Jak žít život jinak než ryze konzumně? Hledat smysl života v opravdových, upřímných a citově bohatých lidských vztazích? A jak k tomu vést děti? Jak z nich udělat hledače pravdy o světě, o sobě, o vlastním nitru, o osobním poslání, které na ně čeká? 

Na to se pokouší odpovědět profesor pedagogické psychologie Pavel Říčan a docentka Pavlína Janošová, pedagogická psycholožka, ve své Spirituální výchově v rodině. Oba zkušení autoři mají intelektuální zázemí jak v psychologii, tak v teologii. Společně napsali knihu Jak na šikanu a samostatně pak Cesta životem a S dětmi moudře a chytře (Pavel Říčan) nebo Dívčí a chlapecká identita (Pavlína Janošová).

Člověk bez transcendence?

V padesátých letech dvacátého století si religionista Mircea Eliade kladl znepokojivou otázku, jak bude žít člověk bez náboženství, v němž sdílí mýty a symboly s velkou komunitou (a nezapomeňme, tak tomu bylo po celou dosavadní historii lidstva). Sekularizace od dob Eliadových masivně pokročila a my dnes sledujeme, jak do vakua po tradičním náboženství vstupují letniční formy křesťanství a esoterika. Obojí z psychologického hlediska sporné.

Nenápadně se však objevuje také spirituální humanismus, žitý určitými subkulturami a inspirovaný výrazně psychologií (ona dodává paradigmata, když umlkají ta náboženská). Např. hnutí Respektovat a být respektován. Etická výchova vycházející z konceptu Roche Olivara nebo Pestří zelení, jak je popsala prof. Librová. Takový spirituální přístup artikulují psychologickou terminologií i Říčan a Janošová.

Skrze řádky poslední knihy prosakuje Říčanův citlivý koncept spirituality. Ale tady je "uzemněný" dotažením do běžných situací rodiny: Když jí, když zpívá, když jde z pohřbu, když zjistí, že syn masturbuje. Vlastně v textu nenajdeme definici spirituality. Ve formulacích jako: "… rodiče, kteří chtějí, aby jejich děti hledaly smysl svého života v opravdových, upřímných a citově bohatých lidských vztazích… Děti soucitné, připravené pomáhat druhým, hledače pravdy o světě, ve kterém budou žít, i pravdy o sobě…" (str. 7)

To se může dít v kontextu některého náboženství či církve, ale také mimo něj. Spiritualita v pojetí autorů je nadcírkevní. Spočívá v určitém životním nastavení. Jejím jádrem je vděčnost: "Může se ateista modlit? Dobrá otázka. Co se děje v duši, když někdo zvolá, nahlas či v duchu, ,Díkybohu!‘? Může mu to jít z hloubi srdce, i když tím ,nic moc nemyslí‘ a v Boha nevěří." (s. 119) 

Autoři sympatickým stylem kuchařské knihy, v 1. osobě množného čísla, podávají množství návrhů, jak řešit životní situace z východiska spirituality. Např. při bilancování s dítětem při narozeninách "hráčům můžeme nabídnout obraz přechodu na ,vyšší level‘." (s. 45) Nebo situace, kdy dvanáctileté dítě odmítne jít s rodiči do kostela, "… když neuspějeme, vezmeme odmítnutí na vědomí, asi s lehkým projevem zklamání." (s. 173) Atd. Atd.

Od konzumu ke spiritualitě

Václav Cílek a další upozorňují, že nedostatek vody a zdrojů na planetě nás tak jako tak přinutí, abychom se odklonili od dosavadního konzumního stylu života. Pak se bude hodit, že ten spirituální už je promyšlený a vyzkoušený. V tomto kontextu se možná naplní Říčanova úvaha o zásadním přínosu psychologie náboženství. Ne primárně jako nové paradigma pro odborné psychology (ač sekundárně také), ale jako celkové pojetí života pro příští epochu.

A jestli se ta předpověď o zásadním významu psychologie spirituality nenaplní, pak každopádně máme před sebou mimořádně kvalitní populárku o výchově. A strhující text zralých autorů, kteří umějí myslet tak složitě a psát tak jednoduše.

P. Říčan, P. Janošová: Spirituální výchova v rodině. Portál, 2016

Ivan Ryšavý
Psychologie dnes 2017/11, str. 59

Zdroj: www.josefhurt.cz