Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Notabene - Hydepark baptistů
Hledej
 
Je a Bohuslav   Vytvoření registrace
Článků < 7 dní: 0, článků celkem: 4401, komentáře < 7 dní: 11, komentářů celkem: 4057, adminů: 23, uživatelů: 2313
Orientační tabule
· Vstupní brána
· Cestičky
· Zákoutí
· Základy
· Kořeny
· Počteníčko
· Lavičky
· Kompost
· Altánek
· Pozvat do parku
· Parkové úpravy
· Máš slovo
· Cvrkot
· Na výsluní
 

Petr Chelčický

Martin Luther King

Hesla Jednoty bratrské

Hesla Jednoty bratrské


Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Hudba
Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Publikace

Počítadlo
Zaznamenali jsme

5 997 240

přístupů od leden 2004


Kdo je Online
Právě je 12 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Fundamentalisti
Na jedné výplatní listině - Philippian Fellowship

Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

fundamentální vs. fundamentalistický

Jak se dívat na křesťanský fundamentalismus?

Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.

Baptismus mezi evangelikalismem, liberalismem a fundamentalismem

Americký evangelikalismus a fundamentalismus

Radikalismus a fundamentalismus


Kořeny
Kdo jsou baptisté?
Zřízení BJB 1930

Zásady BJB z r. 1929

VZNIK A ZÁSADY 1929
Vyznání víry z r. 1886
Apoštolské vyznání víry

Kořeny baptistického hnutí


Okno
www stránky evropských a světových baptistů

Základy

Základní dokumenty BJB v ČR


Rozhovor: Křesťanství je už tak nepřitažlivé, že je vlastně zajímavé
Posted on Čtvrtek, 29. červen 2017 @ 09:57:43 CEST Vložil: Mainstream

Zamyšlení poslal Nepřihlášený

Víra pomáhá odbourávat úzkosti a deprese, to psychiatrie ví. V naší tradici to byla po staletí víra křesťanská. Ale dnes? Jak může inteligentní člověk věřit „pohádce“ o Bohu, který se stal na chvíli člověkem? Má vůbec křesťanství co říct dnešnímu, dejme tomu, vysokoškolákovi? Povídáme si s Jáchymem Gondášem, baptistickým kazatelem a učitelem ve škole.

Protože nemá telefon, domlouvali jsme si rozhovor po mailu. Napsal mi, že si mě vyzvedne na tramvajové zastávce a pak půjdeme k němu domů, že bydlí za rohem. Vygooglovala jsem si, jak vypadá, a čekala vousatého mladého muže vážného vzhledu. Jak ho tak vyhlížím do dálky, přifrčí ke mně o hlavu menší pokérovaný kluk v kraťasech, evidentně dobře naložený, a povídá: „Čekáte na mě?“ „Ne,“ řeknu a myslím si – vem si prkno, chlapče, a vodjeď. Tak jsme se potkali.

Jáchymu Gondášovi je čtyřicet let, je ženatý a má dvě děti. Na moje otázky odpovídá stylem „tak, když už se na to ptáte…“ a dost těžko hledá slova. To je mi sympatické.


Když se zeptáte mladších lidí, jestli věří v Boha, nebo si vezmete do rukou statistiku, vypadá to, že křesťanství, minimálně v Čechách, končí. Nebo ne?

Řekl bych, že je to možná naopak. Jsme děti postmoderny. To, co nás zaujme, musí být menšinový, trošku blbý, trošku náročný a ne úplně příjemný, pak nás to přitáhne. Většinovost odrazuje. A křesťanství má teď dobrou šanci nabrat nový dech. Už je tak nepřitažlivý, že vlastně začíná být zajímavý.

Čím? Učí nás, jak správně žít?

To je taková zažitá představa, že křesťanství je jakýsi morální systém, který nám říká, co a jak máme dělat, a my se pak jenom snažíme to dodržovat. Že je to taková příručka na šťastný život. Myslím, že to je karikatura.

Když to není cesta ke štěstí, tak k čemu?

Štěstí je dobré pro pohany. To je meta, za kterou jde řecké myšlení a různé sebe očišťující tradice. Křesťan by o štěstí moc mluvit neměl. Nejde za štěstím, hledá Boha a radost.

Jaký je rozdíl mezi radostí a štěstím?

Pro mě slovo štěstí příliš zavání hrou, jako že mi jde karta, že se mi daří. Ale radost je podle mě možné zažít i v bolesti, v utrpení nebo v nějaké krizi. Radost, která prosvítí těžké období, o tu jde. A ani ta radost by neměla být posvátná kráva, je potřeba někdy vydržet bez ní. Neměla by být cílem, ale je to dobrý průvodní znak. Protože na druhou stranu křesťané, kteří jsou celoživotně neradostní, jsou podezřelí. Když tam není ta občasná radost, sedí to na zadku a je to divný.

Musím se přiznat, že mě dost odrazuje takový ten přilepený, jakoby šíleně trpělivý úsměv, mají ho většinou mladí věřící.

Vím, o čem mluvíte, občas to mám taky tak. Třeba se mi stane, že jdu po ulici, vidím zapáleného misionáře, a říkám si, co to je za troubu, a prostoupí mě pocit, že s ním nemám nic společného. Ale pak si řeknu, vždyť on se tu snaží v hrubých rysech zvěstovat zvěst, v kterou já věřím taky! Nemusí mi být zrovna sympatický, ale je to můj bratr v Kristu. Když si to uvědomím, cítím se jako trouba spíš já.

Pochybujete někdy o tom, že je Bůh?

Zrovna o tomhle ne, ale určitá míra pochybností k víře patří. Někdo je může prožívat ve formě mystiky – tzv. temných nocí, někdo to má v intelektuální rovině a někdo se zase nemůže usadit v církvi a říká si, jestli nedělá špatně, že je v tomhle divným podniku. Každý to prožívá jinak.

Napadlo vás někdy, že to s Ježíšem mohlo být jinak, než píše bible?

Myslím, že to bylo v mnoha věcech jinak. Biblická zvěst je ve své podstatě zkratka. Ale zároveň netrpím vnitřní pochybností o tom podstatném. A to proto, že mě to dost nepříjemně zaskočilo.

Co vás nepříjemně zaskočilo?

Že je ten Pán Bůh zrovna takový. Rád bych ho viděl jinak. Já sám chci být zdravý, živý, veselý, žít v harmonii s celým světem. A bylo by fajn, kdyby i můj vzor měl pěknou rodinu, dělal samé dobré věci a umřel v osmdesáti obklopen přáteli. A přitom je můj Pán někdo, kdo se nechal zabít pár moulama. Naplnění stylu života, o který mně jde, nedosáhl.

Jak jste se vlastně dostal k víře? Vyrůstal jste v ní?

Moji rodiče jsou dokonce až deklarativní ateisté. Chodil jsem do skautského oddílu a tatínek jednoho kamaráda byl teolog. Povídali jsme si spolu. Ale myslím, že lidi povolává Bůh. Za příliš urputnou misijní snahou se může skrývat nedůvěra v Boží moc. Nevyjádřená obava, že Bůh potřebuje, abychom ostatním vysvětlili, jak že to vlastně myslí. Zařídili to za něj. Takže k vaší otázce – já jsem se nemusel nikam dostávat, spíš jsem neúspěšně odolával. Bylo to dost nepříjemný.

To jste už druhý člověk, od kterého to slyším. Prvním byl ekonom Tomáš Sedláček. Když jsem se ho ptala, jak přišel k víře, taky mi odpověděl, že si to nevybral a že to bylo dost nepříjemný. Jak to myslíte?

Že jde opravdu do tuhého, že na vás Bůh sahá, že vás k něčemu volá, že On je v akci, se pozná podle toho, že před ním začnete jakoby prchat.

Osvícení není blesk z čistého nebe?

Takové popisy existují ve všech náboženských tradicích. Někdo má asi to obrácení k Bohu spektakulárnější, estetičtější. Třeba se to v něm zlomí při západu slunce nebo se mu podlomí kolena při pohledu na padající list. Ale já jsem spíš emocionálně natvrdlej, mně to došlo až zpětně. Najednou jsem si všimnul, že dřív jsem se chodil do kostela vztekat, se čtením bible jsem příšerně zápasil a najednou jsem si uvědomil, že se vlastně už cítím být na té vnitřní straně, ne vně. Moje zkušenost je, že když Pán Bůh něco dělá, je to dost strašidelný. Začal ke mně mluvit v různých situacích nebo skrz kázání. A já jsem si říkal: Tohle nechci, to je na mě moc, to je nějaký moc seriózní.

Jak na vás mluvil?

Tím nemyslím žádný hlas, ani vnitřní. Spíš jsem cítil, že se mě to týká, že před tím nemůžu uhnout, nemůžu se tvářit, že se mě to netýká. Kázání se mi často nelíbila, byla na mě moc osobní. Vlastně mi bylo nepříjemné to dotýkání se mého nitra, mého přemýšlení, mé touhy být samostatný, sám za sebe. Chtěl jsem být za svůj život a svá rozhodnutí plně zodpovědný a najednou jsem měl pocit, že mi někdo říká: „Ty patříš mně.“ Člověk ve dvacátém století nechce slyšet, že někomu patří. Když už, tak chceme, aby tu byl Bůh pro nás. Takové vehikulum pro naše potřeby, touhy a neštěstíčka. A on najednou přijde a řekne: „Ale tady se nikdo neptá, co chceš ty. Já chci tebe.“

Ale proč jste tu bibli četl, když vás nebavila? Proč jste chodil do kostela, když vám tam nebylo dobře?

No, asi právě proto. Už v osmnácti mi docházelo, že když budu dělat jenom věci, které jsou mi příjemné, tak se nikam nedostanu. Když cítím protitlak, znamená to, že se děje něco zajímavého. A když jsem přišel poprvé do kostela a nelíbilo se mi tam, když mě štvalo, co pan farář říkal, byl to pro mě signál, že to se mnou něco dělá. Když někam přijdu a říkám si, tady se cítím nějak stísněně, tak mi to na něco sahá. A vůbec se to netýká jen náboženských otázek.

Křesťanský filosof Ladislav Hejdánek dokonce říká, že pravé křesťanství není náboženství. Nevíte, jak to myslel?

Takzvaně nenáboženská interpretace křesťanství je v kurzu už téměř sto let a taky je mi sympatická. Vychází z toho, že náboženství je určitý společenský jev, pomocí něhož se lidé obracejí k Bohu. A ta nenáboženská tradice říká, že je to naopak, to Bůh se obrací k nám a obejde se bez našich kejklí. Skutečné křesťanství člověka spíš vysvléká, než že by ho obléklo do kabátu nějaké náboženské tradice, v které se cítí v bezpečí.

Hejdánek dokonce říká, že Ježíš byl první ateista.

V jistém smyslu ano. Lidi si Boha vždycky nějak zobrazovali. A pak přišel Ježíš a úplně zrušil kultické náboženství.

Ten by asi koukal, kdyby přišel do Vatikánu…

Co by tam dělal? Ne, tohle byla dost jízlivá poznámka, to vlastně říkat nechci. Římskokatolická církev je obrovský organismus, já v sobě žádné odsouzení necítím. Mám mezi katolíky mnoho přátel a často jim rozumím líp než jiným křesťanským tradicím, které by mi měly být bližší.

Takže vy chápete tu katolickou pompu?
Vždyť je to hezký! Ono se furt říká pompa, ale o co jde? Především o nádherný barokní umění. Podívejte, katolíci uctívají zdobený oltář, kalvinisti zase prázdnou stěnu. Co je lepší? Podle mě je to věc určitého teologického vkusu a dobových souvislostí.

Jak se vám jako protestantovi líbí papež František? Zajímá vás vůbec, co dělá?

Ale jo. Beru ho jako bratra v Kristu, který má určité břemeno, definované svou tradicí. Přijde mi osvěžující, že je tam teď člověk, který vyjadřuje potřeby lidí a jejich nouzi. V tomhle ohledu mě oslovuje. Je ale zajímavé sledovat, jak působí na lidi, kteří jsou mimo křesťanský kontext.

Celkem ho berou, ne?

Ano, působí na ně hodně. Ale asi že jsem od přírody spíš podezřívavý, ve chvíli, kdy někdo takhle hodně působí, se mi to na jednu stranu líbí, ale na druhou stranu mě to děsí. Když se všem líbíte, je to podezřelý. My lidi nejsme tak chytří, jak si o sobě rádi myslíme. Když se velká většina na něčem shodne, je to pravděpodobně spíš blbost.

Hodně lidí na světě i u nás se hlásí k buddhismu. Zdá se, že je dnes pro lidi přitažlivější než křesťanství. Čím to je?

Řekl bych, že dnes je nejžádanější spotřební spiritualita. Sáhnu do bonboniéry a ten buddhismus vypadá supr. Není organizovaný, nemá boha, je exotický čili zajímavý i esteticky a to stačí k tomu, že se cítíte být buddhistou. Kdybyste to ale studovala, zjistila byste, že třeba vadžrajána, jeden z nejsilnějších buddhistických proudů, je ve skutečnosti velmi klerikální a někdy i antiintelektuální a s tím už byste měla problémy. Buddhismus tak, jak je chápaný na Západě, jsou často jen takové chipsy. Stejně jako různé ezoterní proudy na pomezí psychologie, osobnostního rozvoje s trochou té spirituality. A podle mě dojde přirozeně k tomu, že lidi zjistí, že mají hlad. Že už mají těch chipsů plné zuby. A pak možná začnou hlouběji vstupovat do různých tradic, každý podle toho, odkud zaslechne volání. Začneme naplno zapojovat mozek, city a intuici a bude úplně jedno, jestli se zabýváme křesťanstvím, buddhismem nebo nějakou mimoevropskou tradicí. Nechci to nikomu brát, ale fakt je, že v buddhismu ještě neproběhl ten zlom historické kritiky, který už křesťanství prodělalo.

Dělá podle vás víra lidi lepšími?

Ne. Akorát víte, že se bez Boha neobejdete, jinak jsme stejní.

Jak se vaše víra projevuje v běžném životě?

Řekl bych, že mě z mého vypjatého individualismu vtáhla do komunity. Uvědomil jsem si, že člověk prostě není svůj. Došlo mi, že nepatřím sobě, že mě Pán Bůh volá k tomu, abych žil společně s ostatními. Moji rodiče mají tendenci žít si své soukromí sami v bytě. Vlastně jsem nic jiného neznal. A najednou se mi rozpadly stěny toho mého pomyslného příbytku a zůstalo mi jenom místo, kam chodí a zase odcházejí lidi a kde je to vlastně takový průchozí. Dítěti, které sedávalo u televize a doma nikdy nevidělo návštěvu, to rozbilo zdi. Žiju spíš pod deštníkem. Zrovna dneska k nám přijde parta lidí a budeme si číst Homéra, povídat si a popíjet.

Koho zvete, věřící?

Kohokoliv. Podle mě by člověk měl žít v takových kruzích. Máme vnitřní kruh, který tvoří rodina a příbuzní. Ten kruh ale musí být prostupný pro další kruh. Pro mě tvoří ten další kruh společenství věřících. Ale i tohle společenství musí být prostupné, protože jinak hrozí nebezpečí uzavření, sektářství. Takže musím mít další kruh přátel, kteří nemají s křesťanskou tradicí nic společného. A já se snažím u nás doma vytvářet místo, kde se všichni mohou potkávat. Chodí sem hodně lidí, od dvacetiletých vysokoškoláků přes sedmdesátileté katolické tetičky. Sedí tu profesor vedle punkového kamaráda s čírem. Tahle divočina mi dává smysl.

Umíte upoutat pozornost, dobře mluvit, vysvětlit i obtížné věci. Ale kdybych byla nevěřící, stejně bych měla problém uvěřit v Krista, který vstal z mrtvých. Je to dost těžké, víte to?
Hodně lidí si myslí, že k víře je potřeba velká míra slaboduchosti. Já je trochu i chápu. Problém vzkříšení náš sekulární mozek prostě nebere, nejde to. Je to vyloženě mystický prvek, a když mu chceme přitakat, musí se rozum trochu zlomit. Tohle se nedá uhrát logikou, jenom vírou. Ježíš sám o sobě říká „jsem kamenem úrazu“, to je něco, o co zakopneme, rozbijeme si koleno a pak buď řekneme jo, nebo řekneme ne, a to je celý.

Zdroj: www.psychologie.cz


 
Příbuzné odkazy
· Více o Zamyšlení
· Novinky od Mainstream


Nejčtenější článka o Zamyšlení:
Ekologické otázky z teologické perspektivy


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 5
Hlasů: 2


Prosím, ohodnoť tento článek:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Normální
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Sdílej článek | Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Křesťanství je už tak nepřitažlivé, že je vlastně zajímavé" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se


Vedoucí Grano Salis Network - Tomas
E-mail: notabene@granosalis.cz, network@granosalis.cz, granosalis@granosalis.cz, magazin@granosalis.cz, redakce@granosalis.cz
Webmastering a údržbu systému zajišťuje firma ALLTECH, webmaster webmaster@granosalis.cz
Page Generation: 0.15 Seconds