Jakýsi předobraz politického dění můžeme pozorovat na vývoji církví a náboženských společností, kdy docházelo k různým názorovým rozkolům a následným štěpením a rozdělením. Od raných heretických hnutí přes klasický protestantismus po evangelikální a různé svobodné církve.

Scénář byl vždy obdobný. Určitá skupina nebyla spokojená se stávající úrovní starého společenství, z čehož vyplynulo rozčarování a kritika a skoro vždy byla přítomná i vize lepší budoucnosti, ve starších dobách opřená o idealizovanou církev z prvního století (apoštolské doby, kdy bylo všechno růžové, opravdové a upřímné).

Po vzniku nových církví a náboženských společností však většinou docházelo k témuž zákonitému procesu: nové subjekty si musely zažít znovu všechny problémy a nešvary spojené s institucionalizací, které původně kritizovaly. Nepřidalo se k nim tolik lidí, kolik očekávaly. Začaly vzájemné hádky i uvnitř, nejen s vnějším nepřítelem – starou církví.

Projevil se proces institucionalizace a byrokratizace a vize rané církve se dostala opět do oblasti snů. Mladí poněkud zestárli a stali se konzervativnějšími. A tak dále a tak podobně.

Jakkoli se možné dodat i určité rozdíly mezi církevním a světským prostředím, podobnost není náhodná. Představu, že by se založením nové instituce dalo vyhnout určitým stabilním vývojovým procesům, patřícím k antropologickým a společenským konstantám, je možno umístit na skládku utopií.

Citováno z článku Občané, nezakládejte nové politické strany!