Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Notabene - Hydepark baptistů
Hledej
 
Je a Tereza   Vytvoření registrace
Článků < 7 dní: 13, článků celkem: 4737, komentáře < 7 dní: 0, komentářů celkem: 4347, adminů: 23, uživatelů: 2366
Orientační tabule
· Vstupní brána
· Cestičky
· Zákoutí
· Základy
· Kořeny
· Počteníčko
· Lavičky
· Kompost
· Altánek
· Pozvat do parku
· Parkové úpravy
· Máš slovo
· Cvrkot
· Na výsluní
 

Petr Chelčický

Martin Luther King

Hesla Jednoty bratrské

Hesla Jednoty bratrské


Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Hudba
Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Publikace

Počítadlo
Zaznamenali jsme

6 604 633

přístupů od leden 2004


Kdo je Online
Právě je 19 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Fundamentalisti
Na jedné výplatní listině - Philippian Fellowship

Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

fundamentální vs. fundamentalistický

Jak se dívat na křesťanský fundamentalismus?

Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.

Baptismus mezi evangelikalismem, liberalismem a fundamentalismem

Americký evangelikalismus a fundamentalismus

Radikalismus a fundamentalismus


Kořeny
Kdo jsou baptisté?
Zřízení BJB 1930

Zásady BJB z r. 1929

VZNIK A ZÁSADY 1929
Vyznání víry z r. 1886
Apoštolské vyznání víry

Kořeny baptistického hnutí


Okno
www stránky evropských a světových baptistů

Základy

Základní dokumenty BJB v ČR


Všeobecné: Nekonečná četba – Písmo a jeho interpretace
Posted on Pátek, 16. březen 2018 @ 11:12:14 CET Vložil: Mainstream

Teologie poslal Nepřihlášený

Gustav Faubert ve své povídce Utrpení svatého Antonína vypráví toto podobenství: Poustevník zápasící se strašlivými pokušeními prosí Boha, aby mu dal sílu, a několikrát (přesně pětkrát) otevře Bibli, aby v ní našel pomoc. A pětkrát ji zase třesoucíma se rukama zavře. Úzkostné představy, jež se snaží zahánět přísnou askezí, ho při čtení svatého textu přepadají ještě mnohem silněji. Tak například ve Skutcích apoštolů čte o hlasu z nebe, který apoštolu Petrovi přikazuje jíst z velké plachty, která se snáší na zem a je plná nečistého zvířectva, plazů a čtyřnožců. A právě jedno z oněch pokušení, která Antonína trýzní, se týká postu. V jiných pasážích, tentokrát ze Starého zákona, se to hemží postavami krvelačných a bezuzdných násilníků. Poustevníkovu situaci to komplikuje, čím déle listuje v Bibli, tím více stoupá jeho nejistota.

Michale Foucault ve svém komentáři, připojeném k Flaubertovu dílu jako doslov, říká, že sv. Antonín, zakladatel křesťanského mnišství, dochází na základě tohoto neobvyklého zážitku k poznání: „Bible je místem pokušení.“ A co víc: Poznává, že v jistém smyslu jím nemůže přestat být, neboť tento text vyžaduje hermeneutiku, nemáme-li propadnout pocitu nesmyslnosti.

To znamená: Co nám chce Flaubertův příběh o poustevníkovi vlastně říct? Jsem přesvědčen, že upozorňuje na zásadní dimenzi hermeneutiky biblického textu, kterou musíme mít stále na mysli: že nemá smysl, snažit se navléknout na text nějaký předem připravený výklad, protože na to musíme jít úplně obráceně – vystavit se působení textu (který, jak připomíná Umberto Ecco, je vždy „otevřeným dílem“) a odvážit se onoho dobrodružství, jaké jeho interpretace nutně představuje. Toto dobrodružství je tématem následujícího příspěvku.

I. Mnohost, z níž je text udělán

Zdůrazněme hned na začátku něco samozřejmého: Text je textura, textil, něco utkaného, tkanina, tkáň. Již talmud rozlišoval 49 různých významových stupňů každého úseku tóry a popisoval text jako složitou síť, nikoli jako plochý, jednorozměrný svět, který stačí prostě objevit. Jak říká Roland Barthes, text nepřestavuje žádnou pevnou strukturu signifikátů (významů), nýbrž aktivuje celou galaxii signifikantů (znaků, jimiž jsou významy označovány). Interpretace se tudíž nemůže zaměřovat na nějaký jednoznačný smysl textu nebo snažit se jej textu vnutit. Text není zámek, který lze otevřít jen jedním určitým klíčem. Interpretovat znamená „odkrývat onu mnohost, z níž je text vytvořen.“

Naším úkolem je ve styku s textem uplatňovat Ježíšovo slovo: „Neboť kdo bude chtít … zachovat, ztratí …; kdo však ztratí pro mne, zachová ….“ (L 9,24) Číst znamená, že text s jeho idealizovanými významy ztratíme, abychom k němu našli přístup v celé jeho vnitřní dynamice a složitosti. Jinak nelze číst ani interpretovat. Je tedy nutno ztratit, abychom nalezli! Když portugalská spisovatelka Maria Gabrela Llansol hovoří o praktické hermeneutice čteného textu, používá pozoruhodný příklad: „Rozumět textu … znamená akceptovat, že on sám nepromlouvá, že promlouvá jen díky tomu, že čtenář se cítí být jeho druhem, společníkem, že zakouší pocit spřízněnosti.“

Hermeneutický proces tak probíhá jako delikátní „oťukávání“, aniž se čtenář vzdává mnohých očekávání, aniž cpe násilně do textu něco z toho, co sám ví nebo si myslí, že ví. Je to radostný pakt, vzájemné objevování, obohacující a objasňující. Je to hra umožněná vědomím onoho živoucího, co se odehrává někde v záhybu, v meziprostoru, v interakci pocitů, v instinktivním mlčení jako nevypočitatelný důsledek toho, co v sobě skrývá každý. Na těchto předpokladech vzniká prožitek poctivosti, právě ony umožňují, že etika a estetika jsou vnímány jako rovnocenné, a to nikoli na základě předchozího rozhodnutí, a jsou prodchnuty pravým a hlubokým přáním objevovat a definovat hodnoty, které by mohly vytvořit „společnost, v níž se lidé vzájemně nepřehlížejí“.

Ztratit, abychom našli! Přestat hledět na text jako na myšlenku, kterou je třeba odhalit. Naopak: Když se čtenář Bible v průběhu čtení místo otázky „Co to znamená?“ odváží zeptat „Kdo mě volá?“, volí jinou cestu: Nechá se citově oslovit, přijímá text jako hru, v níž dochází k překvapivému setkání s druhým, je připraven vstoupit do dynamického vztahu, v němž se vlákna textu a jeho vlastního nitra proplétají.

Je zajímavé, že Jorge Luís Borges tvrdí, že hermeneutka je svou podstatou naslouchání. Říká: „Dvacet let jsem na fakultě humanitních věd univerzity v Buenos Aires vyučoval anglickou literaturu. Svým studentům jsem vždycky radil, aby místo kritik a pojednání o knihách četli přímo knihy samotné; možná jim budou méně rozumět, ale budou mít požitek z toho, že slyší něčí hlas.“

Podobné hledisko zastává esejistka Susan Sontagová, když zdůrazňuje nutnost znovu se rozpomenout na roli smyslů při vnímání literatury. Možná bychom se měli naučit nejen lépe naslouchat, nýbrž i lépe vidět a lépe cítit. Autorka přitom vychází z pozoruhodné diagnózy: „Naše kultura spočívá na nadbytku, na nadprodukci; v důsledku toho je ostrost našeho smyslového vnímání stále slabší. Všechny okolnosti moderního života – materiální hojnost, přebujelost – přispívají k otupování našich senzorických schopnosti. Úloha kritika musí být stanovena s ohledem na tento stav našich smyslů, našich schopností (ne schopností lidí jiné doby).“ Totéž lze konstatovat o úloze čtenáře.

Tato rehabilitace smyslů (Sontagová mluví o „erotice četby“) umožní přistupovat k textu adekvátně, bez abstraktních zásahů vládnoucích hermeneutik, které se na text vrhají s jediným cílem: zabránit bezprostřednímu dotyku mezi dílem a čtenářem. Skutečně poctivý přístup je založen pouze a výlučně na kontaktu, na vzájemné vydanosti. „Interpretovat svět znamená ochuzovat a vyprazdňovat jej – a vytvářet stínový svět ‚významů‘. Znamená to proměňovat svět v tento náš svět (‚tento náš‘! – jako by existoval nějaký jiný).“

A rozumět textu neznamená, že se má čtenář dobrat nějakého porozumění, které by mu bylo existenciálně cizí. Rozumět znamená tváří v tvář textu pochopit sám sebe. Čteme-li knihu, která leží před námi, noříme se hlouběji sami do sebe, dešifrujeme vlastní nitro. To má na mysli Paul Ricœur, když říká: „Nejde o to, navléci na text svoje omezené pochopení, jde o to, vystavit se textu a přijmout od něho nové, další Já.“

II. Hermeneutické rozšíření Písma

Scriptura cum legentibus crescit 
– „Písmo roste se svými čtenáři“. Řehoř Veliký, obvykle označovaný jako poslední církevní otec Západu, nás vede k jiné zkušenosti s nekonečnem: k předčítání.

Bible byla původně miqra. To je hebrejský výraz pro hlasité čtení ve společenství. Bible byla nejprve čtením, teprve potom se stala knihou. A dosud v ní lze nalézt stopy dávné doby, kdy vznikala jako ústní, čistě zvukový útvar, stopy onoho nepřetržitého recitování po celé generace.

Židovská i křesťanská hermeneutika poté vytvořily podrobné návody, jak číst. Židovští znalci Písma rozlišují četbu ve smyslu prostého smyslu (pchat), ale i hledání narážek (rémez), výkladu (drach) nebo objevování toho, co je skryto (sod). Čtyři počáteční souhlásky těchto slov dávají dohromady pardés (lat. paradisus), tj. ráj: věčný smysl a cíl četby.

Křesťanští čtenáři Písma se rozdělili. Jedni následovali Origena a Jeronýma a přijali jejich trojí dělení (četba historická čili doslovná; tropologická čili morální; mystická čili alegorická). Druzí se přidali ke Cassianovi a Augustinovi, kteří mluví o čtverém smyslu Písma (historický, alegorický, tropologický a anagogický/eschatologický). Jejich nauku shrnuje proslulá poučka: 

Littera gesta docet
, Litera učí, co se událo, 

quid credas allegoria
, alegorie, čemu věřit,

moralis quid agas, morálka, co činit, 

quid speres anagogia.
 anagogie, v co doufat.

To jsou přístupové cesty k nekonečnu četby.

III. Tři velké hermeneutické obraty

Dějiny současné biblické exegeze v křesťanské oblasti vykazují tři zásadní hermeneutické přístupy. Existuje hermeneutika zaměřená na autora, hermeneutika zaměřená na text a hermeneutika vycházející z role čtenáře. Změna paradigmatu neznamená, že předchozí model byl pokaždé zavržen, modely jsou používány současně a vzájemně se doplňují – cílem tohoto postupu je maximálně komplexní výklad.

1. Hermeneutické modely soustředěné na autora

Co vlastně hledáme, když k biblickému textu přistupujeme z hermeneutického stanoviska? Jedna z možných odpovědí zní: Chceme se dopátrat autorovy zkušenosti, jeho úmyslu, jenž je v textu takříkajíc zpředmětněn. V době, kdy byla vydána věroučná konstituce Druhého vatikánského koncilu o Božím zjevení Dei verbum, se zdál být samozřejmým cílem exegeze hermeneutický princip intentio auctoris: „Protože však Bůh mluví v Písmě svatém prostřednictvím lidí lidským způsobem, musí vykladač Písma svatého, chce-li pochopit, co nám chtěl Bůh sdělit, pozorně zkoumat, co měli svatopisci skutečně v úmyslu vyjádřit…“ (Dei verbum, 12)

Teoretické odůvodnění tohoto hermeneutický přístupu se opírá o klasické poznatky Friedricha Schleiermachera (1768-1834) a Wilhelma Diltheye (1833-1911), kteří proces interpretace popisují jako vstup do autorova ducha. Kompetentní čtenář tedy prostřednictvím textu opakuje autorovu (kognitivní, emocionální…) zkušenost při psaní a identifikuje se s ní. Klíčem k interpretaci je autorův úmysl, jehož se lze dobrat skrze dialektický vztah mezi tím, co text výslovně říká, a tím, co sděluje implicitně.

V pozadí hermeneutiky zaměřené na autora jsou pozitivistické představy o objektivitě a přesnosti. Vychází se z předpokladu, že autor své myšlení vědomým aktem zpředmětnil, dal mu formu textu a vytvořil smysl, jenž je takto daný, nezměnitelný, zafixovaný. Čtenář pak tento smysl pochopí s touž objektivitou, pokud je z textu schopen vyvodit, co měl autor v úmyslu sdělit. Takto jsou vymýceny jakékoli náznaky plurality a čtenářova subjektivita je s metodickou nedůvěřivostí držena pod kontrolou.

Hermeneutika orientovaná na autora má tedy svá rizika. Alonso Schökel výslovně pojmenovává tři nebezpečí:

1. Neutralita: Tím, že se exegetické bádání omezuje na jediný, textu předcházející smysl, opomíjí se zjevná dynamičnost textu samého. Snaha o nestrannost eliminuje jiné významové obsahy a snadno vede ke sterilní exegezi, která text po stránce významu vyprazdňuje.

2. Distancovanost: Takový vědecký přístup je vystaven nebezpečí, že ustrne na statické, mimohistorické rovině, nevyhnutelně se vzdalující pokračujícímu životu a jeho praktickým jevům, jako by to byla oddělená oblast.

3. Minimalismus a maximalismus: Největším nebezpečím však nadále zůstává přizpůsobování se oblasti vlivu, jež je příliš spojena s  domněnkami a hypotézami. Kolísání má nezřídka za následek jistou interpretační svévoli.

Vyvstávají též pochybnosti týkající se statusu autora, neboť skutečnost autora je mnohem složitější než intencionalita významu. Moderní psychologie nás vede ke komplexnějšímu pohledu na literárního tvůrce. Vyprávění je tisícileté umění. Podstatná část významu obsaženého v textu je instinktivní, pochází z autorovy touhy,  představivosti, podvědomí a nemusí nutně projít aktem vědomé reflexe. Při procesu psaní či vymýšlení díla vznikají vztahy, které nejsou nutně vědomě promýšleny. Michel de Certeau říká, že „psaný text vzniká na místě a v jazyce toho druhého“. Moc, s níž se vynořuje smysl textu, je pro samotného autora překvapením.

2. Hermeneutika vycházející z textu

Jiná odpověď na hermeneutický problém je soustředění na text samotný. Jestliže předchozí paradigma bylo živnou půdou pro diachronické metody (osvětlující genealogii textu, tedy to, co mu předcházelo), pak dnes převážně uplatňované synchronní metody chápou text jako celek, jehož aspekty jsou dvojí, diskursivní a narativní. K textu se přistupuje jako k základnímu zdroji významu. Pochází přirozeně od autora, ale představuje i samostatnou skutečnost, disponuje vlastním vědomím v podobě organického systému signifikativních forem (doslovných i ne-doslovných). Lze říci, že v textu je vše sémantické, tj. mající význam: nejen jeho jednotlivé součásti (mikrostruktura) – neboť text není pouhým seřazením po sobě následujících vět –, nýbrž i celek (makrostruktura). Smysl vzniká jako síť vzájemně spojující veškeré textové prvky. Kromě toho text reprodukuje lidskou zkušenost v celé její komplexitě a tak vytváří vlastní universum. Čtenář je zván, aby do toho universa vstoupil.

Hermeneutika zaměřená na autora se zajímala o vnější aspekty. Hermeneutika zaměřená na text se řídí tzv. principem imanence; zastává totiž názor, že „je třeba eliminovat jakýkoli návrat k mimojazykovým skutečnostem“. Známá skupina vědců z Entrevernes, vycházející z  principu imanence, ve svém programovém prohlášení dobře popisuje cíl, o nějž přitom jde: „Hledáme interní podmínky obsaženého smyslu. Proto musí analýza postupovat imanentně. To znamená, že problematika definovaná jako sémiotická práce se zaměří na textové fungování obsaženého smyslu, a nikoli na vztah, jejž je text schopen vytvářet k nějakému mimo něj ležícímu aspektu. Význam je tedy považován za výsledek souhry vztahů mezi signifikantnímu prvky. Uvnitř textu samého si vytváříme ono ‚jak‘ vztahující se k významu.“ (Analyse sémiotique des textes)

Výhodou tohoto hermeneutického modelu je, že překračuje úzké instrumentální chápání textu a vážně si klade otázku, jak je prostřednictvím literárního díla vyjádřen určitý náboženský způsob nazírání. Nepřetěžuje tedy text logikou fragmentarizace. Jean-Llouis Ska k tomu dodává: „Hluboký smysl textu neleží vně textu ani mimo text ani nad textem.“ Vzniká z něho samého.

Čtenář není producentem nebo konzumentem textu, nýbrž stává produktem textu samého. Techniky obsažené v každé textové jednotce jsou zároveň způsobem, jakým je při výstavbě textu vyžadována čtenářova součinnost, a zároveň způsobem, jímž je utvářen sám čtenář. Jak čtenář pokračuje v četbě textu, je jím současně utvářen.

3. Hermeneutika orientovaná na součinnost čtenáře

Existuje jistý konsens týkající se vzájemnosti v oblasti biblické hermeneutiky. V centru zájmu již nestojí historické výpovědi textu ani pravidla, na jejichž základě vznikal. Umberto Eco to vysvětluje takto: „V centru rozmanitých, na sobě nezávislých teorií stojí obraz čtenáře.“

Jestliže sám text vyžaduje součinnost čtenáře, pak je role čtenáře důležitá. Text je totiž „nedokonalý stroj“. Očekává „od čtenáře, že bude spolupracovat a řadu prázdných míst doplní“. „Nedokonalost“ textu, tj. jeho neúplnost umožňuje, aby se akt čtení proměnil v naplňování jisté smlouvy: Rozumět textu neznamená, že se má čtenář dobrat nějakého porozumění, které by mu bylo existenciálně cizí. Čteme-li knihu, která leží před námi, noříme se hlouběji sami do sebe. Anne-Marie Pelletier nás ujišťuje: „Užitek z četby Bible odpovídá tedy tomu, co uvědomělý čtenář sám ze sebe odhaluje, a odpovídá nebezpečím, která na sebe bere, když se v konfrontaci se slovy, s nimiž se setkává, vystavuje zraněním. Tato skutečně prostá zásada platí samozřejmě nejen pro četbu Bible, avšak při ní se potvrzuje rozhodně zřetelněji než v jiných případech.“

V souhrnu to znamená: Hodnota svatého textu potvrzuje jeho přirozenou pluralitu. Text je spojením elementu historického s rozsáhlou a diskontinuální intencionalitou, která musí být zkoumána. Subjektem tohoto zkoumání je čtenář, nepostradatelný prvek, s nímž text počítá, jejž očekává. Akt četby je vpravdě naplňováním smlouvy mezi čtenářem a textem. Na jedné straně stojí čtenář (ne jakýkoli, nýbrž kompetentní), jenž aktivuje mechaniku textu a vyplňuje prázdná místa a nefixované pasáže, čímž je pak umožněno porozumění textu. Text má svou historii a od čtenáře se vyžaduje, aby ji s pomocí různých, vzájemně se doplňující nástrojů zkoumal. Nesmí ignorovat původ, kulturu, jazyk, skladbu ani účel textu. Na druhé straně ovšem rozumět znamená rozumět sám sobě. Text není pouhé okno – překvapivým a zásadním způsobem je to také zrcadlo. A znásobující moc zrcadlení nás proměňuje a připodobňuje nekonečnu.

José Tolentino Mendonça

Z Concilia 5/2017 přeložila Helena Medková

Zdroj: www.getsemany.cz



 
Příbuzné odkazy
· Více o Teologie
· Novinky od Mainstream


Nejčtenější článka o Teologie:
Chudoba baptistické teologie (J. McClendon)


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, ohodnoť tento článek:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Normální
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Sdílej článek | Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Nekonečná četba – Písmo a jeho interpretace" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se


Vedoucí Grano Salis Network - Tomas
E-mail: notabene@granosalis.cz, network@granosalis.cz, granosalis@granosalis.cz, magazin@granosalis.cz, redakce@granosalis.cz
Webmastering a údržbu systému zajišťuje firma ALLTECH, webmaster webmaster@granosalis.cz
Page Generation: 0.15 Seconds