Před padesáti lety, 16. ledna 1969, otřásla českou společností sebeoběť Jana Palacha (1948–1969), studenta Filosofické fakulty UK a českobratrského evangelíka. Rozhovor s jeho farářem Jakubem S. Trojanem otiskl křesťanský časopis Brána (vydavatelem je Církev bratrská) v letošním lednovém čísle. Autorkou rozhovoru je Eva Čejchanová, fotografoval Bronislav Matulík.

Prof. ThDr. Ing. Jakub S. Trojan (*1927) byl za svoje postoje v roce 1948 vyloučen z Vysoké školy obchodní, později vystudoval na Univerzitě Karlově a Vysoké škole ekonomické v Praze. Stal se farářem, po odebrání státního souhlasu k výkonu duchovní služby pracoval jako ekonom. Po revoluci vyučoval na Evangelické teologické fakultě UK a v letech 1990 až 1996 tam působil jako děkan.

Pocházíte z nevěřící rodiny. Jaká byla vaše cesta k Bohu?

Rozhodující pro mě byla léta na gymnáziu. Všechny školy tehdy chodily na film o Rembrandtovi. Končil tak, že starý, nemohoucí Rembrandt vylezl po žebříku na půdu, kde našel svůj obraz Noční hlídka. Odhrnul z něj rukou prach a řekl: „Přece jsem nežil nadarmo.“ Velmi mě to zasáhlo. Přišel jsem domů, mamince jsem řekl, že jsem nemocný a tři dny jsem nevylezl z postele. Tak mě ta myšlenka, abych nežil nadarmo, ochromila. Později jsem dostal pozvání na konferenci křesťanské mládeže, kterou pořádala Akademická YMCA. Pamatuji si, že jsem se ptal, jestli tam budou i děvčata. Byl jsem tam týden a s překvapením jsem zjistil, že křesťanští studenti jsou vzdělaní, diskutují o zajímavých věcech, sportují. Byl jsem dost domýšlivý, ale musel jsem uznat, že toho často vědí a umí víc než já. Viděl jsem jejich postoje, víru, byli ke mně nesmírně slušní a milí a mě to přitahovalo. To byl počátek.

A pak se jednomu učiteli na vysoké škole o vás zdálo, že budete Božím služebníkem…

RAno, to byl katecheta. Spolužáci se mi tehdy kvůli tomu smáli. A ono mu to vyšlo. (úsměv) Na teologické fakultě mě pak uprostřed roku povolali na vojnu k pomocným technickým praporům. Mezi katolickou duchovní elitu – sto padesát čtyři řeholníků ze všech řádů. Nádherní lidé, vzdělaní, pracovití, skvělí. A mezi nimi já, jediný evangelík. I to byl dar shůry. Vynikali jsme nad všemi blízkými vojenskými oddíly. Nikdo s námi nechtěl hrát volejbal ani soutěžit s naším pěveckým sborem. Tam jsem strávil tři roky života.

V období Pražského jara jste byl farářem Českobratrské církve evangelické a z pozice této služby jste v lednu 1969 pohřbíval Jana Palacha. Patřil do vaší farnosti. Znal jste ho osobně?

Ne příliš. Když jsem se v Libiši stal farářem, on už byl v Praze na studiích. Jeho maminka bydlela ve Všetatech, které patřily k rozsáhlému Libišskému sboru, a ta občas do Libiše na bohoslužby vlakem přijela. Ale v neděli před tím činem přišel do kostela. Zaujal mě, měl soustředěnou tvář a nádherný pohled. A když vycházel z kostela, tak jsme spolu mluvili. Bylo vidět, že to je oduševnělá bytost.

O čem jste tehdy mluvili?

RVelmi ho mrzelo, že se lidé přizpůsobují a rezignují, že by bylo třeba je vyburcovat. Řekl, že by byl rád, kdyby se církve více zapojily do toho zápasu uprostřed okupačního systému. Zdálo se mu, že církve dost nereagují na to, jak se lidé přizpůsobují a že ztratili naději na změnu k lepšímu. Dal jsem mu v tom za pravdu.

Šlo z vaší strany v této věci něco dělat – z pozice řadového kazatele, který měl problémy se systémem?

Komunisté vycházeli z toho, že se církve a náboženství brzy přežijí a vymřou. Odmítali, aby církve reagovaly na dění ve společnosti. Nesouhlasil jsem s tím – byl jsem přesvědčen, že evangelium je zvěst, která se týká nejen jednotlivce a jeho životního zaměření, ale celé společnosti. Celého bytí, celého kosmu. Žádná redukce tu není možná. To mě vedlo k tomu, že jsem se angažoval i ve veřejných záležitostech. Ohledně Jana Palacha – on svůj čin udělal krátce po našem rozhovoru, na nějakou širší odezvu nebyl čas. Už jsem se s ním pak nesetkal. Byl sice ještě na pohřbu svého strýce, ale bylo tam tolik lidí, že jsem ho mezi nimi nezahlédl.

V roce 1977 jste mezi prvními podepsal Chartu 77. Mělo to nějakou návaznost na smrt Jana Palacha?

Asi také, ale já jsem podepsal víc podobných textů, jejichž obsah se mi zdál podnětný. Když jsem četl nějaký dobrý text, tak jsem se pod to vždy podepsal, byly to desítky takových textů. Ze začátku vlastně nikdo netušil, že zrovna Charta 77 způsobí takový poprask.

Palachova maminka přišla po jeho smrti za vámi, abyste ho pohřbil. Čekal jste, že vás osloví?

S Janovou maminkou jsem měl intenzivní rozhovory potom, co se to stalo. Zpočátku jsem nevěděl, že se jedná o člena mého sboru, protože v novinách bylo napsáno jen J. P. To, že jde o Jana Palacha, jsme se dozvěděli od dcery, která chodila do školy s jeho bratrancem. To s námi hodně zatřáslo. Ale v té chvíli jsem ještě nevěděl, že ho budu pohřbívat.

V církevních obřadech je rozdíl, pohřbívá-li se někdo, kdo si smrt nepřivodil, a sebevrah. Otázku, jestli je Palach sebevrah, jste v sobě tedy musel mít zodpovězenou ještě před pohřbem. Bylo hledání odpovědi těžké?

Ano, to byl problém, který jsem musel nejdřív teologicky zvládnout. Většina sebevražd je aktem zoufalství a beznaděje. Když si takový člověk sáhne na život, je to proto, že už další život nepovažuje za smysluplný. Než jsem začal psát kázání, musel jsem se sám sebe ptát, jak na to budu reagovat. Jestli to byla sebevražda, nebo sebeoběť. A řekl jsem si: Tohle přece nebyl akt zoufalství. On tím činem chtěl oslovit celou společnost. Chtěl mobilizovat lidi, aby se zamýšleli nad tím, jaký je jejich vztah k současné situaci ve společnosti. Nemyslel na sebe, ale na druhé. A použil způsob, který je nepředstavitelně účinný.

Říkáte „účinný“. Co Palachova smrt udělala s lidmi?

Bylo neuvěřitelné, jak hluboký dopad to mělo nejen v Praze, ale v celé zemi. Dokonce i představitelé režimu byli vyvedeni z míry, režim byl na několik týdnů otřesen. Protože se jednalo o akt nikoli nepřátelský, ale bylo to sebezmaření, které mělo své poselství. V té době se ještě před Palachovým činem hodně psalo o mniších z Vietnamu, kteří se upalovali. V křesťanství to tradice nebyla – spíš byli upalováni ti, kteří byli pokládáni za kacíře. Můj předchůdce mi později napsal, že kdyby Palach chodil na konfirmační cvičení, tak by to věděl. Nicméně nejspíš proto ho napadla tato cesta.

Interpretoval jsem si to tak, že to pojímal jako čin, nad kterým se lidi zastaví a řeknou si: „Když tak mladý člověk jde až k sebeoběti, tak co mám dělat já jako občan?“ Ne napodobovat, ale vytvářet svými činy postupně takovou sumu malých obětí, které by se daly srovnat s tou jednou velkou obětí Jana Palacha. Něco ze svého života, čím bych se pokusil tu situaci ve společnosti změnit, po malých dávkách se odevzdávat. Nebyl jsem v tom sám, cítilo to tak tehdy hodně lidí. Když jsme pak při pohřbu šli pražskými ulicemi, bylo tam nepředstavitelné množství lidí. S takovou důstojnou pozorností a zasažeností. Bylo ticho, lidé plakali.

Jak se projevovalo „vyvedení z míry“ představitelů režimu?

Několik dní byli úplně bezradní. Tehdy to byl teprve začátek normalizace, hodně politiků bylo nejistých. Ne všichni tu dobu přežili ve svých funkcích, někteří byli později odstaveni. Ale ze začátku to s nimi hnulo, povolili důstojný pohřeb s průvodem Prahou. To bylo něco monumentálního. Lidé znali příběhy těch vietnamských mnichů, takže tomu taky v tomto duchu rozuměli. Když se z toho pak vláda vzpamatovala a celá událost trochu odezněla, začala hledat řešení, jak to celé znevýznamnit. Pak začali říkat, že Palacha někdo zneužil.

Vilém Nový přišel tehdy s vysvětlením, že smrt Palacha byla nepovedený pokus s takzvaným „studeným plamenem“. Že se nechtěl upálit, ale že se jim nepodařila namíchat směs. Věřil tomu tehdy někdo?

Nikdo.

Jakou odezvu Palachova smrt způsobila v církvi?

Diskuze se nakonec ustálila na tom, že to byl akt sebeoběti. I katolíci z toho vycházeli. Rodině se dokonce nabízel katolický biskup, že by pohřeb vedl. Jenže Palachovi řekli, že jsou evangelíci.

Jan Palach umíral tři dny. V rozhovoru, který s ním před smrtí vedla jeho ošetřující lékařka na příkaz „nějakých dvou pánů“, kteří chtěli o skupině „živých pochodní“ vyzvědět co nejvíc, se ho ptá: „Když vidíš, jak strašně to bolí, nemyslíš si, že by toho ti ostatní měli nechat?“ A Palach odpovídá: „Ono to sice bolí, ale Hus taky umřel na hranici.“ Vidíte i vy spojitost Palachovy smrti s Husovou?

Jsou to obrazy dějinné sebeoběti a Palach měl českou historii rád. Jenže rozdíl byl v tom, že Husa upálili, byl to trest. Kdežto Palach si musel položit otázku – a já doufám, že si ji položil –, jestli to sebezmaření má smysl.

Hus nemusel umřít, byla to jeho oběť pro pravdu Boží. U Palacha se zdá, že z toho Boha vynechal. Že to byla oběť odvahy pro společnost. Jak si myslíte, že na jeho čin hledí Bůh? Bůh po nás chce oběti – každý malý půst je takovou obětí. Ale tohle je přece jen oběť konečná…

O Palachových motivech už tu byla řeč, ale nikdo z nás je nezná s jistotou. Nemám odvahu dát nějakou definitivní odpověď. Já to nevím. Já doufám. Patří k víře, že si nenárokuje být definitivní v odpovědích. A Palach to posunul až do míst, kde teologickou nebo biblickou odpověď nenajdeme. Ale to je dobře. Protože celé bytí nás znovu a znovu staví před otázky, na něž nemáme odpovědi. Přesto jsme voláni k tomu, abychom si tyto otázky položili, abychom tváří v tvář těm problémům stáli, zvládli je a šli kupředu s tímto darem a zároveň výzvou.

To nás vrací k Palachově mamince. Ona se musela vyrovnat nejen s tím, že přišla o syna, ale i s tím, že potom spousta dalších matek přišla o své děti. Ve vlně sebeupalování, kterou Palachova smrt spustila, zahynulo od ledna do dubna 1969 dalších sedm lidí a 19 bylo těžce popáleno. Jak to nesla?

O dalších obětech už se pak nepsalo a spousta lidí o tom vůbec nevěděla. Jen o Janu Zajíci, o tom ještě ano. Ze smrti syna byla samozřejmě nejprve velmi zoufalá. Ale každým dnem dostávala spousty dopisů solidarity a díků, tak začala chápat, že Janova smrt přesahuje rodinu. Bylo to pro ni zjevení – že se celá společnost probudila k takové účasti. A to jí pomohlo. Podporu měla i ze strany dívky, se kterou její syn chodil.

Na paní Palachovou pak tlačila StB. Měl jste i vy po pohřbu problémy tohoto druhu?

Neměl, alespoň ne přímé a ne hned. Nechtěli vyrábět další mučedníky. Ale v září, devět měsíců po pohřbu, přišli s tím, že Palach to udělal tak důstojným způsobem, že k tomu musel být připraven. Že ho nejspíš připravil farář a že mají svědky na to, že jsem to byl já. Nejspíš to chtěli využít k tomu, aby mohli říct: „Vidíte, jak špatný vliv má církev na mládež.“ Požádal jsem je, ať ty svědky přivedou. A oni řekli, že nemůžou, protože by se mohlo ukázat, že nemluví pravdu. Na to jsem jim řekl, že jsou velmi laskaví k falešným svědkům, ale mne do toho chtějí namočit, a zakončil jsem to: „Já vám ty vaše starosti závidím.“

Chtěli vidět můj kalendář, jestli tam nemám záznam o setkání s Palachem v datech udaných svědky. Neměl jsem, protože jsem se kromě toho rozhovoru na zápraží kostela s Palachem opravdu nesetkal. Chtěli si kalendářík vzít, ale já jsem jim ho nedal. Pak jsem šel rovnou na Synodní radu a celou cestu jsem si držel tašku s tím deníčkem pod paží, protože jsem měl strach, že mi ji někdo vytrhne. A od té doby jsem si všechny události psal ve zkratkách a iniciálách, takže dneska, i když ty deníky pořád mám, už nevím, co ty zápisky znamenají.

Za tři roky, na výročí Palachova úmrtí, mi pak vzali státní souhlas k výkonu farářské služby.

Jana Palacha ale vytáhli z hrobu na Olšanském hřbitově už krátce po pohřbu.

Ano, to se tenkrát přišla rodina poradit, co mají dělat. Že jim řekli, že si ho buď vyzvednou a převezou do Všetat, nebo že ho pohřbí ve společném hrobě a rodině neřeknou kde. Takže až do revoluce byl ve Všetatech.

To asi komunisti moc nevyhráli, protože takto lidé chodili na dva hroby…?

Na Olšanech na Palachův hrob dali jméno nějaké cizí paní, jako by tam ležel někdo jiný. Nebylo poznat, že to byl jeho hrob. Ale lidé tam stejně dávali svíčky. Ve Všetatech to měla státní bezpečnost ještě snazší, protože když tam na výročí přijela skupinka mladých, pochytali je už na nádraží.

I když Palachova oběť otřásla národem, se systémem to nehnulo. To, čeho chtěl docílit, se mu povedlo až po dvaceti letech – sametová revoluce začala Palachovým týdnem. Vzpomínal jste na něj? Co jste si myslel?

Že zemřel a ještě mluví, i to je v Bibli. Ta vazba na jeho čin byla patrná. V lidech to zůstalo, celou dobu to nosili v srdci. Posilovalo je to. Čekalo to na svoji příležitost. Pro mě z toho vyplynulo, že bychom měli svůj život naplnit každodenní odpovědností. I takové úsilí něco stojí. A zároveň tím člověk roste. Zušlechťuje ho to, činí ho to citlivějším k problémům druhých i společnosti. Odpovědnost je pro mě základním prvkem víry. Víra je odpovědí na Boží výzvu, která nás volá k tomu, abychom pravým způsobem naplnili svůj život. Ve slově „odpovědnost“ je v mnoha jazycích slyšet „odpovídání“ – na to, co k nám přichází jako výzva „Ty máš tak či onak jednat.“ Tak nás oslovuje Bůh, prostřednictvím Ducha svatého.

Lze v Bibli najít příklad lidské oběti podobné té Palachově?

Když jsem si připravoval kázání na pohřeb Jana Palacha, tak jsem jej hledal. A našel jsem jej u Samsona. Tam to také nebyla sebevražda – sám zahynul, aby pomohl svým bratřím. Sebevražda je aktem beznaděje, Palach však měl naději, že jeho čin lidé pochopí jako výzvu. Ne v podobě, jakou provedl on, ale v těch drobných aktech sebeoběti a v rezistenci.

Samsonovi Bůh na konci vrátil jeho sílu, i když ve svém poslání selhal. Lze to vnímat tak, že Bůh Samsonovi odpustil?

V případě Samsona jistě. V případě Palacha se neodvažuji to říct. Jsem teolog a biblickou zvěst považuji za obrovskou sílu, osobně i pro společnost. Ale připouštím, že jsou tam otázky, na které ani já jako teolog odpovědi nemám. Já sám jsem Palacha nechápal jako někoho, kdo si zmařil život, ale jako svědka.

Zdroj: http://info.dingir.cz/2019/01/dnesni-vyroci-sebeobeti-jana-palacha-rozhovor-s-jeho-fararem/