jmenoval alespoň někoho konkrétně.

Plně respektuji křesťany, kteří „kopou“ za jinou stranu. Samozřejmě, nemusíme se shodnout v tom, co považujeme za nejdůležitější. Já ale považuji za nejdůležitější, aby lidé drželi slovo a nedělali podrazy. Proto jsem rád, když poctivý člověk vstoupí do nějaké strany s tím, že se bude snažit v rámci strany prosazovat slušné jednání a dobrý program. Samozřejmě, už slyším: „Jak ale může být někdo v téhle straně, když…“ A bude následovat nějaký důvod, kterému rozumím. Jenže tuto zemi nevylepšíme tím, když budeme pěstovat spiklenecké teorie a k demokratickému procesu se obrátíme zády. Pak se nedivme, jak to zde vypadá, necháváme-li volný prostor gaunerům.

Demokratická politika je zdlouhavá a náročná. Výsledky nevidíte hned. A někdy dokonce prohrajete. Proto se mnoha lidem zdá neatraktivní. Na křesťanství samotném nás mnohdy uchvacují veliké věci: Ježíšovy zázraky, mocné divy, zachycené ve Skutcích apoštolů, velké věci, které se dějí dnes při veleúspěšných evangelizacích třeba v Africe nebo ve Střední Americe. Díky Bohu za to vše! Jenže v Písmu rovněž čteme, že ovocem Ducha svatého je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. To jsou takové neokázalé věci, zvláště pokud se je snažíte žít, a některé z nich vám moc nejdou. Třeba ta laskavost, že? Nebo věrnost? Nebo sebeovládání? Jak jste na tom se vzteklostí?

Možná je to tím, že už jsem relativně starý (i když si někdy připadám jako mládenec), ale moje čtyřicetiletá křesťanská zkušenost mi říká, že drobná práce, ať už v církvi nebo v politice, je náročnější, ale z dlouhodobého hlediska mnohem plodnější než silácké řeči a vehementně zastávané názory.

22. května 2017

Dan Drápal

Zdroj: http://dan-drapal.cz