poslal Nepřihlášený Před několika staletími se v Evropě vedly kruté náboženské války.
V dobách reformace byli lidé ochotni se zabíjet pro jiné porozumění
tomu, co se děje při Večeři Páně. Nedokážu si představit, jak se musel
Pán Ježíš cítit. Vždyť ustanovil svou Večeři jako znamení jednoty svých
následovníků. Kdybychom šli ještě dále do minulosti, museli bychom
konstatovat, že ve jménu Božích pravd docházelo k vyvražďování velkých
skupin obyvatelstva. Vyvražďování katarů či albigenských se svým
rozsahem rovnalo etnickým čistkám, ne-li přímo genocidě.
Aby člověk odsoudil jinověrce k smrti, musí si být naprosto
jist, že má pravdu a že jinověrec se mýlí, případně že zaujímá tak
hříšný postoj, že je hoden nejvyššího trestu. Na světě začalo být
nesrovnatelně příjemněji a bezpečněji, když si lidé připustili, že
jejich poznání může být částečné (ostatně Písmo na to upozorňovalo zcela
jednoznačně a srozumitelně) a že řešení náboženských rozdílů pomoci
řemdichu či kulometu opravdu nemůže oslavit Boha. Zatímco tedy lidé
v minulosti věřili v absolutního Boha a věřili i ve svou absolutní
schopnost vědět něco správně, dnes jsme v situaci diametrálně odlišné:
Pochybujeme o jakémkoli svém (i cizím) poznání a mnozí pochybují i o
tom, že existuje nějaká jedna pravda, chcete-li, Pravda s velkým P, tedy
že existuje absolutní Bůh
Tento postoj má ovšem také negativní důsledky. Jednak se lidé, kteří
na nic absolutního nevěří, nedokáží bránit těm, kdo věří v absolutního
Boha i ve svou absolutní schopnost poznávat pravdu (což jsou dnes
radikální muslimové), jednak jim chybí vědomí, že existují hodnoty,
kvůli nimž je správné se obětovat. Radikální muslimové se domnívají, že
mají pro co umírat, postmoderní relativisté docházejí k závěru, že
nemají pro co žít.
Křesťan ví, že je nad námi absolutní Bůh, nicméně ví i to,
že my lidé poznáváme jen částečně a nemůžeme si činit nárok, že jsme
Bohu správně porozuměli. Pokud s Bohem delší dobu žijeme, zakoušíme, že
mu rozumíme stále víc, ale zároveň si se vší pokorou uvědomujeme, jak
moc nás přesahuje, a jak nedokonalé je naše poznání. Náš život se ovšem
nestává jednou velkou pochybností o čemkoli: Věřím, ba mohu říci: pevně
věřím, že je nad námi absolutní Bůh, a já nemám nic důležitějšího na
práci než ho poznávat, snažit se mu naslouchat – a pak ho poslouchat.
Protože vím o své omylnosti a o částečnosti svého poznání, netvářím se
jako někdo, kdo spolkl všechnu pravdu a komu je všechno jasné. Pravda je
něco, k čemu se mohu neustále přibližovat, a velice záleží na tom, zda
se o to snažím. V životě mi tedy nechybí hodnotová orientace, a při
hledání pravdy se stávám plně člověkem. Nemusím tvrdit s Bobem
Dylanem, že večer jsem jiný člověk, než jsem byl ráno; moje osobnost se
nerozpadá. Čím více pravdu hledám, čím jsem Bohu blíž, tím více jsem
člověkem.
Mnohým postmoderním lidem, nevěřícím v cokoli absolutního,
věřící lidé vadí. Dráždí je, když někdo věří v absolutní pravdu.
Nezřídka nás obviňují, že bychom chtěli ve jménu „té vaší pravdy
s velkým P“ opěr vraždit a vnucovat své přesvědčení druhým. Ne vždy
chápou, že je možno věřit v absolutního Boha a přitom vědět, že naše
schopnosti poznávat pravdu absolutní nejsou.
Život s bezbřehým relativismem není trvale udržitelný.
Projevuje se to na mnoha rovinách: Národy, kde tento relativismus
převážil, se přestaly rozmnožovat. Není-li Bůh, pak „jezme, pijme, neboť
zítra zemřeme“ (Iz 22,13 = 1Ko 15,32). Projevuje se to na rovině
osobní: lidé pociťují nesmírnou vnitřní prázdnotu. Jsme stvořeni pro
vztah s Bohem, a nenajdeme-li k němu vztah, máme vážné problémy i ve
vztahu k druhým lidem – a konec konců i sami se sebou.
Jako křesťané jsme povoláni k tomu, abychom zůstali pokorní,
protože si uvědomujeme svou částečnost, a současně můžeme být radostní,
protože víme, že nad námi je absolutní Bůh, který je garantem i našeho
lidství. Náš život je totiž ukryt s Kristem v Bohu (Kol 3,3).
červen 2017
Dan Drápal
Zdroj: http://dan-drapal.cz