Vážené sbory, dovoluji si reagovat na Vaše návrhy na Sjezd delegátů BJB v Praze dne 22.4.2017. Na sjezdu samotném nebylo možné všechny návrhy projednávat a i projednávané byly diskutovány méně než by si zasloužily. V dopise nebudu psát o teologii, odpusťte prosím také o odpuštění případných nepřesností v pojmenování.

Vážený sbore v Aši. vážím si toho, že usilujete o jednotu církve i o Boží požehnání. K Vašemu zdůvodnění, proč by žena neměla být kazatelkou bych doplnil verš s Bible (1.Ko 14,34) - ženy nechť ve shromážděních mlčí. Tolik Bible.

A nyní praxe. V našem sboru povzbuzujeme ženy, aby měly z kazatelny svědectví o životě s Bohem, přednášejí básně, zpívají, modlí se. Mají domácí skupinku, kde se navzájem učí. Učí naše nejmladší posluchače v dětské besídce. V jiných sborech přednášejí z kazatelny - kážou - biblické úvahy, které si připravují samostatně.

Odkud pochází tato praxe? Jedním z příkladů jsou ženy, které byly s učedníky a staraly se o Pána Ježíše. Tytéž ženy se staly prvními zvěstovatelkami vzkříšeného Pána Ježíše Krista. Ženy ve Filipech byly prvními Evropany, co přijaly Krista. Rychle přeskočím téměř dva tisíce let k počátkům poválečné baptistické práce v Československu. Zde  vznikl sbor, který vznikl modlitební skupinky sester. Sestry poté přirozeně pokračovaly ve sborové práci, i když do sboru přibyli muži. Ve výše uvedených případech to vypadalo, jakoby Pán Bůh vyvolil ženy k tomu či onomu duchovnímu úkolu - být svědectvím o vzkříšeném Kristu. Ne tak, že by ženy ve své pýše přinášely jiné evangelium a vynášely se nad muže.

Někdy jakoby Pán Bůh ukazoval věrnost a víru žen a nevěru a nevíru mužů. Toto jsem zažil i já při práci na Božím díle. Věrnost a odvaha druhých může vést hříšníka k pokání a nápravě. Zažili jsme to nejednou i jako Jednota při společných jednáních. Sestrám byly svěřeny úkoly, sestry se úkolu dobře zhostily, zjistily nepořádek a škodu, která se Jednotě stala. Bratři se v soukromí nad touto škodou rozhořčovali, ale když bratři měli při jednání nazvat škodu škodou, hřích hříchem, tak se jako malí kluci schovali za ženské sukně a jejich odvaha byla pryč. Díky této ne-odvaze, ne-víře a ne-rozhodnosti bratrů jsme nenazvali hřích hříchem a nevyzvali hříšníky k pokání. Kde je konec těm, které jsme měli vyzvat k pokání? Ty, kteří dobře začali jsme nejen nechali klopýtnout, ale ani jsme je nepozvali, aby složili svůj hřích, své břímě u kříže Krista Ježíše. Tolik o službě žen v církvi ve služebných úlohách.

V posledních letech si některé sbory zvolily ženy za (spolu)kazatelky. Tuto praxi zavedli před cca 10 lety ve sboru tehdejšího místopředsedy Výkonného výboru a nyní se tak stalo v pražském sboru. Proč se sbory tehdy či nyní takto rozhodly nevím, ani nevím zda je to dobře. Bylo by dobré zeptat se oněch sborů na důvody této volby i na zkušenosti s touto službou. Jako Jednota zaměstnáváme ženy na duchovních pozicích v našem učilišti - škole Dorkas - jako pastorační pracovnici pro studentky této školy. Myslím, že zde jde o službu užitečnou a vítanou, praxe nám říká, že je dobré, když bratr slouží pastoračně především bratrům a sestra sestrám. Také jsem nikdy neslyšel proti této práci nejmenších námitek. Je zde ještě jedna sestra, která je, či donedávna byla zaměstnaná jako duchovní. Jedná se o učitelku a pastorku kazatelů či budoucích kazatelů v učilišti, které sice dle zakladatele nemá nic společného s naší Jednotou, ale z kterého vycházejí bratři usilující o úřady kazatelů v našich sborech. Zde by myslím bylo na místě svědectví o práci pastorky a učitelky kazatelů.

Milý sbore v Aši, možná je to Váš úkol. Získat svědectví o práci žen - pastorek, učitelek a spolukazatelek. To by mohlo podpořit Váš návrh, či pomoci s jeho upřesněním. Co se týče břemen, která na ženy klademe. Je pro mě jako muže zahanbující vidět, co všechno necháváme ženy za nás odpracovat, ať v domácnostech, ve sborech, i v Jednotě. A v tom, v čem máme být jako muži věrní, selháváme. Začalo to už u Adama. Útěchou mi je, že milost Boží dosud trvá. 

Vážené sbory v Kroměříži a v Lovosicích. Z Vašich návrhů vidím hlubokou znalost katolického učení i odpor k němu. Katolické učení neznám, co mne však v naší Jednotě znepokojuje je katolická praxe a to praxe předkoncilní. Bratři katolíci mezi námi - pokud to budou číst - doufám prominou, že praxi předkoncilního katolicismu, kvůli jehož nereformovatelnosti přišla Reformace, budu zkráceně nazývat katolictví.

Učení o trojím lidu jsme přijali na přelomu tisíciletí. Dle tohoto učení jedni pracují a platí daně, druzí daně vybírají a třetí daně přijímají a za všechny se modlí. Výkonný výbor a poté i většina Jednoty se přihlásila k této centrální doktríně katolictví. U té však nezůstalo. Další přejatou praxí jsou simonie. Úřad či finance bylo možno získat výměnou za podporu té či oné strany. Další praxí jsou obročí respektive mnohoobročenství. Duchovním náleží plat nikoli za práci a námahu, ale pouze za titul, za to že vyzískali obročí s důchodem. Těchto obročí je možné mít více, dle politické šikovnosti duchovního. Moderně to nazýváme vícezdrojovým financováním. Je možné zůstat ve svém zaměstnání a přijmout titul duchovního. Nechat se platit za to, že chodím do kostela. Nikdo se však nesmí ptát, zda a jak se tak děje. Tím by se narušila skrytá - okultní - podstata této praxe.

Vážení kroměřížští a lovosičtí! Pokud chcete bojovat s katolictvím u nás v Jednotě - mám naději že ano - tak směle do toho! Máte mojí plnou podporu. Jako Jednota, nebo alespoň někteří z ní, bychom měli pojmenovat co se stalo, uznat že bylo a je špatné toto praktikovat, poprosit sbory, aby se výše uvedeného vystříhaly. Jenom tak můžeme narušit okultní kruh, který nás již téměř dvacet let svazuje. 

A nyní co s Vámi pražští křesťané? Navrhujete velmi vítanou diskuzi o tom, jak napomínat hříšníky. To se potřebujeme učit a kdybychom to uměli, vyvarovali bychom se mnohého katolictví, mnohého okultismu zmíněného v předchozích odstavcích. Cílem napomínání není utvrzení se ve vlastní dokonalosti, ale náprava vztahů mezi lidmi i mezi Bohem a lidmi.

Zároveň jste byli sami napomenuti ostatními sbory pro odvahu vašeho kazatele neskrývat své postoje. I já jsem pro Vaše napomenutí. Ne kvůli odvaze, které se nám nedostává, ale proto, že bratr kazatel vyjádřil souhlas s jednáním, které je Biblí i tradicí zapovězené. Bratr kazatel se nepokusil vzít svá slova zpět, nepokusil se zmírnit svůj výrok. Slova vyslovil, když byl dotazován bratrem - říkejme mu Velký Tazatel. Tazatel položil otázku záludnou, která devadesát šest procent křesťanů netrápí. Kdyby Tazatelova otázka zněla: Věříš, že se má dodržovat Desatero? Věříš, že věrnost Bohu, věrnost rodině je důležitější než touhy a žádosti tělesné? Myslím, že by bratr kazatel odpověděl jinak. Žel místo otázky, která se dotýká každého zněla otázka na zpolitizovaná čtyři procenta. Bratr kazatel se nerozumně pokoušel čtyři procenta hájit, jako by šlo o obranu černochů proti plantážníkům nebo nevolníků proti úředníkům - ač se čtyřem procentům občanů žádná újma ani v církvi, ani ve světě neděje.

Proč jsem souhlasil s napomenutím sboru i bratra kazatele, byť bytostně nesouhlasím s inkvizicí? (Hle, další katolicismus) Protože hřích zůstává hříchem. Protože tu nejsem, abych hříšníka omlouval, ale abych mu nabídl setkání s Ježíšem. A On řekl: Ani já tě neodsuzuji. Jdi a nehřeš více.

Jeden extrém je kamenování zjevných hříšníků a hříšný život v skrytu. Druhý je otevřeně hříšný život bez pokání a bez snahy o nápravu. Ježíš pomáhá svým učedníkům jít úzkou cestou omilostněných a radostných kajícníků.

Je nutné veřejně napomenout staršího sboru či dokonce kazatele? Nebo to byl dobově a kulturně podmíněný biblický příkaz? Myslím, že napomenutí by se mělo dít tam, kde k poklesku došlo. Kazatele či starší nevyjímaje. Ti naši nejsou - na rozdíl od jiných církví - postaveni nad laiky, touhy a nedostatky lidského těla se jim nevyhýbají. Byl by hřích jim odmítat pomocnou ruku, když upadnou.

Jsem tedy pro vyloučení Vašeho pražského sboru ze společného obecenství? Nikoli! Rád bych, abychom společně šli úzkou cestou za Ježíšem. U lidí to je nemožné, ale u Boha je možné všechno.

Odvaha napomenutého bratra kazatele neskrývat svůj postoj - byť z mého a věřím že i biblického pohledu chybný - Vám budiž příkladem. 

Ašští, závěrem dopisu Vás znovu vyzývám, abyste prozkoumali službu žen v naší Jednotě a přinesli důkazy podporující či upravující Váš návrh. Kéž bychom se neschovávali za ženské sukně.

Kroměřížští a Lovosičtí, kéž bych byl v boji s katolictvím tak horlivý jako vy. A kéž byste pomohli v Jednotě vymýtit výše uvedená falešná učení z naší praxe.

Pražští, nyní jste v zorném poli všech. Jste jedni z prvních, kdo vyjadřují názor, ač vědí, že za něj budou napomenuti. Kéž by napomenutí vedlo k nápravě, k přiblížení se k Bohu, k většímu studiu Bible. Tím byste byli všem dobrým příkladem. 

Váš v Kristu

Petr Moses