Stalo se v časech dávných, že došlo ke krváku, z něhož se pak stal určitý zlomový moment českých dějin. Pražský arcibiskup celkem logicky ve svém výročním kázání při oslavě 28. září začíná krví. Ovšem dodejme, i když víme, že to zní tvrdě – zavražděnost není žádná zásluha. Václav měl prostě jiný politický názor, na svou dobu spíše intelektuálský, než jeho pragmatičtější bratr, který se chtěl prosadit a nastolit perspektivnější politiku. Machiavelli by se zaradoval, já ne. Jestliže neopomineme, že byl Václav prosazován jako mučedník, který měl posloužit sakralizaci českého státu, resp. jeho hlavy, můžeme sice pochopit dobovou mentalitu, ale ještě s ní nemusíme souhlasit. A tak dodejme, že „pro to prolití krve“ se nestal Václav dědicem, nýbrž nebožtíkem. 

Pokud D. Duka hned nato tvrdí, že se stal Václav „světcem z vůle lidu“, vypadá to, že ne z boží vůle. Jak se však toto tvrzení slučuje s tím, že bylo hlavně Boleslavovým pragmatickým zájmem, aby tu byl národní světec? Zdá se, že bez ohledu na přesnost  se Duka snaží vnuknout posluchačům myšlenku, že pro dávné Čechy byl Václav „jejich kůň“, takže stačí dodat, že když Václavův bratr bratrovrah po spáchání zločinu ustavil úctu ke své oběti, posílil sepětí státu a církve, po němž D. Duka pofňukává. 

Ovšem toto sepětí samo vznikalo už po celou dobu nám známého českého knížectví. Boleslav jen pokračoval ve formování českého státu. To jen k městu Stará Boleslav náleží ona událost, o jaké v souvislosti s Budčí nevíme, takže podle D. Duky vznikla "česká státnost" až tam, ač o Budči a knížatech Bořivojovi a Spytihněvovi nemůže nevědět. Stará Boleslav je pro něho navíc atraktivnější, protože tu sám podporuje katolické pouti a turistiku. A tak oslavuje "vznik" státu ve znamení bratrovraždy. Tuto prekérní stránku českých dějin se už ale D. Duka neodvažuje brát v potaz, ač ji má před očima. Václav je mučedník, a basta.

Hlavní je pro něho státotvorná úloha světce Václava – a kvůli tomu také zlehka načrtvává, kdo to je světec. Zde se nechal trochu unést a opomenul, že světec nemusí být nutně mučedníkem. Ale pokud se světcova památka traduje, jak z toho plyne, že tradice je „státotvorný moment“?

Zmatená Dukova úvaha pak dospívá k otázce, která nás dostává o další krok k záměru, s nímž svou homilii připravoval: hovoří najednou o účasti katolíků na životě dnešního státu a k tomu doplňuje ufňuknutou otázku: „Proč nám v tom někdo chce bránit, vyloučit nás?“ Aby se s touto otázkou utkával, přechází do nekonzistentního (srv. např. bezdůvodnou a příliš banální výzvu k rozlišování národa a jeho vůdců) „vybídnutí“ k účasti na volbách. Ovšem toto „vybídnutí“ vrcholí podivným tvrzením: „Naši naději vidím v tom, že nám volby pomohou prosadit umlčovanou většinu.“ Zde zoufale schází jasné zdůvodnění. Zástupce katolíků jako menšiny se zastává jakési většiny, a ještě ke všemu prý utlačované. Čechů jako většiny? Jako by zároveň menšina měla zmlknout, ale jak by mohla, když mluvčí je mluvčím své menšiny? Za koho tedy Duka mluví, když vyzývá k srdnatosti a snaží se uvádět věci na údajnou pravou míru, jelikož se prý „mylně domníváme, že jsme bezmocní a je nás málo.“ 

Ne náhodou musí dovysvětlovávat, co řekl nejasně - a také jeho dovysvětlování zůstává nejasné, vyhýbavé (redaktor Českého rozhlasu ho aspoň přiměl, aby přiznal, že jednou z takových menšin jsou homosexuálové). Mimochodem do toho vplétá i apel na poctivou práci oproti zahálce a zábavě (kdybychom vzali kardinála za slovo, mohli bychom upozornit, že v resortu zábavy je mnoho lidí zaměstnáno a mnoho lidí tu investuje, takže i zábava je dnes dávno pro stát důležitá).

V posledním odstavci kázání pak upozorňuje Duka na jakési Čechy milující svou vlast a vytvářející její identitu. Kníže Václav je opředen legendami. Nicméně ale by bylo dobré doložit údajné ideály, za které údajně položil život Václav, za ideály podávané jako křesťanské, ale zároveň jako nutné pro stát. Jako by nebylo jasné, že na lásce k bližnímu žádný stát stavět nelze.

Pokud jsme ještě nepochopili, za koho pražský kardinál mluví, leccos nám dovysvětlí připojená modlitba: Kardinál prosí za evropské národy – aby se opět pokatoličtily, a na základě toho prosazovaly zásadu Evropa Evropanům. Mohly by souznít s Čechami Čechům. 

Možná chce D. Duka zapůsobit na osoby, které podléhají protiuprchlickým náladám. A tak sám chce být křesťansky protiuprchlickým. Prosí za vyhnance – a tím je zase vyhání, opačným směrem. V Česku jich moc nenajdeme, ale co na tom... A už by mohli být na vyhánění zvyklí, ne? Ať prý obnoví svá města a dají pokoj. A nemohl by pan kardinál jim s tím pomoci osobně? Prospělo by to i jeho fyzičce...

Mezi prosby je kromě toho zařazena jedna, která působí jako pěst na oko, odkazující přitom na takzvaného Jana Nepomuckého. Je totiž hloupá, až to volá do nebes: „Kéž biskupové, kněží, jáhni, ale i všichni věřící mají odvahu postavit se zhoubě genderových teorií a hájí přirozený zákon stvoření“. Už aby katolické duchovenstvo vtrhlo na akademická pracoviště, kde se tzv. gender-studies pěstují. Jako by se Duka cítil být povzbuzen oněmi katolickými autoritami, které osočily současného papeže z hereze... (A to sám nejsem protagonistou genderových teorií, jen je mi protivné na někoho poštvávat.)

Co říci závěrem? Není mi dost dobře jasné, na jaký biblický text se kázání vztahuje. Údajně na jakýsi úryvek z Knihy Moudrosti, ale není uvedeno na jaký. Nicméně kázání samo na nic ze zmíněné deuterokanonické knihy nepoukazuje. Jako celek je zmatené, neuspořádané, chce hájit jakési tradiční hodnoty, ale pomocí nahodile nakupených frází, s nimiž jako by se mluvčí blížil postojům T. Okamury, i když spojení se stranickými zájmy odmítá. Vkládat do modlitby nepřátelské hlouposti, považuji ovšem za nehoráznost, které by český křesťan podle mého měl dát výhost bez ohledu na vyznání. 

Jiří Hoblík

Pozn.: Ve Staré Boleslavi se nechal letos opět vidět i V. Klaus, který tu měl sám před šesti lety zmatený a problematický projev.

Zdroj: www.svobodne.estranky.cz