poslal Nepřihlášený Přijato Obecným presbyteriem Assemblies of God dne 1 až 3 srpna, 2015
Rostoucí popularitě reformované teologie se dostává vzrůstající pozornosti mezi mladšími služebníky a studenty současného evagelikalismu v USA i v zahraničí. Láska k Písmu a teologii, doprovázená zaujetím pro Krista a jeho dílo, jsou na jedné straně velkým povzbuzením. Na druhé straně existují i určité obavy, že překotným přijetím reformované teologie někteří křesťané s wesleyánsko-arminianským pozadím si nemusí být dostatečně vědomi zásadních rozdílů mezi těmito tradicemi.
Ve skutečnosti existuje trvalá filozofická debata o rovnováze mezi boží svrchovaností a lidskou zodpovědností, která provází tuto diskusi. V jednom extrému se zde Bůh, osud nebo nějaká další síla prohlašuje jediným aktivním činitelem ve vesmíru s lidmi, kteří se chovají jako bezmocné subjekty. Na druhé straně se tvrdí, že lidstvo může činit cokoliv se mu zachce a neodpovídá žádné nezbytné vyšší moci, která zde ve skutečnosti ani nemusí být. Křesťanství správně odmítá oba extrémy jako nebiblické. Současně upřímní křesťané prosazují odlišné koncepty rovnováhy mezi Božím svrchovaným rozhodnutím a odpovědností člověka. Nyní v protestantismu existují dvě hlavní pozice, které se obecně označují jako reformovaná a arminiánská teologie.
Je ovšem třeba také zdůraznit rozličnost různých reformovaných a arminiánských skupin. Obě zahrnují charismatiky, stejně jako ustanisty (cessacionisty), a mnoho dalších projevů teologické rozdílnosti. Pro mnohé jsou nejznámějšími a nejvlivnějšími hlasateli reformované teologie ti, kteří jsou občas nazýváni „neo-reformovaní“.
Cílem tohoto článku je najít a s respektem a v pokojném duchu popsat shodné i rozdílné oblasti, které nabízejí základ pro současné rozhovory a porozumění, stejně jako pro zdůvodnění neshod. Mnozí z nás se mnohému naučili při studiu a v dialogu s uznávanými reformovanými učiteli a přáteli, kterých si vážíme, a které obdivujeme, ačkoliv jsme dospěli k různým závěrům o určitých aspektech osobní spásy.
Jak to všechno začalo
Reformovaná teologie je často nazývána po Janu Calvinovi (1509–1564) kalvinismem. Toto označení není zcela přesné. Mnoho myšlenek spojených s reformovaným myšlením se projevilo o více než tisíc let dříve ve spisech Augustina. Calvinovým následovníkem byl Theodor Beza (1519–1605), který významně Calvinovy myšlenky restrukturalizoval. Současnou podobu dal po Bezově smrti reformované teologii synod v Dortu (1618–1619). Tím mnohé z toho, co se dnes nazývá kalvinismem nebo reformovanou teologií, ve skutečnosti vzniklo až po Calvinově smrti. Navíc, Calvinovým ústředním konceptem byla Boží milost. Pro Calvina byla Boží svrchovanost primárně vyjádřena spíše milostí, než volbou ke spáse a/nebo zatracení. Mnoho historiků a teologů, včetně těch, kteří se považují za reformované, souhlasí s tím, že Calvin nemusel být nutně „kalvinistou“ v plné shodě s hlavní linií reformované teologie.
Pozice zastávaná mezi letničními se nazývá po Jacobu Arminiovi (1560–1609) arminianismus. Arminianismus byl dále rozvinut Johnem Wesleyem a někteří se proto mohou spíše hlásit k pojmu wesleyán než arminián. Arminius byl studentem Bezy, jímž byl i ordinován. Při obhajobě reformovaných konceptů přestal s Calvinem a Bezou souhlasit ohledně jejich pojetí neodolatelné milosti, předurčení a svobodné vůle. V roce 1610, po Arminiově smrti, jeho následovníci své myšlenky rozvinuli v pěti článcích (též nazvaných pět článků remonstrance).
Reformovaní teologové odpověděli o devět let později na synodu z Dortu, v dokumentu nazvaném Dortské kánony. Tato odpověď obsahovala mnoho „článků“ a „odmítnutí chyb“ ohledně každého z pěti článků. Počátkem roku 1900 začalo být používáno širšího souhrnu, často označovaného zkratkou TULIP, nebo pět bodů kalvinismu. Ne všichni reformovaní učenci se shodují v tom, zda těchto pět bodů přesně odpovídá Dortským kánonům, nicméně tyto body jsou užitečným rámcem k vyjádření zásadních rozdílů mezi klasickými arminiánskými a reformovanými pozicemi.
První baptisté v Anglii sedmnáctého století byli pro své učení o „obecném“ nebo neomezeném usmíření označeni jako „obecní“ (general) a stali se mluvčími arminiánů. O něco později vznikli „dílčí“ (particular) baptisté, kteří se přidrželi více reformovaného myšlení. John a Charles Wesleovi se stali prominentními příznivci arminiánské teologie, což vnesli i do (později) převládající pozice v americké teologie. Naopak George Whitefield a Jonathan Edwards se přidrželi reformovaného myšlení. Wesley a Whitefield byli bez ohledu na jejich teologické rozdíly přáteli a spolupracovníky.
Presbyteriánské církve jsou v americkém konfesijním koloritu téměř výlučně reformované, stejně jako denominace označené přímo jménem „reformované“. „The United Church of Christ“ je další prominentní americké označení církve, mající reformované dědictví. Metodisté, většina baptistů (jiní než „dílčí“ nebo „reformovaní“ baptisté) a charismatické a letniční denominace mají arminiánské tendence. Mnoho denominací, včetně anglikánů/episkopálů, zahrnuje řadu perspektiv. Většina jižních baptistů jsou arminiány, přičemž někteří se drží vytrvalosti svatých („věčná vytrvalost“). Jiní jsou více reformovanými, což je stále více akceptované postavení pro mnoho jejich mladších kazatelů.
Reformovaní myslitelé vytvořili velké množství zejména teologických spisů. To plyne ze skutečnosti, kterou je možné nazvat reformovaným „konstruktem“. Arminiánská nebo wesleyánská teologie nevyžaduje komplexní filozofické zdůvodnění, neboť se zdá, že přirozeněji zapadá do přímého čtení Bible a do reálného života. To znamená, že lidská zkušenost a naše chápání Boha a Písma souhlasí s tím, že arminiánský postoj nevyžaduje vytvoření komplexního teologického systému, který by ospravedlňoval evangelizační výzvu směřující ke všem lidem. Reformované myšlení naproti tomu začíná teologickým přístupem k tomu, jaký Bůh je (zvláště jeho svrchovanost kontrastuje s neschopností člověka) a pak vytváří kolem tohoto myšlení systém.
„Standardní“ teologická odlišnost
Arminianismus (odvozený z pěti článků Remonstrance, 1610):
1. Spasení nebo konečné odsouzení člověka je „podmíněno“ nebo je výsledkem Bohem dané víry nebo nevěry této osoby;
2. Boží smíření je dostatečné pro všechny lidi, ale platí pouze pro ty, kteří věří v Krista. Je tedy omezeno pouze na věřící, ne Bohem, ale osobou, která věří nebo nevěří;
3. Nikdo nemůže zachránit sebe sama. Bez pomoci Ducha svatého nikdo nemůže reagovat na Boží vůli, aby všichni byli spaseni;
4. Boží milost, kterou působí Duch Svatý, je jediným zdrojem dobra a spásy člověka, ale této milosti lze odolat;
5. Boží milost v životě věřícího dovoluje odporovat hříchu a Kristus jej zadrží před pádem. Zda člověk, který zažil tuto milost, může nakonec opustit Boha „musí být konkrétněji určeno.“
Reformovaná teologie (s komentářem):
Nejvíce rozpoznatelná forma hlavní linie reformované teologie je vyjádřena v akronymu TULIP, jak je uvedeno níže:
T – Totální zkaženost: každý člověk je zotročen hříchem a neschopen si zvolit Boha. To neznamená, že každý člověk je zlý tak, jak by jen mohl být nebo že existuje absolutní nepřítomnost něčeho, co by mohlo být nazváno „dobré“, ale že každá část lidského života byla porušena hříchem.
Arminiánští a reformovaní myslitelé se shodují v otázce lidské neschopnosti zachránit se. Žádný hlavní systém arminianské nebo wesleyanské teologie nevěří, že lidé sami mohou vstoupit do správného vztahu s Bohem.
U – Nepodmíněné vyvolení: Bůh od věčnosti vybral ty, které zachrání. Tato volba je založena výlučně na jeho milosti, nikoliv na předpokládané zásluze nebo víře vyvolených. Nevyvolením ostatních se Bůh rozhodl odepřít jim milost a účinně je touto volbou odsoudil.
Reformovaní teologové tvrdí, že všichni lidé si zasloužili Boží hněv (viz „totální zkaženost“) a že spása každého člověka je čistě ukázkou Boží milosti. Arminiánští teologové věří, že Boží milost je udělena všem osobám, aby jim umožnila reagovat ve víře. Všichni lidé budou nakonec nést odpovědnost nejen za jejich stav před touto odpovědí, ale také za jejich přijetí nebo odmítnutí této umožňující milosti.
L – Omezené usmíření: Kristova smrt zaplatila cenu pouze za hříchy vyvolených. Toto omezení neznamená, že Kristovo usmíření není dostatečné k tomu, aby zachránilo všechny, ale je určeno pouze pro vyvolené.
Jedná se o jednu z oblastí největších rozdílů mezi novodobými reformovanými mysliteli. Někteří tvrdí, že usmíření mělo prospěch pro všechny, ale neposkytuje všem spasení. Jiní, někdy označovaní jako „čtyřibodoví kalvinisté“, toto omezení vykoupení nepodporují vůbec. V Dortu zdá se existovala shoda, že Kristova smrt je pro všechny dostačující, ale účinná jen pro některé. Arminiánii argumentovali, že smíření je potenciálně účinné pro všechny se svou skutečnou účinností na základě individuální volby, kterou umožňuje Duch („preventivní milost“) a Boží předzvědění o této volbě. Autoři dortských článků tvrdili, že smíření je účinné pouze na základě Bož volby.
Je důležité si uvědomit, že jak arminiáni, tak hlavní reformovaní myslitelé se shodují, že evangelium by mělo být kázáno nebo nabízeno všem. V arminánské teologii je to proto, že prezentace evangelia je rozhodujícím prvkem v práci Boží milosti. Nejvíce reformovaní myslitelé (jiní, než ti, kteří jsou označeni jako „hyperkalvinisté“) věří, že všem by mělo být nabídnuto evangelium, neboť jediný Bůh ví, kdo jsou vyvolení.
I – Neodolatelná milost: Ti, které se Bůh rozhodl zachránit, nevyhnutelně dojdou spásné víry. Působení Ducha svatého v tomto ohledu nemůže být odoláno, ačkoli může existovat odpor vyvolených před jejich konečnou odpovědí.
Toto, spolu s vírou v nepodmínečné vyvolení, uvádí, že zásadně neexistuje žádný lidský činitel, který by reagoval na Boží výzvu ke spáse. Arminiánská perspektiva je zjevně odlišná: milosti lze skutečně odolat.
P – Vytrvalost svatých: všichni ti, kteří byli zvoleni Bohem („vyvolení“), vytrvají ve víře. Kdokoli, kdo „odpadá“, nebyl nikdy mezi vyvolenými, nebo se skrze pokání navrátí k životu víry.
Zatímco se remonstranti rozhodli nepřijmout ani odmítnout možnost konečného opuštění Boha, většina současných wesleyánských nebo arminiánských myslitelů souhlasí s tím, že stejně jako Bůh nenutí osoby do vztahu se sebou samým, tak také nenutí ty, kdo se odvrátili, aby v tomto vztahu setrvali. Arminianští myslitelé nevěří, že víra jednotlivce jako taková zachraňuje. Spíše Duchem umožněná víra přijímá Boží spásu. Toto není spása založená na skutcích, ať už jde o vstup do („volby“) nebo o zachování („vytrvalosti“) křesťanského života.
Letniční nepřijímají doktrínu o „věčné vytrvalosti“ a zejména učení „jednou spasen, navždy spasen“, rozšiřující toto učení. Stejně tak "věčná nejistota“ (myšlenka, že člověk musí být znovu a znovu spasen, nebo je vždy vystaven riziku, že ztratí svou spásu) nesouhlasí s Písmem a vírou letničních. Spasení věřícího je v Kristu zajištěno, ale může být opuštěno úmyslnou volbou. (Viz stanovisko k tomuto tématu).
Body shody
Vzhledem k tomu, že primární obecná otázka rozdílu mezi reformovanými a arminiánskými věřícími souvisí s úlohou Božích a lidských rolí ve spáse, je to právě tato diskuse o bodech shody a neshody. Existují další problémy, které přesahují soteriologii a budou prozkoumány níže v části „nejnovější vývoj“.
Je důležité si uvědomit, že reformované a arminiánské skupiny, a to zejména v jejich umírněných pohledech, jsou plně křesťané. Když se podržíme vysokého náhledu na Písmo, obojí tvrdí, že lidstvo potřebuje spásu, že jediný Bůh může spásu poskytnout a že Kristus je Božím zaopatřením pro naši potřebu. Ve skutečnosti členové obou skupin souhlasí s evangelizací a učednictvím, i když se liší v určitých teologických bodech.
Body neshody
Primární rozdíly spočívají v tom, co lze snadno interpetovat jako: odstranění odpovědnosti člověka (zejména pokud jde o neodolatelnou milost a vyvolení); logickou dedukcí je, že misie není potřebná nebo žádoucí, dále fatalismus zatracení a privilegizace vytrvalosti.
Reformované myšlení vtažené do extrému vedlo některé k závěru, že evangelizace nemusí být nutná, neboť jde výlučně o Boží dílo, kterého se lidé neúčastní. Pokud je volba skutečně bezpodmínečná a neodolatelná, pak se misijní úsilí může zdát irelevantní. Tato víra nedokáže odrážet život a činnost rané církve, stejně jako Kristovy příkazy jít na konce země kázat evangelium a činit učedníky. Kromě toho, jestliže spása a odsouzení jsou výhradně Božími činnostmi bez lidské volby, Bůh je zneuctěn a jeví se nespravedlivým, dokonce krutým. Proč předstírat, že nabízíte dárek, který nelze přijmout? Je obtížné považovat za „dobrého“ údajně milujícího Boha, který vyvolí některé a jiné obejde, nebo dokonce úmyslně zatratí. Takový pohled poškozuje biblickou prezentaci Boha jako láskyplného, laskavého a spravedlivého.
Pokud je vše skutečně předurčeno a Boží volba je jediným účinným faktorem Božího rozhodnutí člověka zatratit, konečná zodpovědnost v takovém případě se zdá být nalezena u Boha, nikoliv u člověka. Jednotlivec je zde bezmocný, a proto by neměl trpět za to, co mu bylo uloženo. Odstranění schopnosti s sebou nese odpovědnost.
Další otázka se týká vytrvalosti dotažené do extrému, která je někdy označována jako „jednou spasen, navždy spasen“. (Viz Stanovisko Assemblies of God o věčné vytrvalosti poukazující na další rozšíření tohoto problému a nebezpečí tohoto extrému).
Je třeba poznamenat, že existují nebezpečí extrémních projevů u obou skupin. Jedna extrémní forma arminianismu může být označena jako pelagianismus, kde se zdá, že věřící se v podstatě zachraňují kvalitou svého života a víry. Extrémní forma reformované teologie je někdy nazývána hyperkalvinismem, kde jednotlivec, jak je poznamenáno výše, nemá žádnou roli v záchraně ani v odsouzení. Pro ani jeden z nich neexistuje opora v Bibli, ani uspokojivé vysvětlení z reálného života.
Je třeba také poznamenat, že neexistuje jediný výraz arminiánské nebo reformované teologie, který by byl definitivní pro všechny, kteří se identifikují jako jedna ze skupin. Proto je třeba opatrně upozornit na stereotypizaci a urážení obou skupin. Jak již bylo dříve uvedeno, existuje hodně společného mezi věřícími, kteří jsou identifikováni jako reformovaní a ti, kteří jsou arminiáni, a existuje široká spolupráce, zejména v anglosaském křesťanském světě. To bylo zvlášť patrné už v osmnáctém století se spoluprací mezi Wesleyem (arminián) a Whitefieldem (reformovaný), a pokračuje dnes prostřednictvím takových paracírkevních organizací, jako National Association of Evangelicals. Máme také širokou shodu ohledně Písma, Trojice, vtělení, povahy usmíření a další v dalších bodech. Více se shodujeme, než neshodujeme.
Nejnovější vývoj (nebo větve stromu)
Zatímco základní rozdíl mezi reformovanými a arminianskými mysliteli (později včetně letničních) souvisí se soteriologií, existují i jiné body rozdílnosti, které často provázejí reformovanou teologii a zejména neo-reformované hnutí. Mnoho těchto tak zvaných „mladých, neklidných a reformovaných“ myslitelů není pevně zakotveno ve všech pěti aspektech TULIPu, přičemž nejčastěji zpochybňovaným principem je zde omezené usmíření. Někteří jsou tedy označováni jako 4 nebo 3,5 bodoví kalvinisté. Jiní jsou mezi nereformovanými ve své soteriologii mnohem přísnější než mnozí umírnění kalvinisté a znovu zdůrazňují nebezpečí považovat všechny tyto za homogenní skupinu reformovaných.
Zatímco reformovaná hnutí jsou obecně v pneumatologii ustanisty, odmítajími současné projevy Ducha svatého, někteří v neo-reformovaných řadách jsou otevřeni charismatům nebo sami mluví jazyky.
Poměrně konzistentní problém propagovaný neo-kalvinisty je komplementarismus, který v některých případech odmítá jakoukoli ženskou úlohu a v jiných případech nabízí jen ostře omezenou oblast služeb pro ženy. Toto je otázka, s níž Assemblies of God nesouhlasí, jak je vyjádřeno v našem stanovisku o ženách ve službě (pozn. s tímto stanoviskem AoG se překladatel v mnohém rozchází).
Závěr
Zatímco mezi těmi, kteří se sami identifikují jako arminiáni a reformovaní existují jasné rozdíly, v teologii je opravdu více toho, co nás spojuje, než rozděluje. Extrémy, přítomné na obou stranách, je třeba odmítnout. Zatímco individuální výuka a kázání v obou táborech mohou být někdy kontroverzní, souhlasíme s imperativem hlásat evangelium ztraceným. Je-li reformované myšlení rozšiřováno a přijato do extrému odstranění veškeré lidské odezvy, musíme ho odmítnout a zůstat věrni volání a příkladu Krista a jeho učedníků, kteří všechny volají k Němu a skutečně nabízejí spásu všem.
Poznámka českým čtenářům: pro srozumitelnost bylo slovním spojení „Assemblies of God“ namnoze nahrazeno pojmem „letniční“
Zdroj: www.apologet.cz
