Anebo jak to, že říkáš svému bratru: `Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka´ - a hle, trám ve tvém vlastním oku! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“

Kázání:

       Milé sestry a drazí bratři,

        dnešní kázání se bude týkat souzení, a to souzení druhých. Soudit se řecky řekne krinó a znamená rozlišovat, hodnotit, rozhodovat a nakonec soudit ve smyslu soudního procesu i ve smyslu mravního úsudku o druhých. V našem textu nemá výraz přesně vymezený rozsah, ale můžeme nejspíše mu rozumět jako soudcovskému přístupu k bližnímu, ať se projeví veřejným odsouzením, znevažujícími řečmi mezi lidmi anebo jen povýšeným postojem v srdci. Příkaz „nesuďte“ nemusí být namířen výlučně proti farizeům, sklon odsuzovat druhé je blízký každému zbožnému srdci. 

      Jak široce máme chápat Ježíšův příkaz nesoudit? Ve výkladech jsem objevil dva krajní přístupy. První přístup, který můžeme označit jako silný přístup, zapovídá veškeré souzení i posuzování druhých. Soudit druhé přísluší jen Bohu na Posledním soudu. Proto v textu stojí: „ … jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám“. Navíc člověk, který má trám ve svém oku, je vlastně slepý a tak nemůže druhé soudit a ani je posuzovat. Je zajímavé, že v prvních staletích naší éry křesťan nemohl být nejen prostitutem, vojákem či hostinským, ale rovněž ani soudcem čili nesměl vést soudní proces.  

      Druhý krajní přístup, který můžeme označit jako slabý přístup, se omezuje na požadavek nesoudit nespravedlivě. Jinak řečeno soudit se má spravedlivě, jak jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení. Trestat svého bližního podle práva není zde v rozporu s milováním svého bližního jako sebe samého. I Ježíš hovořil o napomínání druhých, což nejde bez posuzování jejich chování. A tak Matoušově evangeliu čteme 

tato Ježíšova slova: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.  Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.“ (Mt 18,15 - 19). Vidíme zde, že příkaz nesoudit není v rozporu ani s církevní kázní. Tak, jak je to? Nesoudit bližního vůbec či přece jenom soudit, ale jen spravedlivě, podle práva a vyhýbat se přitom stranění osob a nesoudit druhé přísněji než sami sebe? 

        Možná, že pravda leží někde uprostřed.  Tedy že v některých případech soud není na místě a v některých v případech na místě je. Podívejme se nyní na to, jak se o tom píše v Písmu svatém. Podle evangelické zásady, že Písmo svaté vysvětluje samo sebe, pokud bereme Písmo jako celek, kdy jeden text vysvětluje či doplňuje text druhý. Díky tomu a samozřejmě díky Duchu svatému se Písmo svaté stává srozumitelné a jasné.   

        Začneme texty, které hovoří o případech, kdy se soudit nemá. Neměli bychom předně soudit motivy druhých, to může jen Bůh. Nemáme tak soudit druhé jen podle vnějšího zdání, jak říká Ježíš v Janově evangeliu: „Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem.“ (Jan 7,24).

       Dále nemáme soudit službu druhých křesťanů, jak píše apoštol Pavel ve svém Prvním listě Korintským: „Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.“ (1 K 4,1 - 5). 

        Nemáme rovněž soudit druhé věřící ve věcech, které nejsou samy o sobě ani dobré, ani zlé, jak uvádí apoštol Pavel v Listě Římanům a v Listě Koloským: „Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech. Někdo třeba věří, že může jíst všechno, slabý však jí jen rostlinnou stravu. Ten, kdo jí všecko, nechť nezlehčuje toho, kdo nejí, a kdo nejí, nechť neodsuzuje toho, kdo jí; vždyť Bůh jej přijal za svého. Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít. Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení.“ (Ř 14,1 - 5). „Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám.“ (Ko 2, 16).  

      A konečně nemáme soudit jiného věřícího tím, že o něm zle mluvíme, jak píše ve svém listě Jakub, bratr Páně: „Bratří, nesnižujte jeden druhého. Kdo snižuje nebo odsuzuje bratra, snižuje a odsuzuje zákon. Jestliže však odsuzuješ zákon, neplníš zákon, nýbrž stavíš se nad něj jako soudce. Jeden je zákonodárce i soudce; on může zachránit i zahubit. Ale kdo jsi ty, že odsuzuješ bližního?“ (Jk 4,11 - 12). 

       Pozoruhodné je to, že apoštol Pavel doporučuje, abychom především soudili sami sebe. Jak jsme o tom slyšeli v našem dnešním druhém čtení: „Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají. Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.“ (1 K 11,28 - 32).

       Písmo svaté však uvádí nemálo případů, když je třeba soudit či posuzovat druhé lidi, a to věřící i nevěřící. Křesťané mají například rozlišovat, zda druzí lidé jsou věřící či ne, aby se nepodíleli na skutcích tmy s nevěřícími, jak píše apoštol Pavel ve svém Druhém listě Korintským: „ Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. ´ A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodina `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´.“ (2 K 6,14 - 18). 

        Dále běžné spory mezi věřícími se mají rozsuzovat v církvi, ne mimo ní, jak upozorňuje apoštol Pavel v Prvním listě Korintským: „Máte-li spory o tyto všední záležitosti, proč se obracíte k těm, kdo nemají s církví nic společného? K vašemu zahanbení to říkám. Cožpak není mezi vámi nikdo rozumný, kdo by dovedl rozsoudit spor mezi bratřími? Ale bratr se soudí s bratrem, a to před nevěřícími! Již to je vaše prohra, že se vůbec mezi sebou soudíte. Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu? Vy však křivdíte a škodíte, a to bratřím!“ (1 K 6,4 - 8).

         Na jiném místě v Prvním listě Korintským uvádí apoštol Pavel, že je třeba soudit a trestat hříchy členů sboru: „Napsal jsem vám v listě, abyste neměli nic společného se smilníky; ale nemyslel jsem tím všecky smilníky tohoto světa nebo lakomce, lupiče a modláře, protože to byste museli ze světa utéci. Měl jsem však na mysli, abyste se nestýkali s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit ty, kdo jsou mimo nás? Nemáte soudit ty, kdo jsou z nás? Kdo jsou mimo nás, ty bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu!“ (1 K 5,9 - 13). 

         V Prvním listě Tesalonickým pak Pavel píše, že je nutno rozpoznávat neukázněné, malomyslné, slabé členy sboru a jednat s nimi podle biblických pokynů: „Klademe vám na srdce, bratří, kárejte neukázněné, těšte malomyslné, ujímejte se slabých, se všemi mějte trpělivost.“ (1 Te 5,14).  

         I pravověrnost členů sboru nutno posuzovat či soudit, jak píše apoštol Pavel v listě Titovi či v listě Římanům: „Sektáře (podle kralického překladu kacíře) jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho zřekni; je jasné, že takový člověk je převrácený, hřeší, a tak sám nad sebou vynáší soud.“  (Tt 3,10 - 11). „Prosím vás, bratří, abyste si dali pozor na ty, kdo působí roztržky a chtěli by vás svést od učení, které jste přijali. Vyhýbejte se jim!“ (Ř 16,17 - 18).  

        Podle Božího slova mají věřící posuzovat i učení učitelů a kazatelů, jak píše apoštol Jan: „Mějte se na pozoru, abyste nepřišli o to, na čem jste pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu. Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích. (2 J 1,8 - 11).  

         Posuzování se nevyhnou ani starší sboru, jak píše apoštol Pavel Timoteovi: „Stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. Ty, kteří hřeší, kárej přede všemi, aby se báli i ostatní.“ (1 Tm 5,19 - 20). Proto také apoštol Pavel píše Timoteovi, že lidé v církvi mají posuzovat, kteří muži či ženy mají potřebné vlastnosti, aby mohli být staršími a diákony:  „Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu. Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.  Rovněž jáhnové mají být čestní, ne dvojací v řeči, ne oddaní vínu, ne ziskuchtiví. Mají uchovávat tajemství víry v čistém svědomí. Ať jsou nejdříve vyzkoušeni, a teprve potom, když jim nelze nic vytknout, ať konají svou službu. Právě tak ženy v této službě mají být čestné, ne pomlouvačné, střídmé, ve všem věrné. Jáhni ať jsou jen jednou ženatí, ať dobře vedou své děti a celou rodinu. Konají-li dobře svou službu, získávají si důstojné postavení a velkou jistotu ve víře v Krista Ježíše.“ (1 Tm 3,1 - 13).  

           Jaký závěr z toho všeho můžeme učinit? Jisté je, že nemáme soudit nespravedlivě, že při různém souzení nemáme nikoho upřednostňovat. Dále, že nemáme zlehčovat vlastní poklesky, jakoby to byly jen drobné třísky, a současně nemáme zveličovat poklesky druhých, jakoby to byly velké trámy. Nemáme rovněž soudit druhé podle pouhého zdání, nemáme soudit službu druhých křesťanů a nemáme soudit druhé věřící kvůli tomu, co jí nebo pijí, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. Samozřejmě, že nemáme soudit jiného věřícího tak, že o něm zle mluvíme. 

         Hlavně máme, jak píše apoštol Pavel, soudit sami sebe, abychom nebyli souzeni od Pána. A pokud jsme nuceni soudit, například z kázeňských důvodů, nesmíme zapomínat, že jakých soudem budeme soudit, takovým soudem budeme lidmi i samotným Bohem souzeni. Podle židovských rabínů je míra soudu a je i míra milosrdenství. Člověk proto udělá dobře, bude-li soudit druhé milosrdně (ze strany zásluh), aby na sebe nepřivolal přísný Boží soud (ze strany provinění). Ovšem podle židovské apokalyptiky slitování pomine, milosrdenství se vzdálí a dobrotivost zmizí, až nastane Poslední soud. Ježíš nás však učí tomu, abychom nejen hodnotili druhé hlavně podle dobrých a ne zlých stránek, nýbrž abychom mu odpustili i to zlé, jelikož i na Posledním soudu rozhodne milosrdenství (Jk 2,13). A tak v Lukášově evangeliu čteme následující Ježíšova slova: „Nesuďte a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte a bude vám odpuštěno.“ (L 6,37). 

      A jak má vypadat případné bratrské napomínání, uvádí apoštol Pavel na závěr Druhého listu Tesalonickým:  „Neboť když jsme u vás byli, toto jsme vám přikazovali: Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí. Slyšíme totiž, že někteří mezi vámi žijí neukázněně, vůbec nepracují, ale zabývají se tím, do čeho jim nic není. Takovým přikazujeme a vyzýváme je v Pánu Ježíši Kristu, aby s tichostí pracovali a jedli vlastní chléb. Vy však, bratři, neochabněte v konání toho, co je správné. Jestliže někdo neposlouchá naše slovo v tomto dopise, dávejte si na něho pozor a nestýkejte se s ním, aby se zastyděl. Avšak nepokládejte ho za nepřítele, nýbrž napomínejte ho jako bratra. Sám Pán pokoje nechť vám daruje pokoj vždy a každým způsobem. Pán se všemi vámi.“ (2 Te 3,10 - 16, překlad KMS).  Amen. 

Modlitba po kázání:

           Náš nebeský Otče,

           děkujeme Ti za Písmo svaté a za Ducha svatého. Děkujeme, že jedna část Písma může vysvětlovat jinou část Písma a že díky tomu pod vedením Ducha svatého můžeme správně pochopit Tvé poselství, obsažené ve svatých textech. 

          Odpusť nám, nebeský Otče, že často nesoudíme spravedlivě a nestranně, že zbytečně mluvíme zle o druhých, že rádi zveličujeme provinění druhých a zlehčujeme provinění vlastní. Mnohdy pak soudíme to, co soudit nemáme: motivy druhých lidí, službu jiných křesťanů či jejich zvyky.  Naopak zapomínáme, že máme hlavně soudit sami sebe, abychom nebyli souzeni od Pána a že jakým soudem druhé soudíme, takovým soudem budeme souzeni od lidí a od Tebe.   

          Daruj nám proto dostatek milosti, moudrosti a lásky, abychom se zbavili soudcovskému přístupu k bližnímu a naučili se bratrskému napomínání v trpělivosti a v lásce. Za toto všechno Ti, nebeský Otče děkujeme a o toto všechno Tě prosíme před trůnem Tvé milosti ve jménu Pána Ježíše Krista. Amen