Notabene - Hydepark baptistů - Spurgeon a kontroverze ´´Downgrade´´ II.

pokračování - viz první část článku

VYSTOUPENÍ Z UNIE

28. října 1887 napsal Spurgeon hlavnímu tajemníkovi Baptistické unie, kterým byl Samuel Harris Booth:

Drahý příteli,

jako tajemníkovi Baptistické unie Vám dávám na srozuměnou, že musím z Unie vystoupit. Činím tak s krajní lítostí; ale nemám na výběr. Důvody vysvětluji v listopadovém vydání The Sword and the Trowel a věřím, že mi odpustíte, když je zde nebudu opakovat. Prosím, neposílejte nikoho, aby mě požádal, abych si vše ještě rozmyslel. Obávám se, že už jsem o celé věci přemýšlel až příliš dlouho; každá další hodina mě přesvědčuje, že rozhodně nejednám příliš brzy.

Rád bych také dodal, že zde ani v nejmenším nesehrála roli žádná osobní hořkost či zášť. Osobně se mi dostalo více respektu, než jsem doufal. Jednám s čistým svědomím a jistotou přesvědčení. Vy sám víte, že jsem dlouho meškal, protože jsem doufal v lepší vývoj událostí.

Se srdečným pozdravem

C. H. Spurgeon[41]

Když psal Spurgeon Boothovi tento dopis, zjevně už měl napsaný článek pro listopadový The Sword and the Trowel. Tento článek, nazvaný „A Fragment upon the Down-Grade Controversy“ (Střípek o kontroverzi „Down-grade“), začínal těmito slovy: „Mnoho z našich čtenářů už bude unavených z kontroverze „Down-grade“: nemohou z ní být ani z desetiny tak unavení, jako jsme my.“[42] Když Spurgeon přemýšlel, zda z Unie odejít, celá záležitost zcela pohltila jeho myšlenky i emoce. Ale Spurgeon cítil, že nemá na výběr. Z jeho hlediska nebyla jiná možnost, než se od nepřátel evangelia oddělit: „Udržovat společenství s někým, kdo šíří vědomý a smrtelný blud, je spolupodílení se na jeho hříchu.“[43] Důraznost Spurgeonovy rétoriky nám dává nahlédnout do jeho srdce: „Když budeme otevření, nemůžeme tato uskupení nazývat křesťanskými uniemi. Začínají totiž víc a víc vypadat jako Konfederace zla. Před Boží tváří se obáváme, že o ničem jiném nejsou. Pro naše srdce je to velmi smutná pravda; nedokážeme to ale vnímat jinak.“[44]

Spurgeon neviděl žádný důvod, proč by skuteční křesťané měli vycházet vstříc těm, kdo popírají autoritu a dostatečnost Písma. „Jestli tomu ti muži věří, ať budují vlastní sbory, unie a bratrstva a učí je tam! Proč musí přicházet mezi nás?“[45]

Cítil, že neměl žádnou jinou možnost, než vydat se cestou, po níž se vydal:

„Během posledního měsíce nám mnozí položili úzkostlivou otázku, ‚Co máme dělat?‘ Neměli jsme pro ně odpověď – kromě toho, že každý musí sám pro sebe hledat Pánovo vedení. V našem vlastním případě jsme náš postup sdělili ve vydání z minulého měsíce. Okamžitě a zcela jasně vystupujeme z Baptistické unie.“[46]

Tato zpráva musela být pro mnoho čtenářů velkou ránou. Jen hrstka lidí věřila, že Spurgeon své hrozby naplní. Pokoj a jednota se prakticky všude chápaly jako ty nejvyšší křesťanské ctnosti. Bylo nemyslitelné, že by se Charles H. Spurgeon, nejvlivnější a nejpopulárnější britský evangelikál své doby, stal schizmatikem. Ale právě tak chápala Spurgeonovo chování většina lidí.

SPURGEON A BAPTISTICKÁ UNIE

Ale Spurgeon nevystoupil rozmrzele ani nepřátelsky. Své chování vysvětlil v dopise, který 23. listopadu napsal z jihu Francie jednomu z britských pastorů, panu Mackeyovi: „Nezbylo mi, než z Unie odejít, jelikož ani mé soukromé stížnosti k vedoucím, ani mé opakované a ostré prosby směřované všem nikam nevedly. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem se vší vážností neviděl jinou cestu, než odejít.“[47]

Tento soukromý dopis Mackeyovi se dostal do rukou stočlenné Radě Baptistické unie. Osmdesát z těchto mužů se setkalo 13. prosince, aby se zabývali Spurgeonovými obviněními. Většina z nich byla Spurgeonovými tvrzeními a jeho následným odchodem pobouřena. Obvinili ho, že svá obvinění zakládá na nepřesných informacích a vedoucí Unie kategoricky odmítali, že by za nimi Spurgeon kdy přišel se „soukromými stížnostmi“ či jakýmikoliv obavami ohledně stavu učení Unie.

Ale zvláště jeden z vedoucích věděl, že to tak není – hlavní tajemník Booth. Booth a Spurgeon za sebou měli mnoho soukromých rozhovorů a vyměnili si mnoho dopisů ohledně žalostného stavu Unie. Booth ve skutečnosti sám pobízel Spurgeona, ať se postaví proti modernismu, který v Unii tak nekontrolovaně bujel. Booth dokonce evidentně předával Spurgeonovi informace o široce rozšířeném kompromisu a jména mužů, jejichž ortodoxii měl důvody zpochybňovat.[48] Ale Booth Spurgeona zapřísahal, ať o jejich korespondenci mlčí. „Dopisy, které jsem Vám posílal, nebyly oficiální, ale důvěrné,“ napsal Booth, když si začal myslet, že ho Spurgeon prozradí. „Nesmíte je použít. Je to věc cti.“[49]

Protokol ze zasedání ukazuje, že Booth Radu oklamal ohledně toho, jaké rozhovory se Spurgeonem vedl. Tvrdil: „Znovu říkám, že veškeré konverzace, které jsem měl s panem Spurgeonem, neměly za účel přijít s obviněními proti bratřím, která bych pak předložil této radě. Nikdy mi ani nepřišlo na mysl, že by zde chtěl pan Spurgeon zveřejnit část naší konverzace a formulovat ji jako obvinění.“[50] Ač slova, která říkal, byla pravdivá, ani zdaleka to nebyla celá pravda. Ostatně, byl to Booth, kdo přišel za Spurgeonem s obavami jako první. Jejich rozhovor o těchto palčivých tématech byl mnohem víc než jen zběžná konverzace. Právě Booth věděl o vážných obavách tohoto velikého kazatele ohledně úpadku Unie více než kdokoliv jiný – a, jak Spurgeon věřil, je i sdílel.

Ale i tehdy, když Rada Baptistické unie – včetně Bootha – Spurgeona obvinila, že překrucuje pravdu, Spurgeon ctil Boothovo přání, aby udržel jejich korespondenci v tajnosti. „Spurgeon mohl předložit svou korespondenci s Boothem a souhrnně tak doložit, do jaké míry vše konzultoval s vedoucími Unie.“[51] Místo toho raději snášel urážky a falešná obvinění – a to i tehdy, když se jedním z jeho žalobců stal sám Booth.

„To, že doktor Booth říká, že jsem si mu nikdy nestěžoval, je fascinující,“ napsal Spurgeon své ženě. „Bůh o tom ví všechno. A On dohlédne na to, abych byl ospravedlněn.“[52]

Ale, jak upozorňuje jeden z jeho životopisců, „Spurgeon nikdy ospravedlněn nebyl. Mnoho lidí si stále myslí, že přišel s obviněními, která nemohl podložit, a když byl vyzván, ať předloží důkazy, rezignoval a utekl. Nic však není dále od pravdy. Spurgeon mohl předložit dopisy doktora Bootha. Myslím si, že to měl udělat.“[53]

Rada Baptistické unie Spurgeona obvinila, že se provinil proti Ježíšovým pokynům v Matouši 18, protože nešel v soukromí za těmi, z jejichž strany prožíval křivdu. Spurgeon na toto obvinění reaguje v dalším dopise manželce: „To je taková fraška, že jsem se prý s těmito bratry měl vidět v soukromí, podle Matouše 18:15! Proč, když jsem s tajemníkem a předsedou viděl znovu a znovu; až pak jsem svůj nářek vydal tiskem. A Unii jsem opustil, když už nešlo nic víc dělat.“[54]

Dr. Jamesi Culrossovi, předsedovi Unie, Spurgeon napsal:

Řídil jsem se pokyny našeho Pána ohledně soukromého řešení problémů, a tak jsem se dříve opakovaně setkával s předsedy a tajemníkem. Své stížnosti jsem psal znovu a znovu, ale bez jakéhokoliv úspěchu. Neměl jsem jinou možnost, než se stáhnout. Žádný příčetný člověk si nemůže myslet, že jsem se měl vydat za každým z bludařů osobně. Nemám nad nimi žádnou pravomoc; a kdybych za nimi šel, byl bych označen za urážlivě dotěrného; a právem. Má stížnost se týká Unie, a jedině jí. Celou dobu se zabývám Unií jako takovou.[55]

Tím, že vedoucí Unie vznesli otázku Matouše 18 a obvinili Spurgeona, že jim odpovídajícím způsobem nepředložil své obavy, se Rada zjevně jen vyhýbala skutečnému problému. Navrhli, že pošlou delegaci čtyř mužů, kteří budou Spurgeona konfrontovat, a, zatímco byl ve Francii, napsali mu, ať se pokusí zařídit schůzku. Spurgeon odmítl a řekl, že se s těmito muži setká, až se vrátí do Anglie.

Spurgeon chápal reakci Rady jako zjevný pokus udělat problém z něj, a odvést celou kontroverzi od doktrinálního úpadku v Unii. Navíc, on sám se s opatrností vyhnul tomu, aby útočil na kohokoliv osobně; teď však Rada útočila na něj a tvrdila, že jelikož nezmínil žádná jména a podrobnosti, jeho obvinění byla příliš vágní, než aby se jimi zabývala. Spurgeon tady poslal nezvykle defenzivní dopis editorovi hlavního orgánu Unie, kde píše:

Editorovi „The Baptist“

Vážený pane,nezabíral bych Vaše sloupky osobními záležitostmi, kdyby to nebylo nezbytně nutné. V dopisu panu Mackeyovi jsem napsal: „Nezbylo mi, než z Unie odejít, jelikož ani mé soukromé stížnosti k vedoucím, ani mé opakované a ostré prosby směřované všem nikam nevedly.“ Mé tvrzení není nepravdivé ani nepřesné. Po bolestivé události v Leicesteru [kde v roce 1883 Baptistická unie dovolila, aby na jejich setkáních kázal unitář] jsem si velmi důrazně stěžoval tajemníkovi, předsedovi (panu Chownovi) a dalším členům Rady. V sirotčinci, kam laskavě přišel, se pan Chown pateticky snažil odvolávat, že tuto událost je třeba chápat jako ojedinělý případ, a doufal, že se pletu. Touto záležitostí jsem se už dále nezabýval. V tom jsem, možná, vinen.

Od té doby jsem o této otázce opakovaně hovořil s tajemníkem [Boothem], jak on ochotně uznává. Myslím, že každý rok se mi on sám i pan Baynes ozývali, zda jsem ochoten kázat pro Unii nebo na misijních bohoslužbách spojených se shromážděními Unie. Při každé z těchto příležitostí alespoň jeden z nich slyšel mé stížnosti. Obávám se, že nakonec z nich už byli unavení. Zde bych chtěl zdůraznit, že nechci směšovat misii a Unii; ale vzhledem k tomu, že tito dobří tajemníci mě ohledně stejné série setkání kontaktují oba, to, co jsem řekl jednomu, jsem vnímal, jako bych to řekl oběma. Skutečností je, že jsem se odmítal setkání veřejně účastnit, protože jsem si nemohl být jistý, že bych tím nebyl kompromitován. To je jistě něco, co hovoří mnohem hlasitěji než slova. S panem Williamsem a doktorem Maclarenem jsme si vyměnili mnoho korespondence, což je z jejich strany rozhodně nanejvýš obdivuhodné.

Můj přítel, pan Williams, říká, že mé dopisy byly označené jako „soukromé“, a právě to jsem řekl i panu Mackeyovi. Pan Booth nechápal mou komunikaci s ním jako oficiální; nikdy jsem ani neřekl, že to tak bylo. Každopádně je pravdou, že jsem mu posílal své stížnosti, zatímco jsem se v celé věci mého posouzení situace pokoušel o kompromis, když jsem se účastnil práce, ale ne vyjadřování Unie. Přál bych si, aby bývala byla možná nějaká střední cesta. Nepustím se do toho, abych konkrétně odhadoval, kolik členů Rady znalo můj pohled na věc a mé pocity, protože mě mnohokrát slyšeli, ale rozhodně jich bylo více než dost na to, aby byl můj výrok směřovaný panu Mackeyovi oprávněný.

Všimněte si, že je řeč pouze o první části věty. Zbytek věty – „ani mé opakované a ostré prosby směřované všem“ – je vynechán, a tak je první část věty zdůrazněná více, než jsem zamýšlel. Mé dopisy ohledně kauzy „Down-grade“ se nezabývají pouze baptistickou denominací, která je, jak neustále připouštím, méně poskvrněná než denominace ostatní; týkaly se jí však natolik, že znovu otištěné články byly předloženy celé organizaci a zaslány všem. „Orgán baptistické denominace“ celou aféru přirovnal k „velkému křenovi“ a uvedl, že někteří kazatelé ji cestou do Sheffieldu označili za „jeden velký vtip“. Na setkáních ohledně ní neproběhlo žádné oznámení. Jedinou výjimkou bylo napadání mé osoby před celým shromážděním bez toho, že bych mohl jakkoliv reagovat. O dalších nevlídných a nelaskavých projevech některých jednotlivců nebudu více psát; celkově ale bylo zjevné, že nikdo nepovažuje mé naléhání za hodné pozornosti. Kdyby se kterýkoliv z bratří domníval, že jsou vážné, mohl je před Radou zmínit a požádat, aby daná soukromá prohlášení zazněla i veřejně; ale nikdo to nepovažoval za moudré. Tímto si nestěžuji; ale nikdo nemůže tvrdit, že jsem ve výše uvedených citacích neříkal pravdu.

Zdá se, že otázka, která se ve skutečnosti řešila, nezněla: „Je tvrzení pana Spurgeona pravdivé?“, ale: „Sepsal svá tvrzení tak, aby vedoucí cítili potřebu celou záležitost předložit Radě?“ Jak vidí každý, kdo má alespoň polovinu oka, to je něco jiného. Proto by bylo možné ospravedlnit tazatele, ty, co odpovídají, a další tím, že se teoreticky mohlo stát, že oni mluvili o jedné věci a já o jiné, a tak to chci udělat.

Ale je to velmi smutný začátek bratrské porady. Obvinění neznělo, že jsem vědomě lhal, ale že jsem řekl něco, co nebyla pravda – pravděpodobně kvůli selhání mých duševních schopností. Závěrem by tedy mělo být, že je ztrátou času posílat delegaci, aby se radila s tak imbecilním člověkem. K takovému závěru se však nechci dopracovat. Věřím, že jsem se nesnížil k osobním útokům. Nechci nikomu připisovat konkrétní motivy; ale doufám, že to, co jsem zde napsal, se nezdá jako neuctivé ke ctěným bratrům, kteří se se mnou chtějí setkat a radit.

S úctou
C. H. Spurgeon
Menton 19. prosince[56]
Dopis nebyl nikdy publikován.

HLASOVÁNÍ BAPTISTICKÉ UNIE O NEDŮVĚŘE

Spurgeonova neochota setkat se ve Francii s delegací Unie pramenila z jeho obav, že se Rada prostě jen snaží, aby se veřejnosti zdál protivný a tvrdohlavý. Své ženě Susanně napsal: „Představ si čtyři doktory teologie, jak cestují celou cestu až sem, aby se se mnou setkali! Byl jsem v rozpacích a nevěděl, co odpovědět. Vlastně moc nechápu, co to všechno znamená. Ležel jsem v posteli do jedné hodiny ráno a nemohl usnout… Nebojím se čtyř doktorů, ale jsem přesvědčený, že je to z jejich strany velmi chytrý krok. Jestli to znamená, že se vzdají, je to dobře; ale jestli je účelem dostat mě do opovržení pro mou ‚neobměkčitelnost‘, je to něco úplně jiného.“[57]

13. ledna 1888 byl Spurgeon zpět v Londýně a setkal se s delegací Unie v Tabernaclu (pozn. překl.: Metropolitan Tabernacle byl sbor, ve kterém Spurgeon kázal). Ve skupině byli hlavní tajemník Booth, odcházející předseda James Culross a nově zvolený předseda John Clifford. Alexander Maclaren, čtvrtý člen ustanovené poroty – který s nejvyšší pravděpodobností sympatizoval se Spurgeonem – byl nemocný a setkání se nezúčastnil.[58] Tito muži Spurgeona požádali, aby svůj odchod znovu zvážil. Spurgeon navrhl, ať Unie přijme evangelikální vyznání víry. Delegace odmítla. Ani jedna strana neměla pocit, že by se na schůzce něčeho dosáhlo.

Pět dní nato se Rada Baptistické unie znovu sešla. Tentokrát hlasovali, zda přijmout Spurgeonův odchod. A poté odhlasovali vyslovení nedůvěry Spurgeonovi.

Pouze pět z prakticky sto členů v tomto hlasování Spurgeona podpořilo. Překvapivě naprostá většina souhlasila s vyslovením nedůvěry jejímu nejznámějšímu členovi. Rada došla k tomuto závěru:

Rada si uvědomuje vážnost obvinění proti Unii, která pan Spurgeon přednesl před svým odchodem a také i po něm. Bere v úvahu, že veřejná a obecná povaha, s níž byla přednesena, ovlivňuje celou organizaci a vrhá podezření na bratry, kteří milují pravdu tak jako on. Jelikož pan Spurgeon odmítá poskytnout jména těch, na koho jeho obvinění směřovala, a důkazy, kterými by je podpořil, Rada usuzuje, že tato obvinění vůbec neměl předkládat.[59]

Richard Glover, jeden ze spisovatelů Spurgeonovy doby, přesně zhodnotil celou situaci ve své publikaci Evangelical Nonconformist:

Přístup, který vedoucí Unie přijali, byl pokusem obvinit Spurgeona z toho, že on sám je plně zodpovědný za narušení jejího klidu. Zaujali pozici, že jeho obvinění byla příliš vágní, než aby zasluhovala vážné přezkoumání, jelikož je nedokázal podložit jmenováním konkrétních provinilých kazatelů. Tento přístup byl možná užitečný z politického hlediska, ale jinak ho lze popsat jen jako nečestnou bagatelizaci celého problému.[60]

Skutečností je, že, jak jsme viděli, kdyby Spurgeon chtěl, mohl jména poskynout. Mohl poskytnout Boothovy dopisy, a tak se ospravedlnit, čímž by zároveň postavil Bootha do úlohy dalšího svědka proti heretikům. Navíc mohl Spurgeon jednoduše citovat publikované práce některých svých baptistických bratrů. „Spurgeon měl více než dostatek důkazů; na stránkách žurnálů jako Christian World, Independent, Freeman, British Weekly, a Baptist byla publikována mnohá prohlášení dobře známých mužů. Stále ještě lze dohledat jejich archivy z let 1887 a 1888; poskytnou mnoho důkazů, které ukáží na pravdivost Spurgeonových obvinění.“[61]

Proč Spurgeon prostě nevyjmenoval ty, kdo opustili evangelikalismus? Za prvé, nechtěl vést spor ohledně konkrétních jednotlivců. Bál se, že celá debata se zvrhne v pouhou osobní válku: „Kdybychom nebyli extrémně opatrní, abychom se vyhnuli zmiňování konkrétních osob, mohli bychom poukázat na publikace některých z těchto uznávaných autorů, kteří by celým svým postojem [naše stanovisko] patřičným způsobem doplnili, pokud by zcela neprotiřečili tomu, co dosud napsali.“[62] „Boj se stal příliš osobním; a některé události, kterými se nebudu zabývat, ho učinily příliš bolestivým, než abych v něm chtěl pokračovat.“[63]

Spurgeon ale především cítil, že požadování jmen bylo jen pokusem vyhnout se skutečnému problému, kterým byla politika Baptistické unie. Jak poukázal, Unie neměla žádný doktrinální standard, a tak postrádala autoritu, která by jí umožňovala zasáhnout proti falešnému učení: „V tomto zřízení je jedinou možností, jak být heterodoxní, zříci se svého křtu.“[64] Takže i kdyby býval jmenoval konkrétní jednotlivce, Unie proti nim nemohla nic udělat, pokud by nebyla ochotná přijmout evangelikální vyznání víry a vyžadovat od všech svých členů, aby se jím řídili. A právě přesně to Unie dosud odmítala.

Spurgeon upřímně doufal, že by celá kontroverze „Down-Grade“ mohla pobídnout řadové členy Unie, aby požadovali, ať Rada takovou politiku prosadí.

POSLEDNÍ KOMPROMIS

Mezi evangelikály Spurgeonovy doby byl populární postoj „Žádné krédo, jen Kristus“. Mnozí se domnívali, že kréda, vyznání víry a doktrinální stanoviska jsou jaksi pod-křesťanská. A je oprávněné mít se na pozoru, abychom žádné vyznání nad Písmo nestavěli. Když se to stane, vyznání samo se stává modlou, něčím, co brání skutečnému uctívání.

Ale Spurgeon sám poukázal na fakt, že pokud je vyznání pravdivé – tedy je v harmonii s Písmem a plně se Písmu podřizuje, pak takové nebezpečí nehrozí:

Tvrdit, že „vyznání víry se staví mezi člověka a jeho Boha“, znamená předpokládat, že není pravdivé; pravda řečená s jakoukoliv mírou rozhodnosti neodděluje věřícího od jeho Pána. Pokud jde o mě, to, čemu věřím, se nestydím říci tím nejjasnějším možným jazykem; a pravdu, které se držím, držím proto, že věřím, že se jedná o Boží mysl zjevenou v jeho neomylném Slově. Jak by mě tedy mohla oddělovat od Boha, který ji zjevil? Jedním ze způsobů mého společenství s mým Pánem je to, že jeho slova přijímám stejně jako jeho samotného, že podřizuji své chápání tomu, co vidím, že učí. Ať už říká cokoliv, přijímám to, protože to říká On, a v tom ho pokorně uctívám z hloubi své duše.

Nedokáži sympatizovat s člověkem, který řekne, že nemá žádné vyznání; věřím totiž, že sám dokazuje svůj omyl. Měl by mít vyznání. A můžeme si být jisti, že ho má – musí ho mít, i pokud takovou představu odmítá. Jeho vlastní nevíra je v určitém smyslu vyznáním.

Námitka proti vyznání víry je velmi pohodlným způsobem, jak protestovat proti disciplíně, je touhou po možnosti odchylovat se od standardů. Stojí za ní přání, aby Unie byla jako Noemova archa, která byla místem pro čisté i nečisté, pro plazy i ptáky.[65]

V teologickém klimatu Anglie konce 19. století bylo nemožné nevidět, že Spurgeon má pravdu. I po rozhodnutí vyslovit Spurgeonovi nedůvěru Rada Unie věděla, že se s otázkou vyznání víry bude muset zabývat 23. dubna na valné hromadě.

Spurgeon do valné hromady Unie vkládal naděje. V sekci „Poznámky“ dubnového vydání The Sword and the Trowel napsal:

Boží lid by se nyní měl neustále modlit. Celé tělo Baptistické unie se 23. dubna setkává na valné hromadě. Velkou otázkou pak bude, zda má mít Unie evangelikální základ, nebo ne. Věříme, že otázka bude prodiskutována s laskavostí a že padne správné rozhodnutí. Každá skupina křesťanů se hlásí ke své víře, a tak Baptistická unie jistě udělá to samé. Ať už je její víra jakákoliv, ať se k ní přihlásí.[66]

Spurgeon volal především po jasnosti a srozumitelnosti. Poslal dopis editorovi časopisu Baptist, ve kterém mimo jiné napsal: „Ať už Rada udělá cokoliv, ať se především vyhne vyjadřování, které by nakonec mohlo mít dva protiřečící si významy. Budeme upřímní a otevření: [v Unii] existují závažné rozdíly – ať jsou otevřeně přiznané.“[67]

Slovy Iaina Murrayho: „Přesně touto zásadou se Rada nikdy neřídila.“[68] Rada se setkala před dubnovou valnou hromadou Unie a připravila stručné, poměrně vágní, ale v zásadě evangelikální vyznání víry. Když se vyznání na valné hromadě četlo, bylo uvedeno tvrzením, že Unie nemá žádnou autoritu, aby tento doktrinální standard u svých členů prosazovala. Ještě hůře, vyznání obsahovalo poznámku pod čarou, která dodávala, že někteří „bratři v Unii… se nedrží obvyklého výkladu“ pasáží ohledně vzkříšení a posledního soudu.[69]

Nicméně mnoho evangelikálů na setkáních valné hromady – včetně Spurgeonova bratra Jamese – věřilo, že prezentované vyznání je přijatelným kompromisem. A bylo jisté a jasné, že Unie nezajde dále.

Charles Williams, proponent „Nové teologie“, přiměl shromáždění k tomu, aby přijalo kompromitující vyznání. Williams se chopil příležitosti a přednesl vášnivou obhajobu liberálních idejí. James Spurgeon „souhlasil s odhodláním pana Williamse, ale ne s jeho řečí“.[70] The Baptist oznámil, že „upřímnost, odvaha a srdnatost řeči pana Spurgeona posluchače hluboce zasáhla a velmi pomohla k dosažení značné jednoty v následném hlasování“.[71]Rozhodnutí prošlo poměrem 2 000 : 7.

Henry Oakley tam toho dne byl. O několik let později vzpomíná na zmatek, který v auditoriu vládl:

Byl jsem v City Temple, když se vše dalo do pohybu a rozhodnulo. City Temple byl asi tak plný, jak to jen bylo možné. Byl jsem tam velmi brzy, ale i tak jsem našel jen místo ke stání v uličce na zadní galerii. Poslouchal jsem jednotlivé projevy a jediný, který si jasně pamatuji, je projev pana Charlese Williamse. Citoval Tennysona, aby obhájil liberální teologii a ospravedlnil pochybovačství. Pak přišlo hlasování. Jen ti, kdo byli na místě, směli jakožto členové shromáždění hlasovat. Když byl dán návrh na vyslovení nedůvěry, zvedl se les rukou. „Proti,“ ohlásil předseda, doktor Clifford. Neviděl jsem žádné ruce, ale podle záznamů jich bylo sedm. Bez toho, že by byly oznámeny počty, celé shromáždění propuklo do dlouhého bouřlivého jásotu. Někteří starší muži si tak vybili nashromážděné nepřátelství; u mnoha mladších mužů šlo o vášnivý odpor proti, jejich slovy, „zpátečnickým poutům“. Byl to zvláštní pohled. Prakticky jsem měl slzy v očích. Stál jsem blízko jednoho z „mužů ze Spurgeonova kazatelského semináře“, kterého jsem dobře znal. Pan Spurgeon ho přijal velmi pokorně a velkoryse. Po vyslovení nedůvěry svému šlechetnému učiteli začal radostně divočit. Říkám, bylo zvláštní sledovat, jak se tak velké shromáždění zvráceným způsobem raduje ze zavržení největšího, nejvznešenějšího a nejušlechtilejšího vůdce jeho víry.[72]

Je však prakticky jisté, že většina evangelikálů, kteří tam toho dne byli, neviděla věci tak jasně jako Oakley. Nemohli chápat, že celé hlasování bylo jen dalším vyslovením nedůvěry Spurgeonovi. James Spurgeon rozhodně nezamýšlel potupit svého bratra, když se k celé věci připojil. James, jako většina přítomných evangelikálů, natolik usiloval o usmíření, že chybně věřil, že vyznání víry – jakékoliv vyznání víry – bylo jakýmsi vítězstvím pro jejich stranu.

Charles Spurgeon ale věděl, že to tak není. Napsal svému příteli: „Můj bratr si myslí, že zvítězil, ale já jsem přesvědčený, že jsme beznadějnězaprodáni. Láme mi to srdce. S jistotou mohu říct, že udělal přesný opak toho, co jsem měl udělat já. Ale řídil se svým nejlepším úsudkem, proto ho neviňme. Modli se za mě, aby má víra neselhala.“[73] DOZVUKYG. Holden Pike napsal: „Jak se později ukázalo, pokoj [získaný hlasováním valné hromady] nebyl tím pokojem, jejž mnozí očekávali. Trhlina v Unii… se nikdy nezacelila.“[74] Jak Charles Spurgeon celou dobu varoval, kompromisem s nepřáteli evangelia nelze nic získat. Úpadek Baptistické unie byl jen urychlen. Ti, kdo přijali „Novou teologii“, byli rozhodnutím Unie jen povzbuzeni. A teď drželi opratě Unie ve svých rukou.

Spurgeon napsal:

Toto rozhodnutí, s jeho poznámkou pod čarou, s výkladem jeho iniciátora a se znovuzvolením staré rady, dobře ukazuje maximum toho, čeho šlo v rámci kompromisu, který by vyhověl všem, dosáhnout. Stačí to? Najde se vůbec někdo, jehož pochopení [celého výsledku] by odpovídalo chápání někoho jiného? Nespočívá ctnost celé té věci v tom, že trochu vyhověla oběma stranám? A není právě tohle jejím hříchem, tím, co ji odsuzuje?[75]

Spurgeon chápal to, čemu většina evangelikálů, kteří na valné hromadě hlasovali, nerozuměla: že na poslední chvíli provedené úpravy zcela popřely celou pointu vyznání víry:

Zmiňované body byly naprosto základní, a tak jsme se nedivili, když jeden z bratří vykřikl: „Kéž se Bůh smiluje nad těmi, kdo nevěří těmto věcem! Kde musí být?“ Samozřejmě, proti přednášeným výrokům se našlo jen velmi málo námitek. Námitky směřovaly proti tomu, aby popření těchto pravd bránilo někomu ve členství. Jako by se řeklo: „Ano, věříme v Božství Pána Ježíše; ale nebráníme se společenství s někým, kdo si myslí, že náš Pán je pouhý člověk. Věříme v usmiřující oběť; ale pokud ji někdo odmítá, nesmí být [z Unie] vyloučen.“[76]

Spurgeon nenáviděl rozdělení v církvi. Nechtěl působit rozvrat. Ale svědomí mu nedovolovalo postavit se do jedné řady s nepřáteli evangelia. Nakonec usoudil, že oddělit se od Unie bylo ve skutečnosti nejlepším způsobem, jak podpořit skutečnou jednotu: „Nikdy nic tak nepodpořilo jednotu věrných jako oddělení se od těch falešných.“[77]

Spurgeon ve svém případě chápal oddělení jako biblickou nutnost. „Ať už to udělají i ostatní, nebo ne, pocítil jsem sílu textu ‚Vyjděte z jejich středu a oddělte se‘ a nadobro jsem skončil s Unií i Asociací… Donutila mě k tomu nejen má přesvědčení, ale i zkušenost, kdy jsem se osobně snažil s tímto zlem vypořádat, ale bylo to naprosto k ničemu. Jediné řešení bylo oddělit se.“[78]

Spurgeon se nesnažil aktivně přetahovat ostatní z Unie, ale nedokázal pochopit, proč by muži, kteří chtěli zůstat věrní Písmu, dále zůstávali členy organizace, která se tak zjevně valila dolů z kopce úpadku:

Mnoho dobrých bratří různými způsoby zůstává ve společenství s těmi, kdo podkopávají evangelium; a hovoří o svém chování, jako by se jednalo o něco láskyplného, něco, co jim Pán v den svého zjevení odsouhlasí. Nechápeme to. Svatá povinnost skutečného věřícího vůči lidem, kteří tvrdí, že jsou křesťany, ale popírají Pánovo slovo a odmítají základy evangelia, je vyjít z jejich středu. Pokud někdo říká, že je třeba vyvíjet snahy o změnu, souhlasíme; ale když je zjevné, že tyto snahy k ničemu nebudou, k čemu to? Pokud společenství dovoluje blud, pokud ho vítá a podporuje, svědčí to o odhodlání základ neměnit, a pak není možná jakákoliv vnitřní změna, která by nějak zásadně pomohla. Přítomnost evangelikální strany může zlo jen potlačit, a možná na čas i zakrýt; tento kompromis je však sám o sobě hříchem, a tak není možné dosáhnout nějakého trvalého dobrého výsledku. Zůstávat v komunitě, která se snaží vyhovět všem přesvědčením v naději, že se věci vyřeší, je stejné, jako kdyby Abraham zůstal v Uru nebo v Cháranu a doufal, že se obrátí domácnost, z níž byl povolán odejít.

Spoluvina na bludu bere i těm nejlepším mužům schopnost a sílu proti němu jakkoliv úspěšně protestovat… Náš nynější zarmoucený protest není otázkou toho či tamtoho muže, toho či tamtoho bludu; jde zde o princip.[79]

Kontroverze „Down-Grade“ Spurgeona neustále trápila až do jeho smrti 31. ledna 1892. Blízcí přátelé, a dokonce i někteří studenti z jeho kazatelského semináře se obrátili proti němu. Ale Spurgeon až do konce stál za tím, že ani v nejmenším nelituje postoje, který zaujal.

Pro Spurgeona samotného a i pro jeho rané životopisce bylo jistě těžké uvědomit si význam celé kontroverze „Down-Grade“. V posledních letech Spurgeonova života byl celý spor natolik v popředí, že pro většinu pozorovatelů skryl skutečnou důležitost Spurgeonova postoje. Spurgeon byl první evangelikál s mezinárodním vlivem, který vyhlásil válku modernismu. Baptistická unie už nikdy nebyla stejná. Ale Evangelikální aliance, což bylo mezidenominační společenství, stála se Spurgeonem a nabírala na síle. Spurgeonovy skutky pomohly evangelikálům na celém světě, aby si uvědomili nebezpečí modernismu a církevního úpadku.

Robert Shindler, autor původních článků „Down-Grade“ v The Sword and the Trowel, sepsal Spurgeonovu biografii, která byla vydána v roce smrti tohoto velkého kazatele. Shindler vzpomíná, jak byl Spurgeon v posledních, bouřlivých letech pozván, ať promluví k Evangelikální alianci, a píše:Přijetí, kterého se panu Spurgeonovi od obecenstva dostalo, jakmile se postavil, aby promluvil, bylo přemáhající, plné vášně a srdečnosti. Seděli jsme na sedadle na pódiu, dost blízko na to, abychom viděli mocné emoce, které zmítaly jeho duší, a slzy, které stékaly po jeho tvářích, když poslouchal předchozí řečníky; a ač bylo přítomno jen několik málo z jeho baptistických bratří, tolik zjevného a srdečného soucitu jistě těšilo jeho srdce a bylo útěchou jeho duši. Čas od té doby již ukázal mnoho; a další měsíce a roky bez pochyby zjeví více a více, jak důležitý a potřebný byl jeho protest, jenž mu jeho věrnost Bohu a evangeliu nedovolila nezveřejnit.

Kéž se Pán smiluje a očistí svou Církev od všeho falešného učení, všech falešných učitelů a všech zrádců v táboře Izraele! Kéž je na veškeré tělo vylit Duch z výsosti, aby celá země viděla a poznala a radovala se ze spásy našeho Boha![80]

Citováno z Ashamed of the Gospel © 1992 John F. MacArthur, Jr. (Wheaton: Crossway). Všechna práva vyhrazena. Použito se svolením.

první část článku

POZNÁMKY

	Hledej
	Je a Marcela Vytvoření registrace
	Článků < 7 dní: 0, článků celkem: 5346, komentáře < 7 dní: 1, komentářů celkem: 5008, adminů: 23, uživatelů: 2919