Odmítnutí ujmout se byť sebemenšího množství uprchlíků je symbol, který představuje mnohem horší urážku Krista než jakkoli kontroverzní divadelní představení.

Nedávno opět zaznělo z úst vrcholných politických představitelů naší země: nepřijmeme vůbec žádného uprchlíka, a to ani několik desítek, jak jsme o to byli požádáni. Všichni přitom víme, že přijetí nejen těch několika desítek, ale i několika tisíc migrantů by naši zemi nepoškodilo.

To odmítnutí byť i malé hrstky migrantů, jak bylo řečeno v jednom nedávném otřesném televizním duelu, má symbolický význam. To je pravda. Je třeba si uvědomit, co to symbolizuje, jakou zprávu o naší zemi tím světu posíláme.

Nedávno opět zaznělo z úst vrcholných politických představitelů naší země: nepřijmeme vůbec žádného uprchlíka, a to ani několik desítek, jak jsme o to byli požádáni. Všichni přitom víme, že přijetí nejen těch několika desítek, ale i několika tisíc migrantů by naši zemi nepoškodilo. 

To odmítnutí byť i malé hrstky migrantů, jak bylo řečeno v jednom nedávném otřesném televizním duelu, má symbolický význam. To je pravda. Je třeba si uvědomit, co to symbolizuje, jakou zprávu o naší zemi tím světu posíláme.

Pamatujeme si, že Západ po roce 1968 velkoryse přijal desetitisíce uprchlíků z naší země – a to nebyli lidé, kteří by utíkali jako dnes před válkou, bombardováním, žízní či hladem. V naprosté většině to byli lidé, kteří prostě chtěli žít v politicky a ekonomicky příjemnějších podmínkách. 

Také přicházeli ze zcela jiné kultury – ale Západ se nebál, že k nim tito uprchlíci přinesou jedovaté sémě komunismu nebo že budou uplatňovat to, k čemu je po desetiletí vedl reálný socialismus: kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu, z cizího krev neteče. Dal jim velkoryse šanci, mnozí ji využili dobrým způsobem, jiní zneužili – tak už to vždy s migranty bývá. 

Celým Starým zákonem zní výzva: pamatuji, že náš otec byl chudým přistěhovalcem. Výzva k pohostinnosti k cizinci je tam častější než výzva k podpoře vlastních.

Nepřijmeme ani jednoho uprchlíka – ano, i toto je symbol. I tím o sobě něco velmi podstatného říkáme. Říkáme tím, že se zříkáme Krista a evangelia, že se vyřazujeme z Evropy a evropské kultury humanismu, že dáváme přednost jedovatému nacionalismu, národnímu sobectví, že chceme nadále z evropského společenství pouze oběma rukama brát a nejsme ochotni nic dávat. Nechceme se o nic dělit. Svůj chléb a své rybičky máme jen pro sebe, ty sluníčkáři z Nazareta! 

Nepřijmeme ani jediného uprchlíka – toto slovo je tisíckrát horší urážkou Krista než jedna scéna z nepochopeného divadelního představení. Nepřijmeme ani jediného uprchlíka – proti tomu by se mělo kázat každou neděli ve všech kostelech! 

O pastýřích, kteří tuto povinnost zanedbávají a odvádějí pozornost k nepodstatným věcem, kteří nemají ducha rozlišování, platí Kristova slova, že cedí komára a ignorují velblouda, že jsou slepí vůdcové slepých, kteří nakonec spadnou do jámy. 

Církev jako hlasatel nepopulárních pravd

Církev nemá hrát ve společnosti roli ozdobného ornamentu při státních slavnostech a vlichocovat se do přízně mocných, má nezastupitelnou kriticko-prorockou roli, a zvláště v dnešní době jedovatého populismu se nesmí bát statečně se postavit proti většinovému mínění. V Písmu stojí věta, kterou by měl mít dnes každý pastýř církve na svém psacím stole: Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost.

Přiznám se, že o polské hierarchii, až na několik vzácných moudrých a statečných biskupů, s nimiž se dobře osobně znám, jsem neměl příliš valné mínění. Měl jsem dojem, že se polská katolická církev nedokáže dost jasně distancovat od současné vlády, která často neužívá křesťanskou rétoriku a symboly podobně, jako se to děje v Maďarsku. 

Ale ve věci uprchlíků řekli polští biskupové jasně: pro nás není závazné mínění vlády ani mínění třeba devadesáti procent obyvatel – pro nás je závazné Kristovo evangelium. Postavili se tak za stanovisko papeže Františka. 

Ano, nebojme se mediálního lynče populistů, bojme se spíše toho, že nám Kristus při posledním soudu řekne: byl jsem na cestě a neujali jste se mě, měl jsem hlad a nenasytili jste mne.

Nepřijmeme ani jednoho uprchlíka, uděláme z naší země ghetto etnické čistoty, obrněný skanzen vybájené minulosti uprostřed Evropy – to není jen nemravné, to je také pošetilé a hloupé. 

Tato země není naše

Naše země není naše, Hospodinova je země a vše, co je na ní, my všichni, jsme zde jen cizinci a přistěhovalci, říká jasně Písmo. Evropa vždy byla, je a ještě více bude kulturně, etnicky a nábožensky pluralitní, tento vývoj nezastaví žádné zdi a ostnaté dráty. Musíme se naučit žít spolu.

Současná migrace je pouze předehrou toho, co přijde, až v důsledku globálního oteplování zmizí z velké části světa zásoby vody. Ke spoluviníkům toho, že se lidstvo nesnažilo této katastrofě předejít, patří i ti, kteří falešně uklidňovali svědomí viníků popíráním faktu klimatických změn a lidské spoluzodpovědnosti za tento stav. I tito lidé zaujímali u nás donedávna přední místa na státně-náboženských slavnostech!

Jdeme vstříc soumračnému času ve světě i v naší zemi. Kdyby nebylo papeže Františka, měl bych podobnou úzkost i o církev. Jedna stará česká náboženská píseň říká: Pravda malé místo má, všude ve všem světě. Rodina Kristových učedníků musí usilovat o to, aby byla místem pravdy, byť je to pravda nepopulární, aby byla místem nesobecké solidární lásky, byť to mnoho stojí. 

Ano, nemějme iluze – budeme-li se této cesty držet, budou nás mnozí chtít – jak to Kristus svým učedníkům předpověděl – „vylučovat ze synagog“, dnes vylučovat z národa a církve. Jdeme vstříc těžkým dobám, v nichž už dnes mnozí přední lidé ve státě i církvi selhávají a mnozí jistě ještě selžou. Tak tomu bylo vždycky v těžkých dobách. „Kdo stojí, hleď, abys nepadl.“ „Nepřidáš se k většině, koná-li nepravost.“

Avšak: Nebojte se, já jsem zvítězil nad světem, říká Kristus. Amen.

Text vznikl jako kázání na 17. neděli v mezidobí, dne 29. července 2018.

Tomáš Halík

Zdroj: www.denikreferendum.cz