(152) Křest je nám svátostí počáteční. Poskytuje křtěnému příležitost vyznat, že zemřel spolu s Kristem (Ř 6,1–3). Ve většině sborů křtíme ty, kteří vyznávají svou víru. Křtíme ale i děti těch členů církve, kteří se spoléhají na Boží zaslíbení smlouvy a vyznávají svou víru na místě svých dětí. Vycházíme z toho, že křest dětí je velmi starou praxí církve, kde se stával analogií obřízky (Ko 2,11–13).

(153) Křest konáme na základě Kristova pověření (Mt 28,19–20; Mk 16,16). V textech Písma je křest podtržen jako výraz poslušnosti a začlenění do církve. Křest na znamení pokání a víry pečetí odpuštění hříchů a nový život v Kristu. Ten, kdo je pokřtěn, patří Kristu a může se oprávněně spoléhat na Kristovu pomoc a ochranu. Křtu předchází zřeknutí se zla a odevzdání se Bohu.

(154) Křest dítěte se má konat ve shromáždění sboru, protože zavazuje rodiče i sbor k modlitbám za tyto děti i k jejich křesťanské výchově. Před křtem dítěte skládají věřící rodiče slib uvedený v Bohoslužebné agendě Církve bratrské.

(155) Kazatel nebo pověřený člen staršovstva vede před křtem přípravné vyučování základů víry a praxe křesťanského života v církvi i ve společnosti.

(156) Křest na základě vyznání víry má být spojen s přijetím za člena sboru. Děje se tak zpravidla při slavení svaté večeře Páně.

(157) Křest dospělých konáme buď ponořením, nebo politím či pokropením hlavy. Církev bratrská nehodnotí křest podle množství křtící vody¹ a respektuje v tom starou křesťanskou tradici, doloženou např. ve spisu Didaché.²

(158) Křtěný učiní nejprve v přítomnosti sboru vyznání a slib na základě otázek položených tím, kdo křtí. V případě křtu více osob je alespoň jedna otázka vždy položena jednotlivci, aby odpovídal a vyznával sám za sebe. Návrhy otázek jsou uvedené v Bohoslužebné agendě.

(159) Křest považujeme v zásadě za neopakovatelný. Pro ty, kteří byli pokřtěni v dětství a touží při vstupu do sboru obnovit své křestní vyznání a slib, je možné doporučit bohoslužební připomínku křtu (Bohoslužebná agenda CB). V případě, že dřívější křest nebyl vykonán ve jméno Boha Otce, Syna i Ducha svatého, a nejednalo se tak o trojiční křest, je možné pokřtít. Jestliže je někdo po svém obrácení vážně znepokojen, zda jeho dřívější křest je platný (např. rodiče křtěného nebyli v době křtu dítěte věřící), vede s ním kazatel nejprve pastýřský rozhovor o neopakovatelnosti křtu. Trvá-li i potom dotyčný bratr či sestra na tom, že chtějí být jako věřící pokřtěni, nemá jim v tom být bráněno. Nejsme povoláni, abychom panovali nad vírou a svědomím druhých lidí (2K 1,24; 1K 10,29).

(1) „Místo neplodných rozhovorů o křtu vodou doporučujeme soustředit pozornost na podstatnou otázku znovuzrození z Ducha svatého a nutnost posvěceného života víry.“ Konferenční usnesení CB z roku 1974.

(2) Didaché. Spisy apoštolských otců, kap. VII, KEBF, Kalich, Praha 1985, s. 18. Tento velmi starý spis je datován obvykle do konce 1. století, nebo do první poloviny 2. století.

Zdroj: Duchovní zásady Církve bratrské

https://portal.cb.cz/2018-krest-svaty